Zemřel brněnský architekt a urbanista Josef Němec
V pátek 19. listopadu 2021 zemřel v Brně ve věku 93 let významný brněnský architekt a urbanista Josef Němec, emeritní ředitel Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO) Brno.
Josef Němec se narodil 24. února 1928 v Dolním Němčí na Moravském Slovácku. Již od dětství rád kreslil, zkoušel krajinomalbu a v dílně svého otce i dřevořezbu. Studia začal na zlínské Škole umění. V roce 1949 opustil Zlín a tehdy již znárodněnou firmu Baťa a odešel do Brna, kde začal studovat a trvale se zde usadil. V roce 1953 absolvoval brněnskou Fakultu architektury a pozemního stavitelství ještě v době, kdy představovala pedagogickou i tvůrčí elitu české architektury, reprezentovanou především profesory Bohuslavem Fuchsem, Bedřichem Rozehnalem, Miloslavem Kopřivou či Vincencem Makovským. Jeho předchozí školení a baťovská praxe v prostředí zlínské moderny konvenovaly profilu fakulty. Brzy se stal žákem i dlouholetým spolupracovníkem profesora Bohuslava Fuchse. Externí aspiranturu, kterou započal v Brně, však musel dokončit až v roce 1964 v Bratislavě, protože byl spolu se svým školitelem Bohuslavem Fuchsem a dalšími pedagogy vyloučen z fakulty po jejím ovládnutí „kádrovacím medunovským“ vedením v roce 1958. Z brněnské fakulty si však odnesl její ideje i velký startovací impuls do svého povolání a poslání architekta. Ze studií mu také zůstala celoživotní přátelství s Kamilem Fuchsem (synem Bohuslava Fuchse), Jiřím Mikšíkem, Tomášem Černouškem či Antonínem Škamradou. Do roku 1968 absolvoval několik studijních cest do Itálie, Rakouska, Polska a německého Výmaru a Desavy – kolébky Bauhausu. Architektonickou praxi zahájil v Nitře na Slovensku, a to územními plány pro města Nováky a Prievidzu a poté v Brně na Krajském středisku územního plánování, kde pracoval u architekta Jindřicha Kumpošta na územním plánu Těrlické přehrady.
V roce 1954 se Josef Němec aktivně zapojil do budování nově vznikajícího Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO). Šlo o novou samostatnou a profesně specializovanou projekční organizaci v oboru architektury, zaměřenou na obnovu a rekonstrukce stavebních památek, kterým se doposud věnoval omezeně jen R-atelier v pražském Stavoprojektu. Jeho členové plynule přešli do SÚRPMA a ustavili zde tvůrčí kabinety, které ideově vedly osobnosti naší architektonické scény (Bohuslav Fuchs, Jaroslav Fragner, Josef Havlíček). V čele zakladatelů stál Vilém Lorenc, který se svými následníky dokázal mimo rámec tehdejších socialistických budovatelských priorit vytvořit značně neobvyklé podmínky i vazby, z nichž vznikl specifický projekční organizace s vlastní metodicko-výzkumnou bází přímo propojenou s projekční ústav. Velmi důležitá byla externí spolupráce ústavu s všeobecně respektovanými osobnostmi v oboru památkové péče, jakými byli mj. Zdeněk Wirth, Oldřich Stefan, Emanuel Hruška, Josef Štulc, Aleš Vošahlík, Jiří Grabmüller a další.
Pravděpodobně nejznámějším výstupem SÚRPMO byl stavebněhistorický průzkum (SHP), jehož metodiku propracoval Dobroslav Líbal, který patřil k zakladatelské garnituře ústavu. Základní principy při zpracovávání SHP jsou nosné až do současnosti a tvoří páteř současné metodiky práce v této oblasti. Přestože je existence SÚRPMO spjata především s érou socialismu, dokázal ústav udržet svou celostátní působnost a vydobýt si oprávněný respekt u nás i v zahraničí. Významným atributem SÚRPMO bylo korektní a slušné zacházení s kádrově neprověřenými členy i prozíravá kádrová taktika přijímat do ústavu ty, které jinde proces normalizace vyřadil.
