Vojtěch Lahoda: Ticho Ladislava Lábuse
recenze výstavy v Galerii Jaroslava Fragnera publikovaná v časopise Architekt 5/2004, s.64
Výstava nabídla přehled díla jednoho z našich nejpozoruhodnějších současných tvůrců. Od obchodního centra v Praze-Lužinách, realizovaného ve spolupráci s Alenou Šrámkovou a projektovaného v druhé půli sedmdesátých let, máme možnost pozorovat nezvykle logicky. souvislý a svým způsobem „tichý“, ovšem rozhodně nepřehlédnutelný vývoj až k nejaktuálnějším projektům: rekonstrukcím Paličkova domu na Babě a Edisonovy transformační stanice. Metafora „ticha“ se vnucuje při četbě textu u jedné Lábusovy kresby, vystavené v Klatovech v roce 2000. která se údajně - jak se dovíme v katalogu - ztratila a kde stálo: „Dům, v němž necítíme potřebu lhát. Lež se stává zbytečnou zátěží Dům ticha?“ (1)
Hovor beze slov
Je ticho synonymem střídmosti, askeze, málomluvnosti či oproštěnosti? Sedláková vidí odpověď v katalogu výstavy takto: „Lábusovy domy nelžou, a přesto to nejsou domy ticha.“ Na druhé straně si všímá „tiché krásy“ Lábusových domů, staveb, „které nejen nelžou, ale ... v nichž se nedá lhát“. Tyto stavby prý „povídají“, „k povídání vedou“, ale přitom se v nich „dá nahlas mlčet“. Z toho už je čtenář - a potenciální uživatel domu - zmaten. Jsou tedy tyto objekty tiché, nebo vyprávějí příběh? A když vedou k povídání, jak se docílí jejich mlčení?
Zdá se, že jsme se zde dostali do střetu řady více či méně metaforických pojmů, které ovšem na sebe narážejí v protikladech. Možná naznačují, že nic není tak jednoduché, jak se zdá na první pohled. Sám Lábus se kdesi vyznal z obdivu k dílu Louise I. Kahna. Právě ten pronesl slavnou přednášku „Ticho a světlo“ (2). Za skutečnou podstatu ticha chápal Kahn „universální smysl“, jakousi esenci až vyčištěné, vypreparované dokonalosti, která zůstává po sejmutí veškerých nánosů různých, často nahodilých okolností. Proto jej tolik fascinovaly egyptské pyramidy. Před nimi cítíme „pravé ticho“. Nevnímáme okolností, ty odnesl zlatý prach, ale jen „universální smysl“.
Možná takové „ticho“, samozřejmě v jiném měřítku a s odvátým „zlatým prachem“ okolností, měl Lábus na myslí v textu své kresby. V našem případě nepředstavují ony okolnosti dřinu otroků, ale třebas byrokratické bariéry, diskuse s klientem, zápas s místem a jeho historií apod. To všechno, slovy Kahna, pomine. Zůstane ticho.
Pojem ticha se stal „sexy" nejen ve stavebním umění. Německá kapela Einstürzende Neubauten, radikálně a dekonstruktivisticky se vymezující i vůči „novým stavbám", vydala ve svém souboru Strategies against architecture III z let 1991-2001 také skladbu Silence is Sexy. Po poslechu jejích hřmotných skladeb se nelze divit, že ticho je „sexy, tak sexy jako smrt“. Může být ovšem také součástí kulturního kontextu a tradice. Ticho je klíčovou metaforou pro charakteristiku Tadao Anda, k jehož tvorbě je mimo jiné Lábusovo dílo volně přiřazeno (Platovská, s. 17).(3) Souvislost s pojmem „ticha" je nalézána zejména ve finské a severské tvorbě. Pobídkou k analýze „kultury ticha“ prostřednictvím architektury byla jedna podivná poznámka Bertolta Brechta: „Finové mlčí ve dvou jazycích.“ Naznačoval tím obtížnost jazykové, ale i emocionální komunikace Finů, jejich dvojí svět „ticha“.(4)
Jak vidno z katalogu, Lábusovo dílo se nepopisuje jednoduše. Jeho tvorba přímo svádí k protikladným pojmovým polaritám, jako narace - mlčení, strohost - bohatost, individualismus - pokora. Každý pojem má relativní lábusovskou platnost.
