Karel Teige: Byt pro existenční minimum

Levný lidový byt je dnes v popředí zájmu moderní architektury. A přece statistika o nekryté bytové potřebě, vyčíslující, jaký počet rodin a osob žije bez dostatečného, zdravotně nezávadného bytu, kolik lidí žije v bytech přeplněných či v domech na zbourání, nemohouce si při svých příjmech opatřit slušný příbytek, ukazuje, že problém lidového bytu je nevyřešen v širokém sociálním měřítku. Mezinárodní kongresy moderní architektury měly příležitost nejednou zdůraznit, že otázka bytu pro nemajetné vrstvy, pro t. zv. existenční minimum, je více či méně deficitní ve všech civilisovaných zemích, a že bytová nouze je právě stínem naší civilisace. Tato otázka je nedořešena, jak v materiálním, technickém, organisačním a finančním, tak i v programovém, architektonickém ohledu. Jako před stoletím pro statisíce dělnictva, přistěhovalého z venkova, jež počínající rozmach velkoprůmyslu soustředil ve městech a industriálních revírech, tak i dnes pro převážnou většinu obyvatelstva, žijící na úrovni existenčního minima, není v našich městech bytů. Tyto vrstvy jsou odkázány na nezdravé a sotva dostatečné příbytky, na místnosti v podnájmu, na neutěšené noclehy, žijí namnoze i v místnostech, jaké je těžko nazvat bytem. Získají-li jakžtakž slušný byt v novějším domě, obnáší nájemné nepoměrně vysoké procento jejich příjmů. Požadavek elementární bytové kultury: dát každému člověku samostatný, byť malý, bytový prostor, tedy vlastní pokoj, jehož minimální výměra podle sanitární normy je 8 m² a 20 m³, je dnes nedosažitelným snem o bytovém blahobytu, když skutečnost, vyjádřená statistikou, nás učí, že v obrovském počtu případů žije v bytech více osob, než je tu lůžek.
Naše nové stavby a stavební metody jsou příliš drahé. Rozevírá se propast mezi cenou domu (a následovně výší požadovaného nájemného) na jedné, a mezi mzdou a příjmem vrstev existenčního minima na druhé straně. Nemá-li nájemné obnášet více, než 15-20% příjmů bytové strany, je dnes vrstvám existenčního minima sotva možno pomýšlet na byt v novém domě. Vyšší nájemné nemohou platit, poněvadž zbytek měsíčního příjmu by pak nestačil na potravu, oděv a elementární potřeby kulturní. Bytový trh je dnes nasycen. Je dosti prázdných bytů, a při tom vrstvy existinčního minima trpí bytovou krisí. Nedostatek bytů je relativní. Nedostává se bytů, dosažitelných širokým lidovým vrstvám. Tento nedostatek dal by se léčit nikoliv stavbou nových bytů, nýbrž jen organisováním bytového přídělu a soustavným zlepšováním příbytků a jejich zařízení ve starších domech.
Soudobá architektura řešila zprvu otázku lidového bytu stavbami rodin. domků, které byly zmenšeným a jednodušeným vydáním vil. Prostory byly tak malé, že nebyly ani bydlitelny, a domky stály na trpasličích parcelách, takže v podobných zahradních koloniích byla větší prostorová stísněnost, než v malobytových nájemných domech poschoďových. Ukázalo se, že architektonická forma malobytu musí být hledána nikoliv ve způsobu domků, nýbrž ve způsobu velikých poschoďových domovních komplexů. Staré činžáky v uzavřených uličních blocích s vnitřními dvory a dvorními trakty, s byty, orientovanými, bez ohledu na sluneční strany, jsou ovšem odpuzující skladiště na lidi, produkt bezuzdné pozemkové a činžovní spekulace, která chtěla vytěžit každý metr plochy na úkor nejzákladnějších požadavků bytové hygieny. Proti takovému nepřípustnému a zastaralému zastavovacímu způsobu, který dodnes je převládající formou, zasazuje se nová architektura o t. zv. řadové zastavění, totiž zrušení okrajově obestavěného bloku a o stavbu domů v rovnoběžných řadách, kdy odstup mezi domovními řadami je větší než výška domů, takže se bytům zajišťuje dostatek slunce ,a volné prostranství mezi domovními řadami lze proměnit ve veřej. sady. Každý dům má dostatečný vzduch. reservoár. Jen tehdy lze bez zdravot. závad zmenšiti obyt. plochu, abychom kubaturu a následovně i staveb. náklady činže, když veliká
okna, otevírající se do světlého, vzdušného prostoru, odstraní pocit stísněnosti interiéru. Řadovému zastavění odpovídají nejlépe domy, t. zv. pavlačového typu. Půdorys pavlačového domu nebo domu s postranní chodbou, podobá se půdorysu rychlíkového železničního vozu. Jako tam jsou kupé přístupna z postranní průběžné chodby, tak zde se vstupuje z takové pavlače nebo chodby do bytů, při čemž předsíň a příslušenství má okna na pavlač nebo do hojně osvětlené a větrané chodby, a obytné síně mají okna v protilehlém průčelí. Příčné větrání je tu zajištěno.
