Karel Teige: 3. mezinárodní kongres moderní architektury v Bruselu
CIRPAC a kongresy
Internacionální kongresy moderní architektury jsou organisaci architektonické avantgardy ve světovém měřítku: jejich účelem je ideová, teoretická i propagační práce na poli nové architektury. Kladou si za úkol podporovati aktivní prací vývoj a postup stavební tvorby moderního ducha, a tomuto úkolu mohou učiniti nejspíše zadost, zabývají-li se podrobně a z rozmanitých hledisek aktuálními otázkami, pokoušejí-li se formulovati problémy přítomnosti a nadcházející budoucnosti nikoliv jen v mezích úzkého odbornictví, nýbrž po všech stránkách a v celém rozsahu, a přispívají-li svými diskussemi, výstavami a publikacemi k rozvinu a prohloubení moderní architektonické práce jakožto práce vědecké a výzkumné, což je možno jen tehdy, bude-li míti architektonická moderna, tyto kongresy pořádající, zajištěnu organickou a organisovanou spolupráci národohospodářů, techniků, sociologů, hygieniků, biologů a lékařů, historiků, odborníků sociální péče a pod. Jednou z hlavních úloh kongresů jest přičiňovati se o jednotu a permanentní spolupráci architektonické tvorby s ostatními obory vědy, techniky, sociální práce a celým sociálním životem.
Základy k takové mezinárodní organisaci architektonické avantgardy a levice byly položeny v létě r. 1928 na prvním přípravném kongresu internac. moderní architektury ve Švýcarsku, na zámku la Sarraz (u Lausanu), jejž dala kongresu k disposici Mme de Mandrot. Výsledkem jednání prvního kongresu bylo ustanovení výkonného výboru, jenž má napříště dirigovati činnost kongresů: Mezinárodní Komitét pro Realisaci Problému Soudobé Architektury = Comité International pour la Réalisation du Probléme ď Architecture Contemporaine, zkratka = CIRPAC. Kongres de la Sarraz publikoval i manifest, jímž byl formulován ideový i akční program a rámec dalších kongresů, jakési these moderní architektury. (O přípravách a o manifestu tohoto kongresu přinášela ostatně STAVBA (r. ,VII.,.č. 2. a 5.) podrobné články, na něž odkazujeme.)
Další kongresy, řízené CIRPACem, měly se pak vždy zabývati specielními architektonickými problémy, vždy podle jejich aktuelnosti.
2. kongres konal se na podzim r. 1929 ve Frankfurtě nad Mohanem, za předsednictví prof. Karla Mosera z Curychu. Thematem tohoto kongresu byl nejmenší byt (L'habitation minimum, Wohnung für das Existenzminimum). Bezesporu nejaktuálnější thema v době trvající a stále se zostřující bytové bídy v téměř celé Evropě. A právě thema, které, má-li býti projednáno v celém dosahu a rozsahu, musí býti řešeno při spolupráci architektů s ostatními vědci, specielně pak sociology a národohospodáři.
3. bruselský kongres 1930
Třetí kongres v Bruselu (listopad 1930) byl znamením vzrůstu a sesílení této mezinárodní organisace moderní architektonické myšlenky. Poněvadž thema minimálního bytu nelze vyčerpati jediným kongresem a jednoroční prací CIRPACu, zabýval se jím dále i bruselský kongres, rozšířiv je však i na obor širší: racionelní regulace a zastavovací plány obytných čtvrtí (s minimálními byty). Program bruselského kongresu byl tedy obsáhlejší a jeho pracovní i propagační výsledky jsou bohatší. Propagační význam měl především kongres ku prospěchu belgické skupiny: v málokteré z vyspělých zemí je moderní architektura nejen úřady a oficielními kruhy, nýbrž i celou veřejností tak přezírána, ignorována a boykotována, jako v Belgii: belgické architektonické moderně dostalo se dosud uplatnění v stavební praxi, vzhledem k jejímu významu a kvalitám, nepoměrně malého. Belgická skupina, překonávajíc nepřízeň poměrů a lhostejnost veřejnosti zdvojnásobeným pracovním úsilím a nadšenou obětavostí, dopracovala se výsledků, jež daleko převyšují její finanční možnosti, bez podpor a bez subvencí, tedy opravdu ve stylu kongresů, které vůbec pracují bez finančních prostředků.
„Les Journées de l´Habitation minimum"
V souvislosti s kongresem uspořádala belgická skupina jakýsi „Týden nejmenšího bytu", „Les Journées de l'Habitation Minimum" 22. — 26. XI. 1930: cyklus přednášek a několik výstav. Předsedou těchto „Journées" byl p. senátor Albert Francois. Přípravné práce belgické skupiny řídil Victor Bourgeois.
Přednáškový cyklus obsahoval tato themata: o bytových stavbách frankfurtských přednášel Jos. Gantner, redaktor časopisu „Das Neue Frankfurt", o stavební činnosti v Amsterodamu C. van Eesteren, o svých architektonických teoriích Le Corbusier, o ideovém programu CIRPACu sekretář dr. S. Giedion, o problému vysokých či nízkých obytných staveb W. Gropius, o bytové otázce a moderní architektuře v Československu autor tohoto článku. (Chystaná přednáška A. Sartorise musila odpadnouti, poněvadž italské úřady odepřely vydati tomuto vůdci vlašského moderního stavebního hnutí cestovní pas!)
Soubor exposic byl uspořádán tímto způsobem:
1. posmrtná výstava zesnulého urbanisty a propagátora zahradních měst v Belgii, Louise van der Swaelmen.
2. výstava 200 půdorysů nejmenších bytů (výbor z frankfurtské putovní výstavy).
3. výstava „Nového Frankfurtu", putovní kolekce.
4. výstava racionelní kuchyně.
5. výstava nové architektury v Belgii (Bourgeois, Hoste, Verwilgen, Eggericx, de Konninck, Henveaux, Taelemans).
6. výstava žákovských prací architektonické speciálky na „Institut supérieur des Arts décoratifs", jíž vede Victor Bourgeois.
7. výstava knih, publikací a časopisů, věnovaných moderní architektuře (z Československa vystavována STAVBA a MSA).
Schůze kongresu byly dvojího druhu: jednak veřejné přednášky a diskusní večery, jednak schůze vnitřní, shromáždění delegátů (CIRPAC) a valná hromada kongresistů. Práce kongresu byla zahájena přípravnou schůzí delegátů (26. XI.). Veřejně byl kongres inaugurován řečí předsedy K. M o s e r a (27. X I.) a vernisážemi kongresových výstav. Pak byl absolvován program veřejných přednášek: 1. diskusse o vysokých, středních či nízkých stavbách, 2. zprávy skupin jednotlivých zemí o objektivních podmínkách řešení bytové otázky, stávajících překážkách a ideálních návrzích, 3. Le Corbusierův výklad k jeho anketě o hermetickém domě. Kongres byl ukočen 30. XI. 1930.
Vysoké, střední či nízké obytné domy? (Flach- Mittel- oder Hochbau?)
Thema naléhavě aktuelní. Jádro programu a diskusí kongresu. Žádoucí revise ustálených a patrně zastaralých názorů na výhodnost určitých vžitých stavebních útvarů, totiž nízkých a středních domu. Otázka obytného mrakodrapu, jenž se dodnes potkává téměř všeobecně s nedůvěrou: do jaké míry je tato nedůvěra oprávněna? Referenti: Le Corbusier, Walter Gropius, R. I. Neutra a frankfurtští architekti Kaufmann & Boehm. Referát Le Corbusierův: Problém nízkých, vysokých či středních staveb je možno nazírati jen v širokém zorném úhlu, ze stanoviska celku moderního města. Urbanisticky klade se tento problém jako otázka hustoty obyvatelstva: je třeba zvyšovat či snižovat hustotu obyvatelstva ve velkých městech? Je třeba zvětšovati či redukovati rozlohu, kterou velkoměsto zabírá?
Města jsou místa práce a odpočinku — obydlí. Moderní průmysl rozrušil staré vztahy práce a bytu. Nastala nebezpečná krise. Člověk se stal otrokem průmyslu, jeho duševní stav je depresivní a zničující. Fenomen: město a městské obydlí musí býti nově organisován. Na štěstí moderní průmysl a novodobá technika, jež tento rozvrat vyvolaly, přinášejí zároveň také možnosti řešení a osvobození. Nové konstruktivní metody zrevolucionisovaly architekturu. Poskytují prostředky k nové organisaci měst. Do poloviny 19. století byla města uzavřena v pouta fortifikací: nový život a vzrůst měst překonal a rozbil tento tísnivý rámec. Dnes doprava, tísněná starými koridorovými ulicemi, vystupuje rovněž z těchto úzkých břehů. Je třeba překonati i tento stav, od základu přebudovat města, což se může státi jen na podkladě racionelního hospodářství, plánovitě postupujícího a jednajícího.
Stavbou vysokých domů, úředních, obchodních i obytných, bylo by možno podstatně zmenšiti rozlohu měst, což opět by umožnilo vyřešiti příznivě dopravní krisi. Vysoké domy (mrakodrapy) zabíraly by přibližně asi 12 % celkové plochy města, ulice asi 8%; celý zbytek, přibližně téměř 80% plochy byl by osázen, stal by se obrovským sadem, s prostranstvími pro sport, odpočinek, a to vždy v bezprostřední blízkosti obydlí. Každé okno se otvírá na rozlehlé zelené prostranství. Samozřejmě by tu nebylo dvorů. Le Corbusier dokládá své vývody poukazem na svůj návrh přebudování pařížského centra, „Plan Voisin de Paris" z r. 1925, jenž dodnes je prý „papírovou utopií" jen proto, že není uskutečněn, a návrhem moskevského obytného okresu, který se bude záhy stavět. Tato moskevská čtvrt je navržena v zastavění otevřenými bloky na způsob jakéhosi meandru; jsou to přirozeně kolektivní domy (domy-komuny) o 10—12 patrech, v každém patře asi 200 obytných buněk. Na 2000 obyv. připadají 4 zdviže. Korridory těchto domů, mnohem delší a širší, než dosud obvykle užívané (a přece je hlavní výhodou pavlačového systému, ze stanoviska úspornosti, že jedno schodiště stačí na poměrně značný počet bytů, tedy na poměrně značnou délku průčelí) — tedy tyto koridory, vedoucí od zdviže k bytům, jsou vlastně ulicemi pro pěší, které podstatně ulehčují pěší frekvenci na dopravních třídách.
