S nomádem Petrem Jandou v kraji krásných plameňáků

Rozhovor s vítězem soutěže na Návštěvnické centrum rezervace plameňáků v Abu Dhabi

Vložil
Jiří Horský
27.08.2020 18:00
Petr Janda
petrjanda / brainwork


Jiří Horský: Vaše návštěvnické centrum nevypadá moc jako dům. Spíš jako socha. Nebo snad tajemné velezvíře…?

Petr Janda: Je otázka, kde vlastně začíná a kde končí hranice architektury… nebo, kde začíná socha anebo vůbec výtvarný počin. Nicméně pro nás není tato otázka stěžejní. Víc nás přitahuje téma symbiózy vrstev – myslím jak výrazových, tak funkčních i konstrukčních.

Dovolte se vrátit na prapočátek. Máte v současnosti spoustu práce s náplavkami, ale také s Národním muzeem… Proč jste se rozhodli najednou soutěžit až v Arábii? Čím vás právě tahle soutěž zaujala?
Určitě silným tématem. Vytvořit dramaturgii, která architekturu nereprezentuje jen jako fyzický objekt, ale jako zdroj objevování vztahových relací v lokalitě. Vstup do biotopu tak, aby architektura byla pro návštěvníka čitelná, přitom entré do tématu nesmí současně narušit životní prostředí plameňáků. Když to shrnu: konzistentní forma s určitou symbolickou rovinou, ale také rovinou vztahovou a samozřejmě rovinou jazyka, který příchozího osloví.

Témat v tomto dalekém a pro Evropana složitém životním prostředí je pro architekta jistě dost. Co vás při projektování inspirovalo především?
Asi samotní plameňáci. Což říkám trochu nerad – protože často víc než z něčeho konkrétního vycházíme z potenciálu zkušenostního a hlavně pocitového. V Abu Dhabi jsme začali klíčovými prvky, které identifikují plameňáky. Nakonec jsme dospěli k faktoru přebarvování peří a ten se pro nás stal i jedním s leitmotivů budovy. K tomu dochází díky potravnímu řetězci. Plameňáci se živí mj. i korýši, kteří se živí řasami, které produkují karotenoidy – a ty jsou červené. Jejich peří tedy mění barvu od bílé k růžové až po červenooranžovou; podle potravy. A dál: na povrchu budovy živíme v duchu téhle proměny oranžové až červené vrstvy lišejníků – a to pomocí kondenzace vlhkosti. Téma barevné metamorfózy tvoří ostatně základ celé zdejší expozice. Širší součástí příběhu jsou i dvě naše růžová jezírka s úkazem karotenoidového probarvování řasami a korýši v rámci slanovodních jezírek a zálivů – ty najdete mimochodem nejenom v Arábii. Jedno z jezírek tu slouží jako ústřední světlík, který bude ozařovat vstupní halu. Je navrženo jako akrylátová skořepina a zaujme čistě amorfním tvarem; mimochodem akrylátové sklo bude čtenář znát z kobek našich pražských náplavek… Výhodou akrylátu je, že vykazuje čirost vyšší než sklo. Takže nezlomí růžové světlo do zelené barvy – a hladina vody by tak mohla krásně rozptýleně pableskovat. Klíčovým elementem našeho přístupu je samotné nativní prostředí, které by mělo tvořit živou, kontextuální složku centra. Arabská poušť má většinou vrstvenou sedimentační geologii – když procházíte například přírodními průrvami ve skalním městě Petra v Jordánsku, vidíte, že vykazují jasnou vizualitu, a ta by měla být příbuznou naší barevnosti v centru. Z širšího nadhledu se snažíme posílit barevností plameňáka především pocit autenticity a objekt se sám, doufáme, bude tak trochu proměňovat v exponát přírodního přebarvování s detaily vegetace až po živočichy a biotopy samotné.


Už váš samotný popis – nelze si nepovšimnout – jako by prozrazoval návodnost nebo i sílu syntetizace…
Tvůrčí vrstvy se skutečně snažíme řešit celostně: tady a teď – prostě naráz. To vnímáme jako náš zásadní procesní generátor.