Strukturální dekor
Zaměřme se na otázku, jaký přístup zaujímá autor k ornamentu a dekoru. Výrazná rekonstrukce paláce Langhans v Praze je v tomto směru výmluvná.(5) Původní historizující dům z roku 1870 dostal secesní fasádu v prvních letech dvacátého století. Lábus ji uchoval i zvýraznil, dosadil do ní novou stavbu a k propojení obou použil i svůj příznačný „strukturální dekor“: v parteru s horizontálně kanelovanými drážkami fasády, na střeše pak se stejně horizontálními liniemi zelené žaluzie. Úsporně čisté pojetí „ornamentu" je pro Lábuse příznačné. Každá linie navíc, každý zlom čáry autora varuje jako hrozba bujení ornamentu. A proto se s ním musí zacházet přísně. Dokonce se dá říci, že je to s ním jako s krásou: ani ta, ani ornament nejsou a priori hledány, ale obé jaksi samozřejmě vystupuje ze struktury hmot, prostorů a ploch. Současný jazyk architektury působí velmi nevtíravě a „pokorně“, tedy ve stejném smyslu, v jakém sám Lábus naléhá na studenty architektury. Řekl bych, že tato pokora - vedle intelektuálních a jistě i výtvarných kvalit, srov. například výborné kresby představuje v Lábusově přístupu velkou hodnotu. Je to ona, která umožňuje introspekci, promýšlení, hledání genia loci a která je možná předpokladem k „návratu metafyzického“ (což je jeho touhou) do architektury.
Výstava představila nejen nejdůležitější Lábusovy projekty, velké fotografie a plány, ale také vesměs úsporně zjednodušené modely z hnědé lepenky. Mrzelo mě, že bylo vystaveno jen několik málo kreseb barevnými pastelkami. Vykazují ucelenost a jiskření prvotní vize, která ještě není podrobena analytickému pohledu.
Prezentované stavby akcelerují vnímání a magnetizují diváka, vtahují jej do své jakoby oproštěné, ale přesto pociťované tajemnosti. Neztrácejí lidské měřítko, jako v případě Domu s pečovatelskou službou v českém Krumlově, jehož jižní průčelí jako by vycházelo z aditivního principu na sebe nasazovaného venkovského domku, zatímco na sever se obracejí stroze geometricky projektované zasklené pavlače.(6) Vily ve Vonoklasech, Roudnici nad Labem (7) či v Mukařově by možná neměly být fotografovány osamoceně, ale v kontextu krajiny a místa, snad panoramaticky, aby bylo zřejmé, jak individuálně tvůrce k pojetí domu přistupuje. V prvním případě jej „rozpouští" v krajině. v druhém je snad kdesi daleko uchována vzpomínka na Wrightův dům plující prérii, ve třetím nezvyklá sedlová střecha vzbuzuje dojem jakési úchylky, ačkoliv jde o citlivou snahu příliš radikálně nevyčnívat z okolní zástavby.
Výstava názorně ukázala, že Lábus navrhuje výraznou současnou architekturu, aniž by jeho individualismus a ego ničily okolí (i obyvatele), neboť je schopen se pokorně, poučeně a současně tvůrčím a sebevědomým způsobem vyrovnat s architekturou minulosti. Co jiného stavební umění u nás, v prostoru nabitém historickými stavbami, odkazy a pamětí, potřebuje?
Vojtěch Lahora - autor je historik umění, pracovník Ústavu ději umění AV ČR, spolupracovník redakce
Poznámky:
1) Srov. Radomíra Sedláková, Stavby nenápadné krásy, in: Architekt Ladislav Lábus. Praha 2004, s. 11.
2) Louis I. Kahn, Ticho a světlo. Praha 1999, s. 54-74.
3/ Werner Blaser ed., Tadao Ando. Architecture of Naoshima Contemporary Art Museum, Basel 2001.
4) Nejen finskou, ale i obecně skandinávskou a středoevropskou „kulturu ticha“ sleduje Malcolm Quantrill - Bruce Webb eds., The Culture ot Silence. Architect's Fifth Dimension, Studies in architecture and culture, No. 4, College Station. 1998
5) Viz A. č. 11/2002, 5/2003 - pozn. red.
6) Vrz A. č. 16-17/1997, 12/1998 - pozn. red.
7) Viz A. č. 5, 6/1999, 2, 5/2002 - pozn. red.
