Istanbul 2005: Velký bazar architektur/y
Pod titulem Cities: Grand Bazaar of Architecture/s se v Istanbulu ve dnech 3. - 10. 7. 2005 konal XXII. světový kongres architektury UIA. První den byl vyhrazený pro registraci účastníků, hlavní program pro veřejnost následoval ve dnech od 4. do 7. 7., poslední tři dny pak jednání valné hromady Mezinárodní unie architektů (UIA). Kongres navštívilo na 7500 registrovaných účastníků z 128 zemí celého světa. Asi třetina účastníků byla „domácích“, tedy z Turecka, ale i těch zbývajících 5000 je úctyhodné číslo. Nemám k dispozici přesnou statistiku, ale odhadem se zdá, že dobrá polovina účastníků byli studenti, především z Turecka, ale hodně jich přijelo i z balkánských zemí, Íránu, Střední Asie a z bývalého Sovětského svazu. Složení návštěvníků kongresu se vždy zčásti odvíjí i od toho, kde kongres probíhá: příští bude v roce 2008 v Turíně, vážným kandidátem na rok 2011 je jihoafrický Durban.
UIA uděluje při příležitosti kongresů několik cen. Zlatá medaile UIA, udělovaná od roku 1984 za celoživotní přínos oboru, je nejvýznamějším oceněním, jaké může dostat architekt od svých kolegů. O udělení ceny rozhoduje porota složená výhradně z architektů za předsednictví prezidenta UIA, jímž je v současnosti brazilský architekt, urbanista a politik Jaime Lerner. V dosavadní historii cenu získali Hassan Fathy z Egypta, Reima Pietila z Finska, Charles Correa z Indie, Fumihiko Maki z Japonska, Rafael Moneo ze Španělska, Ricardo Legoretta z Mexika a Renzo Piano z Itálie, v letošním roce k nim přibyl Tadao Ando. Cenu Auguste Perreta za využití technologií v architektuře získal Werner Sobek z Německa, Cenu Sira Patricka Abercombie za plánování měst a územní rozvoj získal Nuno Portas z Portugalska, Cena Jeana Tschumiho za kritickou práci a vzdělávání v oblasti architektury byla rozdělena mezi katalánský časopis Quaderns a bývalého editora Architectural Review, Petera Daveyho. Cenu Sira Roberta Matthewa za zlepšení kvality lidských sídel získali Stefan Foster z Německa a Xiaodong Wang z Číny.
Program čtyř hlavních kongresových dnů byl doslova nabitý přednáškami, prezentacemi a výstavami. Jednání jednotlivých pracovních skupin se odehrávala paralelně ve třiceti sálech a místnostech ve čtyřech budovách – v kongresovém centru, na fakultě architektury a na dvou istanbulských univerzitách. Hlavním tahákem programu byly přednášky osobností současné architektury a designu. Robert Venturi a Denise Scott Brown, Peter Eisenman, Michael Sorkin, Shigeru Ban a řada dalších – někdy bylo těžké si vybrat, když program nabízel dvě atraktivní jména na různých místech ve stejnou hodinu. Zaha Hadid spolehlivě zaplnila největší halu kongresového centra, která má 2500 míst. Nejslavnější architektku současnosti si ovšem přišlo poslechnout podstatně početnější publikum, takže se v sále prakticky nedalo projít. Atmosféra připomínala spíš rockový koncert než akademickou přednášku. Když se Hadid s malým zpožděním objevila na scéně, fotoaparáty začly cvakat a dav spustil mohutné ovace. Následovala prezentace projektů z poslední doby, uvedená tématem Architecture as an Abstraction of Space, Architektura jako prostorová abstrakce. Oproti jiným přednáškám nenásledovala žádná diskuse, jen dlouhotrvající potlesk. Další laureát Pritzkerovy ceny, Australan Glenn Murcutt, je svým způsobem antipod Zahy Hadid. Jeho architektura rozhodně není dramatická ani spektakulární, nápadná je především svou elegantní prostotou. Spíš než velké gesto představuje snahu o splynutí s krajinným a přírodním rámcem. Murcuttův projev je stejně jasný jako jeho stavby, které se v podmínkách australské krajiny vztahují spíše ke geologickým a klimatickým okolnostem, než ke krajině tak, jak ji chápeme ve Střední Evropě. Mezi přednášejícími byl i Ross Lovegrove, hvězda současného designu. Přesvědčivě ukázal, že jeho sláva má pevný fundament. Hovořil o metodě práce svého studia, hledání tvaru a navrhování v době počítačové estetiky, a rozdílu mezi lidskou a počítačovou kresbou (přičemž oběma přiznává jejich nezastupitelné místo v procesu vytváření návrhu). Zdá se, jako by tito tři navzájem tak odlišní tvůrci - dramatická Hadid, ohleduplný Murcutt a fluidní Lovegrove - zrcadlili zásadní témata a směřování soudobé architektury a designu.