Kontexty architektonické

Kdyby si některý porotce po ukončení procesu hlasování o vítězi vygůgloval českou kotlinu, tedy architektonickou, včetně vaší kanceláře, jak by nás, resp. naši scénu asi viděl?
Kdyby se snažil najít mou osobní historii, není podle mě úplně propojitelná s faktem, že jsem se narodil v české kotlině. Po celý můj aktivní život hodně cestuji, takže moje vnímání není zcela fixované na zemi, ve které žiju. Mám i zkušenost z pouště, včetně arabské… Násobně v různých pouštích po světě. Od mládí jsem také ochráncem přírody, sbíral jsem minerály a vzácné nerosty… Rád vnímám různé biotopy. A zároveň jsem vystudovaný architekt a sochař…

A jak by podle vás viděl naše současné architektonické tendence?
Na to asi nedokážu odpovědět. Možná proto, že se našim přístupem asi přece jen trochu odlišujeme od běžné české produkce. Naše nastavení vidím docela neregionálně, i když jsme navyklí pracovat s lokálním kontextem. Ale nelze nedodat, že pluralizace přístupu k architektuře, která proběhla pomocí digitálních médií a digitálních programů – trochu nenápadně – někdy na přelomu milénia, do jisté míry výstupy globalizovala, A přitom umožnila dosáhnout autentického výsledku vlastně z jakéhokoli místa na zemi; přitom i v docela složitých nebo specifických zadáních. Jistěže s pomocí tvůrčí empatie. A propojitelnost našeho návrhu s lokalitou, odkud pocházím, je tak trochu nepřímá. Ale napadá mě, co by se tu dalo najít jako určitý faktor, proč je náš projekt například poměrně dost propracovaný: Je to možná dané naší zkušenosti s obtížností postupu od projektu k realizaci… Takže český architekt musí být dost trpělivý. Dosažení reálných výsledků tu není, jak víme, prostě jednoduché. A taky není divu, že máme v portfoliu řadu nerealizovaných návrhů, které jsou trochu příbuzné našemu vítěznému návrhu.
Ale jinak – když mluvíme o tendencích, nemyslím si, že by se dal charakterizovat styl, který tu převládá… Kdybyste to vzal kvantitativně a průřezově historicky, asi byste tu určitou inklinaci k výtvarnému pojetí našel. Ale nezapomeňte, že architektura nikdy nepracuje s přímou referencí k přítomnosti. V těchto souvislostech nemůžeme nevidět, že jsme země s velkou kulturní tradicí, což je také součástí vlivu na naši práci. Máme například v metropoli muzeum, které je staré 200 let. A asi si to ani neuvědomujeme, ale i to představuje určité zázemí, které například mladší státy postrádají, takže pracují s určitým řekněme jednodušším ozrcadlením témat k řešení.

A naopak, pokud jde o produkci na arabském poloostrové? Jak vnímáte váš vztah?
Je pravda, že jsme s naším areálem od dění v Abu Dhabi docela oddělení, takže jsme se ani nesnažili na tamější stavební boom v down-townu jakkoli reagovat. Vznikají tam převážně solitéry, z nichž má každý svůj obsah a svou ideu a formu, ale dost často nepracují se souvislejším konzistentním masterplanem…. Takže vytvářejí určitou heterogenní městskou drúzu, což se mi v některých aspektech osobně taky moc nelíbí, nicméně to není důvod, abychom se na tamější jevy dívali nějak povýšeně; zejména směrem od nás, kde máme už tak velice složitě vystavěné prostředí… A abychom se jim vysmívali, ať si to nějak dělají, protože nic podobného u nás není reálné. Je to prostě naše určitá okolnost nebo situace, která možná ani není trvalá… Na druhé straně jako by se mezi našimi architekty podprahové začala objevovat podivná představa, že naše město, třeba právě Praha přestalo žít a architekti by jí měli už jenom oprašovat, neboť všechno už bylo vytvořeno. S tím se osobně nedokážu ztotožnit. Protože to je nepochopení vůbec vzniku našich měst. Je jasné, že byla postavena z vrcholných výkonů, a nikoli nějakým paušálním upozaděním…