Architekt Ladislva Lábus
Pořadatel: Galerie Jaroslava Fragnera
Kurátor: Radomíra Sedlákova
Texty v katalogu: Marie Platovská, Radomíra Sedláková
Architekt výstavy: Pavel Kolíbal
Galerie Jaroslava Fragnera, 1.4. - 15.5.2004
Vojtěch Lahoda (1955-2019) byl historikem umění, který se specializoval na dějiny českého modernismu a avantgardy v evropském kontextu. V letech 1974-79 vystudoval dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1980 byl zaměstnancem a později také ředitelem Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky. V roce 1999 se habilitoval v oboru dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2000 až do své smrti působil na Ústavu pro dějiny umění FF UK.
Hovor beze slov
Je ticho synonymem střídmosti, askeze, málomluvnosti či oproštěnosti? Sedláková vidí odpověď v katalogu výstavy takto: „Lábusovy domy nelžou, a přesto to nejsou domy ticha.“ Na druhé straně si všímá „tiché krásy“ Lábusových domů, staveb, „které nejen nelžou, ale ... v nichž se nedá lhát“. Tyto stavby prý „povídají“, „k povídání vedou“, ale přitom se v nich „dá nahlas mlčet“. Z toho už je čtenář - a potenciální uživatel domu - zmaten. Jsou tedy tyto objekty tiché, nebo vyprávějí příběh? A když vedou k povídání, jak se docílí jejich mlčení?
Zdá se, že jsme se zde dostali do střetu řady více či méně metaforických pojmů, které ovšem na sebe narážejí v protikladech. Možná naznačují, že nic není tak jednoduché, jak se zdá na první pohled. Sám Lábus se kdesi vyznal z obdivu k dílu Louise I. Kahna. Právě ten pronesl slavnou přednášku „Ticho a světlo“ (2). Za skutečnou podstatu ticha chápal Kahn „universální smysl“, jakousi esenci až vyčištěné, vypreparované dokonalosti, která zůstává po sejmutí veškerých nánosů různých, často nahodilých okolností. Proto jej tolik fascinovaly egyptské pyramidy. Před nimi cítíme „pravé ticho“. Nevnímáme okolností, ty odnesl zlatý prach, ale jen „universální smysl“.
Možná takové „ticho“, samozřejmě v jiném měřítku a s odvátým „zlatým prachem“ okolností, měl Lábus na myslí v textu své kresby. V našem případě nepředstavují ony okolnosti dřinu otroků, ale třebas byrokratické bariéry, diskuse s klientem, zápas s místem a jeho historií apod. To všechno, slovy Kahna, pomine. Zůstane ticho.
Pojem ticha se stal „sexy" nejen ve stavebním umění. Německá kapela Einstürzende Neubauten, radikálně a dekonstruktivisticky se vymezující i vůči „novým stavbám", vydala ve svém souboru Strategies against architecture III z let 1991-2001 také skladbu Silence is Sexy. Po poslechu jejích hřmotných skladeb se nelze divit, že ticho je „sexy, tak sexy jako smrt“. Může být ovšem také součástí kulturního kontextu a tradice. Ticho je klíčovou metaforou pro charakteristiku Tadao Anda, k jehož tvorbě je mimo jiné Lábusovo dílo volně přiřazeno (Platovská, s. 17).(3) Souvislost s pojmem „ticha" je nalézána zejména ve finské a severské tvorbě. Pobídkou k analýze „kultury ticha“ prostřednictvím architektury byla jedna podivná poznámka Bertolta Brechta: „Finové mlčí ve dvou jazycích.“ Naznačoval tím obtížnost jazykové, ale i emocionální komunikace Finů, jejich dvojí svět „ticha“.(4)
Jak vidno z katalogu, Lábusovo dílo se nepopisuje jednoduše. Jeho tvorba přímo svádí k protikladným pojmovým polaritám, jako narace - mlčení, strohost - bohatost, individualismus - pokora. Každý pojem má relativní lábusovskou platnost.