Josef Němec s „baťovským elánem“ spoluzaložil a budoval moravské ateliery SÚRPMO v Brně, Olomouci a Novém Jičíně a stal se jejich hlavním architektem a posléze i ředitelem. Přes mnohé peripetie tehdejší doby, včetně různých centralizačních a likvidačních snah, dokázal tuto specializovanou celostátní instituci pro Brno a Moravu trvale uhájit, odborně zaštítit a rozvíjet. Vznikly zde stovky projektů a realizací záchrany i obnovy stavebního památkového fondu na celé Moravě, ale také v Čechách a na Slovensku. Brněnským SÚRPMEM pod vedením Josefa Němce prošla řada významných architektů, historiků umění a památkářů.
Odborným zájmem Josefa Němce byl především urbanismus. V roce 1957 zpracoval první asanační územní plán historického jádra města Brna, který byl oceněn na 5. světovém kongresu Unie architektů v Moskvě v roce 1958. Podle něj se realizovala zástavba řady proluk, ulice Česká se stala první městskou pěší zónou v někdejším Československu. K významným podnětům Josefa Němce patřil také princip celoblokových rekonstrukcí, k nimž se v Brně přistoupilo v případě bloku Staré radnice a Špalíčku na Zelném trhu, areálu Moravského zemského muzea a některých klášterních komplexů, rozvinula se sanace brněnského historického podzemí.
K významným mimobrněnským realizacím Josefa Němce patří obnova Velkého náměstí v Kroměříži (1961–1980) a tamní Květné zahrady (s Dušanem Riedlem, 1963–1983). Dále je to úprava Horního náměstí a bývalé židovské čtvrti v Uherském Brodě (1970–1978) a urbanistické projekty pro Jihlavu, Olomouc, Uherské Hradiště, Holešov, Prostějov, Třebíč aj.
Jedinou novostavbou Josefa Němce je jeho vlastní rodinný dům s obytnou zahradou v brněnské Masarykově čtvrti, realizovaný v letech 1963–1968 v pojetí bauhausovského rozvíjení funkcionalismu. Této výjimečné stavby si v uplynulých letech povšimla řada našich i zahraničních badatelů a byla opakovaně publikována, ať již v rámci známé edice o slavných vilách, či v prestižních zahraničních publikacích věnovaných evropské poválečné moderně.
Od počátku 70. let inicioval Josef Němec jako jeden z prvních aktivně tvůrčích architektů obnovu památek moderní architektury, a to i přes odpor některých konzervativních kruhů v SÚRPMO. Právě v brněnském SÚRPMO prosadil jejich projekční přípravu, ať již to byla tzv. vládní vila – vila Stiassni od Ernsta Wiesnera v Brně-Pisárkách nebo zotavovna Morava od Bohuslava Fuchse v Tatranské Lomnici.
Není příliš známo, že to byl právě Josef Němec, kdo sehrál na přelomu 70.–80. let minulého století klíčovou roli v osudu světově proslulé brněnské vily Tugendhat. Město bylo postupně díky jeho usilovné osvětě ochotno investovat prostředky do její obnovy a původní záměr nejnutnějších oprav vyústil v generální obnovu a záchranu stavby. Během nedávné pietní obnovy a restaurace vily Tugendhat konstatovali zúčastnění architekti, historikové umění a restaurátoři, že právě projekt její první obnovy, zpracovaný na počátku 80. let pod vedením Kamila Fuchse byl na tehdejší dobu vysoce kvalitní, a právě brněnské SÚRPMO se i přes následné limitující situace během realizačních prací zasloužilo o záchranu této ikony světové architektonické moderny pro další generace. Zde je třeba připomenout, že hlavními spolupracovníky Kamila Fuchse na projektu obnovy vily Tugendhat tehdy byli Jarmila Kutějová, Josef Janeček a Adéla Jeřábková a desítky dalších specialistů, jejichž práci Josef Němec neochvějně hájil a zaštiťoval. Kamil Fuchs a jeho projekční tým získal v roce 1987 za projekt obnovy vily Tugendhat zvláštní cenu a stříbrnou medaili na Světovém bienále architektury v Sofii. V roce 2015 vydalo Muzeum města Brna k třicátému výročí dokončení první obnovy vily samostatnou publikaci, kterou připravilo Studijní a dokumentační centrum ve vile Tugendhat. Josef Němec i jeho tehdejší spolupracovníci do ní přispěli svými texty. Kniha byla velmi pozitivně přijata a oceněna našimi i zahraničními odborníky.
