Kengo Kuma : Tok čar pohledem Eriety Attali - výstava v Tchoban Foundation

Jak již napovídá název instituce, tak se berlínské Muzeum architektonické kresby zabývá především vystavováním skic, kreseb a maleb, který předchází projekčním pracem, obíhání úřadů, vyjednávání s dodavatelskými firmami a stavebnímu dozoru. Jen výjimečně můžeme v nadaci Tchoban spatřit plány, modely nebo fotografie, s nimiž si běžně spojujeme architektonické výstavy. Tentokrát se vedle 86 kreseb japonského architekta Kengo Kumy na obou podlažích přestavuje také 18 velkoformátových snímků Eriety Attali. S touto původem izraelskou fotografkou, která střídavě působí mezi Paříží a New Yorkem, spolupracuje Kumova kancelář již přes dvě dekády. Attali se s Kumovou tvorbou seznámila v roce 2001 během studií na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. O rok později dostala příležitost nafotit vilu Water/Glass v japonském městě Atami. Tento skleněný objekt posazený na reflexní vodní plochu je soudobou interpretací císařského paláce Kacura (Katsura) prostřednictvím nových materiálů. Kumův návrh také citlivě reaguje na sousední vilu Hyuga ze 30. let minulého století od německého architekta Bruno Tauta. Od té doby Erieta Attali zachytila objektivem svého aparátu desítky Kumových realizací.

Nadeja Bartels, ředitelka Nadace Tchoban, ve svém úvodním textu k výstavě nachází historickou paralelu u Le Corbusiera a původem maďarského fotografa Luciena Hervé, kteří navázali spolupráci v roce 1949 a vytrvali dokumentovat nejen výsledné stavby, ale také průběh realizace a všední život, až do architektovy smrti v roce 1965. Dalším zahraničním příkladem spolupráce architekta s dvorním fotografem je finsko-americký architekt Eero Saarinena, který v roce 1955 pověřil původem maďarského fotografa Batlhazara Koraba, aby průběžně dokumentoval celý proces navrhování včetně pořizování snímků modelů a staveb během realizace. Po šesti letech toto pouto bohužel ukončilo Saarinenovo předčasné úmrtí. Ze současných příkladů se vyjímají práce portugalského fotografa Fernanda Guerry, který má otevřené dveře do ateliéru Álvara Sizy a doprovází tuto legendu i na cestách. Ve středoevropských poměrech je třeba zmínit tvorbu manželského páru rakouské fotografky Margherity Spiluttini a jejího muže Adolfa Krischanitze. V českých poměrech pak Pavel Štecha podrobně dokumentoval dění okolo libereckého SIALu. Ze současnosti by šlo zmínit dlouholetou spolupráci fotografky Ester Havlové s ateliérem Romana Kouckého nebo fotografa Jana Malého s Josefem Pleskotem.

Barry Bergdoll, který je kurátorem a profesorem dějin umění na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, se pokusil o analýzu Kumových kreseb, v nichž hledá prvotní atmosféru budoucích staveb utvářených na základě dlouholetých zkušeností a intuice. I ta nejhmotnější stavba totiž vzniká z lehkých čar nakreslených na papíře. Tíhu nabývá až později přemisťováním materiálů na staveništi. Přitom již kresba může odrážet užité materiály. Zprvu se kreslení klackem do země odehrávalo přímo na staveništi. Se založením uměleckých škol se kreslení přesouvalo stále více od staveniště. Následně se prostorový objekt více abstrahoval do půdorysů, řezů, pohledů a detailů. Ustálila se vzdálená komunikaci mezi rýsovacím prknem a staveništěm. Skicování však odolává těmto konvencím. Umožňuje svobodně bádat. Skrze skici vstupujeme do architektova soukromí, kde si vytváří osobní poznámky, zaznamenává myšlenky a často kreslí i bez přesného zadání nebo konkrétního stavebního programu. Kus uhlu, který Kengo Kuma při kreslení s oblibou používá, jej v jistém smyslu osvobozuje od statického břemene. Skica může být často čitelná jen pro svého tvůrce. V mnoha případech však architektovy linie dokáží předvídají budoucí zážitky diváků nebo návštěvníků. Skici mohou být mnohem bezprostřednější a přesvědčivější než klasické plány. Zprostředkovávají totiž architekturu i těm, kteří nejsou vyškoleni v dekódování stavební dokumentace.

