Future Talks 12 : Hidetoshi Sawa

ZZ: Děkujeme, že jste nás pozval do vašeho studia v Takayamě a ukázal nám i další aktivity které provozujete v této lokalitě. Na začátek, mohl byste stručně představit vaše studio a popsat hlavní principy a hodnoty vaší práce?

HS: Narodil jsem se zde v Takayamě v prefektuře Gifu a vystudoval Nagoya Institute of Technology a Tokyo Institute of Technology. Studoval jsem také na Technické univerzitě v Mnichově a pracoval v Berlíně a Paříži. Později mě pozvalo vietnamské studio Vo Trong Nghia Architects, abych působil jako partner v pobočce jeho kanceláře v Ho Či Minově Městě. Poté jsem se vrátil do Takayamy, založil rodinu a otevřel architektonické studio. Díky dobrému načasování a příležitosti jsme před deseti lety založili s mými sousedy neziskovou organizaci (NPO) zabývající se přírodními zdroji energie.
Víte, asi před 70 lety vysázelo Japonsko mnoho stromů, zejména japonských cedrů, jako součást národní politiky. Nicméně s globalizací se zde začalo stále více používat levné zahraniční dřevo a dříve vysázené lesy se staly tmavé, husté a zanedbané. To má mnoho špatných důsledků nejen pro zdraví lesa, ale také pro lidi v okolních malých městech. Jednou z aktivit naší NPO je dobrovolnická práce v lese, řádné kácení stromů, abychom ozdravili les a zpracovali tyto opomíjené zdroje — produkujeme prkna, fošny a trámy k prodeji a získané dřevo používáme i v našich architektonických projektech. Kromě samotného dřeva také vyrábíme dřevěné uhlí, hnojiva a aromatické oleje, abychom využili úplně všechny části stromů, které zde kácíme. Zapojeným lidem poskytujeme místní měnu zvanou ENEPO jako protihodnotu. Znáte výhody místní měny?

ZZ: Hmm, je to tak, že nemusíte platit daně?

HS: Ne, ve skutečnosti výhodou je, že v jiných městech nenajdete obchody, které by tuto měnu přijímaly, takže ji lidé utrácejí v místních obchodech. To znamená, že to podporuje lokální ekonomický cyklus a místní lidé se toho mohou přirozeně účastnit. Abychom usnadnili účast všem, vytvořili jsme síť výrobců dřeva v okruhu 5 km. Je to druh soběstačné sítě. Tu se stále snažíme rozšiřovat, propojit více místních lidí a vytvořit otevřený trh pro toto místní dřevo.
Samozřejmě navrhuji i architektonické projekty, ale také sami vyrábíme různé materiály, pracujeme v lese a s energií, hospodaříme na poli, kultivujeme komunitu, praktikujeme soběstačnost a tak dále. Přemýšlím o tom, jak ze zanedbaných lesů vytvořit hodnotu a hledám další spící místní zdroje, které by se mohly stát užitečnými. Moje práce je jako Hyakusho ve starých dobách. Hyakusho byl termín pro japonské farmáře v minulosti, kteří vyráběli téměř všechno, co potřebovali sami, od nástrojů přes domy, zeleninu, rýži až k pletení provazů. Prostřednictvím těchto aktivit se snažím zjistit, jaká dovednost nebo technika je pro lidské bytosti nejdůležitější? Takový člověk je velmi silný člověk, že?

ZZ: Myslím, že ano. V Evropě je možná mezi mladými architekty také určitý trend se přesouvat do menších měst, stávat se aktivními v místních komunitách. To hezky souvisí s mou další otázkou ohledně role architektů. Jak vnímáte roli architekta v současné a budoucí společnosti?

HS: Dosud typičtí architekti seděli u svých stolů a dělali výkresy. Je to důležitá práce a odborná profese, ale osobně chci tuto roli rozšířit. Jak jsem ukazoval, má práce je být výrobcem materiálů, dodavatelem a farmářem, který využívá místní zdroje. Je to také kreativní práce navrhnout dobré uspořádání aktivit kolem nás. Mluvit s místními lidmi o potřebách komunity a pak použít designérský mozek k vymýšlení nových hodnot. Je běžné dělat urbanistický plán nebo zvažovat, jak rozvíjet město či krajinu, ale můžeme to rozšířit na komunitní plánování a propojit lidi a zdroje, od materiálů až po finální produkty.

