Katolický kostel v Parsch

Úkolem bylo vytvořit nový kostel a současně využít zanedbaný statek ze 17. století, jehož hmota se částečně dochovala. Při realizaci byly uplatněny ty nejskromnější možné prostředky. Výsledný kostel je zároveň počátkem řady sakrálních staveb ateliéru arbeitsgruppe 4, u nichž bylo potřeba vytvořit symbiózu mezi původní konstrukcí a novými představami prostorového ztvárnění. „Řešení“ tohoto úkolu se podařilo nalézt v pečlivé „reakci“ na stávající konstrukci: historicky méně významná prostřední část (bývalého statku) byla začleněna do nízké klenuté části a proměněna v hlavní sál nového kostela. V místech bývalé stodoly byla střecha zvýšena a otevřena prostřednictvím nového světlíku, který zalívá oltář denním světlem. Tuto výrazně prosklenou část překrývá pultová střecha, kde jsou navíc umístěny zvony. Zazdění většiny oken a otvorů, které již ztratily svou původní funkci, způsobilo, že stavba působí abstraktně, je téměř bez měřítka. I zde nová interpretace původních motivů vytvořila odlišný vizuální obraz. Dva původní vjezdy do stájí jsou nyní uzavřeny vitrážemi od vídeňského abstraktního malíře Josefa Mikla, který vyplnil nízkou klenutou část interiéru kostela a vnesl do interiéru jasné barvy, zatímco na štítové stěně bývalého statku dominuje nad hlavním vstupem velký reliéf Ježíše Krista od videňského sochaře Fritze Wotruby. Další rakouský malíř Oskar Kokoschka, který v té době právě v Salcburku založil „Školu vidění“ (Schule des Sehens, dnešní Mezinárodní letní akademii), se při návštěvě ještě nedokončeného kostela zavázal: „Udělám vám na vstupní dveře do kostela kresby.“ A tak se stalo. Tyto kresby zdobí jižní dvoukřídlé dveře do kostela. Kresby jsou vyryté do betonu, protože na bronzové dveře nebyly peníze. Kostel měl po stavební a prostorové stránce navazovat na tradiční principy. Interiér kostela měl být více než jen shromažďovacím místem, ale měl také plnit mystickou atmosféru dřívějších sakrálních staveb, i když v novodobém výkladu. Nicméně inovace - umístění oltáře uprostřed věřících, jako i umístění ambonu a křtitelnice, tvar a barva ornátu, umístění svatostánku a další - vyvolávaly u mnoha věřících (z místní farnosti) i některých duchovních (a veřejnosti) otevřený nesouhlas a někteří si na tyto prvky zvykali jen velice pomalu. Kněz Otto Mauer, velký mecenáš umění, tehdy v brožurce vydané u příležitosti otevření kostela napsal: "Náš kostel se jen lehce zvedá nad okolní lidská obydlí. Nemá žádnou věž, která by byla vidět z dálky. Onen, příbytek Boží, stojí skromně mezi lidskými příbytky, stejně skromně jako Ježíš kdysi stál v zástupu jako cizinec, aby se nechal pokřtít Janem jako všichni ostatní."