Rozhovor s Martinem Prokšem a Markem Přikrylem

Vložil
Petr Šmídek
21.01.2024 13:00
Martin Prokš
Marek Přikryl
Prokš Přikryl architekti

Zářijové slavnostní otevření zrekonstruovaného areálu bývalých Automatických mlýnů v Pardubicích lze bez nadsázky považovat ze největší loňskou architektonickou událost nejen z důvodu, že se podařilo zachránit významnou průmyslovou památku navrženou před sto lety Josefem Gočárem, ale také spojit úsilí tří investorů se čtveřicí architektů. Projekt iniciovali manželé Smetanovi, kteří v roce 2015 vydražili celý areál automatických mlýnů bratří Winternitzů a s společně se Zdenkem Balíkem z pardubického ateliéru Zette vytvořili projekt na revitalizaci, kam byli později přizvány i dvě veřejné instituce. V roce 2018 odkoupil hlavní budovu Pardubický kraj, který sem po rekonstrukci od Petra Všetečky a Roberta Václavíka z brněnského ateliéru Transat přesunul krajskou Gočárovu galerii. Za novostavbu vzdělávacího centra Sféra od pražského ateliéru Šépka architekti stojí město Pardubice. Nejmladší z trojice autorů jsou Šépkovi žáci Martin Prokš s Markem Přikrylem, kteří pro Lukáše Smetanu zrekonstruovali obilné silo na kulturní a společenské centrum. V polovině října jsme Prokše s Přikrylem navštívili v jejich pražském ateliéru na Janáčkově nábřeží a položili jim několik otázek.

Ing. arch. MgA. Marek Přikryl (*1983 Praha) a Ing. arch. Martin Prokš (*1980 Jihlava) v pražském ateliéru na Janáčkově nábřeží.

Začněme obligátní otázkou, jak jste se dali dohromady?
Marek: Přesně na tuto otázku jsme odpovídali před týdnem Karolíně Vránkové do pořadu Bourání.

Skvělé, takže už máte nacvičenou odpověď. Na rozhovor jsem se připravoval poslechem devět let starého rozhovoru Marka s Karolínou Jirkalovou také pro pořad Bourání, kde odpovídal na stejnou otázku, ale třeba se dozvíme i něco nového.
Marek: Poznali jsme se na ČVUTu, kam na Fakultu architektury nastoupilo v roce 2004 přibližně dvě stě prváků a podle abecedy vznikly skupinky po deseti lidech do ZANu (základy architektonického navrhování – předmět na FA ČVUT, pozn. red.).
Martin: Prokš, Přikryl, Ptáčník...

Pak hodně záleží, jestli má člověk štěstí na vedoucího ateliéru, kterého si nemůže vybrat.
Marek: Nebyli jsme v přiděleném ZANu spokojení a tak jsme se s Martinem a dalším kamarádem, Martinem Ptáčníkem, sebrali a šli za profesorkou Šrámkovou, zda by nás nevzala k sobě do ateliéru. Ve druhém semestru už jsme studovali u ní, což bylo pomyslně i doslovně o několik pater výš.

Myslel jsem, že tato legenda české architektury vedla na fakultě jen diplomanty.
Martin: Vzala nás. Vedla konzultace napříč ročníky.
Marek: Bylo to ve 12. patře, ateliér s černou podlahou a širokou americkou pohovkou.
Martin: U prof. Šrámkové jsme po ZANu strávili ještě jeden semestr ve druháku. Další semestr jsme byli někde jinde a pak jsme se společně přihlásili do ateliéru Hájek&Šépka.

Mateřská škola na střeše provozní budovy Národního divadla (2009), 1. místo v ideové soutěži KOMA v kategorii studie Young Architect Award.

Jak vás napadlo jít k Honzovi Šépkovi?
Marek: Na konci čtvrtého semestru jsme se přihlásili na zájezd Kruhu po švýcarské architektuře, který organizovala Marcela Steinbachová. Hájek se Šépkou jeli taky, tehdy vedli ateliér spolu. Výborný výlet po všech stránkách, klasicky autobusem. To bylo v roce 2005. Takhle jsme se potkali.
Martin: Po návratu z exkurze začínal pátý semestr, kdy se přihlašovalo do ateliérů. Na základě portfolia si vybrali dvacet studentů včetně nás a zůstali jsme u nich až do diplomu.