Vnitřní organisace takových domů, především oněch, jež Le Corbusier projektoval pro Moskvu, je charakterisována zespolečněním hospodářských funkcí bydlení, což umožňuje osvobodit ženu od kuchyně a domácnosti.
Poněvadž otázka po vysokých či nízkých domech znamená v oboru urbanismu otázku zvětšení či snížení hustoty obyvatelstva, dokazuje přednášející nutnost zvýšiti hustotu obyvatelstva v obytných sektorech moderních měst průměrně na 1000 obyv. na 1 hektar. Le Corbusier uvádí, že mezinárodní statistiky ukazují nejslabší úmrtnost v hustě osazených místech: úmrtnost klesá tou měrou, jak se obyvatelstvo soustřeďuje.
K tomuto statistickému důkazu je však třeba poznamenati něco, na co Le Corbusier snad zapomíná: že totiž místa s malou hustotou obyvatelstva jsou dnes zapadlé a zaostalé vesnice v nejchudších krajích, kam dosud civilisace nepronikla, kde není lékařů, kde není zdravotního uvědomění a vlastně vůbec vzdělání: náprava tohoto tristního stavu není ovšem možná zkoncentrováním sta milionů venkovského obyvatelstva v několik velikých měst, nýbrž pozvednutím hmotné i kulturní úrovně tohoto obyvatelstva, což předpokládá posléze zrušení rozdílu mezi městem a vesnicí.
Ke konci své řeči zmínil se Le Corbusier o diskussi, která se dnes vede v Sovětském Svazu: urbanismus či desurbanisace? Le Corbusier, jenž přirozeně zastává stanovisko urbanismu, zdá se, že nechápe přesně to, co jest rozuměti pod heslem desurbanisace. Desurbanisace nemá nic společného s někdejším utopismem Tautovým „rozpuštění měst", ani s anglickou ideologií zahradních měst a decentralisací města. Není zde místa vysvětlovati podrobně stanovisko „desurbanisace", jež žádá, ve smyslu Marxových, Engelsových a Leninových teorií, zrušení rozdílu a rozporu mezi městem a vesnicí, nové rozsazení lidstva podle plánu nových výrobních „punktů" a zrušení soustředění průmyslových závodů, které nesouvisejí spolu výrobním procesem.
Posléze uvedl Le Corbusier ještě jeden důvod, proč pokládá své urbanistické řešení za výhodné a žádoucí: město, jím navržené, je prý jediné schopno obrany v příští aviaticko-chemické válce. Přízemí města, kde se usadí těžké otravné plyny, bude moci býti provětráno, ježto je postaveno na pilotách, a střešní terasy vysokých domů, jejichž celková plocha byla by mnohem menší než povrch střech ve starých městech, by mohly býti opatřeny pancéřovými deskami proti bombám: pokrýti střechy starých domů pancéřem není prý ovšem finančně možno. Jakkoliv se o tento způsob obrany prý zajímají francouzské vojenské kruhy, není možno neviděti, že je to důvod pochybný a naivní, dokonce vážnější úmysly Le Corbusierovy značně kompromitující.
V závěru své řeči prohlásil Le Corbusier, že prvním předpokladem racionelního urbanismu je pozemková reforma a přeparcelování pozemků ve městech. Pak teprve může začíti urbanismus svou plánovitou činnost: která vláda a vládní forma dovolí tyto plány uskutečnit?
Referát Waltera G r o p i a :*)
V otázce, která obytná forma je pro obyvatele měst nejvýhodnější, rozhodují dnes osobní mínění a náklonnosti, způsob života, zaměstnání a hlavně hmotné prostředky tohoto obyvatele. Rodinný nízký dům se zahradou je pro mnohé ideálem osvěžujícího venkova v znervosňujícím městě, protože je to bytová forma přejatá z venkovských sídlišť. Takové obydlí poskytuje klid, separovanost od druhých rodin, odpočinek ve vlastní zahrádce, lehčí dohled na děti a pod. Je to ovšem forma pro minimální byt hospodářsky nevýhodná a nerentabilní. Bydlení je tu poměrně drahé, práce v domácnosti namáhavá, a obyvatelé jsou vázáni pevně na jedno místo. Mimo to kolonie nízkých rodinných domků vyžadují dlouhé příchodové cesty, zvětšují vzdálenosti, způsobují ztráty času a komplikují dopravu. Rozumný rozvoj měst není tímto způsobem myslitelný. Kdyby každý měl bydleti v rodinném domku, bylo by město desorganisováno.
Vysoký nájemný dům zajišťuje zkrácení vzdáleností a příchodových ulic, spoří čas i peníze svými společnými zařízeními, ulehčuje domácím pracem a podporuje kolektivní životní způsoby. Méně příznivě mají se tu věci s otázkou dohledu na děti mimo byt, ježto zahrada je poměrně vzdálena od bytů, situovaných ve vyšších patrech. Jako bytová forma pro minimální byty je vysoký dům výhodný. Hospodářsky a prakticky doporučuje se tu tedy 10—12patrový dům jako nejvýhodnější útvar obytný pro všechny městské sektory poblíže centra, nebo kde je drahý pozemek.
Střední dům, 2—5 poschoďový průměrem, nemá ani výhody nízkých, ani výhody vysokých domů. Má spíše nevýhody obou oněch typů pohromadě, plus své nevýhody vlastní. Jakkoliv je dnes usuelním a nejrozšířenějším obytným útvarem, je nutno konstatovat, že se oběma předešlým typům nemůže vyrovnati ani s hlediska sociálního, psychologického a namnoze ani s hlediska hospodářského. Překonání typu středního obytného domu bude velikým architektonickým pokrokem. Gropius doporučuje vysoký dům, stavěný v řadách patřičně od sebe vzdálených: při téže hustotě osídlení a při zachování úhlu slunečního paprsku mohou býti vzdálenosti mezi řadami 10poschoďových domů více než 8 krát větší než vzdálenosti mezi řadami domků dvouposchoďových. Následkem toho i obyvatel přízemního bytu ve vysokém domě vidí svým oknem na oblohu. Zelené plochý mezi domy a zahrady na střešních terasách způsobují, že póly: město a venkov, se psychologicky sbližují. (Gropius tomu říká: ruší se rozdíl mezi městem a venkovem. Podotýkáme tedy, že městské sady, zelené pásy a plochy nekryjí se nikterak s tím, co pod oním heslem rozumí Marx- Engels-Leninova teorie.) Příroda nebude pak pro obyvatele měst jen zážitkem neděle a anglické soboty.
Podle Gropia odpovídají faktickým potřebám městského obyvatelstva toliko vysoké domy, a na obvodě nízké rodinné domky. Střední městský dům je prý přežitek. Gropius žádá, aby státy, úřady, obce a odborné instituce podporovaly stavbu vysokých domů a umožnily ji finančně, neboť s počátku bude jistě nákladnější než stavby obvyklé: proto se Gropius domnívá, že dnes budou tyto domy moci nejspíše vyhovovati bytovým požadavkům zámožných mladých bezdětných manželů.
V závěru přednášky zdůraznil Gropius, že o budoucnosti nových bytových forem rozhodne světový názor obyvatelstva a politický vývoj poměrů. Na základě těchto předpokladů vypracoval Gropius několik projektů domů o větším počtu pater: jednak dvanáctipatrové domy (ocelový skelet) pavlačového systému (první cena ze soutěže Reichsforschungsgesellschaft) pro obytnou čtvrť Spandau-Haselhorst u Berlína, a veliký 10ti patrový boardinghouse (Stahlwohnhochhaus mit zentralen Gesellschaftsraum), jejž vystavoval na jaře 1930 v Paříži v německé sekci (Werkbund) Société des Artistes Décorateurs. Je však podivným paradoxem, vidíme-li zde, že Gropius, jenž tolik zdůrazňuje bytové potřeby třídy existenčního minima a uvědomuje si rozpad rodinného celku v této třídě, koncipuje svůj boardinghouse pro svobodné muže a ženy či bezdětné manželské dvojice nikoliv pro lidi existenčního minima, nýbrž pro velmi dobře situované a finančně dosti silné občany. Proto také společenská síň v jeho boardinghouse se naprosto nepodobá dělnickému klubu, ohnisku osvěty a místu oddechu, nýbrž je kavárnou, barem, novým způsobem salonu, opatřeným dokonce basénem. Bytová jednotka tohoto domu, již vypracoval Marcel Breuer, skládá se z těchto místností: pokoj paní, pokoj pána, mezi nimi společná předsíň, koupelna a malá kuchyně, plus eventuelně pracovna. Tyto pokoje jsou universální místnosti pro obývání, četbu a studium, jídlo, odpočinek a spaní: muž i žena tu mohou žíti samostatně i spolu, jejich pokoje komunikují přes společnou předsíň, lázeň a kuchyň, která je navzájem odděluje. K této bytové jednotce lze připojiti podle vzrůstajících bytových nároků a potřeb další sousedící místnosti: variabilita. Boardinghouse této koncepce není, jak je zřejmo, nijakým kolektivním domem pro existenční minimum: je to veškerým moderním komfortem vybavená svobodárna pro zámožné nájemníky nebo obyčejný rodinný hotel. Je to jen jakýsi specielní případ měšťanského obydlí: bytová otázka, řešená na vedlejší koleji. Bylo proti tomuto Gropiovu a Breuerovu projektu velmi správně namítnuto, že je konečně vedlejší, může-li si několik rodin zaříditi v takovém domě život na způsob veselých vdov a bezstarostných mládenců, když statisíce lidí bydlí ve sklepních místnostech, že tato koncepce obydlí neodpovídá žádnému novému sociálnímu ideálu, nýbrž hoví extravagantním životním způsobům jistých maloměšťáckých a měšťáckých vrstev.