V 50. a 60. letech se Josef Němec zúčastnil řady architektonických soutěží v autorském kolektivu Bohuslava Fuchse. Jednalo se zejména o urbanistické situování Domu kultury v Ostravě (1954) a nového divadla v Brně (1956), o návrh radnice a náměstí v Torontu (1957) a o ideovou koncepci centra hlavního města Prahy (1960, 1. cena). Z autorsky samostatných účastí to byla soutěž na koncepci regenerace historického centra Olomouce (1968, 1. cena) a na výtvarnou koncepci výzdoby Kroměříže (s Jiřím Markem a Jiřím Auermüllerem, 1969, hlavní cena). Tvorba Josefa Němce byla prezentována na jubilejních výstavách SÚRPMO v Praze a Brně v letech 1964–1984, ale také v Římě, v Bologni a Helsinkách v letech 1987–1988.
Josef Němec byl členem Obce architektů a spolku BLOK architektů a výtvarníků, členem Asociace pro urbanismus a územní plánování a členem Moravskoslezské akademie pro vědu a umění. Během své tvůrčí dráhy obdržel řadu ocenění a čestných uznání. Brno dvakrát ocenilo jeho dílo udělením Ceny města Brna v oboru architektura a urbanismus, a to v letech 1965 a 2002. V roce 2019 převzal Cenu Vladimíra Karfíka za celoživotní dílo.
Josef Němec se narodil 24. února 1928 v Dolním Němčí na Moravském Slovácku. Již od dětství rád kreslil, zkoušel krajinomalbu a v dílně svého otce i dřevořezbu. Studia začal na zlínské Škole umění. V roce 1949 opustil Zlín a tehdy již znárodněnou firmu Baťa a odešel do Brna, kde začal studovat a trvale se zde usadil. V roce 1953 absolvoval brněnskou Fakultu architektury a pozemního stavitelství ještě v době, kdy představovala pedagogickou i tvůrčí elitu české architektury, reprezentovanou především profesory Bohuslavem Fuchsem, Bedřichem Rozehnalem, Miloslavem Kopřivou či Vincencem Makovským. Jeho předchozí školení a baťovská praxe v prostředí zlínské moderny konvenovaly profilu fakulty. Brzy se stal žákem i dlouholetým spolupracovníkem profesora Bohuslava Fuchse. Externí aspiranturu, kterou započal v Brně, však musel dokončit až v roce 1964 v Bratislavě, protože byl spolu se svým školitelem Bohuslavem Fuchsem a dalšími pedagogy vyloučen z fakulty po jejím ovládnutí „kádrovacím medunovským“ vedením v roce 1958. Z brněnské fakulty si však odnesl její ideje i velký startovací impuls do svého povolání a poslání architekta. Ze studií mu také zůstala celoživotní přátelství s Kamilem Fuchsem (synem Bohuslava Fuchse), Jiřím Mikšíkem, Tomášem Černouškem či Antonínem Škamradou. Do roku 1968 absolvoval několik studijních cest do Itálie, Rakouska, Polska a německého Výmaru a Desavy – kolébky Bauhausu. Architektonickou praxi zahájil v Nitře na Slovensku, a to územními plány pro města Nováky a Prievidzu a poté v Brně na Krajském středisku územního plánování, kde pracoval u architekta Jindřicha Kumpošta na územním plánu Těrlické přehrady.
