Walla Mulla Park: DOMOV BEZDOMOVCŮ

Pane architekte, mohl byste charakterizovat svůj nejnovější projekt – revitalizaci parku pro bezdomovce v Sydney?
V. Sitta: Úvodem řeknu, že Park Walla Mula byl místem – je jím dodnes, kde se prodávaly drogy jako heroin, crack, alkohol, a další tzv. utrejchy – to je asi po brněnsku, které ovlivňovaly a ovlivňují lidské chování. Je to civilizační jeviště, kde opona nejde nikdy dolů…
Nicméně: Walla Mulla Park – jméno je aboriginské a o přepisu se vedou spory, je součástí tzv. vnitřního města, ale leží mimo tzv. Centrální obchodní zónu. Je to odtud asi 10 minut chůze. Část, o které mluvíme, se nazývá Woolloomooloo. Urbánní struktura představuje směs starého, tradičního a nízkopodlažní sociální zástavby. Developeři chtěli původně tuto oblasti převálcovat a udělat z ní druhé Malešice – určitě znáte tu pražskou hrůzu, opleskanou photoshopovou zelení, na stromech tam jsou dokonce papoušci! V nové verzi už tropičtí ptáci vyhynuli, říkám si, že by vliv klimaskeptiků? Tato část se stala jevištěm pro tvz. Green ban, čili Zelenou závoru, kdy se tehdy odbory postavily proti tomuto záměru a vyhlásily totální a úspěšný bojkot stavebních firem. Bylo to dramatičtější, než to takto vypadá popsáno. Novinářka Juanita Nelson Junez odhalila korupci a zmizela beze stopy… To aktivizovalo část obyvatelstva, kterému záleželo na obyvatelnosti města a sociální spravedlnosti. Místo megabloků bylo postaveno nízkopodlažní sociální bydlení, vytvářející jakousi iluzi lidské komunity. Tu samozřejmě nelze syntetizovat. Sociální ghetto ale nebylo to nejšťastnější řešení…
Parčík vznikl vlastně demolicí staré části města – rozumějte, jde o „stáří“ takových osmdesáti let – po vybudování zdejší železnice na počátku 70. let. Původně tam stálo asi šest řadových domů – místo s pár lavičkami, dá se říci parčík, který se postupně stal doménou asociálních živlů s celým spektrem chování: násilí, vandalismus, svinčík… Pro úřady něco jako horká brambora. Na jednu stranu omezená začlenitelnost těchto lidí do útulku, na druhé straně tlak veřejnosti, aby s tím něco radnice udělala. To se táhlo léta a teprve nezávislá starostka Clover Moore, evidentně inspirovaná starosty měst jako Curutiba a Bogotá přišla s iniciativou navrácení města lidem. Rekonstruovala se spousta parků, ulic, vznikají nové cyklostezky – na to předešlí starostové ani nepomysleli, stačila jim nablýskaná limuzína a pocit důležitosti. V Austrálii býval většinou zvolen ten, kdo nic neudělal a tím nikoho nenaštval.
Nechci vás tahat do politiky Sydney, ale lekce pro Prahu je. Projekt se táhl pěkně dlouho. Asi tak jak v Čechách, když chcete vysadit strom, kdekdo řve, ale dálnici lze prorazit, ať se to někomu líbí nebo ne.
Pokud jde o rozlohu parku, mimochodem, druhý pod viaduktem o něco větší byl právě dostavěn, je zhruba 1100 čtverečních metrů. Náklady 1, 1 milion AUD.

Jak byste charakterizoval zadavatele – tedy vedení města?
City of Sydney je moloch, sestávající ze spousty oddělení, která spolu navzájem příliš nekomunikují. Objasnit tuto organizační strukturu je dost obtížné, ani jednotlivá oddělení přesně neznají poslání těch dalších. Je to trochu jako kuchyně se skupinou kuchařů, přičemž se každý z nich snaží uplatnit se svým kořením. Že může vzniknout zvratek je nasnadě.
S jistým humorem tu říkáme honoráři bolestné…

A pokud jde o vliv veřejnosti?
Díky tzv. Westminsterskému systému jsou demokratické projevy občanů omezeny na místní správu. Ta má ráda klid a pro něj udělá vše.
Něco jiného je federální vláda. Příklad nabízí válka v Iráku, kde bylo 65 procent občanů proti, obrovské demonstrace, a přesto se Austrálie namočila…
Bylo jasné, že projekt vyvolá rozporuplné reakce. Občané z načinčaných rezidencí by nejraději viděli lidi bez domova smetené z povrchu planety, zatímco ti nemají kam jít. Je to doslova encyklopedie lidských tragedií a z vlastní zkušenosti, tedy z rozhovorů s bezdomovci vím, že ne zdaleka všichni se pohybují světem s usmrcenými mozkovými buňkami.