To šlo strávit většinu studia v jednom ateliéru?
Marek: Oni se ve vedení střídali. Jednou byl vedoucím ateliéru Hájek s asistentem Šépkou a další rok si role prohodili. V době, kdy jsme se k nim hlásili, tak právě dokončovali Arcidiecézní muzeum v Olomouci. Byli na vrcholu, měli kolem sebe auru. Vytvořili svěží ateliér. Bylo jim třicet pět.
Martin: Měli dobrá zadání, často to byly hybridní stavby kombinující více funkcí, anebo místa s nějakým handicapem, limitem, výzvou. A měli vždy i dobrý kritiky na konci.

Takže jste se sedli už v prvním ročníku na fakultě a dělali jste společně i nějaké projekty mimo školu?
Martin: Hodně jsme soutěžili. Vyhráli jsme ve studentské soutěži Revit na meteorologickou věž v pohoří Králický Sněžník. Ke konci studia jsme vyhráli ideovou soutěž na nástavbu mateřské školky na střeše Nové scény Národního divadla v Praze.

Meteorologická věž v pohoří Králický Sněžník (2008), 1. místo v soutěži Revit

Jak jste to stíhali?
Martin: Bavilo nás to. Nevnímali jsme to jako zátěž.
Marek: Za první místo v soutěži jsme od Revitu získali AutoCAD 2009 a říkali si, jak si to cédéčko rozpůlíme. Nakonec jsme po škole založili společnou kancelář a ten software využíváme v podstatě dodnes, čáry v cadu jsou pořád stejný.

Marek se po diplomu u Honzy Šépky rozhodl pokračovat ve studiích na AVU a Martin začal pracovat u Tomáše Hradečného, který byl třetím z bývalých partnerů HŠH.
Martin: Tři čtvrtě roku jsem pracoval u Petra Hájka, když dokončoval KCEV ve Vrchlabí.
Marek: Diplomovali jsme v době, kdy se HŠH po deseti letech spolupráce rozdělilo na tři samostatné ateliéry, což mělo vliv i na školu, Šépka už pak neučil s Hájkem. Byla to škoda, spolu byli silnější. Vzájemně se doplňovali i oponovali.
Martin: Petr Hájek sdílel s Tomášem Hradečným podkrovní prostor na Grafické ulice kousek od smíchovského Anděla. Tehdy mě Tomáš oslovil, zda bych nechtěl spolupracovat na projektu Vrbatovy boudy. Chvíli jsem spolupracoval s Markétou Zdebskou, která také byla čerstvě po škole a v roce 2010 založila ateliér BY architects. Pak jsem stále více dělal na vlastních zakázkách a spolupracoval s Markem.

Přístavba Vrbatovy boudy (2010-15), generální projektant Tomáš Hradečný / IXA

Takže Martin měl zkušenosti z jiných ateliérů, ale Marek skočil v průběhu AVU do praxe rovnýma nohama.
Marek: Martin mě oslovil v roce 2011, ať založíme ateliér. Byla to jeho iniciativa.
Martin: Tou dobou už jsem měl nějaké zakázky a také ze začal rozjíždět projekt biotopu v Honěticích. Šlo o soukromého investora, který si podal inzerát na archiwebu, že vlastní statek a hledá pro něj využití. Objekt vypadal příšerně, ale šli jsme do toho. Na inzerát se mu ozvaly ještě další ateliéry, tak uspořádal malou soutěž. Náš návrh ho nejvíce zaujal a od té doby s ním spolupracujeme.

Pokud vím, tak se na místo opakovaně vracíte.
Marek: Biotop se otevřel v roce 2013.
Martin: Stále tam něco děláme. Nyní přestavujeme bývalou stodolu na svatební oranžérii.
V zadní části areálu jsou bývalé koňské stáje, které by se výhledově měly přestavět na ubytování. Investor je velmi aktivní, pořád staví. O pár kilometru dál pořídil další statek, ze kterého by rád udělal druhé Honětice.

Zázemí biotopu v Honěticích u Kroměříže (2013)

Dalo by se nějak shrnout, co nejsilnějšího jste si odnesli z mistrovských ateliérů Hájka, Šépky, Přikryla nebo Šrámkové?
Marek: Všichni dbali na koncept, myšlenku, každý ale jinak. Byly to dost odlišné přístupy k výuce.
Martin: HŠ záleželo na tom, aby architektura nebyla samoúčelná. Aby se člověk nedostal se do polohy líbí-nelíbí, ale aby dobře věděl, proč to tak dělá. A o čem to vlastně je. To byla jejich obvyklá otázka.
Marek: Umět jednou nebo dvěma větami popsat a obhájit svůj projekt.