V roce 1954 se Josef Němec aktivně zapojil do budování nově vznikajícího Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO). Šlo o novou samostatnou a profesně specializovanou projekční organizaci v oboru architektury, zaměřenou na obnovu a rekonstrukce stavebních památek, kterým se doposud věnoval omezeně jen R-atelier v pražském Stavoprojektu. Jeho členové plynule přešli do SÚRPMA a ustavili zde tvůrčí kabinety, které ideově vedly osobnosti naší architektonické scény (Bohuslav Fuchs, Jaroslav Fragner, Josef Havlíček). V čele zakladatelů stál Vilém Lorenc, který se svými následníky dokázal mimo rámec tehdejších socialistických budovatelských priorit vytvořit značně neobvyklé podmínky i vazby, z nichž vznikl specifický projekční organizace s vlastní metodicko-výzkumnou bází přímo propojenou s projekční ústav. Velmi důležitá byla externí spolupráce ústavu s všeobecně respektovanými osobnostmi v oboru památkové péče, jakými byli mj. Zdeněk Wirth, Oldřich Stefan, Emanuel Hruška, Josef Štulc, Aleš Vošahlík, Jiří Grabmüller a další.
Pravděpodobně nejznámějším výstupem SÚRPMO byl stavebněhistorický průzkum (SHP), jehož metodiku propracoval Dobroslav Líbal, který patřil k zakladatelské garnituře ústavu. Základní principy při zpracovávání SHP jsou nosné až do současnosti a tvoří páteř současné metodiky práce v této oblasti. Přestože je existence SÚRPMO spjata především s érou socialismu, dokázal ústav udržet svou celostátní působnost a vydobýt si oprávněný respekt u nás i v zahraničí. Významným atributem SÚRPMO bylo korektní a slušné zacházení s kádrově neprověřenými členy i prozíravá kádrová taktika přijímat do ústavu ty, které jinde proces normalizace vyřadil.
Josef Němec s „baťovským elánem“ spoluzaložil a budoval moravské ateliery SÚRPMO v Brně, Olomouci a Novém Jičíně a stal se jejich hlavním architektem a posléze i ředitelem. Přes mnohé peripetie tehdejší doby, včetně různých centralizačních a likvidačních snah, dokázal tuto specializovanou celostátní instituci pro Brno a Moravu trvale uhájit, odborně zaštítit a rozvíjet. Vznikly zde stovky projektů a realizací záchrany i obnovy stavebního památkového fondu na celé Moravě, ale také v Čechách a na Slovensku. Brněnským SÚRPMEM pod vedením Josefa Němce prošla řada významných architektů, historiků umění a památkářů.
Odborným zájmem Josefa Němce byl především urbanismus. V roce 1957 zpracoval první asanační územní plán historického jádra města Brna, který byl oceněn na 5. světovém kongresu Unie architektů v Moskvě v roce 1958. Podle něj se realizovala zástavba řady proluk, ulice Česká se stala první městskou pěší zónou v někdejším Československu. K významným podnětům Josefa Němce patřil také princip celoblokových rekonstrukcí, k nimž se v Brně přistoupilo v případě bloku Staré radnice a Špalíčku na Zelném trhu, areálu Moravského zemského muzea a některých klášterních komplexů, rozvinula se sanace brněnského historického podzemí.
K významným mimobrněnským realizacím Josefa Němce patří obnova Velkého náměstí v Kroměříži (1961–1980) a tamní Květné zahrady (s Dušanem Riedlem, 1963–1983). Dále je to úprava Horního náměstí a bývalé židovské čtvrti v Uherském Brodě (1970–1978) a urbanistické projekty pro Jihlavu, Olomouc, Uherské Hradiště, Holešov, Prostějov, Třebíč aj.
