Vojtěch Ignác Ullmann
*23. 4. 1822 – Praha, Česká republika
†17. 9. 1897 – Příbram, Česká republika
Biografie
Vojtěch Ignác Ullmann byl český architekt období historismu. Vystudoval pražskou polytechniku a vídeňskou Akademii výtvarných umění u profesorů Augusta von Siccardsburga a Eduarda van der Nülla. Po ukončení studií cestoval po Itálii a Německu. Od roku 1854 pracoval v Praze jako samostatný architekt. Spolupracoval s architekty Antonínem Baumem, svým synovcem Bedřichem Münzbergerem a Antonínem Viktorem Barvitiem, jehož sestrou Terezií Barvitiovou se v roce 1856 oženil. Do roku 1874 realizoval v Praze řadu staveb. Když ale neuspěl v architektonických soutěžích na výstavbu Národního divadla a Rudolfina, odešel do ústraní na venkov, nejprve do Dubence, kde mu v letech 1879–1889 patřil tamní zámek, a poté do Příbrami, kde v roce 1897 zemřel a je pohřben na zdejším hřbitově.
Byl typickým představitelem historismu. Jeho rané dílo bylo eklektické, mísí se v něm užívání středověkých slohových prvků novorománských a novogotických. V další fázi své tvorby po roce 1860 byl významně ovlivněn novorenesancí Gottfrieda Sempera a z něj vycházející vídeňskou novorenesanční školou, jejíž koncepci rozšířil o inspiraci benátskými, francouzskými a domácími renesančními formami. Společně s Josefem Zítkem patřil k prvním českým vyznavačům italské novorenesance, nazývané palladianismus podle inspirace vzorníky Andrey Palladia.
Vojtěch Ignác Ullmann byl český architekt období historismu. Vystudoval pražskou polytechniku a vídeňskou Akademii výtvarných umění u profesorů Augusta von Siccardsburga a Eduarda van der Nülla. Po ukončení studií cestoval po Itálii a Německu. Od roku 1854 pracoval v Praze jako samostatný architekt. Spolupracoval s architekty Antonínem Baumem, svým synovcem Bedřichem Münzbergerem a Antonínem Viktorem Barvitiem, jehož sestrou Terezií Barvitiovou se v roce 1856 oženil. Do roku 1874 realizoval v Praze řadu staveb. Když ale neuspěl v architektonických soutěžích na výstavbu Národního divadla a Rudolfina, odešel do ústraní na venkov, nejprve do Dubence, kde mu v letech 1879–1889 patřil tamní zámek, a poté do Příbrami, kde v roce 1897 zemřel a je pohřben na zdejším hřbitově.
Byl typickým představitelem historismu. Jeho rané dílo bylo eklektické, mísí se v něm užívání středověkých slohových prvků novorománských a novogotických. V další fázi své tvorby po roce 1860 byl významně ovlivněn novorenesancí Gottfrieda Sempera a z něj vycházející vídeňskou novorenesanční školou, jejíž koncepci rozšířil o inspiraci benátskými, francouzskými a domácími renesančními formami. Společně s Josefem Zítkem patřil k prvním českým vyznavačům italské novorenesance, nazývané palladianismus podle inspirace vzorníky Andrey Palladia.