Referát R. I. Neutry:
Neutra zabýval se danou otázkou především z komercionelního hlediska. Dospěl k závěrům celkem obdobným jako W. Gropius. Uvedl, že v USA již dávno neexistuje problém mrakodrapu jako technický hlavolam: vše, o čem u nás v Evropě ještě pochybujeme, je v Americe věcí, která je na denním pořádku: zdviže, instalace, ventilace, ochrana proti nebezpečenství požáru a infekcí etc. . . Každodenní praxe po několik desítiletí, která přinesla velké technické zdokonalení mrakodrapů, ukázala, že vysoký dům není hospodářsky nevýhodný.
Obě kategorie, nízký i vysoký dům, nalézají v USA rozdílného použití. Nízký dům je oblíben u rodin s dětmi. Neutra podotýká, že se v USA nepozorovalo, že by vlastnictví rodinného domku poutalo obyvatele k jednomu místu, protože tyto domky jsou v poměru k dosti vysoké životní úrovni dělnictva dosti levné: dělník, jenž mění místo zaměstnání, prodá domek a zakoupí si či pronajme si domek jinde. Mrakodrap, podle mínění Neutry, nevznikl, aby koncentroval město a zmenšil jeho rozlohu: tento Le Corbusierův argument neodpovídá americké skutečnosti. Mrakodrapy nezkracují rovněž dopravní vzdálenosti, jak se domnívá Gropius, žádáme-li náležité odstupy mezi domy. Pro dopravu není však rozhodující ani vzdálenost, ani frekvence a intensita, nýbrž rozumný městský a dopravní plán, jenž umožní automobilům vyvinouti rychlost, jaká kompensuje časovou ztrátu, způsobenou vzdáleností, a jenž zabrání čekání na křižovatkách. Neutra poukazuje na svůj návrh přemostění křižovatek (reprodukováno ve Stavbě IX, č. 1., vyobrazení 11.).
Nejrozšířenějším stavebním útvarem USA není vysoký, nýbrž nízký dům: je to klasická země samostatných rodinných vil. Avšak v poslední době značně stoupá v celkovém stavebním ruchu procento obytných mrakodrapů, což dokazuje, že nízký rodinný dům nemá, oproti vysokému, žádných podstatných výhod a že vysoký dům je tedy vhodným útvarem pro malé byty. Je čím dále tím více žádán méně majetnými vrstvami. Pro rodiny s dětmi ovšem zůstává rodinný domek nejúčelnější/a je tedy třeba, aby architekti pracovali na jeho dalším zdokonalení.
Hospodářsky výhodné jsou v USA i malé rodinné domky, jež mohou býti postaveny z lehkého a levného materiálu, i mrakodrapy. Střední domy, jsou-li postaveny z materiálu proti ohni bezpečného a opatřeny žádoucím komfortem, jsou méně výhodné, než oba předchozí typy. Tří či pětipatrový dům bez osobní a nákladní zdviže byl by v Americe nepřijatelný, poněvadž tamní obyvatelstvo je na lifty zvyklé: bylo by to vězení a nikoliv obydlí.
Referát Kaufmanna & Boehma: Frankfurtští architekti Kaufmann & Boehm řešili otázku jen se stanoviska stavebních nákladů. Za předpokladu moderního způsobu zastavění v řadách (Einzelnreihenbebauung), kdy řady domů jsou stavěny v severojižním směru, s okny na východ a západ, a kdy dopravní ulice vedou západovýchodním směrem podle bočních stran domovních řad, takže mezi průčelími domů jsou jen trávníky a cesty pro pěší, — tedy při takovémto zastavění stoupá hospodářská výnosnost domu až do 5, eventuelně 6. patra. Tento výpočet však předpokládá, že stavíme domy do 5 či 6 poschodí s nosnými cihelnými zdmi, bez zdviží, bez za vedení ústředního topení a plynu. Je snadno dokázat, že 5 poschoďový dům s malými byty bez zdviže, centrálního topení a plynu, je finančně nejhospodárnější. Může však býti takovéto „minimum" vůbec přijatelno? Vynášení uhlí do 5. patra, bez zdviže, je vydáním, které i tehdy, koná-li tuto práci nemajetná žena-hospodyně, nebo nosič uhlířského závodu za vyšší zpropitné, musí býti vlastně také v provozu zakalkulováno, neboť tam, kde není ani plynového sporáku v kuchyni, plynových kamen a automatů v koupelně, znamená značnou položku. Je otázka, zdali by se vůbec doporučovalo zřizovati koupelnu v malých bytech, kam není ani zaveden plyn, zda není za těchto okolností pohodlnější návštěva lázní. Výpočty Kaufmana a Boehma ukazují, že 6. patrem končí hospodářská výhodnost takových domů, poněvadž při větších výškách je nutno počítati s lifty, centrálním topením a se skeletovou konstrukcí ocelovou či betonovou; výhodnost takovéto stavby stoupá s počtem dalších poschodí a dosahuje mezi 10. - 15. poschodím svého maxima, aniž by ovšem dosáhla výhodnosti onoho pětipatrového domu.
Posléze byla přijata resoluce, jak ji navrhl CIRPAC:
„Konstatujeme, že pro nízké domy a střední 4-5 poschoďové domy máme dnes s dostatek zkušeností, abychom mohli jejich účelnost posouditi. Nízkým domům, přes to, že byly s počátku nehospodárné, dostalo se, dík podpoře a propagaci z rozhodujících úředních míst, velikého rozšíření. Střední dům byl vlastně vytvořen v dobách intensivního vzrůstu velkoměst soukromou spekulací, poněvadž poskytuje, oproti nízkému domu, v každém ohledu větší možnost vykořistění. Vysoký dům může býti doložen americkými zkušenostmi: zde však šlo většinou o byty na naše poměry drahé. Kongres konstatuje, že vysoký dům je obytnou formou, která může vésti k řešení problému minimálního bytu; nepokládá však tento útvar za jedině správný a žádoucí. Je nutno, aby byl vysoký dům přezkoušen, aby byly poznány jeho možnosti, a aby mohly býti jeho výhody zkoumány na provedených příkladech i tehdy, kdyby se proti jeho realisaci stavěly překážky finanční, technické, zákonné či sentimentální povahy."
Tato resoluce není ovšem vlastně resolucí: není rozhodnutím. Je to toliko formulování názoru. Domníváme se, že by dnes, za daných předpokladů a na podkladě této diskusse, byla jednoznačná resoluce předčasná. K resolutnějšímu stanovisku nelze dospěti, pokud se uvažuje obydlí rodiny s tradiční domácností a rozdíly ve finančních možnostech obyvatelstva. Námitky proti tomu, aby děti a starci bydlili v 10. poschodí, nemohou býti vyvráceny. Jinak se ovšem klade problém, uvažujeme-li dům jako kolektivní obydlí sovětského typu. Význam této diskusse, která nemůže býti dnes uzavřena, spočívá především v detailním projednání velmi aktuelní otázky a v množství argumentů pro et contra, které byly v ní uvedeny.
Zprávy skupin o objektivních podmínkách bytové otázky, o aktuelních překážkách a „ideálních proposicích":
Další veřejnou schůzí bylo čtení zpráv jednotlivých skupin o objektivních podmínkách pro řešení otázky obydlí existenčního minima, které je především otázkou hospodářskou a sociální. Kromě výkladu o hospodářských, politických, legislativních a sociálních podmínkách v jednotlivých zemích byly podávány zprávy o aktuelních překážkách, zejména o zastaralých stavebních předpisech a o finančních obtížích, které úřady a finanční mocnosti kladou racionelnímu řešení bytové otázky v massovém měřítku. Tyto referáty, přednesené delegáty Belgie, Dánska, Holandska, Švýcar, Polska, Československa, Spojených Států a j., ukázaly na naprostý deficit otázky bytu pro existenční minimum ve všech zemích: někde jsou poměry zlé a někde ještě horší; to je celý rozdíl. — Bylo konstatováno, že bytovou nouzi nelze dnes odbourati cestou soukromého podnikání, nýbrž jen cestou sociálního zákonodárství, cestou státní bytové péče. K tomu je nutno poznamenat, že pohříchu dnes v západní Evropě a v Americe neexistuje žádný stát a žádný parlament, . který by k takovéto bytové sociální politice dovedl a chtěl odhlasovati příslušné finanční a právní předpoklady.
Na základě těchto zpráv konstatoval kongres:
1. většině městského obyvatelstva nedostává se dostatečně levných a zdravých bytů.
2. ve většině zemí uznává se dnešní stav za nedostatečný (výjimky USA a Uhersko).
Proti tomuto stavu byly podniknuty kroky. Státními podporami stavebního ruchu bylo dosaženo určitého zlevnění stavebních nákladů při tradičních stavebních metodách a tradičním půdorysu vystavěných bytů. Poněvadž však nebyly využity možnosti, které dnešní technika nabízí pro plánovitou organisaci bydlení, zlevnění, jehož bylo docíleno, je zcela nedostatečné. Je tak nepatrné, že obnosy požadovaného nájemného pro dělnické obyvatelstvo jsou, v poměru k průměru mezd, nedostupny. Překážky, které se staví v cestu racionelnim obytným stavbám, je možno takto utříditi:
a) nedostatek pozemkového zákonodárství, příliš rozdrobené vlastnictví půdy. Zastavovací plány neberou zřetel na racionelní rozdělení a regulování pozemků.
b) trvá výškové omezení zastavění jednotlivých městských pásem, místo aby zastavění bylo omezováno podle hustoty obyvatelstva, nikoliv podle počtu poschodí. (To platí zejména ve Francii, Holandsku, Švýcarsku, Španělsku a v ČSR.)
c) nedůvěra k novým konstrukcím (Belgie, Švýcary).
d) ochrana památek, krás domova a estetika stavebních komisí úředních bojují proti formovému, novými konstruktivními metodami podmíněnému vzhledu staveb, který se nedá uvésti ve shodu s historickými představami o kráse (Holandsko, Švýcary, ČSR).
e) pojetí domu výhradně jako uložení kapitálu či zástavy úvěru. Nedostatečné úvěrové možnosti pro domy s malými byty (Dánsko, Holandsko).
f) nedostatek zájmu na směrodatných místech pro výsledky a pokusy, které byly získány a podniknuty v jiných zemích (Italie, Švýcary, Španělsko, Uhersko).