Doprovodný program několika desítek výstav po celém městě nabízel širokou škálu projektů od malých prezentací až po velké přehlídky z historie i současnosti architektury. Studentská videa městských krajin, prezentace východoasjiské sekce docomomo, případová studie sociálního centra pro matky s dětmi v Senegalu, projekt revitalizace infrastruktury v Soulu, ale také třeba přehlídka současné rumunské či japonské architektury nebo výstava shrnující historii Aga Khan Award, založené v roce 1977 za účelem podpory islámské kultury prostřednictvím architekonické tvorby - to vše a mnohem víc nabízel Velký bazar architektury a nezůstával nic dlužen svému jménu. Své putování po Evropě zahájila v Istanbulu výstava nejnovějšího ročníku Evropské ceny za architekturu / Mies van der Rohe Award 2005. Z Barcelony dorazila také přehlídka tvorby katalánských architektů v zahraničí, která jasně ukázala potenciál sjednocené Evropy v rozvoji profesních příležitostí: obsahovala více než 500 prací (realizací i projektů) 242 architektů, registrovaných v Katalánsku a pracujících po celém světě.
Zlatý řez připravil na základě objednávky Ministerstva zahraničních věcí výstavu Česká secese ve fotografii Ester Havlové, která byla součástí expozice Art Nouveau - From Europe to Istanbul v Císařské mincovně paláce Topkapi (charakterem prostoru a polohou přibližně obdoba naší Císařské konírny na Pražském hradě). Bylo by samozřejmě hezké, kdyby se příště podařilo ukázat i současnou podobu české architektury, která se pořád jen málokdy dostane do mezinárodní konfrontace.
Zajímavou výstavu z nedávné historie, jejíž vliv zasahuje i do současnosti, připravil německý Institut für Auslandsbeziehungen. Rozsáhlá přehlídka s názvem Zwei deutsche Architekturen 1949 - 1989 se zabývala sledováním odlišností či podobností architektury v rozděleném Německu v druhé polovině 20. století. S příslovečnou důkladností připravená výstava byla založená na srovnání projektů - vždy po jednom z bývalé NDR a SRN - příslušejících ke shodné typologické kategorii. Výstava hodně vypovídá o vztahu architektury a politiky, ukazuje pokřivení kritérií, k němuž dochází v totalitním režimu. Doufejme, že se podaří výstavu přivézt i k nám, aby pomohla otevřít debatu o tom, jak se vedlo české architektuře za komunistického režimu a jaké na ní zanechal následky.
Jedinečný rámec pro setkání architektů tvořilo město Istanbul. V metropoli na obou březích Bosporu se setkává Evropa a Asie nejen geograficky, ale především kulturně. Dnes zde žije přibližně 12 až 15 milionů lidí na ploše 7 500 m², ale ještě v polovině 60. let měl Istanbul necelé 2 miliony obyvatel. Výrazná evropská identita, kterou město získalo v 2. polovině 19. a na počátku 20. století a která je na první pohled zřejmá v jeho elegantních čtvrtích i na předměstí, je konfrontována s masivním přílivem přistěhovalců z východní části Turecka, vesměs muslimské venkovské populace. Dramatický růst města se projevuje mimo jiné v nárůstu ilegální stavební produkce, podíl staveb bez povolení činí podle některých pramenů až 70%. Velká část připadá na obydlí nových přistěhovalců, ale neznamená to, že se jedná o nouzové kolonie: v mnoha případech to vypovídá pouze tolik, že neproběhla procedura povolení stavby a její kolaudace. Úřady se k této situaci staví víceméně tolerantně a snaží se být soukromým aktérům rozvoje města spíše partnerem, než žalobcem. Městská doprava a infrastruktura je ve velmi dobrém stavu a očividně se do ní dost investuje, s podporou Evropské unie probíhají projekty revitalizace zanedbaných částí starého Istanbulu za aktivní participace majitelů domů. Istanbul čelí potížím růstu, jaké nemají obdoby v žádném jiném městě v Evropě, ale zdá se, že je natolik silný a bohatý, že se s nimi dokáže vyrovnat.
