Zahrady Mistrů v Xi’anu

Zadání

Říkají tomu Zahrady mistrů – Master Gardens. Náš tým Terragram si organizátoři vybrali za Austrálii. Poznámka – jen na okraj: jako nečlen Australskeho institutu, a tudíž černá ovce, bych neměl jinak šanci. (Odmítám se nechat zorganizovat a zatím přežívám, i když nám občas zdejší komora znepříjemňuje život.) Rozpočet 250 000 USD je těžko porovnatelný s Českou republikou; řekl bych asi 1.5 miliónu australských dolarů, v Číně jsou kámen a práce velice levné.
Jinak si udělejte, co chcete, říkali. Zdvořile ale žádali, aby Zahradě mistrů místní rozuměli. Musím dodat, že se nám dostalo svobody a volnosti, v Austrálii od veřejné instituce téměř nemožné. Nelze popřít, že země dnes nabízí jedno z nejsvobodnějších a nejotevřenějších kreativních prostředí – pokud má člověk štěstí a současně není místním disidentem jako Ai Weiwei.

Přes evidentní svobodu existovala autocenzura, ovlivněná schopnostmi místních stavitelů. Xian není Šanghaj, kde dnes lze sehnat cokoliv, a tak se projekt stal zkoušením možného. Asi jsme byli v některých aspektech příliš opatrní, na druhé straně bych je rád nechal udělat znovu pár věcí, o nichž jsme byli přesvědčeni, že je zvládnou bez potíží. To se ukázalo jako velký problém, čínský stavitel velice nerad něco předělává, i když mu dokážete jeho chybu. V té chvíli se stává mistrem obstrukcí, ale netuším, zda nemá třeba hlavu na špalku pro nedodržení termínu. Zvolili jsme technologie a materiály jako například kámen, o nichž jsme doufali, že je místní řemeslníci zvládnou.
Ve srovnání s jinými autory jsme možná nedopadli nejhůře. Věříme, že navzdory proměnlivé kvalitě prací naše zahrada bude umět stárnout.

Pro cizince a snad i pro Číňany samotné je hledání autenticity stále obtížnější. Modernita, či spíše představa o modernitě spolu s nezájmem o materialitu města proměňuje městské prostředí, zatímco venkov zůstává téměř nedotčen. Peníze jsou jak ničivá povodeň. Na hladového návštěvníka Velké zdi tak nečekají tyčinky ale sendvič ze Subway. Současnost je něco přechodného, je třeba přejít okamžitě do budoucnosti.
Čína je dnes rájem nejen pro architektonické ikony, které přes proklamace o oddanosti demokracii ochotně slouží místním potentátům. (Např. Koolhaas a jeho CCTV – po léta nepoužívaná poté, co ji trochu osmahl oheň přilehlého hotelu.) Země je současně odpadkovým košem západní architektury.
Nelze nevidět frenetické reje realitních piratů a všelijakých šejdrů, spojených s moderními mandaríny, kteří pod slibem lukrativních zakázek vyždímají z naivních západních firem maximum za minimum peněz, pokud vůbec nějakých. Současná ekonomická krize tomu jen nahrává. Spousta západních firem je ochotna investovat týdny, někdy měsíce aniž by měly jistotu nějaké zakázky.
Překotně rostou nová města. Kdo jiný je schopen postavit mnohaposchoďový hotel za týden? Staví se 24 hodin. Čína dnes konzumuje více než padesát procent světové produkce cementu.
Kvalita návrhů je něco úplně jiného. Každá země produkuje kýč, jen v Číně je mnohem monumentálnější. Ale lze najít i avantgardu. Čínští architekti pomalu pronikají na západ, což jen potvrzuje snahu být nejlepší.
Tato touha bylo to nejvýraznější, co vyplynulo z diskuse se studenty architektury a krajinář- ské architektury v Pekingu a Xianu. A jak znám čínskou pracovní morálku a konfuciánskou filozofii, nemám důvod jim nevěřit.
Myslím, že tady je lekce a varování pro rozmaz- lené Evropany, Austrálii samozřejmě nevyjímám.

Posedlost časem

Na rozdíl od našich předešlých projektů jsme měli v Číně relativně dost času. Tam je obvyklé očekávat projekt když ne dnes, tak zítra. Vinu nesou i západní architekti. Jeden australský kolega se dokonce vychloubal, že na jednotlivých bytech – šlo jich o stovky, strávili ani ne minutu. Toto se datuje již od Maa. V roce 1959 země slavila desáté výročí vyhlášení lidové republiky. Tehdy Mao nahnal 12 000 lidí, kteří pracovali v šestnáctihodinových směnách na obrovském palácovém komplexu na Tiananmen – náměstí naproti Zakázanému městu v Pekingu. Nikdo tehdy nevěřil, že je to možné. Ani sovětští poradci, tehdy ještě vítaní. Stála za deset měsíců. Pro srovnání: Do této budovy se vejde pěkný pár bývalých Federálních shromáždění… Je zajímavé, že Čína mohla mít svou High Line a to už na počátku 50 let. Mao ovšem viděl jako budoucnost kouřící tovární komíny, a tak se z architektonické vize, týkající se mohutných městských hradeb, stalo místo obrovské demolice.
V Číně se dnes staví pro stavění samotné. Prázdná nákupní centra a obytné bloky nejsou výjimkou.
To vše tam existuje s tichým požehnáním partaje, o jejíž vůdčí roli se nediskutuje, i když musím říct, že naši hostitelé byli při druhé návštěvě daleko uštěpačnější a poťouchlejší...