Le Corbusierova přednáška o hermetickém domě
Vedle těchto dvou hlavních jednání podal Le Corbusier veřejně výklad o své anketě o hermetickém domě, v níž se ptal jednak na architektonické řešení moderního kolektivního bydlení, jednak žádal dobré zdání odborníků o akustice a zvukové isolaci v těchto domech, dále o umělém větrání a vytápění, takovým způsobem, že by v domě byla zřízena místo topírny továrna na „exaktní vzduch", která by vyssávala z místností zkažený vzduch, pročišťovala jej, ozonisovala, zahřívala či ochlazovala na konstantní temperaturu 18" C, a znovu vháněla do místností. Průčelí takovýchto domů bylo by proti zevnímu vzduchu hermeticky uzavřeno a místo oken byly by tu obrovské plochy skla. Na tomto principu buduje Le Corbusier v Moskvě obrovský palác Centrosojuzu. O dotazníku Le Corbusierově byla ve STAVBĚ přinesena zpráva (IX., č. 4, str. 65). Le Corbusierův výklad podle stenografovaného protokolu otiskneme jindy.
Výstavy kongresu
Péčí CIRPACu byly uspořádány k bruselskému kongresu dvě výstavy: výstava posuvných horizontálních oken, která pro svou nákladnost sotva bude moci býti někde podruhé uspořádána, a putovní výstava racionelních zastavovacích a regulačních plánů obytných čtvrtí.
Výstava horizontálních posuvných oken byla zahájena výkladem, který podali R. Steiger a P. Barbe. Studium problému minimálního bytu ukazuje, že při redukci prostorových dimensí stává se otázka okenní konstrukce, která by nevyžadovala při otevření velikého místa, stále aktuelnější, neboť k otevření normálního, dobře dimensovaného okna je potřeba místo, které zabírá 15—20% podlahové plochy malého bytu, a tato téměř pětina bytu je následkem toho nepoužitelná pro pohyb obyvatel či umístění nábytku. Posuvná okna vertikální, užívaná v soukromých bohatých domech, jsou vlastně pro malé byty sotva upotřebitelná, protože pro svůj mechanismus, složitou výrobu a obtížné osazování jsou často dražší než horizontální posuvná okna, která jedině mohou býti upotřebena pro levné byty. Z těchto důvodů je třeba vítati, že byla zorganisována výstava četných modelů těchto oken internacionální provenience: byl tím umožněn přehled dosavadních výkonů a pokroků, a pak, srovnávací kritika rozmanitých systémů může přinésti důležité podněty, jak zdokonaliti ještě dále určité konstruktivní detaily. Výstava seskupila téměř všechny užívané systémy, většinou v modelech ve skutečné velikosti. Nacházíme tu model Le Corbusierova posuvného okna, Guévrekianův model, frankfurtskou okenní normu a j. Československá sekce zprostředkovala, že bratislavská firma Kraus obeslala výstavu dvěma modely svých ocelových posuvných a překlápěcích oken, které se těšily značné pozornosti a byly všeobecně, zejména pro Belgii, uznávány za velmi dostupné svou cenou. Bylo by ovšem třeba, aby horizontální posuvná okna doznala ještě podstatného zlevnění: jinak jsou přece jen pro malé byty stále ještě dosti drahá a zůstávají luxusními. V zemích mírnějšího podnebí, kde těsnění není tak nezbytné, jsou posuvná okna podstatně lacinější a proto se jich tu mnohem častěji užívá. Výstava v Bruselu může býti pokynem průmyslu, aby intensivněji pokračoval v zdokonalování horizontálních posuvných oken, která jsou dnes ještě nedořešenou otázkou, kdežto od vertikálních posuvných oken existuje, zejména v Americe, na sta modelů. Vzhledem k tomu, že o volbě systému okna rozhodují kromě finančních především klimatické zřetely, bylo by žádoucí, aby vystavované modely byly prozkoumány co do své vzduchotěsnosti (Wärmetechnik, Luftdichtigkeit). Ovšem, nebylo zajisté možno provésti tyto zkoušky pro výstavu, poněvadž je známo, že jednotlivé výzkumné ústavy dávají velmi odlišné resultáty zkoušek a hlavně, takové zkoušky při tolika vystavovaných modelech by si vyžádaly lhůty mnoha měsíců. Tyto resultáty zkoušek by však měly býti publikovány v knize, kterou CIRPAC hodlá o horizontálních posuvných oknech vydati.
Při zahájení výstavy racionelních zastavovacích plánů obytných čtvrtí (na níž Československo je zastoupeno dvěma pracemi: Havlíček & Honzík, obytná čtvrť s domy typu „Koldom" a Gillar & Špalek, obytný okres s kolektivními domy, návrhy z letošní soutěže obce pražské na malé byty) podali výklad Victor Bourgeois a C. van Eesteren. Byla sestavena synoptická tabulka na základě dat jednotlivých vystavovaných zastavovacích plánů a systémů (hustota obyv., poměr plochy ulic k ploše pozemků, cena pozemku etc), která umožňuje dobrý přehled a poučné srovnávání. Le Corbusier zůstává věren zastavění otevřenými bloky domy řazené ve tvaru jakéhosi meandru: jinak proniká, jak se zdá, vítězně řadový systém ( Einzelnreihenbebauung): Gropiovy regulace v Dammerstock u Karlsruhe, Spandau-Haselhorst téhož autora, některé frankfurtské osady a jiné. V kategorii smíšených staveb postrádali jsme na výstavě vzorný zastavovací plán pro Torten v Dessavě, vypracovaný stavebním oddělením Bauhausu za vedení Hannese Meyera (reprodukci viz STAVBA, VIII, č. 10).
Veřejná jednání kongresu byla uzavřena řečí předsedy K. Mosera, jenž zdůraznil, že konec programu není koncem prací, že naopak kongres přinesl nové náměty, které si vyžádají svého zpracování a že problém minimálního bytu, problém racionelní regulace a problém vysokých či nízkých staveb nemohly býti vyčerpány: bude třeba je dále prohlubovat a řešit.
„Konstatovali jsme, že bytové podmínky vrstev existenčního minima jsou ve všech zemích více či méně prekérní. Je třeba bojovat proti četným překážkám, zaostalostem, předsudkům: proti reakci. To je pravé poslání kongresů". V závěru své řeči poděkoval prof. Moser jménem kongresistů paní de Mandrot, která je „matkou praporu našich kongresů", a belgické skupině, která za vedení V. Bourgeoise vynaložila pro úspěch letošního kongresu, který je skvělý a nesporný, mnoho obětavé práce.
Po ukončení veřejného programu kongresu konalo se ještě několik schůzí CIRPACu a pak valné volební shromáždění kongresistů. Valná hromada především zvolila nový výkonný výbor -- CIRPAC. Nově zvolený výbor ustanovil pak předsednictvo a komisi pro přípravu příštího kongresu. Poněvadž prof. K. Moser, jenž byl prvním brilantním presidentem CIRPACu a kongresů se vzdal své funkce, byl jednomyslně zvolen čestným předsedou. Novým předsedou byl zvolen C. van Eesteren, místopředsedy Victor Bourgeois a Walter Gropius. Sekretářem zvolen znovu dr. S. G i e d i o n.
Na schůzích CIRPACu bylo usneseno: konati příští kongres v květnu 1932 v Moskvě. Jednomyslně a s potleskem bylo přijato pozvání moskevské skupiny a sovětské vlády. Vzhledem k tomu, že delegáti z některých zemí budou pro cestu do Moskvy míti značné obtíže s cestovním pasem, bylo usneseno, že presidium bude energicky intervenovat u příslušných úřadů. Cestovní podmínky Moskvou nabízené byly přijaty. Thema moskevského kongresu stanoveno ,,Konstruktivní, funkcionelní město" (Konstruktive Stadt, La ville fonctionelle). Kongres tedy přechází ve své práci od problému obydlí přes problém regulace obytných čtvrtí k širokému urbanistickému problému města jako celku, při čemž v práci na předešlých thematech bude dále pokračovat. Do programu tohoto kongresu je zařazena (na podnět českoslov. delegace) i diskusní otázka „urbanismus a desurbanisace", poněvadž nově zakládaná socialistická města v SSSR nemají nic společného s dosavadními městskými formami a poněvadž tato diskuse je v Moskvě dnes v popředí zájmu nejen v architektonických kruzích: zrušení rozdílu mezi městem a venkovem musí býti pojato do programu jednání moskevského kongresu.
Usneseno, na pozvání německé skupiny, že se bude konati výborová schůze delegátů (CIRPAC) v červnu 1931 v Berlíně u příležitosti tamní výstavy stavební tvorby. Usneseno odeslati do Moskvy v odpověď na pozvání a pozdravné telegramy děkovný telegram. Posléze přečtením finančního programu byly schůze zakončeny.
Práce kongresu jsou neuzavřeny, neboť projednávají themata velmi aktuelní a živá, zabývají se jimi ze širokého a moderního hlediska. Bude se dále pracovati na thematu „Minimálního bytu" a současně se připravuje thema „Konstruktivní město". Výstavy, přednášky, diskusse, a pro širokou mezinárodní veřejnost zejména publikace kongresů mají nesporně veliký a příznivý význam a vliv. Kongresy a CIRPAC prokazují svou prací, že jsou architektonickou moderní internacionálou a její exekutivou, která má hluboký vliv na vývoj nové architektonické tvorby. Za nejdůležitější klad a přínos bruselského kongresu možno označit, že se tu poprvé v západní Evropě objevila myšlenka nových obytných útvarů, kolektiv. domů, myšlenka, která znamená novou kapitolu převratného významu ve vývoji bytového stavebnictví a v architektonickém vývoji vůbec. Rovněž tak, v přípravě příštího kongresu, myšlenka socialistického města a překonání rozporu mezi městem a vesnicí. To znamená, že si tu moderní architektura uvědomuje své místo a své povinnosti k společenskému a politickému vývoji a boji. Tyto myšlenky budou patrně v architektonické obci působiti jako kristalisační body: kolem nich seskupí se opravdové architektonická moderna, konsekventní levice, živé jádro průkopnické architektury zítřku.
*) Poslední číslo časopisu „Das neue Frankfurt" (1931, 2.) otiskuje tento Gropiův referát v plném rozsahu spolu s řadou zajímavých reprodukcí a vysvětlujících diagramů. Rovněž v jiných architektonických časopisech jsou vedeny diskuse o vysokých či nízkých domech, což je důkazem, že se tato otázka stala i v Evropě otázkou dne.
