David Vávra - profesí architekt a duší velký snílek

Zdroj
Jitka Bojanovská
Vložil
ČTK
06.03.2017 09:30
Praha - S ladností sobě vlastní "proplouvá" s televizními diváky republikou po šumných městech, navrhuje domy či rekonstruuje staré zajímavé objekty. David Vávra, architekt, divadelník, básník a výtvarník, má rád pastelové barvy a kouzlo přítomného okamžiku. Celý život prožil na kilometru čtverečním pražské Dobešky. A ve čtvrtek 9. března oslaví šedesátiny.


"Rád jezdím ve stejném autě, chodím do stejné kavárny ve stejném městě i ve stejném čase,"
usmívá se pověstný tvůrce skopičin. V Divadle Dobeška čas od času uspořádá přednášku o architektuře.

V jeho ateliéru vznikají návrhy na domy "hranaté i kulaté" a jeho rekonstrukce mají v sobě úctu k architektuře dob minulých. Známá je kubisticky hravá rekonstrukce Švandova divadla. Rekreační objekt vězeňských dozorců v Horním Bezděkově přestavěl z formaldehydové barabizny na originální letohrádek Vendula. Rekonstruoval kostely v Praze-Braníku a v Modřanech, s Františkem Skálou vytvořil interiéry paláce Akropolis.

Jeho rukopis nese interiér posilovny U kapitána Nema na Praze 6, interiér baru Divadla v Celetné, či sklepáckého divadla Dobeška. A také třeba budova knihovny v Hradci Králové, otevřené na jaře 2013, kterou přestavěl z bývalé továrny Vertex.

Architekturu pokládá Vávra za svůj hlavní zájem, neboť "divadlo má v sobě rozkoš, ale také prchavost okamžiku. Architektura trvá."

Mediální hvězdu z něj učinil televizní seriál Šumná města, v jehož celkem 66 dílech Vávra v převlecích na roztodivných dopravních prostředcích provází diváky moderní architekturou měst a městeček Čech, Moravy a Slezska.

Po jeho skončení se opět spolu s Radovanem Lipusem začal věnovat opomíjenému odkazu českých architektů ve světě v cyklu Šumné stopy. V televizi svého času předváděl i kuriózní kurz němčiny Alles gute v satirickém pořadu Česká soda.

Vávrovu pavoukovitou vizáž lze občas zahlédnout ve vinohradské kavárně Kaaba zařízené ve výrazném hravém stylu Brusel, který mu lahodí pastelovou barevností a zálibou v nepravidelných křivkách: "Jsou mi velice blízké kosmicky designované předměty let šedesátých."

Dětství Davida Vávry (narozen 9. března 1957 v Praze) se odehrávalo v době "letu prvního člověka do vesmíru, bruselské architektury, prvních úderů big beatu, plastikových kočiček a bakelitového designu." Jeho otec Zdeněk byl známým architektem, k následování otcových stop se David rozhodl ve čtyřech letech. Je absolventem stavební fakulty ČVUT a Akademie výtvarných umění v Praze.

Ve sklepě Vávrova rodného domu vzniklo i pověstné divadlo Sklep, v 80. letech minulého století populární pražská nezávislá divadelní scéna s poetistickým humorem a jemnou parodií, kde se uplatnil Vávrův komický a klaunský talent. Sklep podle Vávry nebyl ani tak divadlem, ale spíš životním názorem, který se dal shrnout do věty: Nic nebrat moc vážně.

Básníkem se Vávra stal "náhodou a z nouze," z potřeby ozvláštnit své moderátorské projevy. Tak vznikla sbírka Oslavné básně s podtitulem Patnáct kravat Davida Vávry (1998). Je také členem literárního sdružení Kvašňák.

Multifunkční umělec působí i ve fotbalovém a hokejovém mužstvu Sklepovští sršáni. "Bez sportu bych zemřel," tvrdí. Výtvarně se zase vyžívá v kolážích. A herecky ve filmech Kouř, Cesta z města, Kopytem sem, kopytem tam, Mazaný Filip či Pasti, pasti pastičky.

Smysl pro humor, hravost, vyrovnaný nadhled a tolerance - to jsou hlavní rysy Vávrových projektů. I kontroverzní věci umí obrátit v klad - takto se mu líbí i žižkovská televizní věž, protože je to prý trojtyč, na které jednou přistanou ufoni.
0 komentářů
přidat komentář

Související články