Má-li být takový příbytek levný, musíme příslušenství krajně zjednodušit a zmenšit. Kuchyně omezí se na nejmenší plochu, po případě na jediný kus nábytku, spojující kredenc s pracovní deskou, výlevkou a plynovým vařičem, anebo je vedle malý sporák. Koupelna je pro levné byty dosud nedosažitelný přepych. Nutno ji nahradit sprchou a umývadlem na klosetě, s odpadem vody v podlaze. Obytné prostory, byť nejmenší, mají být velikými okny (a možno-li i balkonem) přístupny vzduchu a slunci. Aby byly světlá, budou i světle vymalovány. Má-li byt jediný prostor, je účelno rozdělit jej draperií nebo rozestavěním nábytku na část pro denní pobyt a na část pro spaní. Správnější, a zejména životnímu slohu pracující inteligence lépe odpovídá takový způsob, kdy obytný prostor jest tak či onak rozdělen ve dvě pokud možno samostatné místnosti, jako obývací kabiny pro muže a ženu. Sčítání lidu a bytové statistiky ukazují, že počet osob, žijících mimo rodinu a domácnost vzrůstá. Nutno pomýšlet na nový typ bytu pro samostatné osoby. Je třeba buď svobodáren, anebo je nutno vyhradit v domech celá poschodí nájemníkům, kteří nemají domácnost. Jejich byty by se podobaly malým hotelovým pokojům, řazeným vedle sebe, zcela jako kupé v rychlíkovém vagonu. Lůžko, stolek, dvě židle, police na knihy a umyvadlo, bylo by veškerým zařízením takových kabin. Doplňkem bytu bez kuchyně jsou veřej­né jídelny.
Nábytkové zařízení lidového bytu je co nejprostší. Co nejméně nábytkových kusů. Jen ty, jichž je nezbytně třeba. Každý zbytečný nábytek okrádá o prostor, jehož je málo, a bere volnost pohybu v bytě. Rozměry nábytku musí odpovídat rozměrům malobytu, tedy být také co nejmenší. Spořit prostorem vyžaduje použít i skládacího a sklopného nábytku. Skládací nebo sklopné postele, místo stolku sklopné desky; knihovna se sklopnou deskou nahradí psací stůl, a spací pohovka jsou dva kusy nábytku v jednom. Měkký nábytek v dobrém truhlářském a lakýrnickém provedení vyhovuje stejně jako nábytek z tvrdého dřeva a je levnější.
I nejhospodárněji provedené novostavby nemají byty tak levné, aby byly dostupny nejméně
majetným, a tak vrstvy existenčního minima jsou nuceny bydlet ve starých domech a zařídit si byt zděděným nábytkem. Ve starých domech není ideálních a nezávadných malobytu. Přece lze takové byty učinit bydlitelnější určitou adaptací a rozumným rozestavěním nábytku. I starý nábytek může konat dobrou službu. Měšťanský nábytek z rozhraní století je pro malý byt k nepotřebě. Je příliš těžkopádný a veliký. Ale nábytek z dob našich babiček má rozměry, odpovídající lidskému měřítku, a nezabírá mnoho místa. Běžný, nenáročný nábytek, produkt zobecnělého biedrmaieru, může být i dnes užitečný, může být malou úpravou a opravou zmodernisován: pilkou a hoblíkem, který odstraní zbytečné dekorace, na nichž se usazuje prach, a štětcem, který opatří nábytek veselou, jasnou barvou.
Hlavní podmínkou v novém i starém, novým i starým nábytkem zařízeném bytě jest: vyloučit všecky prakticky nepotřebné nábytkové kusy, odstranit pošetilé ozdoby, dát bytu světlé barvy a nezaclánět okna těžkými závěsy. Co nejvíc volného prostoru; plochy stěn jednobarevné, netříštěné ornamenty, textilie prací a rovněž bez ornamentu.
Taková úprava bytu a nábytku je výpomoc. Je to zlepšení, které můžeme provésti, disponujeme-li alespoň obstojným bytem a nábytkem. Je to medicína, která však nevyléčí nemoc bytového nedostatku a ani neudělá ze starých domů bezvadné a všestranně vyhovující příbytky.