Tady a teď

Vraťme se na vaše budoucí staveniště… Jak byste situaci charakterizoval?
Pozemek představuje vysoký násyp v niveletě příjezdové cesty, který vykazuje ostré svahování do přírodního okolí. Poměrně záhy jsme si uvědomili, že se pohybujeme na rozhraní mezi čímsi, definovatelným architektonicky, co se dá vlastně připojit k městu, ale jde o cizorodý prvek, v návaznosti na řešenou rezervaci. Tuto hranici jsme se snažili skrz náš projekt propojit a zároveň rozostřit. V zadání se uvádělo, že by nový objekt vlastně měl stát na navážce. Ale my jsme objekt do tělesa navážky zanořili.


Mohl byste návštěvníka pro představu navigovat do útrob příštího centra?
Vyjde z parkoviště, s vegetačním přistíněním rákosovými keři a před sebou uvidí cosi jako nejasnou nebo nejednoznačnou amorfní skálu. Vystoupí na ni a štěrbinou v její hmotě sestupuje po točité rampě do jejího nitra, kde se mu postupně otevře přístup na hlavní pozorovací terasu, nad kterou levituje tubus. Ten obsahuje expozici a stíní zmíněný spodní pozorovací předprostor. Odsud pak vstoupí do centrální návštěvnické haly. Tu tvoří koncentrický, velký prostor, ze kterého vybíhají tři cesty. Dvě jsou propojené do prstence expoziční části a ta prostřední vede do konferenčního a projekčního sálu. V hale dostane návštěvník základní informace o expozici a rezervaci a buď se vydá na prohlídku expozice, nebo zpátky, aby mohl vstoupit do rezervace. Anebo využije kavárny. V případě volby expozice absolvuje úvodní projekci a poté nastoupá do expozičního prstence s vyhlídkovým oknem. Ale co je také důležité a co cestou uvidí: Celým expozičním tubusem se vinou postranní koryta, která vyživují vegetační vrstvu a ta bude porůstat stěny i strop celého interiéru. Budeme tu prezentovat rostliny, jež v sobě mají obsaženy zmíněné karotenoidy, které ovlivňují jejich zbarvení. Všechny vitríny by měly být zpracovány jako integrální výrůstky hmoty stavby, návštěvník zde najde akvária a malá dioramata o životě živočichů v rezervaci. A modely 1 : 1 plameňáků a ostatní fauny.


Jistě jste se seznámili a náročným podnebím v lokalitě. Ve dne horko, v noci zima… Jak složité je zajištění vnitřního klimatu v objektu?
Během velké části roku je zde jak známo výrazným faktorem silný vliv slunečního záření. Takže, když chcete nechat návštěvníka přemýšlet, třeba nad rezervací, musíte ho před sluncem chránit. Navrhujeme tedy stavbu jako dvouplášťovou betonovou skořepinu s integrovaným systémem chladících hadic. Ty budou vloženy pod povrch vnitřní i vnější skořepiny. V průběhu dne budeme cirkulovat ve vnitřním plášti studenou vodu, což ochladí vnitřní povrch klenutých stěn a stropů – a ve svém důsledku vůbec ochladí celé klima budovy. Samozřejmě se užíváním budovy vše zahřeje. Přes noc pak pustíme zahřáté médium do vnějšího pláště. Teplotním rozdílem vznikne na povrchu rosný bod a začne zde kondenzovat voda, ta ochladí trubky a ty budou zároveň živit zmíněné zbarvené lišejníky.
 