Sám Kuma poznamenává, že „chce navodit nejednoznačný stav, v němž se materiály mění na částice. Nechce rozbít samotnou podstatu architekturu, ale spíše proměnit tento rozptyl v určitý druh atmosféry.“ V roce 2020 Kuma vydal knihu Bod, linie, plocha (do angličtiny byla přeložena o čtyři roky později), kde naopak kresbu vyměnil za textový doprovod jeho staveb spojující vlastní tvorbu s historickými příklady a inspiracemi ze světa přírody. Přitom současně kritizuje to, co nazývá „objektově-volumetrickou posedlostí dějin moderní architektury“, od níž se snaží osvobodit sebe i uživatele jeho budov. Jeho kresby jsou součástí projektu „osvobození architektury od formy a jejího uvolnění do světa mihotavého světla“.

Zatímco na předchozí jarní výstavě byly k vidění detailní perspektivy z vídeňského ateliéru Otto Wagnera, jejich vytvoření muselo zabrat i několik týdnů a na nichž se kromě Wagnera podílely také desítky nadaných zaměstnanců, tak aktuálně probíhající výstava prezentuje skici přímo z pera (štětce, tuhy, uhlu) Kengo Kumy. Rychle vytvořené kresby dokáží v pár čarách zachytit hlavní myšlenku celého návrhu. Výsledné uhlové skici připomínají kaligrafii. Mohla by se nabízet paralela s kresebným projevem japonského minimalisty Tadao Ando. Je tu však jeden podstatný rozdíl. Ando u svých skic střídá barvy, ale přitom znázorňují stále týž materiál, kterým je pohledový beton. Kuma naopak svými tlustými uhlovými čarami dokáže podle potřeby vystihnout různé materiály, ale také atmosféru okolního prostředí (louky, lesy, řeky). Kuma na rozdíl od Anda neupřednostňuje jeden konkrétní materiál. V rámci své laboratoře na tokijské univerzitě s oblibou experimentuje s různými materiály, které se se stavbami pojí odnepaměti, ale také byly vyvinuty relativně nedávno a se stavebnictvím by si je člověk automaticky nespojoval.

Na skicách z počátku 90. letech minulého století lze spatřit detailní kresby tužkou a střídání barevných akvarelů. Před 35 lety si však Kuma způsobil vážné zranění ruky a již se mu do prstů nevrátil všechen cit (dodnes si nedokáže zapnout knoflíky na košili). Proto nyní kreslí více zápěstím a celou rukou. Kromě výsledných linií také při procesu skicování vnímá rytmus a pohyb těla, které rezonuje nejen s kresbou, ale i výslednou architekturou. Tento hendikep Kumovi paradoxně umožnil více se osvobodit a neutápět se v detailech. Z Kumových jednoduchých kreseb vyzařuje uvolněnost a energie. Sám Kuma přiznává, že skicování pro něj má význam hned ve dvou rovinách. Tou první je vzájemná interakce kreslícího nástroje s popisovanou plochou. Upřednostňuje černý uhel. Občas zvolí japonský ruční papír s drsnou texturou. Jindy sáhne po hladkém pauzáku, což se projeví nejen ve skice, ale i propíše do výsledné architektury. Dialog s materiály tvoří podstatu Kumovy architektonické praxe. Skicováním si v dnešní stále více virtuální době uchovává přímý kontakt s materiálním světem.

Společnou výstavu Kumových skic a fotografií Eriety Attali si můžete v nadaci Tchoban prohlédnout v průběhu celého léta až do poloviny září.

Více informací >