Mně totiž vaše přestavba pardubického sila v něčem připomněla rané projekty HŠH.
Martin: To mě překvapuje - mohl bys to trochu více rozvést?

Jednoduchý zásah, kdy necháváte viditelné rozvody, odhalili jste cihelnou obezdívku, aby se přiznala železobetonová nosná konstrukce. Z velké míry jste obešli se bez atypů.
Martin: Uvnitř jsou to všechno racionální zásahy, stejně jako dům samotný. Máme rádi civilní výraz, syrovost, materiály. Nevadí nám obyčejné věci, naopak.
Marek: U fasád jsme ale cítili, že si žádají adekvátní zásah, jiný, než úpravy uvnitř domu. Proto v soklu vznikl nový velký otvor a okna se v té části naopak zazdila, aby vynikl.

Když se však člověk podívá na celkovou vizualizaci, tak se projekt nachází přibližně v poločasu, protože centrálnímu náměstí chybí východní fasáda v podobě několika domů od Zdeňka Balíka. Jak to vypadá s dokončením?
Marek: Zdeněk Balík především našel klíč, jak areál rozvinout, našel urbanismus. On to slovo „klíč“ rád používá, já myslím, že je to výstižné. Potom navrhl tu linii nových objektů, které celek uzavřou. Všechny jeho návrhy jsou velmi výtvarné, bude to událost, těším se na to. Ty objekty přesahují okolní měřítko, ale v tom byly Mlýny vždy výjimkou.
Martin: Mlýnům teď chybí normální kavárna. V gočárově galerii sice je, ale ta je víc obrácena k Chrudimce, a jakoby zády k areálu. Není přístupná z náměstí, ale z pasáže. Zdeněk Balík na místě bývalých stájí nakreslil restauraci, a ta by měla být prvním postaveným domem té další etapy. Ta je pro život v areálu zásadní.

Instalace výstavy německého designu: German design. Past – Present (2013) spol. M.Pukl

Když se část areálu rozprodávala kraji a městu, tak už byly hotové projekty. Kdo tehdy vybíral architekty pro jednotlivé stavby? Nebo kdo se zakázkou oslovil konkrétně váš ateliér?
Martin: Když se prodávala část mlýnů kraji, tak včetně projektu Petra Všetečky, a obdobně město odkoupilo pozemek s projektem Jana Šépky. To byly podmínky prodeje a díky tomu to celé vzájemně funguje. Potkalo se tady více přístupů a to je dobře. Kdyby se celého areálu chopil jenom jeden autor, kdokoli, ztratilo by to určitě nějaké napětí mezi jednotlivými stavbami, které tam dnes je.
Marek: architekti Všetečka, Šépka – ty byl čistě autorský výběr Lukáše Smetany a Zdeňka Balíka.

A kdy jste se k projektu dostali vy?
Martin: V roce 2018. Zdeněk Balík podobně jako my studoval u Šépky s Hájkem. Pouze jeden semestr, ale Šépka na něj silně zapůsobil, takže ho doporučil Lukášovi Smetanovi. A následně Šépka doporučil nás, že bychom mohli rekonstruovat silo.

Jako své žáky, kteří strávili v jeho ateliéru hodně času.
Martin: Myslím, že se mu líbily Honětice. Možná na základě těch surových a jednoduchých úprav. Ale už předtím se nám ozval Zdenda Balík, že se mu líbí, co děláme.

Když se podívám na vaší předchozí tvorbu, tak většinou zasahujete do stávajících budova a navazujete na ně. Málokdy stavíte na zelené louce.
Martin: Jde trochu o náhodu, ale zároveň se této oblasti cítíme silní. Pokud má místo příběh, tak na něj lze navazovat. Limity, obtíže, to všechno je v podstatě ku prospěchu.
Marek: Jediným projektem na zelené louce zůstává rodinný dům s rampou. Tehdy jsme se s investorem sešli na čerstvě rozparcelovaném poli za Prahou, bez ničeho. Jediné, čeho jsme se dokázali chytit, byl sklon terénu. Možná výhled. Proto vnikla rampa jako motiv celého domu. A velká okna.