Jedinou novostavbou Josefa Němce je jeho vlastní rodinný dům s obytnou zahradou v brněnské Masarykově čtvrti, realizovaný v letech 1963–1968 v pojetí bauhausovského rozvíjení funkcionalismu. Této výjimečné stavby si v uplynulých letech povšimla řada našich i zahraničních badatelů a byla opakovaně publikována, ať již v rámci známé edice o slavných vilách, či v prestižních zahraničních publikacích věnovaných evropské poválečné moderně.
Od počátku 70. let inicioval Josef Němec jako jeden z prvních aktivně tvůrčích architektů obnovu památek moderní architektury, a to i přes odpor některých konzervativních kruhů v SÚRPMO. Právě v brněnském SÚRPMO prosadil jejich projekční přípravu, ať již to byla tzv. vládní vila – vila Stiassni od Ernsta Wiesnera v Brně-Pisárkách nebo zotavovna Morava od Bohuslava Fuchse v Tatranské Lomnici.
Není příliš známo, že to byl právě Josef Němec, kdo sehrál na přelomu 70.–80. let minulého století klíčovou roli v osudu světově proslulé brněnské vily Tugendhat. Město bylo postupně díky jeho usilovné osvětě ochotno investovat prostředky do její obnovy a původní záměr nejnutnějších oprav vyústil v generální obnovu a záchranu stavby. Během nedávné pietní obnovy a restaurace vily Tugendhat konstatovali zúčastnění architekti, historikové umění a restaurátoři, že právě projekt její první obnovy, zpracovaný na počátku 80. let pod vedením Kamila Fuchse byl na tehdejší dobu vysoce kvalitní, a právě brněnské SÚRPMO se i přes následné limitující situace během realizačních prací zasloužilo o záchranu této ikony světové architektonické moderny pro další generace. Zde je třeba připomenout, že hlavními spolupracovníky Kamila Fuchse na projektu obnovy vily Tugendhat tehdy byli Jarmila Kutějová, Josef Janeček a Adéla Jeřábková a desítky dalších specialistů, jejichž práci Josef Němec neochvějně hájil a zaštiťoval. Kamil Fuchs a jeho projekční tým získal v roce 1987 za projekt obnovy vily Tugendhat zvláštní cenu a stříbrnou medaili na Světovém bienále architektury v Sofii. V roce 2015 vydalo Muzeum města Brna k třicátému výročí dokončení první obnovy vily samostatnou publikaci, kterou připravilo Studijní a dokumentační centrum ve vile Tugendhat. Josef Němec i jeho tehdejší spolupracovníci do ní přispěli svými texty. Kniha byla velmi pozitivně přijata a oceněna našimi i zahraničními odborníky.
V 50. a 60. letech se Josef Němec zúčastnil řady architektonických soutěží v autorském kolektivu Bohuslava Fuchse. Jednalo se zejména o urbanistické situování Domu kultury v Ostravě (1954) a nového divadla v Brně (1956), o návrh radnice a náměstí v Torontu (1957) a o ideovou koncepci centra hlavního města Prahy (1960, 1. cena). Z autorsky samostatných účastí to byla soutěž na koncepci regenerace historického centra Olomouce (1968, 1. cena) a na výtvarnou koncepci výzdoby Kroměříže (s Jiřím Markem a Jiřím Auermüllerem, 1969, hlavní cena). Tvorba Josefa Němce byla prezentována na jubilejních výstavách SÚRPMO v Praze a Brně v letech 1964–1984, ale také v Římě, v Bologni a Helsinkách v letech 1987–1988.
Josef Němec byl členem Obce architektů a spolku BLOK architektů a výtvarníků, členem Asociace pro urbanismus a územní plánování a členem Moravskoslezské akademie pro vědu a umění. Během své tvůrčí dráhy obdržel řadu ocenění a čestných uznání. Brno dvakrát ocenilo jeho dílo udělením Ceny města Brna v oboru architektura a urbanismus, a to v letech 1965 a 2002. V roce 2019 převzal Cenu Vladimíra Karfíka za celoživotní dílo.
0 comments
add comment