ZZ: Chápu, protože to je problém systémového myšlení, — architekti praktikují komplexní systémové myšlení během stavebního procesu, — jakmile pochopíte, jak systém funguje, můžete ho aplikovat i na jiné profese.

HS: Ano, a také komunikace je velmi důležitá pro tvorbu architektury. Nejsou tu jen klienti, ale také tesaři, dodavatelé a místní lidé. Někdy se hned neshodneme a diskutujeme, ale vždy potřebujeme dobrý vztah. K vytvoření nové budovy potřebujeme hodně dobré komunikace. V komunitní práci je to stejné. Zapojíme všechny pro dosažení společného cíle a naše práce je vést je správným způsobem ke kultivaci místní oblasti. To je pro mě nová role architektů a myslím, že pro budoucnost bude důležitá.

ZZ: Zdá se to zajímavé, ale ne úplně snadné najít příležitosti v místních oblastech. Jelikož máte desetiletou zkušenost s rozšiřováním role architekta tímto způsobem, máte nějaké návrhy nebo doporučení pro někoho, kdo by chtěl následovat takový příklad? Myslím, jak by architekti mohli začít nebo rozvíjet tento lokální komunitní styl síťování?

HS: Doporučuji, aby mladší generace šla studovat do měst a do zahraničí, získat zkušenosti a rozvíjet své dovednosti. Poté je lepší se vrátit do místní oblasti v regionu. Přístup k přírodním zdrojům bude v budoucnu velmi důležitý, protože v podstatě každý materiál pochází z přírody. Jakmile se zaměříme na detaily každého materiálu, potřebujeme široké a hluboké znalosti. Nicméně existuje mnoho expertů z každé profese jednotlivých materiálů. Jejich propojení a sdružení pro společný cíl je velmi podobné způsobu práce při návrhu a stavbě domu. Mnoho lidí říká, že v regionech, v malých městech, na vesnicích a místních oblastech není práce, ale pravda je, že v lese a v zemědělství je hojnost práce — co oblasti mimo velká centra potřebují není práce, ale lidi, protože velká města z regionů soustavně vysávají nejlepší lidské zdroje. Ale to neznamená návrat ke starým způsobům života — máme k použití nové technologie, a to může vytvořit nový hybridní způsob života.
A řekl bych, že městské oblasti jsou velmi křehké. Když jsem žil v Tokiu, zažil jsem Velké východo-japonské zemětřesení (Tóhoku). Byl jsem šokován, protože kvůli závislosti na systému jsou lidé ve městě velmi slabí a nemohli nic dělat. Šel jsem poté mnohokrát jako dobrovolník pomáhat do severního Japonska a tam jsem si uvědomil, že žít ve velkém městě mi už stačilo, když mi bylo dvacet, a že městský život je velmi zajímavý a pohodlný, když ho zrovna nezasáhne katastrofa. Ale Japonsko je země katastrof — každý rok zažíváme zemětřesení, tajfuny a povodně. Po zkušenosti se zemětřesením v Tóhoku jsem změnil názor a přestěhoval se z Tokia do místní oblasti. Začal jsem hledat, jak by mohl vypadat náš nový životní styl.

ZZ: Lidé vždy potřebují nějaké katastrofy, aby se probudili a uvědomili si podstatné. Křehkost a závislost měst na fungování systému se obvykle dobře projeví po katastrofě, zejména když přerušíte dodavatelský řetězec.

HS: Přesně tak, příroda nás učí.

ZZ: Jak vnímáte důležitost vlivu architekta na životy běžných obyvatel města a kam vás to vede ve vaší vlastní práci?

HS: Vždy se snažím mít vliv vytvářením nových vztahů prostřednictvím projektu který navrhujeme, přemýšlením o tom, odkud věci (produkty, materiály, jídlo atd.) pocházejí, kdo a jak je vyrobil, chci poznat zdroj. Myslím tím vysledovatelnost. Během pandemie Covid-19 se náklady na většinu materiálů zvýšily, protože Japonsko je velmi závislé na dovozu ze zahraniční. Například cena sanitární keramiky, oceli i dřeva se zvýšila a v podstatě zmizely z trhu.

