Budova Národního shromáždění

Budova Národního shromáždění
Autor: Karel Prager
Spoluautoři:Jiří Albrecht, Jiří Kadeřábek
Adresa: Wilsonova 4, Vinohrady, Praha, Česká republika
Realizace:1967-74


Již od vzniku samostatného Československa v roce 1918 se počítalo s postavením parlamentu, který v té dobou provizorně zasedal v Rudolfinu. Místem pro nový parlament se měla stát Letenská pláň. V první architektonické soutěži na podobu nového parlamentu zvítězil v roce 1928 Josef Štěpánek (žák PlečnikaKotěry) s ryze funkcionalistickým návrhem. Moderní sloh měl reprezentovat nově se rodící demokracii. Štěpánkův projekt však nebyl nikdy zrealizován a Letenská pláň zůstala k dispozici pro vypsání druhé soutěže na budovu parlamentu v roce 1947, v níž zvítězil návrh Františka Čermáka a Gustava Paula. Komunistický převrat v únoru 1948 však plány na výstavby parlamentu opět zastavil. Od té chvíle se republika nadále řídila z ÚV KSČ. Parlament obsadil bývalé Engelovo ministerstvo železnic na vltavském nábřeží, ale tato instituce neměla v atmosféře strachu příliš velký význam. Antonín Engel je mimochodem autorem přestavby Rudolfina ze sněmovny zpět na koncertní sál. V průběhu oteplování společenského klimatu rostl také význam parlamentu, až byla na přelomu 1965/66 vypsána omezená soutěž na přestavbu bývalé burzy pro potřeby parlamentu. Původně neoklasicistickou Pražskou burzu peněžní a zbožní vyprojektoval Plečnikův žák Jaroslav Rössler v roce 1938 v sousedství mohutného Národního muzea od Josefa Schulze a daleko drobnější neorenesanční Státní opery od Alfonse Wertmüllera. Burzovní palác a okolní stavby příliš neumožňovaly architektům reagovat na kontext. Jiří Voženílek, tou dobou hlavní architekt Prahy a profesor architektury na ČVUT, okomentoval jednotlivé soutěžní projekty následovně:
Bohumil Kříž a Evžen Syrovátka, architekti pozdního funkcionalismu, se rozhodli pokračovat v klasicistickém prodloužení hmoty směrem dozadu. Ve stejné dimenzi jako burza připlácli “obchodní dům“.
František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný, autoří bruselského Expo 58, připojili vpředu nižší podélné křídlo a vyšší příčné křídlo vzadu. Zadní vysoká věž jen podtrhla nevyvážený shluk a kompoziční tápání.
Jaroslav Fragner, tehdejší profesor AVU, přidal hmotu stejně vysokou jako burza, kterou opláštil moderní skleněnou závěsovou stěnou. Dozadu pak vyzdvihl hmotu stejně vysokou jako Schulzovo muzeum.
Stanislav Hubička, autor Nuselského mostu, nezapřel svoje brutalistické tendence.
Věra a Vladimír Machoninovi, rok předtím vyhráli soutěž na karlovarský Thermal a čtyři roky poté soutěž na Kotvu, zcela popřeli charakter původní stavby a celou ji obestavěli.
Karel Prager nalezl ze všech soutěžících pro dané místo nejlepší řešení. Porota rozpoznala v nekompromisním přístupu a výrazné hmotové kompozici nejlepší popasování se s obtížným kontextem a zaslouženě udělila projektu první cenu. Karel Prager ve spolupráci s architekty Jiřím Kadeřábkem a Jiřím Albrechtem v letech 1966-74 burzovní budovu očistil, přestavěl a zakončil ji dvoupodlažní Vierendeelovou mostní konstrukcí vynášenou čtyřmi štíhlými sloupy.
V roce 1968 chtěl Prager společně s Miroslavem Masákem založit nezávislé sdružení architektů, čímž si od komunistického režimu vysloužil označení persona non grata. Silný politický zájmem dokázal rovněž umlčet hlasitý nesouhlas památkářů. Bylo zakázáno o stavbě veřejně debatovat. Po dokončení stavba nebyla publikována v českém odborné tisku. Samotný Prager projekt popisoval jako „dům nad domem“, v čemž lze spatřovat vliv utopických studií Yona Friedmana a jeho idejí o zavěšených městech. Tou dobou rovněž vyšel český překlad knihy Kde budeme žít zítra od francouzského vizionáře Michel Ragona. Budova Národního shromáždění není zdaleka jediným Pragerovým projektem, kdy se mohutný kubus vznáší na tenkém dříku. Stačí jen vzpomenout na komplex budov v Emauzech (1968) nebo nerealizovaný návrh Státní knihovny ČSR u Negrelliho viaduktu (1984).
Budova v mnohém předběhla svoji dobu. Terčové zavěšení skla na fasádě bylo největší svého druhu na světě. Na přelomu let 1969-70 otiskl stavbu francouzský magazín L'Architecture d'Aujourd'hui. Stavba všeobecně vzbudila větší mezinárodní ohlas než Hubáčkova věž na Ještědu.
 z procházky po budově Národního shromáždění s prof. Rostislavem Šváchou 12. října 2009

Co následovalo pak
Budova byla již v době přestavby zamýšlena jako provizorium pro Národního shromáždění s návazným využitím jako multikulturní zařízení v centru Prahy. V patře byla plánována výstavní síň pro provoz zároveň s Národním shromážděním, ovšem vznik federace, a tak i Federálního shromáždění v roce 1968, zahýbal s architektonickým návrhem a místo plánované výstavní síně zde vznikl sál Sněmovny národů. Federální shromáždění působilo v budově až do roku 1992. Od roku 1994 byl objekt pronajat rozhlasové stanici Svobodná Evropa, která se na konci roku 2008 přestěhovala do nového objektu na pražském Hagiboru a 1. června 2009 budovu do své správy převzalo Národní muzeum.
32 komentářů
přidat komentář
Předmět
Autor
Datum
Pragerova šedesátá...
Thomas
15.10.09 12:12
Pragerovy brutality
Václav
15.10.09 09:00
"obtížný kontext"
Vích
15.10.09 10:05
obtizny kontext bez uvodzoviek
misko
15.10.09 01:25
Duch místa (genius loci)
Dr. Lusciniol
15.10.09 03:34
zobrazit všechny komentáře

Více staveb od Karel Prager