Neutralita rakouské poválečné architektury v AzW

Ve vídeňském AzW probíhá výstava „Global – Neutral“ zaměřující se na poválečný export rakouského architektonického know-how do zemí globálního Jihu. Kurátorky Monika Platzer a Susanne Rick provětraly obsáhlý archív AzW a vybraly práce pětadvaceti rakouských architektů do Afriky, zemí Perského zálivu a také na Střední a Dálný východ. Období mezi lety 1955 až 1989 bylo zvoleno záměrně. První milník, který se odehrál dva roky po Stalinově smrti, vyznačuje událost, kdy Rakousko po deseti letech okupace opustila spojenecká vojska vítězných mocností Francie, Anglie, USA a Sovětského svazu. Druhé datum pak značí rozpad Východního bloku a stržení železné opony. Aby mohla být po 2. světové válce obnovena rakouská suverenita, musela se země smluvně zavázat (Staatsvertrag), že si po vzoru švýcarského souseda zachová neutralitu. Přesto se Vídeň nikdy zcela nezbavila pověsti hlavního města špionů z obou pólů studené války mezi Východem a Západem. Rakousko, které je od roku 1995 součástí EU a od 2002 používá společnou měnu Euro, si dodnes uchovává vojenskou neutralitu a není členem NATO. Město Vídeň si v roce 1979 vybrala Organizace spojených národů (UN) jako jedno ze svých čtyř hlavních mezinárodních center a od roku 1965 se v metropoli na Dunaji usídlil také kartel Zemí vyvážejících ropu (OPEC).

Poněvadž Rakousko-Uherská monarchie před 1. světovou válkou nedisponovala žádnou zámořskou kolonií (ne že by o ně neusilovala), tak mohla Druhá rakouská republika ve 2. polovině 20. století snadněji navazovat kontakty s nově založenými státy, které po dlouhém období kolonialismu konečně nabyly svoji nezávislost. Rakousko umě využilo svoji deklarovanou neutralitu k tomu, aby v období přetrvávající studené války umožnilo svým architektům poskytnout znalosti v afrických a asijských zemích. Paralelně se přitom utužovaly politické, ekonomické, ale také kulturní vztahy. Architektura se stala součástí rozvojových programů a zároveň představovala zhmotněný symbol diplomatického sblížení. Post-koloniální země se obecně staly důležitým místem pro realizaci odvážných urbanistických vizí.

Na výstavě jsou představeny projekty pro Afriku (Egypt, Etiopie, Keňa, Kongo, Tanzánie,...) i do Asie (Írán, Irák, Indie, Indonésie, Nepál, Saudská Arábie, Jižní Korea, Thajsko). Nechybí tvorba Raimunda Abrahama, Hanse Holleina, Rolanda Rainera, Josefa Lacknera, Ottokara Uhla, Antona Schweighofera nebo štýrského sdružení Werkgruppe Graz. Ačkoli se jedná o půl století staré práce, tak někteří jejich autoři jsou stále mezi námi. Na slavnostní vernisáž v polovině dubna se m.j. dostavil také devadesátiletý Carl Pruscha.

Komentované prohlídky se konají každé druhé úterý v podvečer a rozprava s kurátorkami se opět uskuteční na počátku srpna. Každou středu pozdě odpoledne je vstup pro studenty zdarma. Jinak si můžete výstavu zaměřenou na export rakouské architektury samostatně prohlédnout až do začátku října.

Více informací >