Internacionální kongresy moderní architektury jsou organisaci architektonické avantgardy ve světovém měřítku: jejich účelem je ideová, teoretická i propagační práce na poli nové architektury. Kladou si za úkol podporovati aktivní prací vývoj a postup stavební tvorby moderního ducha, a tomuto úkolu mohou učiniti nejspíše zadost, zabývají-li se podrobně a z rozmanitých hledisek aktuálními otázkami, pokoušejí-li se formulovati problémy přítomnosti a nadcházející budoucnosti nikoliv jen v mezích úzkého odbornictví, nýbrž po všech stránkách a v celém rozsahu, a přispívají-li svými diskussemi, výstavami a publikacemi k rozvinu a prohloubení moderní architektonické práce jakožto práce vědecké a výzkumné, což je možno jen tehdy, bude-li míti architektonická moderna, tyto kongresy pořádající, zajištěnu organickou a organisovanou spolupráci národohospodářů, techniků, sociologů, hygieniků, biologů a lékařů, historiků, odborníků sociální péče a pod. Jednou z hlavních úloh kongresů jest přičiňovati se o jednotu a permanentní spolupráci architektonické tvorby s ostatními obory vědy, techniky, sociální práce a celým sociálním životem.
Základy k takové mezinárodní organisaci architektonické avantgardy a levice byly položeny v létě r. 1928 na prvním přípravném kongresu internac. moderní architektury ve Švýcarsku, na zámku la Sarraz (u Lausanu), jejž dala kongresu k disposici Mme de Mandrot. Výsledkem jednání prvního kongresu bylo ustanovení výkonného výboru, jenž má napříště dirigovati činnost kongresů: Mezinárodní Komitét pro Realisaci Problému Soudobé Architektury = Comité International pour la Réalisation du Probléme ď Architecture Contemporaine, zkratka = CIRPAC. Kongres de la Sarraz publikoval i manifest, jímž byl formulován ideový i akční program a rámec dalších kongresů, jakési these moderní architektury. (O přípravách a o manifestu tohoto kongresu přinášela ostatně STAVBA (r. ,VII.,.č. 2. a 5.) podrobné články, na něž odkazujeme.)
Další kongresy, řízené CIRPACem, měly se pak vždy zabývati specielními architektonickými problémy, vždy podle jejich aktuelnosti.
2. kongres konal se na podzim r. 1929 ve Frankfurtě nad Mohanem, za předsednictví prof. Karla Mosera z Curychu. Thematem tohoto kongresu byl nejmenší byt (L'habitation minimum, Wohnung für das Existenzminimum). Bezesporu nejaktuálnější thema v době trvající a stále se zostřující bytové bídy v téměř celé Evropě. A právě thema, které, má-li býti projednáno v celém dosahu a rozsahu, musí býti řešeno při spolupráci architektů s ostatními vědci, specielně pak sociology a národohospodáři.
3. bruselský kongres 1930
Třetí kongres v Bruselu (listopad 1930) byl znamením vzrůstu a sesílení této mezinárodní organisace moderní architektonické myšlenky. Poněvadž thema minimálního bytu nelze vyčerpati jediným kongresem a jednoroční prací CIRPACu, zabýval se jím dále i bruselský kongres, rozšířiv je však i na obor širší: racionelní regulace a zastavovací plány obytných čtvrtí (s minimálními byty). Program bruselského kongresu byl tedy obsáhlejší a jeho pracovní i propagační výsledky jsou bohatší. Propagační význam měl především kongres ku prospěchu belgické skupiny: v málokteré z vyspělých zemí je moderní architektura nejen úřady a oficielními kruhy, nýbrž i celou veřejností tak přezírána, ignorována a boykotována, jako v Belgii: belgické architektonické moderně dostalo se dosud uplatnění v stavební praxi, vzhledem k jejímu významu a kvalitám, nepoměrně malého. Belgická skupina, překonávajíc nepřízeň poměrů a lhostejnost veřejnosti zdvojnásobeným pracovním úsilím a nadšenou obětavostí, dopracovala se výsledků, jež daleko převyšují její finanční možnosti, bez podpor a bez subvencí, tedy opravdu ve stylu kongresů, které vůbec pracují bez finančních prostředků.
„Les Journées de l´Habitation minimum"
V souvislosti s kongresem uspořádala belgická skupina jakýsi „Týden nejmenšího bytu", „Les Journées de l'Habitation Minimum" 22. — 26. XI. 1930: cyklus přednášek a několik výstav. Předsedou těchto „Journées" byl p. senátor Albert Francois. Přípravné práce belgické skupiny řídil Victor Bourgeois.
Přednáškový cyklus obsahoval tato themata: o bytových stavbách frankfurtských přednášel Jos. Gantner, redaktor časopisu „Das Neue Frankfurt", o stavební činnosti v Amsterodamu C. van Eesteren, o svých architektonických teoriích Le Corbusier, o ideovém programu CIRPACu sekretář dr. S. Giedion, o problému vysokých či nízkých obytných staveb W. Gropius, o bytové otázce a moderní architektuře v Československu autor tohoto článku. (Chystaná přednáška A. Sartorise musila odpadnouti, poněvadž italské úřady odepřely vydati tomuto vůdci vlašského moderního stavebního hnutí cestovní pas!)
Soubor exposic byl uspořádán tímto způsobem:
1. posmrtná výstava zesnulého urbanisty a propagátora zahradních měst v Belgii, Louise van der Swaelmen.
2. výstava 200 půdorysů nejmenších bytů (výbor z frankfurtské putovní výstavy).
3. výstava „Nového Frankfurtu", putovní kolekce.
4. výstava racionelní kuchyně.
5. výstava nové architektury v Belgii (Bourgeois, Hoste, Verwilgen, Eggericx, de Konninck, Henveaux, Taelemans).
6. výstava žákovských prací architektonické speciálky na „Institut supérieur des Arts décoratifs", jíž vede Victor Bourgeois.
7. výstava knih, publikací a časopisů, věnovaných moderní architektuře (z Československa vystavována STAVBA a MSA).
Schůze kongresu byly dvojího druhu: jednak veřejné přednášky a diskusní večery, jednak schůze vnitřní, shromáždění delegátů (CIRPAC) a valná hromada kongresistů. Práce kongresu byla zahájena přípravnou schůzí delegátů (26. XI.). Veřejně byl kongres inaugurován řečí předsedy K. M o s e r a (27. X I.) a vernisážemi kongresových výstav. Pak byl absolvován program veřejných přednášek: 1. diskusse o vysokých, středních či nízkých stavbách, 2. zprávy skupin jednotlivých zemí o objektivních podmínkách řešení bytové otázky, stávajících překážkách a ideálních návrzích, 3. Le Corbusierův výklad k jeho anketě o hermetickém domě. Kongres byl ukočen 30. XI. 1930.
Vysoké, střední či nízké obytné domy? (Flach- Mittel- oder Hochbau?)
Thema naléhavě aktuelní. Jádro programu a diskusí kongresu. Žádoucí revise ustálených a patrně zastaralých názorů na výhodnost určitých vžitých stavebních útvarů, totiž nízkých a středních domu. Otázka obytného mrakodrapu, jenž se dodnes potkává téměř všeobecně s nedůvěrou: do jaké míry je tato nedůvěra oprávněna? Referenti: Le Corbusier, Walter Gropius, R. I. Neutra a frankfurtští architekti Kaufmann & Boehm. Referát Le Corbusierův: Problém nízkých, vysokých či středních staveb je možno nazírati jen v širokém zorném úhlu, ze stanoviska celku moderního města. Urbanisticky klade se tento problém jako otázka hustoty obyvatelstva: je třeba zvyšovat či snižovat hustotu obyvatelstva ve velkých městech? Je třeba zvětšovati či redukovati rozlohu, kterou velkoměsto zabírá?
Města jsou místa práce a odpočinku — obydlí. Moderní průmysl rozrušil staré vztahy práce a bytu. Nastala nebezpečná krise. Člověk se stal otrokem průmyslu, jeho duševní stav je depresivní a zničující. Fenomen: město a městské obydlí musí býti nově organisován. Na štěstí moderní průmysl a novodobá technika, jež tento rozvrat vyvolaly, přinášejí zároveň také možnosti řešení a osvobození. Nové konstruktivní metody zrevolucionisovaly architekturu. Poskytují prostředky k nové organisaci měst. Do poloviny 19. století byla města uzavřena v pouta fortifikací: nový život a vzrůst měst překonal a rozbil tento tísnivý rámec. Dnes doprava, tísněná starými koridorovými ulicemi, vystupuje rovněž z těchto úzkých břehů. Je třeba překonati i tento stav, od základu přebudovat města, což se může státi jen na podkladě racionelního hospodářství, plánovitě postupujícího a jednajícího.
Stavbou vysokých domů, úředních, obchodních i obytných, bylo by možno podstatně zmenšiti rozlohu měst, což opět by umožnilo vyřešiti příznivě dopravní krisi. Vysoké domy (mrakodrapy) zabíraly by přibližně asi 12 % celkové plochy města, ulice asi 8%; celý zbytek, přibližně téměř 80% plochy byl by osázen, stal by se obrovským sadem, s prostranstvími pro sport, odpočinek, a to vždy v bezprostřední blízkosti obydlí. Každé okno se otvírá na rozlehlé zelené prostranství. Samozřejmě by tu nebylo dvorů. Le Corbusier dokládá své vývody poukazem na svůj návrh přebudování pařížského centra, „Plan Voisin de Paris" z r. 1925, jenž dodnes je prý „papírovou utopií" jen proto, že není uskutečněn, a návrhem moskevského obytného okresu, který se bude záhy stavět. Tato moskevská čtvrt je navržena v zastavění otevřenými bloky na způsob jakéhosi meandru; jsou to přirozeně kolektivní domy (domy-komuny) o 10—12 patrech, v každém patře asi 200 obytných buněk. Na 2000 obyv. připadají 4 zdviže. Korridory těchto domů, mnohem delší a širší, než dosud obvykle užívané (a přece je hlavní výhodou pavlačového systému, ze stanoviska úspornosti, že jedno schodiště stačí na poměrně značný počet bytů, tedy na poměrně značnou délku průčelí) — tedy tyto koridory, vedoucí od zdviže k bytům, jsou vlastně ulicemi pro pěší, které podstatně ulehčují pěší frekvenci na dopravních třídách.