S jakými materiály počítáte při realizaci?
Jednak s organickými, kdy povrch stavby necháme porůst lišejníkem, tedy určitého typu. Pokud jde o většinové materiály anorganické, půjde o konstrukci stavby a tam počítáme se zmíněným probarveným železobetonem. Nosná část bude odlitek vrstvený do tesařského bednění, které bude vytvořeno z normálních prken, zakroužených do vodorovných pruhů, které je vidět na stopách na objektu. Prkna se vykartáčují do struktury a charakteristického povrchu betonu po odbednění dosáhneme otryskáním ostrými kovovými částicemi. Výsledná struktura pak bude dostatečně hrubá, ale současně by měla mít čitelné zmíněné bednění a vrstvení lití. Lití bude probíhat po čtyřiceticentimetrových vrstvách. Jde o to, aby růžovooranžový beton efektem vrstvení dosahoval podobnosti se skalními sedimenty, o kterých jsem mluvil. Na vnější vrstvu pak přijde zevnitř stříkaná centimetrová izolace proti vodě, pak stříkaná pěnová tepelná izolace a následně natorkretovaná vnitřní skořepina, která se otryská do podoby skalní struktury.


Mimochodem lze asi předpokládat, že se soutěžící byli v lokalitě podívat osobně... I vy?
Já ne; nevím, jak ostatní. Ale nevidím v tom velký problém. V současnosti máte k dispozici nástroje, které vám lokalitu přiblíží skrze například street view apod. Navíc samo místo není až tak kontextuálně složité. Ostatně jsme už na arabský poloostrov projekty dělali – a poměrně úspěšně… Pokud jde o realizační tým, rád bych jej sestavil tady – a náhodou jsem objevil v místě kolegu, který se v té oblasti pohybuje a tahle lokální spojka by nám velice pomohla.

Okem plameňáka

Dovolte závěrem jistě odlehčení: Co novému centru asi budou říkat sami plameňáci? Neobáváte se, že na ně bude během letu anebo při přistávání vaše stavba působit rušivě?
Pečlivě jsme právě toto téma konzultovali. Mimo jiné s ornitologem, který je shodou okolností také fotografem ptactva a má zkušenosti právě s pozorováním jejich chování zejména v kontaktu s lidmi. Vcítit se do jejich vnímání samozřejmě nedokážeme. Co se ale ví, je, že ptáci mají v oku o jeden tip čípků na sítnici víc než člověk, takže zjednodušeně nevidí jenom RGB, ale vidí i ultrafialové světlo – což poměrně dost mění jejich pozorovatelné spektrum. Psychika plameňáka samosebou úplně exaktně zkoumatelná není…
Nicméně ještě trochu odbočím k důležité vlastnosti spojené s architekturou – pro zajištění kvality sledování. Objekt nemá především plameňáka plašit. Čili se tam nesmí dostat viditelný pohyb. Jednak pohyb člověka, ale nesmí se třeba zalesknout okno nebo dveře. A proto i zmíněné okno pro pozorování bylo natvarováno a vsazeno do pláště budovy tak, aby nemohlo způsobit viditelný odlesk. A pak tu bude ještě spodní pozorovatelna, kterou umísťujeme na terasu, tedy mimo interiér. Tu jsme zanořili do objektu, který se takto nad pozorovatelem vznáší…

A pokud jde o onu otázku ptačí, tedy plameňákovy perspektivy?
Při letu používá plameňák určitě identifikační prvky a díky nim se naviguje. Ze čtení lokality vyplývá, že tím identifikačním prvkem pro něj bude asi už samotná vodní plocha rezervace. A my bychom měli vytvořit objekt, který by s tímto prvkem nějak cizorodě nekontrastoval. Současně by měl ovšem obsahovat určitou charakteristickou formu. Takže naše centrum ve výsledku může pro plameňáka sloužit jako maják pro čtení krajiny. Není ale vyloučeno, že je to čirá fabulace...


Jak o tom v úvodu interview hovoříte, jako byste skutečně upřednostňovali spíš pocity a počitky než ratio…
Mimochodem právě o tom jsme před časem diskutovali s doc. Ševčíkem z pražské Fakulty architektury… V určité chvíli z dialogu vyplynula příbuznost našeho syntetizujícího přístupu s metodou nomádského myšlení, kterou definovali filozofové Gilles Deleuze a Felix Guattari.