Náš most mezi včerejškem a dneškem

Čínské zahrady sloužily tradičně privilegovaným jednotlivcům. V drsně masovém turismu s tisíci se navzájem postrkujícími návštěvníky téměř ztratily kontemplativní atmosféru. Přání organizátorů, aby se zahrada pokusila hledat inspiraci v historických precedentech a zároveň během výstavy propustila tisíce návštěvníků, muselo nutně vést ke kompromisům. Jak sladit davovou nezměrnost s klidným životem parku v době povýstavní? Doba pobytu je velice krátká, ještě umocněná obrovskou rozlohou areálu. O pozornost soutěží desítky expozic, všudypřítomné tlampače, prodavači cetek a mašírující vojenské jednotky.
Návštěvník se najednou ocitá v labyrintu moderního hortus conclusus a je již anestetizovaný vjemovým přetlakem. Jednoho dne však dojde k rozprášení vizuálního cirkusu a zůstanou jen stromy, trávníky, voda a zpěv ptáků. Snad tehdy dokáže tato zahrada odhalit své evokativní vrstvení a vstoupí do neuspěchané fáze, v níž převládne smířlivost s časem.
Hortus conclusus zůstává platným paradigmatem. Jeho základní parametry lze najít téměř ve všech Mistrovských zahradách.
Vstup do naší Zahrady cest je jasně definován lineárním gestem: kamennou stuhou. Ta se v jedné části jakoby rozlomí, zmizí pod hladinou, aby se znovu vynořila za zdánlivě potopenou měsíční branou. Pokračování stuhy lze vysledovat jako odraz – co se děje za branou, je vzhůru nohama.
Snad v tom lze vidět i obraz současné Číny anebo i metaforu života. Toto gesto se má jevit jen jako fragment textu, žádný doslovný návod, je na každém, aby si příběh sám doplnil.
V původním návrhu měl každý prostor trochu jinou symboliku. Pro nemožnost zaručit údržbu jsme od některých myšlenek museli upustit.
V jedné části byly například instalovány podivné zelené kopce, které by se v zimě „svlékly“ a odhalily text: „Utvořte jednu planetu v mandarinštině.“ Jak víte, Čína nepodepsala Kyotský protokol. Stejně tak USA a Indie.

Ztráty…

Jen plameny něžně tančící nad vodní hladinou nám nepovolili. Asi se báli, že zapálíme vodu. Pár slov k historii této myšlenky. Hlavní město Říše středu bylo Ši-jang – do té doby, než je převedli do Pekingu. A odsud pocházejí i známé figury Terracota warriors, Hlinění válečníci. Jejich „pohřebiště“ se nachází pouhých 30 kilometrů od výstaviště. Úplně původně jsme proto zvolili oheň jako hlavního tvůrce prostoru – oheň, který byl u zrodu vypalování těchto podzemních armád a je spojen s Místem. Jenže jak kontrolovat celý ten proces ze vzdálenosti 15 tisíc kilometrů? Přes počáteční posedlost nás výpalování prostoru zahrady nakonec přešlo. Mimochodem, ty hroby armád byla vlastně krajina – krajina v obrovském měřítku. Stovky a stovky metrů, stovky a stovky vojáků, včetně velení. O podzemí se přitom dva tisíce let vůbec nevědělo. Až do 70. let minulého století… Císař údajně nechal všechny dělníky a hrnčíře popravit. Tajemství znal snad jen jeden z jeho mandarínů. A když pak zemřel, tajemství zmizelo. Tradiční metody vymazávání historie v totalitních systémech. Ale ono se to děje i dnes, v jiných systémech, možná ne tak drasticky, ale třeba erozí tradičně humanistických hodnot.

… a nálezy

Oheň jsme úplně původně zamýšleli nahradit suchým ledem. Ale pak se ukázalo, že se to také nedalo. Nicméně Čínani pro jistotu instalovali hasící přístroj a to docela prominentně…Také anarchické rozsévání semen rudého máku návštěvníky do prostoru zahrady se neuskutečnilo. Asi byla obava, že nezůstane jen u zahrady. Na druhé straně brána životního koloběhu získala špatným překladem: Spletli si totiž cortenovou ocel s nerezem. Tento klinický materiál nádherně odráží světlo, vychází odtud jakýsi podivný, možná až surrealistický chlad.
Docela kouzlo nechtěného.

Post mortem

Nemohu posoudit, do jaké míry došlo k dialogu s divákem. Číňané jsou, zvláště k cizincům, velmi zdvořilí a neradi dávají negativní odpověď, to se jí raději vyhnou. Říkali nám sice, že je to velice čínská zahrada, ale kdo ví. Proces hledání byl dlouhý. Udělali jsme spoustu skic a různých konceptů. Možná se nám to nepovedlo, ale nikdo nemůže říct, že jsme se nepokusili.