Strukturální dekor
Zaměřme se na otázku, jaký přístup zaujímá autor k ornamentu a dekoru. Výrazná rekonstrukce paláce Langhans v Praze je v tomto směru výmluvná.(5) Původní historizující dům z roku 1870 dostal secesní fasádu v prvních letech dvacátého století. Lábus ji uchoval i zvýraznil, dosadil do ní novou stavbu a k propojení obou použil i svůj příznačný „strukturální dekor“: v parteru s horizontálně kanelovanými drážkami fasády, na střeše pak se stejně horizontálními liniemi zelené žaluzie. Úsporně čisté pojetí „ornamentu" je pro Lábuse příznačné. Každá linie navíc, každý zlom čáry autora varuje jako hrozba bujení ornamentu. A proto se s ním musí zacházet přísně. Dokonce se dá říci, že je to s ním jako s krásou: ani ta, ani ornament nejsou a priori hledány, ale obé jaksi samozřejmě vystupuje ze struktury hmot, prostorů a ploch. Současný jazyk architektury působí velmi nevtíravě a „pokorně“, tedy ve stejném smyslu, v jakém sám Lábus naléhá na studenty architektury. Řekl bych, že tato pokora - vedle intelektuálních a jistě i výtvarných kvalit, srov. například výborné kresby představuje v Lábusově přístupu velkou hodnotu. Je to ona, která umožňuje introspekci, promýšlení, hledání genia loci a která je možná předpokladem k „návratu metafyzického“ (což je jeho touhou) do architektury.
Výstava představila nejen nejdůležitější Lábusovy projekty, velké fotografie a plány, ale také vesměs úsporně zjednodušené modely z hnědé lepenky. Mrzelo mě, že bylo vystaveno jen několik málo kreseb barevnými pastelkami. Vykazují ucelenost a jiskření prvotní vize, která ještě není podrobena analytickému pohledu.
Prezentované stavby akcelerují vnímání a magnetizují diváka, vtahují jej do své jakoby oproštěné, ale přesto pociťované tajemnosti. Neztrácejí lidské měřítko, jako v případě Domu s pečovatelskou službou v českém Krumlově, jehož jižní průčelí jako by vycházelo z aditivního principu na sebe nasazovaného venkovského domku, zatímco na sever se obracejí stroze geometricky projektované zasklené pavlače.(6) Vily ve Vonoklasech, Roudnici nad Labem (7) či v Mukařově by možná neměly být fotografovány osamoceně, ale v kontextu krajiny a místa, snad panoramaticky, aby bylo zřejmé, jak individuálně tvůrce k pojetí domu přistupuje. V prvním případě jej „rozpouští" v krajině. v druhém je snad kdesi daleko uchována vzpomínka na Wrightův dům plující prérii, ve třetím nezvyklá sedlová střecha vzbuzuje dojem jakési úchylky, ačkoliv jde o citlivou snahu příliš radikálně nevyčnívat z okolní zástavby.
Výstava názorně ukázala, že Lábus navrhuje výraznou současnou architekturu, aniž by jeho individualismus a ego ničily okolí (i obyvatele), neboť je schopen se pokorně, poučeně a současně tvůrčím a sebevědomým způsobem vyrovnat s architekturou minulosti. Co jiného stavební umění u nás, v prostoru nabitém historickými stavbami, odkazy a pamětí, potřebuje?
Vojtěch Lahora - autor je historik umění, pracovník Ústavu ději umění AV ČR, spolupracovník redakce
Poznámky:
1) Srov. Radomíra Sedláková, Stavby nenápadné krásy, in: Architekt Ladislav Lábus. Praha 2004, s. 11.
2) Louis I. Kahn, Ticho a světlo. Praha 1999, s. 54-74.
3/ Werner Blaser ed., Tadao Ando. Architecture of Naoshima Contemporary Art Museum, Basel 2001.
4) Nejen finskou, ale i obecně skandinávskou a středoevropskou „kulturu ticha“ sleduje Malcolm Quantrill - Bruce Webb eds., The Culture ot Silence. Architect's Fifth Dimension, Studies in architecture and culture, No. 4, College Station. 1998
5) Viz A. č. 11/2002, 5/2003 - pozn. red.
6) Vrz A. č. 16-17/1997, 12/1998 - pozn. red.
7) Viz A. č. 5, 6/1999, 2, 5/2002 - pozn. red.
Architekt Ladislva Lábus
Pořadatel: Galerie Jaroslava Fragnera
Kurátor: Radomíra Sedlákova
Texty v katalogu: Marie Platovská, Radomíra Sedláková
Architekt výstavy: Pavel Kolíbal
Galerie Jaroslava Fragnera, 1.4. - 15.5.2004
Vojtěch Lahoda (1955-2019) byl historikem umění, který se specializoval na dějiny českého modernismu a avantgardy v evropském kontextu. V letech 1974-79 vystudoval dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1980 byl zaměstnancem a později také ředitelem Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky. V roce 1999 se habilitoval v oboru dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2000 až do své smrti působil na Ústavu pro dějiny umění FF UK.
0 komentářů
přidat komentář