Dobrá, využijme vašeho dialogu a pokusme se vydat do světa s nomádem, který opouští tábořiště…
Nomád se vydává na cestu, kterou si na začátku poutě vytýčí. Jde krajinou pod širým nebem a nechá je na sebe působit – přitom je propojuje se svou osobní zkušeností a určitou myšlenkovou základnou. Načež toto působení jeho cestu přesměrovává, a tak vytváří cíl, ke kterému směřuje… A tam, kde si na cestě rozvine svůj koberec, právě tam se odehrává výsledek.

Jak bude tenhle váš koberec vlastně starý? Přesněji, jak staré chcete centrum udělat?
Samozřejmě nemůžeme tajit, že centrum vzniklo v současnosti. Ale byli bychom rádi, kdyby objekt evokoval řekněme určité bezčasí. Třeba tu stojí dlouho, pro někoho by mohl mít třeba i cosi z monumentality, příbuzné megalitickým stavbám… A pro někoho možná bude ta věc trochu futuristická. Je fakt, že objekt jako by chtěl vykazovat určité sférické tvarování, aniž by vycházel z historických kánonů.

A pro vás osobě? Čemu by měla konfigurace nahrávat?
Třeba, že je to jakási divná vykopávka, vytvořená jinou civilizací…

Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský





Ze soutěžního zadání
Přírodní rezervace Al Wathba Wetland Reserve jihovýchodně od Abu Dhabi byla v roce 1998 prohlášena za chráněnou oblast. Rozkládá se na pěti kilometrech čtverečních a žije zde 260 druhů ptáků a dalších živočišných druhů, mezi nimiž jsou například krevety, škorpioni a ještěrky. Každý podzim sem přilétá hnízdit na 4000 plameňáků, aby zde strávili chladnější období roku a vychovali mláďata.
Ochranu této unikátní lokality má na starosti Agentura pro životní prostředí (EAD) v Abu Dhabí. Pod jejím vedením se v rezervaci vysázely stromy, které tvoří přirozenou ochrannou bariéru kolem rezervace. EAD také reguluje množství vody, které se do mokřadů dostanou z nedaleké čističky odpadních vod.
Po úspěchu architektonické soutěže na Vyhlídkovou věž pro pozorování plameňáků se EAD rozhodla ve spolupráci se společností Bee Breeders uspořádat druhou architektonickou soutěž v lokalitě rezervace, tentokrát na návštěvnické centrum. EAD nyní zvažuje vítězné návrhy k realizaci.
Soutěžící měli za úkol vypracovat návrh nového návštěvnického centra, které bude v harmonii s unikátní přírodou rezervace Al Wathba. Návštěvnické centrum bude vybaveno informačním pultem, kavárnou, vyhlídkovou terasou, obchodem se suvenýry, výstavním prostorem, výukovým centrem, toaletami a parkovištěm.
Porota vybírala návrhy s ohledem na jejich udržitelnost a proveditelnost. Navíc pozitivně hodnotila návrhy, které zohledňují křehký ekosystém rezervace. Návštěvnické centrum by mělo být citlivé ke kontextu okolní přírody, a stát se zároveň ikonickým architektonickým landmarkem.

Vítězný návrh "Vidět a nebýt viděn"
Hodnocení poroty:
Porota se shodla, že "Koncept návrhu s názvem "Vidět a nebýt viděn" je výjimečný. Navržený objekt působí spíše jako součást okolní přírody než jen jako budova." Projekt je ikonický subtilním způsobem a splývá s okolím. Budova nedominuje krajině. Pohyb návštěvníků po budově je chytře veden po vzájemně propojených smyčkách, které naplňují smysl zvoleného prostorového konceptu. Projekt je konstrukčně velmi komplexní, mohl by být i relativně nákladný a realizačně komplikovaný, nicméně návrh to svou originalitou plně vyvažuje.
3 komentáře
přidat komentář
Předmět
Autor
Datum
...
D.
03.09.20 10:52
PLAMENňák
Miroslav Peterka
04.09.20 10:49
zobrazit všechny komentáře