Vnitřní organisace takových domů, především oněch, jež Le Corbusier projektoval pro Moskvu, je charakterisována zespolečněním hospodářských funkcí bydlení, což umožňuje osvobodit ženu od kuchyně a domácnosti.
Poněvadž otázka po vysokých či nízkých domech znamená v oboru urbanismu otázku zvětšení či snížení hustoty obyvatelstva, dokazuje přednášející nutnost zvýšiti hustotu obyvatelstva v obytných sektorech moderních měst průměrně na 1000 obyv. na 1 hektar. Le Corbusier uvádí, že mezinárodní statistiky ukazují nejslabší úmrtnost v hustě osazených místech: úmrtnost klesá tou měrou, jak se obyvatelstvo soustřeďuje.
K tomuto statistickému důkazu je však třeba poznamenati něco, na co Le Corbusier snad zapomíná: že totiž místa s malou hustotou obyvatelstva jsou dnes zapadlé a zaostalé vesnice v nejchudších krajích, kam dosud civilisace nepronikla, kde není lékařů, kde není zdravotního uvědomění a vlastně vůbec vzdělání: náprava tohoto tristního stavu není ovšem možná zkoncentrováním sta milionů venkovského obyvatelstva v několik velikých měst, nýbrž pozvednutím hmotné i kulturní úrovně tohoto obyvatelstva, což předpokládá posléze zrušení rozdílu mezi městem a vesnicí.
Ke konci své řeči zmínil se Le Corbusier o diskussi, která se dnes vede v Sovětském Svazu: urbanismus či desurbanisace? Le Corbusier, jenž přirozeně zastává stanovisko urbanismu, zdá se, že nechápe přesně to, co jest rozuměti pod heslem desurbanisace. Desurbanisace nemá nic společného s někdejším utopismem Tautovým „rozpuštění měst", ani s anglickou ideologií zahradních měst a decentralisací města. Není zde místa vysvětlovati podrobně stanovisko „desurbanisace", jež žádá, ve smyslu Marxových, Engelsových a Leninových teorií, zrušení rozdílu a rozporu mezi městem a vesnicí, nové rozsazení lidstva podle plánu nových výrobních „punktů" a zrušení soustředění průmyslových závodů, které nesouvisejí spolu výrobním procesem.
Posléze uvedl Le Corbusier ještě jeden důvod, proč pokládá své urbanistické řešení za výhodné a žádoucí: město, jím navržené, je prý jediné schopno obrany v příští aviaticko-chemické válce. Přízemí města, kde se usadí těžké otravné plyny, bude moci býti provětráno, ježto je postaveno na pilotách, a střešní terasy vysokých domů, jejichž celková plocha byla by mnohem menší než povrch střech ve starých městech, by mohly býti opatřeny pancéřovými deskami proti bombám: pokrýti střechy starých domů pancéřem není prý ovšem finančně možno. Jakkoliv se o tento způsob obrany prý zajímají francouzské vojenské kruhy, není možno neviděti, že je to důvod pochybný a naivní, dokonce vážnější úmysly Le Corbusierovy značně kompromitující.
V závěru své řeči prohlásil Le Corbusier, že prvním předpokladem racionelního urbanismu je pozemková reforma a přeparcelování pozemků ve městech. Pak teprve může začíti urbanismus svou plánovitou činnost: která vláda a vládní forma dovolí tyto plány uskutečnit?
Referát Waltera G r o p i a :*)
V otázce, která obytná forma je pro obyvatele měst nejvýhodnější, rozhodují dnes osobní mínění a náklonnosti, způsob života, zaměstnání a hlavně hmotné prostředky tohoto obyvatele. Rodinný nízký dům se zahradou je pro mnohé ideálem osvěžujícího venkova v znervosňujícím městě, protože je to bytová forma přejatá z venkovských sídlišť. Takové obydlí poskytuje klid, separovanost od druhých rodin, odpočinek ve vlastní zahrádce, lehčí dohled na děti a pod. Je to ovšem forma pro minimální byt hospodářsky nevýhodná a nerentabilní. Bydlení je tu poměrně drahé, práce v domácnosti namáhavá, a obyvatelé jsou vázáni pevně na jedno místo. Mimo to kolonie nízkých rodinných domků vyžadují dlouhé příchodové cesty, zvětšují vzdálenosti, způsobují ztráty času a komplikují dopravu. Rozumný rozvoj měst není tímto způsobem myslitelný. Kdyby každý měl bydleti v rodinném domku, bylo by město desorganisováno.
Vysoký nájemný dům zajišťuje zkrácení vzdáleností a příchodových ulic, spoří čas i peníze svými společnými zařízeními, ulehčuje domácím pracem a podporuje kolektivní životní způsoby. Méně příznivě mají se tu věci s otázkou dohledu na děti mimo byt, ježto zahrada je poměrně vzdálena od bytů, situovaných ve vyšších patrech. Jako bytová forma pro minimální byty je vysoký dům výhodný. Hospodářsky a prakticky doporučuje se tu tedy 10—12patrový dům jako nejvýhodnější útvar obytný pro všechny městské sektory poblíže centra, nebo kde je drahý pozemek.
Střední dům, 2—5 poschoďový průměrem, nemá ani výhody nízkých, ani výhody vysokých domů. Má spíše nevýhody obou oněch typů pohromadě, plus své nevýhody vlastní. Jakkoliv je dnes usuelním a nejrozšířenějším obytným útvarem, je nutno konstatovat, že se oběma předešlým typům nemůže vyrovnati ani s hlediska sociálního, psychologického a namnoze ani s hlediska hospodářského. Překonání typu středního obytného domu bude velikým architektonickým pokrokem. Gropius doporučuje vysoký dům, stavěný v řadách patřičně od sebe vzdálených: při téže hustotě osídlení a při zachování úhlu slunečního paprsku mohou býti vzdálenosti mezi řadami 10poschoďových domů více než 8 krát větší než vzdálenosti mezi řadami domků dvouposchoďových. Následkem toho i obyvatel přízemního bytu ve vysokém domě vidí svým oknem na oblohu. Zelené plochý mezi domy a zahrady na střešních terasách způsobují, že póly: město a venkov, se psychologicky sbližují. (Gropius tomu říká: ruší se rozdíl mezi městem a venkovem. Podotýkáme tedy, že městské sady, zelené pásy a plochy nekryjí se nikterak s tím, co pod oním heslem rozumí Marx- Engels-Leninova teorie.) Příroda nebude pak pro obyvatele měst jen zážitkem neděle a anglické soboty.
Podle Gropia odpovídají faktickým potřebám městského obyvatelstva toliko vysoké domy, a na obvodě nízké rodinné domky. Střední městský dům je prý přežitek. Gropius žádá, aby státy, úřady, obce a odborné instituce podporovaly stavbu vysokých domů a umožnily ji finančně, neboť s počátku bude jistě nákladnější než stavby obvyklé: proto se Gropius domnívá, že dnes budou tyto domy moci nejspíše vyhovovati bytovým požadavkům zámožných mladých bezdětných manželů.
V závěru přednášky zdůraznil Gropius, že o budoucnosti nových bytových forem rozhodne světový názor obyvatelstva a politický vývoj poměrů. Na základě těchto předpokladů vypracoval Gropius několik projektů domů o větším počtu pater: jednak dvanáctipatrové domy (ocelový skelet) pavlačového systému (první cena ze soutěže Reichsforschungsgesellschaft) pro obytnou čtvrť Spandau-Haselhorst u Berlína, a veliký 10ti patrový boardinghouse (Stahlwohnhochhaus mit zentralen Gesellschaftsraum), jejž vystavoval na jaře 1930 v Paříži v německé sekci (Werkbund) Société des Artistes Décorateurs. Je však podivným paradoxem, vidíme-li zde, že Gropius, jenž tolik zdůrazňuje bytové potřeby třídy existenčního minima a uvědomuje si rozpad rodinného celku v této třídě, koncipuje svůj boardinghouse pro svobodné muže a ženy či bezdětné manželské dvojice nikoliv pro lidi existenčního minima, nýbrž pro velmi dobře situované a finančně dosti silné občany. Proto také společenská síň v jeho boardinghouse se naprosto nepodobá dělnickému klubu, ohnisku osvěty a místu oddechu, nýbrž je kavárnou, barem, novým způsobem salonu, opatřeným dokonce basénem. Bytová jednotka tohoto domu, již vypracoval Marcel Breuer, skládá se z těchto místností: pokoj paní, pokoj pána, mezi nimi společná předsíň, koupelna a malá kuchyně, plus eventuelně pracovna. Tyto pokoje jsou universální místnosti pro obývání, četbu a studium, jídlo, odpočinek a spaní: muž i žena tu mohou žíti samostatně i spolu, jejich pokoje komunikují přes společnou předsíň, lázeň a kuchyň, která je navzájem odděluje. K této bytové jednotce lze připojiti podle vzrůstajících bytových nároků a potřeb další sousedící místnosti: variabilita. Boardinghouse této koncepce není, jak je zřejmo, nijakým kolektivním domem pro existenční minimum: je to veškerým moderním komfortem vybavená svobodárna pro zámožné nájemníky nebo obyčejný rodinný hotel. Je to jen jakýsi specielní případ měšťanského obydlí: bytová otázka, řešená na vedlejší koleji. Bylo proti tomuto Gropiovu a Breuerovu projektu velmi správně namítnuto, že je konečně vedlejší, může-li si několik rodin zaříditi v takovém domě život na způsob veselých vdov a bezstarostných mládenců, když statisíce lidí bydlí ve sklepních místnostech, že tato koncepce obydlí neodpovídá žádnému novému sociálnímu ideálu, nýbrž hoví extravagantním životním způsobům jistých maloměšťáckých a měšťáckých vrstev.
Referát R. I. Neutry:
Neutra zabýval se danou otázkou především z komercionelního hlediska. Dospěl k závěrům celkem obdobným jako W. Gropius. Uvedl, že v USA již dávno neexistuje problém mrakodrapu jako technický hlavolam: vše, o čem u nás v Evropě ještě pochybujeme, je v Americe věcí, která je na denním pořádku: zdviže, instalace, ventilace, ochrana proti nebezpečenství požáru a infekcí etc. . . Každodenní praxe po několik desítiletí, která přinesla velké technické zdokonalení mrakodrapů, ukázala, že vysoký dům není hospodářsky nevýhodný.