Dům s rampou (2015)

Jak se vyvíjelo zadání na silo?
Marek: Zpočátku se uvažovalo, že se do obilných zásobníků zasáhne více, než se nakonec stalo. Železobetonová mřížka by probourávání jistě unesla. Původně jsme plánovali umístit dovnitř stavby dva sály, to byla první varianta „black box – white box“. Black box měl být vyřezaný do zásobníků, zcela bez oken, a naopak white box by byl jako protipól v horním patře s okny, s původní bílou vápennou omítkou. Nakonec se ale pro tak razantní a nevratný zásah nenašlo odůvodnění. Ten sál by kromě zvláštního umístění nenabízel nic výjimečného.
Martin: Další pracovní varianta byla taková prostorová spleť lávek, která by návštěvníka dovedla až nahoru. Ze zásobníků by zůstaly jen osové kříže, mezi ně by se vpletly stezky z pororoštů. Ale bylo to stejně jako s black boxem, zásobníky by v podstatě přestaly existovat ve své podobě.
Marek: Zůstal jen horní sál. Lávky se taky zrealizovaly, ale jen ve formě cesty skrz zásobníky, nic víc. Nic míň. Zůstaly tak ve své velikosti zachovány. V parteru se mezitím rozvinula myšlenka otevření budovy do náměstí, šlo to ruku v ruce s celkovým otevřením areálu městu po více než sto letech. Otevření bran, otevření parteru. Otevřeli jsme i cihelný sokl, který byl doposud tajemně uzavřený. Odkryté zásobníky daly krytému prostoru atmosféru. Gočárova tajuplnost je i v tom, že ten sokl navrhl jako masivní podnož, ačkoli pravou konstrukci tvoří skelet za ním.

Adaptace obilného sila v Pardubicích (2018-23)

Během rekonstrukce se celé silo vznášelo na odhalených betonových sloupech. Nepohrávali jste si také s myšlenkou ponechat takto odhalenou konstrukci?
Martin: Když se to odstrojilo na skelet, bylo to impozantní. Pod zásobníky byla díra do země, doslova bazén. Ponechat takto odhalený suterén by ale bylo stavebně nereálný. I provozně. Byla by to socha.
Marek: Ten zděný sokl patří k duchu místa, je správně, že tam je. Má ho mlýn, má ho i silo.
Martin: Suterén mohl vzniknout díky tomu, že sloupy jsou založeny hlouběji, než jsme v průzkumech předpokládali. A to se ukázalo až při stavbě. Umožnilo nám to odbagrovat zeminu, obnažit sloupy a vytvořit plnohodnotný suterén.
Marek: Je tu nízký strop, všude masivní sloupy, říkáme jim sloní nohy, a nad hlavou sklobetonové panely. Má to něco do sebe, je to takový podsvětí. Je to jedna z mála změn v objemu budovy, ačkoli neviditelná.
Martin: Zmínil bych ještě to okno, nebo spíš otvor, kterým se sypalo zrní do podzemního zásobníku. Odtud bylo vyvezeno nahoru a pak padalo přes různé filtry zase dolů a pak opět nahoru do zásobníků. Ten otvor jsme přiznali a teď dává světlo schodišti, má parapet v úrovni chodníku, je to taková výjimka v západní fasádě.
Marek: Ten neustálý pohyb obilí nahoru a dolů, vertikální pohyb, zkrátka vertikalitu jsme chtěli připomenout tím hlubokým prostorem schodiště přes všechna podlaží.

Odhalené základy pardubického sila.

V budoucnu se do krytého prostoru pod zásobníky plánuje nějaká kavárna?
Marek: To ne. Je to čistě rozšíření veřejného prostoru.
Martin: Je to zároveň hlavní vchod. Restaurace je naplánovaná hned naproti.
Marek: Silo nemá na rozdíl od okolních budov pevný program, je v tom jiné, víc svobodné. Je to spíš shluk prostor a příležitostí. Včetně parteru se zásobníky.