UIA uděluje při příležitosti kongresů několik cen. Zlatá medaile UIA, udělovaná od roku 1984 za celoživotní přínos oboru, je nejvýznamějším oceněním, jaké může dostat architekt od svých kolegů. O udělení ceny rozhoduje porota složená výhradně z architektů za předsednictví prezidenta UIA, jímž je v současnosti brazilský architekt, urbanista a politik Jaime Lerner. V dosavadní historii cenu získali Hassan Fathy z Egypta, Reima Pietila z Finska, Charles Correa z Indie, Fumihiko Maki z Japonska, Rafael Moneo ze Španělska, Ricardo Legoretta z Mexika a Renzo Piano z Itálie, v letošním roce k nim přibyl Tadao Ando. Cenu Auguste Perreta za využití technologií v architektuře získal Werner Sobek z Německa, Cenu Sira Patricka Abercombie za plánování měst a územní rozvoj získal Nuno Portas z Portugalska, Cena Jeana Tschumiho za kritickou práci a vzdělávání v oblasti architektury byla rozdělena mezi katalánský časopis Quaderns a bývalého editora Architectural Review, Petera Daveyho. Cenu Sira Roberta Matthewa za zlepšení kvality lidských sídel získali Stefan Foster z Německa a Xiaodong Wang z Číny.
Program čtyř hlavních kongresových dnů byl doslova nabitý přednáškami, prezentacemi a výstavami. Jednání jednotlivých pracovních skupin se odehrávala paralelně ve třiceti sálech a místnostech ve čtyřech budovách – v kongresovém centru, na fakultě architektury a na dvou istanbulských univerzitách. Hlavním tahákem programu byly přednášky osobností současné architektury a designu. Robert Venturi a Denise Scott Brown, Peter Eisenman, Michael Sorkin, Shigeru Ban a řada dalších – někdy bylo těžké si vybrat, když program nabízel dvě atraktivní jména na různých místech ve stejnou hodinu. Zaha Hadid spolehlivě zaplnila největší halu kongresového centra, která má 2500 míst. Nejslavnější architektku současnosti si ovšem přišlo poslechnout podstatně početnější publikum, takže se v sále prakticky nedalo projít. Atmosféra připomínala spíš rockový koncert než akademickou přednášku. Když se Hadid s malým zpožděním objevila na scéně, fotoaparáty začly cvakat a dav spustil mohutné ovace. Následovala prezentace projektů z poslední doby, uvedená tématem Architecture as an Abstraction of Space, Architektura jako prostorová abstrakce. Oproti jiným přednáškám nenásledovala žádná diskuse, jen dlouhotrvající potlesk. Další laureát Pritzkerovy ceny, Australan Glenn Murcutt, je svým způsobem antipod Zahy Hadid. Jeho architektura rozhodně není dramatická ani spektakulární, nápadná je především svou elegantní prostotou. Spíš než velké gesto představuje snahu o splynutí s krajinným a přírodním rámcem. Murcuttův projev je stejně jasný jako jeho stavby, které se v podmínkách australské krajiny vztahují spíše ke geologickým a klimatickým okolnostem, než ke krajině tak, jak ji chápeme ve Střední Evropě. Mezi přednášejícími byl i Ross Lovegrove, hvězda současného designu. Přesvědčivě ukázal, že jeho sláva má pevný fundament. Hovořil o metodě práce svého studia, hledání tvaru a navrhování v době počítačové estetiky, a rozdílu mezi lidskou a počítačovou kresbou (přičemž oběma přiznává jejich nezastupitelné místo v procesu vytváření návrhu). Zdá se, jako by tito tři navzájem tak odlišní tvůrci - dramatická Hadid, ohleduplný Murcutt a fluidní Lovegrove - zrcadlili zásadní témata a směřování soudobé architektury a designu.
