K výstavě Aleny Šrámkové v Muzeu Kampa

V polovině minulého roku oslavila profesorka Alena Šrámková významné jubileum, které si na sklonku roku připomněla její domovská fakulta odhalením Hejdukovy pojízdné sochy na vstupní piazzetě, nakladatelství Kant ji věnovalo cihlově zbarvenou publikaci a Národní galerie ve spolupráci s Muzeem Kampa přichystala v trojici sálů bývalé konírny Sovových mlýnů výstavu, kde je přestaveno sedmnáct architektce nejmilejších prací. Škoda, že některé projekty zůstaly na papíře. Náměstí Republiky, Karlovo náměstí či Ovocný trh dnes mohl vypadat jinak a možná i lépe. O uspořádání pastelových skic, tužkových výkresů a modelů na bílém piedestalu se postaral Pavel Kolíbal.

S razancí sobě vlastní by vás Alena Šrámková s titulem první dámy české architektury ihned vykázala do patřičných míst. Přesto požívá na české architektonické scéně jedinečný status nejen díky dekádami prověřenými domy, ale také za pevný morální postoj a především dlouholetou pedagogickou činnost, kdy vychovala celou generaci porevolučních architektů. Při listování katalogem nebo návštěvě výstavy by se mohlo zdát, že konzistentní tvorba Aleny Šrámkové vychovala pouhé kopie. To bychom zůstali na povrchu a vůbec se nedostali hlouběji za fasádu. Na příkladu dvou bývalých studentů Aleny Šrámkové lze popsat diametrálně odlišné cesty, které však spojuje poctivost k profesi ať staví v jakémkoliv prostředí. Omlouvám se dlouholetým spolupracovníkům a desítkám dalších diplomantů ateliéru Aleny Šrámkové, ale ihned mě napadl Vladimír Balda, který v jizerské obci s méně než tisícem obyvatel navrhuje v regionálním duchu rodinné domy pro okruh svých přátel. Na opačném konci stejné profese stojí mezinárodně činný Pavel Nasadil vedoucí v Praze pobočku britské kanceláře FAM.

Přestože emeritní profesorka Šrámková na FA ČVUT již několik let neučí, tak její stavba i nadále ovlivňuje ty, kteří školu navštěvují a nepřímo tak i nadále působí na nastupující generace architektů. Skutečné klady či zápory stavby půjde zhodnotit až s větším časovým odstupem, ale již nyní lze říci, že se vydala osvědčenou cestou podobně jako když mladá Alena Šrámková studovala v 50. letech u Jaroslava Fragnera v malém domku AVU, z jehož stěn je dodnes cítit duch předchozích mistrů KotěryGočára. Později jako čerstvá docentka v raných 90. letech vedla své studenty, aby si udrželi nadhled a nenechali se zlákat bezbřehými možnostmi, které svobodná doba nabízela. Sama si zachovala až banální jazyk, který přesto disponuje silnými výtvarnými hodnotami, vůči nimž se Šrámková v rozhovorech tolik vymezuje. Podobně jako Mies šetří psaným slovem. Své myšlenky raději vtěluje přímo do staveb. Když v roce 2004 přišel Rostislav Švácha s knihou o přísnosti dokumentující Českou republiku patnáct let po sametové revoluce, tak jeho jednoslovné pojmenování nemohlo lépe pasovat než na tvorbu Aleny Šrámkové, která přísnost nevíce uplatňuje na sebe sama a tu pak vyžaduje i od svého okolí. Mezi těmi, kdo ustáli přímo sdělovanou pravdu, jsou Ladislav Lábus (vzdělávání) nebo Josef Pleskot (praxe) utvářející dnešní architektonickou scénu.

Ačkoli se kancelář Aleny Šrámkové v roce 2015 přejmenovala na Ehl & Koumar architekti, jsou její dva hlavní vedoucí zárukou jistoty, že se od nich i v budoucnu vždy dočkáme poctivého Šrámkovského “domu s okny“.
0 komentářů
přidat komentář

Související články