Obě kategorie, nízký i vysoký dům, nalézají v USA rozdílného použití. Nízký dům je oblíben u rodin s dětmi. Neutra podotýká, že se v USA nepozorovalo, že by vlastnictví rodinného domku poutalo obyvatele k jednomu místu, protože tyto domky jsou v poměru k dosti vysoké životní úrovni dělnictva dosti levné: dělník, jenž mění místo zaměstnání, prodá domek a zakoupí si či pronajme si domek jinde. Mrakodrap, podle mínění Neutry, nevznikl, aby koncentroval město a zmenšil jeho rozlohu: tento Le Corbusierův argument neodpovídá americké skutečnosti. Mrakodrapy nezkracují rovněž dopravní vzdálenosti, jak se domnívá Gropius, žádáme-li náležité odstupy mezi domy. Pro dopravu není však rozhodující ani vzdálenost, ani frekvence a intensita, nýbrž rozumný městský a dopravní plán, jenž umožní automobilům vyvinouti rychlost, jaká kompensuje časovou ztrátu, způsobenou vzdáleností, a jenž zabrání čekání na křižovatkách. Neutra poukazuje na svůj návrh přemostění křižovatek (reprodukováno ve Stavbě IX, č. 1., vyobrazení 11.).
Nejrozšířenějším stavebním útvarem USA není vysoký, nýbrž nízký dům: je to klasická země samostatných rodinných vil. Avšak v poslední době značně stoupá v celkovém stavebním ruchu procento obytných mrakodrapů, což dokazuje, že nízký rodinný dům nemá, oproti vysokému, žádných podstatných výhod a že vysoký dům je tedy vhodným útvarem pro malé byty. Je čím dále tím více žádán méně majetnými vrstvami. Pro rodiny s dětmi ovšem zůstává rodinný domek nejúčelnější/a je tedy třeba, aby architekti pracovali na jeho dalším zdokonalení.
Hospodářsky výhodné jsou v USA i malé rodinné domky, jež mohou býti postaveny z lehkého a levného materiálu, i mrakodrapy. Střední domy, jsou-li postaveny z materiálu proti ohni bezpečného a opatřeny žádoucím komfortem, jsou méně výhodné, než oba předchozí typy. Tří či pětipatrový dům bez osobní a nákladní zdviže byl by v Americe nepřijatelný, poněvadž tamní obyvatelstvo je na lifty zvyklé: bylo by to vězení a nikoliv obydlí.
Referát Kaufmanna & Boehma: Frankfurtští architekti Kaufmann & Boehm řešili otázku jen se stanoviska stavebních nákladů. Za předpokladu moderního způsobu zastavění v řadách (Einzelnreihenbebauung), kdy řady domů jsou stavěny v severojižním směru, s okny na východ a západ, a kdy dopravní ulice vedou západovýchodním směrem podle bočních stran domovních řad, takže mezi průčelími domů jsou jen trávníky a cesty pro pěší, — tedy při takovémto zastavění stoupá hospodářská výnosnost domu až do 5, eventuelně 6. patra. Tento výpočet však předpokládá, že stavíme domy do 5 či 6 poschodí s nosnými cihelnými zdmi, bez zdviží, bez za vedení ústředního topení a plynu. Je snadno dokázat, že 5 poschoďový dům s malými byty bez zdviže, centrálního topení a plynu, je finančně nejhospodárnější. Může však býti takovéto „minimum" vůbec přijatelno? Vynášení uhlí do 5. patra, bez zdviže, je vydáním, které i tehdy, koná-li tuto práci nemajetná žena-hospodyně, nebo nosič uhlířského závodu za vyšší zpropitné, musí býti vlastně také v provozu zakalkulováno, neboť tam, kde není ani plynového sporáku v kuchyni, plynových kamen a automatů v koupelně, znamená značnou položku. Je otázka, zdali by se vůbec doporučovalo zřizovati koupelnu v malých bytech, kam není ani zaveden plyn, zda není za těchto okolností pohodlnější návštěva lázní. Výpočty Kaufmana a Boehma ukazují, že 6. patrem končí hospodářská výhodnost takových domů, poněvadž při větších výškách je nutno počítati s lifty, centrálním topením a se skeletovou konstrukcí ocelovou či betonovou; výhodnost takovéto stavby stoupá s počtem dalších poschodí a dosahuje mezi 10. - 15. poschodím svého maxima, aniž by ovšem dosáhla výhodnosti onoho pětipatrového domu.
Posléze byla přijata resoluce, jak ji navrhl CIRPAC:
„Konstatujeme, že pro nízké domy a střední 4-5 poschoďové domy máme dnes s dostatek zkušeností, abychom mohli jejich účelnost posouditi. Nízkým domům, přes to, že byly s počátku nehospodárné, dostalo se, dík podpoře a propagaci z rozhodujících úředních míst, velikého rozšíření. Střední dům byl vlastně vytvořen v dobách intensivního vzrůstu velkoměst soukromou spekulací, poněvadž poskytuje, oproti nízkému domu, v každém ohledu větší možnost vykořistění. Vysoký dům může býti doložen americkými zkušenostmi: zde však šlo většinou o byty na naše poměry drahé. Kongres konstatuje, že vysoký dům je obytnou formou, která může vésti k řešení problému minimálního bytu; nepokládá však tento útvar za jedině správný a žádoucí. Je nutno, aby byl vysoký dům přezkoušen, aby byly poznány jeho možnosti, a aby mohly býti jeho výhody zkoumány na provedených příkladech i tehdy, kdyby se proti jeho realisaci stavěly překážky finanční, technické, zákonné či sentimentální povahy."
Tato resoluce není ovšem vlastně resolucí: není rozhodnutím. Je to toliko formulování názoru. Domníváme se, že by dnes, za daných předpokladů a na podkladě této diskusse, byla jednoznačná resoluce předčasná. K resolutnějšímu stanovisku nelze dospěti, pokud se uvažuje obydlí rodiny s tradiční domácností a rozdíly ve finančních možnostech obyvatelstva. Námitky proti tomu, aby děti a starci bydlili v 10. poschodí, nemohou býti vyvráceny. Jinak se ovšem klade problém, uvažujeme-li dům jako kolektivní obydlí sovětského typu. Význam této diskusse, která nemůže býti dnes uzavřena, spočívá především v detailním projednání velmi aktuelní otázky a v množství argumentů pro et contra, které byly v ní uvedeny.
Zprávy skupin o objektivních podmínkách bytové otázky, o aktuelních překážkách a „ideálních proposicích":
Další veřejnou schůzí bylo čtení zpráv jednotlivých skupin o objektivních podmínkách pro řešení otázky obydlí existenčního minima, které je především otázkou hospodářskou a sociální. Kromě výkladu o hospodářských, politických, legislativních a sociálních podmínkách v jednotlivých zemích byly podávány zprávy o aktuelních překážkách, zejména o zastaralých stavebních předpisech a o finančních obtížích, které úřady a finanční mocnosti kladou racionelnímu řešení bytové otázky v massovém měřítku. Tyto referáty, přednesené delegáty Belgie, Dánska, Holandska, Švýcar, Polska, Československa, Spojených Států a j., ukázaly na naprostý deficit otázky bytu pro existenční minimum ve všech zemích: někde jsou poměry zlé a někde ještě horší; to je celý rozdíl. — Bylo konstatováno, že bytovou nouzi nelze dnes odbourati cestou soukromého podnikání, nýbrž jen cestou sociálního zákonodárství, cestou státní bytové péče. K tomu je nutno poznamenat, že pohříchu dnes v západní Evropě a v Americe neexistuje žádný stát a žádný parlament, . který by k takovéto bytové sociální politice dovedl a chtěl odhlasovati příslušné finanční a právní předpoklady.
Na základě těchto zpráv konstatoval kongres:
1. většině městského obyvatelstva nedostává se dostatečně levných a zdravých bytů.
2. ve většině zemí uznává se dnešní stav za nedostatečný (výjimky USA a Uhersko).
Proti tomuto stavu byly podniknuty kroky. Státními podporami stavebního ruchu bylo dosaženo určitého zlevnění stavebních nákladů při tradičních stavebních metodách a tradičním půdorysu vystavěných bytů. Poněvadž však nebyly využity možnosti, které dnešní technika nabízí pro plánovitou organisaci bydlení, zlevnění, jehož bylo docíleno, je zcela nedostatečné. Je tak nepatrné, že obnosy požadovaného nájemného pro dělnické obyvatelstvo jsou, v poměru k průměru mezd, nedostupny. Překážky, které se staví v cestu racionelnim obytným stavbám, je možno takto utříditi:
a) nedostatek pozemkového zákonodárství, příliš rozdrobené vlastnictví půdy. Zastavovací plány neberou zřetel na racionelní rozdělení a regulování pozemků.
b) trvá výškové omezení zastavění jednotlivých městských pásem, místo aby zastavění bylo omezováno podle hustoty obyvatelstva, nikoliv podle počtu poschodí. (To platí zejména ve Francii, Holandsku, Švýcarsku, Španělsku a v ČSR.)
c) nedůvěra k novým konstrukcím (Belgie, Švýcary).
d) ochrana památek, krás domova a estetika stavebních komisí úředních bojují proti formovému, novými konstruktivními metodami podmíněnému vzhledu staveb, který se nedá uvésti ve shodu s historickými představami o kráse (Holandsko, Švýcary, ČSR).
e) pojetí domu výhradně jako uložení kapitálu či zástavy úvěru. Nedostatečné úvěrové možnosti pro domy s malými byty (Dánsko, Holandsko).
f) nedostatek zájmu na směrodatných místech pro výsledky a pokusy, které byly získány a podniknuty v jiných zemích (Italie, Švýcary, Španělsko, Uhersko).