Doprovodný program několika desítek výstav po celém městě nabízel širokou škálu projektů od malých prezentací až po velké přehlídky z historie i současnosti architektury. Studentská videa městských krajin, prezentace východoasjiské sekce docomomo, případová studie sociálního centra pro matky s dětmi v Senegalu, projekt revitalizace infrastruktury v Soulu, ale také třeba přehlídka současné rumunské či japonské architektury nebo výstava shrnující historii Aga Khan Award, založené v roce 1977 za účelem podpory islámské kultury prostřednictvím architekonické tvorby - to vše a mnohem víc nabízel Velký bazar architektury a nezůstával nic dlužen svému jménu. Své putování po Evropě zahájila v Istanbulu výstava nejnovějšího ročníku Evropské ceny za architekturu / Mies van der Rohe Award 2005. Z Barcelony dorazila také přehlídka tvorby katalánských architektů v zahraničí, která jasně ukázala potenciál sjednocené Evropy v rozvoji profesních příležitostí: obsahovala více než 500 prací (realizací i projektů) 242 architektů, registrovaných v Katalánsku a pracujících po celém světě.
Zlatý řez připravil na základě objednávky Ministerstva zahraničních věcí výstavu Česká secese ve fotografii Ester Havlové, která byla součástí expozice Art Nouveau - From Europe to Istanbul v Císařské mincovně paláce Topkapi (charakterem prostoru a polohou přibližně obdoba naší Císařské konírny na Pražském hradě). Bylo by samozřejmě hezké, kdyby se příště podařilo ukázat i současnou podobu české architektury, která se pořád jen málokdy dostane do mezinárodní konfrontace.
Zajímavou výstavu z nedávné historie, jejíž vliv zasahuje i do současnosti, připravil německý Institut für Auslandsbeziehungen. Rozsáhlá přehlídka s názvem Zwei deutsche Architekturen 1949 - 1989 se zabývala sledováním odlišností či podobností architektury v rozděleném Německu v druhé polovině 20. století. S příslovečnou důkladností připravená výstava byla založená na srovnání projektů - vždy po jednom z bývalé NDR a SRN - příslušejících ke shodné typologické kategorii. Výstava hodně vypovídá o vztahu architektury a politiky, ukazuje pokřivení kritérií, k němuž dochází v totalitním režimu. Doufejme, že se podaří výstavu přivézt i k nám, aby pomohla otevřít debatu o tom, jak se vedlo české architektuře za komunistického režimu a jaké na ní zanechal následky.
Jedinečný rámec pro setkání architektů tvořilo město Istanbul. V metropoli na obou březích Bosporu se setkává Evropa a Asie nejen geograficky, ale především kulturně. Dnes zde žije přibližně 12 až 15 milionů lidí na ploše 7 500 m², ale ještě v polovině 60. let měl Istanbul necelé 2 miliony obyvatel. Výrazná evropská identita, kterou město získalo v 2. polovině 19. a na počátku 20. století a která je na první pohled zřejmá v jeho elegantních čtvrtích i na předměstí, je konfrontována s masivním přílivem přistěhovalců z východní části Turecka, vesměs muslimské venkovské populace. Dramatický růst města se projevuje mimo jiné v nárůstu ilegální stavební produkce, podíl staveb bez povolení činí podle některých pramenů až 70%. Velká část připadá na obydlí nových přistěhovalců, ale neznamená to, že se jedná o nouzové kolonie: v mnoha případech to vypovídá pouze tolik, že neproběhla procedura povolení stavby a její kolaudace. Úřady se k této situaci staví víceméně tolerantně a snaží se být soukromým aktérům rozvoje města spíše partnerem, než žalobcem. Městská doprava a infrastruktura je ve velmi dobrém stavu a očividně se do ní dost investuje, s podporou Evropské unie probíhají projekty revitalizace zanedbaných částí starého Istanbulu za aktivní participace majitelů domů. Istanbul čelí potížím růstu, jaké nemají obdoby v žádném jiném městě v Evropě, ale zdá se, že je natolik silný a bohatý, že se s nimi dokáže vyrovnat.
0 komentářů
přidat komentář