S jakými prioritami jste k rekonstrukci přistoupili?
Samozřejmě jsme chtěli jejich podmínky vylepšit, ale naše návrhy na skřínky a sprchy byly zamítnuty. Zazněla také obava, že lavičky jsou příliš široké a že se na nich bude spát…
Ale co na tom, je to přece veřejné místo!
Zadání, které jsme si z části psali sami, vypadalo asi takto:
— Žádná zákoutí pro ukrývání drog — Park musí vypadat jako kterýkoli jiný toto byl požadavek starostky, který jsme neochotně akceptovali — Musí být vidět, zda je někdo na toaletě — Vysoká světelná intenzita – rezidenti házeli na světla pokrývky – použítá světla je téměř nemožné zakrýt, úřady odmítaly snížení intenzity osvětlení — Vizuální propustnost — Snadnost denního čištění – rozmístění laviček je částečně diktováno použitou mechanikou — Uchování části původní vegetace — Přístup na WC pro tělesně postižené — Zakrytí fasády treláží, jako prevence před reklamami a škrábanicemi (Graffiti) — Žádné vpusti X Žádný mulč – jehly atd. — Ochrana vegetace před detergenty – proto zdvižené okraje okolo palem — Sklon střechy WC zamezující skladování — Povrch zdí, odrazující graffiti a uvnitř vše z nerez oceli – vandalismus zůstává problém.
Přes obtížnost procesu v úvodní fázi jsme byli schopni propašovat do projektu pár změn, které předtím jiné oddělení zamítlo. Při každé nové produkci výkresů trpěly lavičky otokem. Oko bedlivého byrokrata na to nepřišlo a jak je za ta léta znám, vracet se k původním výkresům by je nenapadlo. Přispěla k tomu i výměna úředníků…doufám, že toto vyhledávací služba, která sbírá vše o radnici, nenajde, jinak bude průšvih.



Mohl byste popsat stavební elementy? Tedy vámi doporučené konkrétní zásahy v parku?
V podstatě šlo o to vytvořit posezení – poležení pro menší skupiny lidí, dále o totální obnovení WC, vykácení nekvalitních stromů a celkové zvýšení vizuální propustnosti a přístup slunce. Radnice zastává politiku recyklování a část betonové dlažby byla vyčištěna a znovu použita. V podstatě jsme dlaždice otočili. Volba cihel pro zbytek dlažby je diktována absencí jakékoli vpusti – schovávaly se tam drogy. A také touhou po vytvoření trochu více domestikovaného prostředí. Distribuce sedadel a stolků je dále diktována čistícím zařízením, jeho rádiusy, apod.

Jak park dnes funguje?
Naplňuje mne potěšením, když vidím, jak se lidi bez domova válejí po našich lavičkách. Přitom jsou na spoustě míst instalována doprostřed lavice opěradla, aby to válení moc nešlo, alespoň ne bez bolesti…
A také mě těší, že kolemjdoucí si dnes přes park zkracují cestu…

V Česku se architekti již léta domáhají pořádání soutěží, je to ovšem marný boj…
Mohu se zeptat, jakým způsobem jste získali zakázku na park?
Australské postkoloniální úřady nemají rády soutěž; ta jim totiž znemožňuje kontrolovat poddané. Soutěže v této zemi mají smutnou, řekl bych tragickou historii. Bylo by to na delší povídání. Canberrou počínaje a nedávnou soutěží na velkou část nevyužitého přístavu v Sydney konče.
Vládne strach, že politikové ztratí moc, dolar a developery.
Ptáte se na soutěže: Je sice pravda, že největší projekty jsme vyhráli v soutěži, ne všechny se realizovaly a například na Docklands v Melbourne jsme rezignovali, přestože jsme už měli zakázku… Jen se dnes podívejte na tu hrůzu. Někdy se to prostě nedá a soudě podle výsledků jsem rád, že jsme z toho vycouvali, i když finanční bolest je jak revmatická horečka. To asi znáte, je s člověkem napořád.
Místní úřady mají něco jako nabídkové řízení. V něm dokazujete, že jste vhodná firma, plníte stránky žvásty o metodologii, dokládáním všelijakých pojistek, životopisů a o tom, jaká rizika bude konstrukce představovat. To poslední je výmysl permanentně poškozeného mozku, ale docela se tím bavíme. Do rizik uvádím například mihnutí se neodolatelně atraktivní slečny, která odvede pozornost bagristy. Ten by pak mohl lžící svrhnout nějakého jiného nešťastníka, co se tam náhodou nachomejtl. Nové riziko, které jsme pyšně objevili, je bezohledný pták, který si plete vzduch s toaletou. Strávíme někdy dobře týden i více, než to slepíme. Nabídka má takových padesát i více stránek. Pak se sejde politbyro, snůška úředníků, každý s plenkou pro inkontinenci a hnípaji se v nabídce. Musíme to psát tak, aby nezačali mít strach, že budou potíže. Problémy světa se rozpustí už v úvodu. No a pak samozřejmě počítání desetníků. Podle mě to vyhraje ten, koho se nejméně bojí anebo ten, kdo má v politbyru koledníka. Možná nám dali ten projekt proto, že to byla už čtvrtá nabídka, aby zacpali mou urejpanou hubu. To dodnes nevím. Vím, že vyzvali šest firem, protokol nám ovšem nedali, to koloniální správa nedělá.
Tzv. proces, který následuje, to je kapitola sama pro sebe a začínám zrychleně dýchat, jen si na to vzpomenu. Zapomněl jsem dodat, že politbyro udělá doporučení, které musí schválit uberpolitbyro, sestávající často z unuděných paniček, ambiciozních jednotlivců, občas idealistů dogmatozelených. Někdy je to formalita, někdy ne, protože znuděná dáma schvaluje i návrh baráku a nemá ráda placaté střechy a jinost všeobecně, žije si ve svém 19. století, i když v kabelce má i-phone.
Takže na vaši otázku: byla to nabídka, kterou jsme náhodou dostali. Zbytek je otázka vytrvalosti a schopnosti k neobnažené poťouchlosti. Výsledek je myslím OK, i když to je na jiných, aby soudili a také na čase.

Původní stav

Omlouvám se, ale ve vašem postoji vnímám, málokdy takto zřetelný, silný sociální cit…
Jsem komunista a také ne. I slepec vidí porouchanou budoucnost lépe než my.

Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský



Walla Mulla Park
místo: Woolloomooloo, Sydney
klient: Město Sydney
autor: Terragram
architekt: Chris Elliott Architects
dodavatel: Hansen Yuncken
realizace: 2008 — 2011