HK: Kromě pandemie také válka na Ukrajině ovlivňuje Japonsko. Přímý dovoz z Ukrajiny sice netvoří velké procento celkového importu Japonska, ale z Ukrajiny se dováželo velké množství krmiva pro hospodářská zvířata. Od začátku války tak nepřímo vyskočily ceny hovězího, vepřového, mléka a sýrů.

HS: Přesně, to je problém kapitalismu a globalismu. Víte, jaký je poměr potravinové soběstačnosti Japonska?

ZZ: Řekla bych kolem 60 %?

HS: Ne, ne — je to kolem 10–20 %. Samozřejmě, že toto číslo se bude lišit v závislosti na metodě výpočtu, například na základě kalorií nebo produkční hodnoty. Pokud vyloučíme i místní hospodářská zvířata chovaná na dováženém zahraničním krmivu a rostliny pěstované díky dováženým hnojivům a semenům, míra soběstačnosti klesá na asi 10 %. V každém případě je to velmi nízké. Dalším důvodem je, že velká část energie potřebné k pěstování obilovin a chovu dobytka je také dovážena. Jinými slovy, globalizace a kapitalismus zvýšily vzdálenost distribuce. V případě architektury nejsme schopni dokončit ani jednu budovu, pokud by byla zastavena distribuce materiálů ze zahraničí. Souhlasím s globalizací informací, protože můžeme snadno sdílet dobré nápady a učit se z dobré praxe v jiných zemích, ale nesouhlasím s globalizací materiálů. V tomto ohledu má práce architektů přímý dopad na běžné obyvatele měst.

HK: Rozumím. Za určitých okolností si uvědomujeme, že globalizace a kapitalismus jsou křehké systémy. V minulosti byly k vytvoření tradiční venkovské architektury materiály používány důmyslně se znalostí toho, co bylo k dispozici kolem nás. Nevím, zda to vzešlo od architektů nebo ze společnosti, ale cítím, že stav společnosti a architektonické hnutí mají vzájemně obrovský vliv.

ZZ: Které sociální aspekty považujete za nejdůležitější, aby o nich architekti přemýšleli?

HS: Stárnoucí populace je v Japonsku docela vážný problém. Nejdůležitější věcí je ale zůstat v pozitivním naladění i v takovéto odlehlé místní oblasti. V tomto regionu není dostatek mladých lidí k práci, ale myslím že ji mohou dělat senioři. Pokud si na tuto situaci stěžujeme, nic se nezmění. Je tady mnoho zanedbaných dlouho netknutých lesů, ale pokud se na to budeme dívat pozitivně, jsou plné pokladů. Skutečně máme k dispozici mnoho zdrojů.

ZZ: Takže senioři jsou vlastně také dobrý zdroj, že?

HS: Ano, samozřejmě. V naší NPO je více než 80 % lidí starších 60 let. Město Takayama je vyhlášenou turistickou destinací a přitahuje mnoho domácích i zahraničních návštěvníků. Během pandemie Covid-19 nám vláda řekla „zůstaňte doma" a průmysl cestovního ruchu byl paralyzován. Současně ale členové naší NPO, lidé z Takayamy začali chodit do hor kácet stromy a množství těžby dřeva vzrostlo. Nicméně chtěl bych vytvořit atraktivní systém, který by dokázal mladší generaci vrátit zpět z měst na venkov. Jejich nezávislost a soběstačnost, bude důležitá.

ZZ: Jak klimatické změny ovlivňují vaši práci?

HS: Vlastně ne moc. Jako nejviditelnější dopad klimatických změn vidím městský tepelný ostrov, který je často spojen s nepřirozeně rychlým tempem městského rozvoje. Zde ve venkovské oblasti Takayamy máme hory s velkým množstvím sněhu a periodicky se tu vždy objevovalo horké léto, teplejší než obvykle, tak se to zdá přirozené. Stále sleduji různé informace a názory na to, co může být příčinou klimatických změn. A to mě nutí přemýšlet o tom, jak rozšířovat soběstačnost, například stavbou off-grid domu, naučit se více a být kreativnější pro nové výzvy.