Silo je s krajskou galerii v úrovni horního sálu propojeno můstkem. Může tak sál sloužit i sousední galerii nebo naopak?
Marek: Čistě teoreticky, ale reálně to možné není. Je to v podstatě zamčená chodba.
Martin: Oblouk zůstal nevyužitý, je to škoda. Skrze něj vede hranice mezi krajem a investorem a to je hlavní důvod, proč nešlo oblouk do sila více zapojit. Na opačné straně mostu se nachází kanceláře vedení Gočárovy Galerie, což znamená, že provozní propojení dnes možné není a asi ani nebude.
Marek: V době projektování jsme uvažovali, že by se alespoň mohlo obloukem unikat. Tím by se zvýšila kapacita sálu z požárního hlediska. Ale to nebylo průchozí. Bezpečností, právní důvody …

Jak se stavíte k tématům, která hýbou nejen současnou architekturou jako ekologie a trvalá udržitelnost?
Martin: Asi si držíme odstup. Udržitelnost je pro nás spíš využití stávající budovy místo novostavby. Neusilujeme cíleně o zelené střechy, tepelná čerpadla. Anebo zmíněná školka na střeše – to je znásobení parcely, díky tomu se nezastavuje volná plocha.
Marek: Zároveň jsme si po letech uvědomili, že není nutné za každou cenu lpět na zachovávání všeho. Pokud se vyskytne technický problém se zdivem nebo dřevěnými prvky, tak je lepší začít znovu. Člověk by se měl v těchto momentech chovat racionálně.

Pardubické silo je doposud vaší největší zakázkou co se týká rozsahu i rozpočtu. Takže by se s očekávaným mediálním ohlasem mohlo stát odrazovým můstkem k získání dalších zajímavých zakázek.
Martin: Máme štěstí, že vždy pracujeme na něčem, co trochu vybočuje. Je velmi malá pravděpodobnost, že bychom se podruhé dostali k revitalizaci obilného sila nebo starých garáží na traktory. Výjimečnost těchto objektů nám nezajistí další podobné zakázky.

Pěší lávka přes Labe v Hradci Králové (2014), 3. místo v soutěži (ve spolupráci s MDS Projekt a Mario Guisasola)

Možná vám právě tento druh netypických zakázek dává svobodu. Obrací se na vás investoři opakovaně?
Marek: Asi ano, svobodu to dává. Má to však ty dvě strany.
Martin: Ale jsou výjimky. Stále máme na stole věci pro Igora Pokorného do Honětic. Kromě toho jsme přes Honzu Žalského dostali kontakt na statika Jana Bursu, který se chtěl účastnit soutěže na most do Jaroměře. Tu soutěž nakonec vyhrál Mirko Baum, to byl rok 2013. Mezitím jsme se blíže seznámili a od té doby jsme se s ním zúčastnili dalších soutěží na mosty.
Marek: Nějak jsme si sedli a občas pro něj projektujeme nebo si vypomáháme.
Martin: Tak pro něj například vznikla přístavba kanceláře ve Vysokém Mýtě, kde sídlí.
Je to třípatrová věž ze dřeva obložená hliníkem. Chtěli jsme, aby to siluetou a měřítkem zapadlo do směsice nejrůznějších staveb ve vnitrobloku. Upravovali jsme interiér jeho domu. A na zahradě má od nás nakreslenou saunu.
Marek: Jeho kancelář taky posuzovala a kreslila betony na pardubickém silu. Silo sice zvenku vypadá stejně, ale z pohledu nových konstrukcí to nebylo úplně jednoduché. Dům se podsklepil, vkládala se bílá vana, podlaha sálu, střecha – to jsou všechno nové konstrukce. Fasáda je úrovni sálu v šestém patře pouze cihelná třicítka vyztužená pilířky a štíhlými betonovými sloupy. To vše o volné výšce šesti metrů. K těm původním sloupům se přibetonovaly nové sloupy ve tvaru C, proto jsou stěny sálu tak členité.
Martin: Co se týče původních betonů, všechny byly ve velmi dobrém stavu, nemusela se provádět žádná sanace. Podle diagnostiky to jsou betony okolo třídy C16/20, někde i lepší. Skelet se v podstatě nechal tak, jak byl, včetně patiny, nátěru nebo šrámů po příčkách. Beton uvnitř zásobníků se jen ostříkal vodou.
Marek: Přesně po sto letech se mění funkce stavby, z průmyslové na společenskou. Doufejme na dalších sto let. V podstatě se to jenom umylo.

Pěkný konec. Díky za rozhovor!

rozhovor se uskutečnil 16. října 2023 v ateliéru Prokš Přikryl architekti na Janáčkově nábřeží 5 v Praze
0 komentářů
přidat komentář

Související články