Návrh Velkého sálu tvoří severní křídlo areálu Slezskoostravského hradu, založeného ve 13. století poblíž soutoku řek Lučiny a Ostravice. Místo se v průběhu staletí výrazně proměnilo – vlivem poddolování došlo k poklesu areálu o více než 11 metrů a původní hrad se v průběhu 20. století proměnil v ruinu. Ze severního křídla se dochovaly pouze fragmenty renesanční hradby. Území bylo znovu zastavěno až v roce 2013 stávajícím objektem Hradní terasy, který je nyní určen k odstranění.
Zadáním bylo navrhnout nový Velký sál pro společenské akce s kapacitou přibližně 150-200 osob, rozšířeným hygienickým zázemím a zachovanou možností pobytu na střešní terase i bezbariérové propojení s hradní věží a s východním křídlem.
Navržená novostavba Velkého sálu nevzniká jako replika hradních budov, ale jako jejich současné pokračování. Neimituje historické formy, ale interpretuje archetypy zakořeněné hluboko v našem podvědomí. Jde o kulturní kód, který je srozumitelný napříč generacemi.
Návštěva začíná cestou po hradbách. Hmota se postupně přibližuje a stlačuje. Materiál je haptický a chladný. Napětí houstne. Po chvíli přichází zase uvolnění, nádech.
Projekt pracuje volnou interpretací čtyř motivů středoevropského hradu a převádí je do současného architektonického jazyka.
Motiv hradby: Objekt ze severu obnovuje v novověké půdorysné stopě pevnou linii hradby propsanou i do dispozice a otevírá se do středu hradního areálu. Hradba, která již ztratila svou obrannou funkci, je dekonstruována na jednotlivé desky a směrem do nádvoří se rozpadá. Fortifikace se proměňuje ve vyhlídkovou trasu. Umožňuje procházku po hradbách, objevování zákoutí i nové pohledy do okolí.
Motiv klenby: Vstupní prostor je založen na kompresi. Valená klenba vložená mezi rytmus vysokého řádu soustřeďuje pozornost, je sémantickým znakem vstupu. Zvýrazňuje tíhu konstrukce a zesiluje přechod mezi exteriérem a interiérem. Nejde o dekoraci, ale o fyzický zážitek z prostoru.
Motiv kazetového sálu: Velký sál se opticky i provozně otevírá do nádvoří. Čtvercový rastr přiznává tektoniku prostoru, je interpretací renesančních kazetových stropů. Reprezentativní charakter nevzniká ornamentem, ale harmonií proporcí a rytmu.
Motiv vinice: Jižní expozice střešní terasy navazuje na tradici vinohradů na svazích hradních tvrzí. Rostliny vytvářejí přirozený sezónní filtr světla a stínu. Příroda není vydělena z architektury, ale přirozeně jí prorůstá.
Velký sál pracuje s pamětí bez romantické nostalgie. Využívá trvale platné principy – práce s kompozicí, prostorové komprese a dekomprese, haptiku materiálu, rytmus, sémantické znaky, hranice.
Nejedná se o rekonstrukci hradu, ale o novou vrstvu v historické struktuře.