ZZ: Jak vnímáte vliv SDGs (Sustainable Development Goals - Cíle udržitelného rozvoje OSN pro rok 2030) na japonskou architekturu a jak je reflektujete ve své práci?

HS: Myslím si, že každé jejich téma je velmi důležité, ale pokud se podíváte na pozadí SDGs, vidím, že jsou silně založeny na globalismu. Lidé ale žijí v různém prostředí a mají různé způsoby života a myšlení, takže opravdu nesouhlasím s tím, že by všichni na světě měli SDGs následovat. Ve skutečnosti před globalismem byl všude v Japonsku život podle SDGs (smích).

ZZ: Zdá se, že váš osobní pocit je, že se k SDGs nechcete úplně hlásit, ale vaše práce základní hodnoty SDGs skutečně následuje.

HS: Ano, dokonce jsem obdržel několik ocenění za SDGs, ale to je jen jeden z výsledků, ne cíl. Souhlasím s těmito tématy, ale nesouhlasím s jejich pozadím, protože jsou řízeny globalismem — neměli bychom v tom být nikým řízeni. Měla by to být spontánní a normální praxe pro každého, a ne záležitost řízená vládou.

HK: V tom bych s vámi souhlasil, protože když byl koncept SDGs dovezen do Japonska, získal top-down strukturu, a je podporovaný hlavně vládou. Bývá také často zneužit pro reklamní nebo obchodní účely, což u architektů vytváří jistou alergii na SDGs.

HS: Znám spoustu lidí nosících na klopě obleku odznaky SDGs (smích).

ZZ: Také jsem během svého pobytu v Japonsku viděla tyto odznaky a hodně SDG propagačních plakátů. To jsem v Evropě neviděla. Moje osobní pocity jsou velmi nejednoznačné. Ale možná je to jen proto, že naše veřejná debata o udržitelnosti probíhá spíše prostřednictvím jednání o Evropské úmluvě Green Deal (2019) a to je velmi emocionální. Architekti možná vidí SDGs jen jako pokračování Agendy 21 a Místní agendy 21 z roku 1992. Tyto udržitelné diskuse stále probíhají spíše mezi akademiky a profesionály, a je to stejné i se současnou iniciativou New European Bauhaus (2020).

HS: Ano, řešením SDGs je znovu se naučit, jak lidé žili udržitelné životy v minulosti. Staří Japonci měli znalost, jak přežít — my jsme ji jen ztratili. Zde v regionu Hida, obklopeni horami, s málo zdroji a velkým množstvím sněhu, lidé v minulosti věděli, jak přežít v souladu s přírodou. Musíme změnit své myšlení a znovu se naučit moudrosti minulosti.

ZZ: Takový životní styl ale poskytuje jen velmi omezené nabídky a ne tolik pohodlí, na které jsme si v našich zemích zvykli — viděla bych to jako velmi obtížné nadchnout pro něj civilizované městské obyvatele, kteří mají zboží z celého světa dostupné ve svých supermarketech (smích). Jak vidíte japonskou veřejnou debatu o udržitelnosti a adaptabilitě měst — je dostatečná a plodná? Mohl byste uvést nějaké konkrétní příklady jejích výsledků?

HS: Myslím, že lidé si těchto témat jsou stále více vědomi, protože Japonci chudnou, zejména po pandemii. Musíme znovu zvážit, co to znamená být bohatý. Přednáším na univerzitách, abych sdílel své aktivity a praxi. Tam nepřicházejí poslouchat jen studenti, ale také starší architekti. Všichni hledají odpovědi. Byl jsem inspirován japonským ekonomickým konceptem „Satoyama Capitalism", který navrhuje model, kde ekonomická aktivita je koncentrována kolem udržitelného využívání přírodních zdrojů ve venkovských oblastech (satoyama) k vytvoření místního blahobytu. Kombinuje tradiční hodnoty a praktiky s moderním kapitalismem k podpoře místní soběstačnosti.