Le Corbusierova přednáška o hermetickém domě
Vedle těchto dvou hlavních jednání podal Le Corbusier veřejně výklad o své anketě o hermetickém domě, v níž se ptal jednak na architektonické řešení moderního kolektivního bydlení, jednak žádal dobré zdání odborníků o akustice a zvukové isolaci v těchto domech, dále o umělém větrání a vytápění, takovým způsobem, že by v domě byla zřízena místo topírny továrna na „exaktní vzduch", která by vyssávala z místností zkažený vzduch, pročišťovala jej, ozonisovala, zahřívala či ochlazovala na konstantní temperaturu 18" C, a znovu vháněla do místností. Průčelí takovýchto domů bylo by proti zevnímu vzduchu hermeticky uzavřeno a místo oken byly by tu obrovské plochy skla. Na tomto principu buduje Le Corbusier v Moskvě obrovský palác Centrosojuzu. O dotazníku Le Corbusierově byla ve STAVBĚ přinesena zpráva (IX., č. 4, str. 65). Le Corbusierův výklad podle stenografovaného protokolu otiskneme jindy.
Výstavy kongresu
Péčí CIRPACu byly uspořádány k bruselskému kongresu dvě výstavy: výstava posuvných horizontálních oken, která pro svou nákladnost sotva bude moci býti někde podruhé uspořádána, a putovní výstava racionelních zastavovacích a regulačních plánů obytných čtvrtí.
Výstava horizontálních posuvných oken byla zahájena výkladem, který podali R. Steiger a P. Barbe. Studium problému minimálního bytu ukazuje, že při redukci prostorových dimensí stává se otázka okenní konstrukce, která by nevyžadovala při otevření velikého místa, stále aktuelnější, neboť k otevření normálního, dobře dimensovaného okna je potřeba místo, které zabírá 15—20% podlahové plochy malého bytu, a tato téměř pětina bytu je následkem toho nepoužitelná pro pohyb obyvatel či umístění nábytku. Posuvná okna vertikální, užívaná v soukromých bohatých domech, jsou vlastně pro malé byty sotva upotřebitelná, protože pro svůj mechanismus, složitou výrobu a obtížné osazování jsou často dražší než horizontální posuvná okna, která jedině mohou býti upotřebena pro levné byty. Z těchto důvodů je třeba vítati, že byla zorganisována výstava četných modelů těchto oken internacionální provenience: byl tím umožněn přehled dosavadních výkonů a pokroků, a pak, srovnávací kritika rozmanitých systémů může přinésti důležité podněty, jak zdokonaliti ještě dále určité konstruktivní detaily. Výstava seskupila téměř všechny užívané systémy, většinou v modelech ve skutečné velikosti. Nacházíme tu model Le Corbusierova posuvného okna, Guévrekianův model, frankfurtskou okenní normu a j. Československá sekce zprostředkovala, že bratislavská firma Kraus obeslala výstavu dvěma modely svých ocelových posuvných a překlápěcích oken, které se těšily značné pozornosti a byly všeobecně, zejména pro Belgii, uznávány za velmi dostupné svou cenou. Bylo by ovšem třeba, aby horizontální posuvná okna doznala ještě podstatného zlevnění: jinak jsou přece jen pro malé byty stále ještě dosti drahá a zůstávají luxusními. V zemích mírnějšího podnebí, kde těsnění není tak nezbytné, jsou posuvná okna podstatně lacinější a proto se jich tu mnohem častěji užívá. Výstava v Bruselu může býti pokynem průmyslu, aby intensivněji pokračoval v zdokonalování horizontálních posuvných oken, která jsou dnes ještě nedořešenou otázkou, kdežto od vertikálních posuvných oken existuje, zejména v Americe, na sta modelů. Vzhledem k tomu, že o volbě systému okna rozhodují kromě finančních především klimatické zřetely, bylo by žádoucí, aby vystavované modely byly prozkoumány co do své vzduchotěsnosti (Wärmetechnik, Luftdichtigkeit). Ovšem, nebylo zajisté možno provésti tyto zkoušky pro výstavu, poněvadž je známo, že jednotlivé výzkumné ústavy dávají velmi odlišné resultáty zkoušek a hlavně, takové zkoušky při tolika vystavovaných modelech by si vyžádaly lhůty mnoha měsíců. Tyto resultáty zkoušek by však měly býti publikovány v knize, kterou CIRPAC hodlá o horizontálních posuvných oknech vydati.
Při zahájení výstavy racionelních zastavovacích plánů obytných čtvrtí (na níž Československo je zastoupeno dvěma pracemi: Havlíček & Honzík, obytná čtvrť s domy typu „Koldom" a Gillar & Špalek, obytný okres s kolektivními domy, návrhy z letošní soutěže obce pražské na malé byty) podali výklad Victor Bourgeois a C. van Eesteren. Byla sestavena synoptická tabulka na základě dat jednotlivých vystavovaných zastavovacích plánů a systémů (hustota obyv., poměr plochy ulic k ploše pozemků, cena pozemku etc), která umožňuje dobrý přehled a poučné srovnávání. Le Corbusier zůstává věren zastavění otevřenými bloky domy řazené ve tvaru jakéhosi meandru: jinak proniká, jak se zdá, vítězně řadový systém ( Einzelnreihenbebauung): Gropiovy regulace v Dammerstock u Karlsruhe, Spandau-Haselhorst téhož autora, některé frankfurtské osady a jiné. V kategorii smíšených staveb postrádali jsme na výstavě vzorný zastavovací plán pro Torten v Dessavě, vypracovaný stavebním oddělením Bauhausu za vedení Hannese Meyera (reprodukci viz STAVBA, VIII, č. 10).
Veřejná jednání kongresu byla uzavřena řečí předsedy K. Mosera, jenž zdůraznil, že konec programu není koncem prací, že naopak kongres přinesl nové náměty, které si vyžádají svého zpracování a že problém minimálního bytu, problém racionelní regulace a problém vysokých či nízkých staveb nemohly býti vyčerpány: bude třeba je dále prohlubovat a řešit.
„Konstatovali jsme, že bytové podmínky vrstev existenčního minima jsou ve všech zemích více či méně prekérní. Je třeba bojovat proti četným překážkám, zaostalostem, předsudkům: proti reakci. To je pravé poslání kongresů". V závěru své řeči poděkoval prof. Moser jménem kongresistů paní de Mandrot, která je „matkou praporu našich kongresů", a belgické skupině, která za vedení V. Bourgeoise vynaložila pro úspěch letošního kongresu, který je skvělý a nesporný, mnoho obětavé práce.
Po ukončení veřejného programu kongresu konalo se ještě několik schůzí CIRPACu a pak valné volební shromáždění kongresistů. Valná hromada především zvolila nový výkonný výbor -- CIRPAC. Nově zvolený výbor ustanovil pak předsednictvo a komisi pro přípravu příštího kongresu. Poněvadž prof. K. Moser, jenž byl prvním brilantním presidentem CIRPACu a kongresů se vzdal své funkce, byl jednomyslně zvolen čestným předsedou. Novým předsedou byl zvolen C. van Eesteren, místopředsedy Victor Bourgeois a Walter Gropius. Sekretářem zvolen znovu dr. S. G i e d i o n.
Na schůzích CIRPACu bylo usneseno: konati příští kongres v květnu 1932 v Moskvě. Jednomyslně a s potleskem bylo přijato pozvání moskevské skupiny a sovětské vlády. Vzhledem k tomu, že delegáti z některých zemí budou pro cestu do Moskvy míti značné obtíže s cestovním pasem, bylo usneseno, že presidium bude energicky intervenovat u příslušných úřadů. Cestovní podmínky Moskvou nabízené byly přijaty. Thema moskevského kongresu stanoveno ,,Konstruktivní, funkcionelní město" (Konstruktive Stadt, La ville fonctionelle). Kongres tedy přechází ve své práci od problému obydlí přes problém regulace obytných čtvrtí k širokému urbanistickému problému města jako celku, při čemž v práci na předešlých thematech bude dále pokračovat. Do programu tohoto kongresu je zařazena (na podnět českoslov. delegace) i diskusní otázka „urbanismus a desurbanisace", poněvadž nově zakládaná socialistická města v SSSR nemají nic společného s dosavadními městskými formami a poněvadž tato diskuse je v Moskvě dnes v popředí zájmu nejen v architektonických kruzích: zrušení rozdílu mezi městem a venkovem musí býti pojato do programu jednání moskevského kongresu.
Usneseno, na pozvání německé skupiny, že se bude konati výborová schůze delegátů (CIRPAC) v červnu 1931 v Berlíně u příležitosti tamní výstavy stavební tvorby. Usneseno odeslati do Moskvy v odpověď na pozvání a pozdravné telegramy děkovný telegram. Posléze přečtením finančního programu byly schůze zakončeny.
Práce kongresu jsou neuzavřeny, neboť projednávají themata velmi aktuelní a živá, zabývají se jimi ze širokého a moderního hlediska. Bude se dále pracovati na thematu „Minimálního bytu" a současně se připravuje thema „Konstruktivní město". Výstavy, přednášky, diskusse, a pro širokou mezinárodní veřejnost zejména publikace kongresů mají nesporně veliký a příznivý význam a vliv. Kongresy a CIRPAC prokazují svou prací, že jsou architektonickou moderní internacionálou a její exekutivou, která má hluboký vliv na vývoj nové architektonické tvorby. Za nejdůležitější klad a přínos bruselského kongresu možno označit, že se tu poprvé v západní Evropě objevila myšlenka nových obytných útvarů, kolektiv. domů, myšlenka, která znamená novou kapitolu převratného významu ve vývoji bytového stavebnictví a v architektonickém vývoji vůbec. Rovněž tak, v přípravě příštího kongresu, myšlenka socialistického města a překonání rozporu mezi městem a vesnicí. To znamená, že si tu moderní architektura uvědomuje své místo a své povinnosti k společenskému a politickému vývoji a boji. Tyto myšlenky budou patrně v architektonické obci působiti jako kristalisační body: kolem nich seskupí se opravdové architektonická moderna, konsekventní levice, živé jádro průkopnické architektury zítřku.
*) Poslední číslo časopisu „Das neue Frankfurt" (1931, 2.) otiskuje tento Gropiův referát v plném rozsahu spolu s řadou zajímavých reprodukcí a vysvětlujících diagramů. Rovněž v jiných architektonických časopisech jsou vedeny diskuse o vysokých či nízkých domech, což je důkazem, že se tato otázka stala i v Evropě otázkou dne.
 |
0 komentářů
přidat komentář