ZZ: Jaké jsou možnosti a limity japonských architektů při vytváření ekologické/udržitelné architektury?

HS: Jako limit vidím městský život. Města spotřebovávají zdroje, energii a generují jen odpadky. Myslím, že je obtížné vytvořit plně cirkulární architekturu v městských oblastech.

ZZ: V očích Evropanů má japonská architektura velmi blízký vztah k přírodě. Kde podle vašeho názoru leží tyto kořeny? A je tento vztah o ekologii a udržitelnosti?

HS: Japonsko má mnoho lesů a tedy hojnost dobrých stromů a vody. Takže hádám, že jsme jednoduše velmi blízko přírodě. Když jsem žil v Evropě, uvědomil jsem si, že v oblasti architektury je rozdíl mezi „kulturou zdí" v Evropě a „kulturou střech" v Japonsku. V Japonsku prodloužení střechy vytváří takzvaný „prostor mezi“, který není ani venku, ani uvnitř — říkáme mu engawa. Ten nejednoznačný prostor je nárazník, který spojuje vnějšek a vnitřek. Když jsem byl v Německu, zaujal mě tento rozdíl, stavby, kde jsou venkovní a vnitřní prostory odděleny velmi tlustou zdí. Můžete to vidět i v jazyce, — zatímco Němci jsou ve vyjadřování velmi silní a přímí a vždy říkají ano nebo ne, Japonci rádi mluví neurčitě, nejednoznačně a měkce (smích).

ZZ: Jak vnímáte problémy městských tepelných ostrovů (UHI) v japonských městech? Jak vidíte použití přírodních řešení (NBS) v tomto kontextu a jak je používáte ve své práci?

HS: Mrakodrapy ve městech dále rostou a jsou nezastavitelné. Ale populace Japonska klesá a je zde mnoho opuštěných domů, takže by bylo dobrým nápadem vrátit prázdný prostor zeleni místo stavbám. Co mohu dělat, je hledat, praktikovat a sdílet, co je pravé bohatství a štěstí.

ZZ: Jak vnímáte roli veřejného prostoru v současných japonských městech? Jak jej zahrnujete do svého návrhového procesu?

HS: Pokud bych dostal příležitost, rád bych navrhl veřejný prostor. Ve skutečnosti je velmi málo dobrých příkladů veřejných prostorů, — v japonských městech je všechno umělé a příroda je z nich v podstatě vykopnuta. Ve vztahu k veřejnému prostoru v Tokiu bych doporučil práci Ateliéru Bow-Wow, v tomhle ohledu jsou velmi aktivní a vědomi si toho, jak mohou přispět k veřejnému prostoru. Jsem jejich absolventem a během studia jsem jimi byl hodně ovlivněn.

ZZ: Používáte metody participace/komunikace s veřejností nebo místní komunitou ve vaší práci a jak vnímáte tuto metodu v kontextu japonské společnosti?

HS: Často používám participativní přístup ve své práci, záměrně a vědomě. Vlastně to je důvod, proč naše NPO existuje, — zapojit sousedy a místní komunitu, porozumět místním potřebám. Nedělám jen budovy, ale také produkuji materiály, takže potkávám všechny lidi zapojené do procesu, což je víc, než bych potkal, kdybych jen navrhoval architekturu. Prostřednictvím své práce jsem se potkal a mluvil s mnoha různými profesemi a místními lidmi a stal se dobrým členem komunity.

ZZ: Co byste doporučil nastupující generaci architektů — studentům architektury — na jaká témata by měli zaměřit svou pozornost?

HS: Povzbuzuji studenty, aby cestovali po světě, jak je to jen možné, a to s pečlivým a důkladným porozuměním společenským systémům a planetě. Navíc je důležité potkat mnoho různých lidí, jíst místní jídlo a zjistit, co je autentické a pravdivé. Myslím, že je dobré získat vlastní zkušenosti, mít vlastní kompas, aby mohli vše posoudit sami za sebe, a ne se jen spoléhat a snadno věřit informacím z médií a internetu.

ZZ: Děkujeme mnohokrát za to, že jste nám poskytl vhled do vaší inovativní hybridní praxe.