Ohlédnutí za přednáškou Giona A. Caminady v roce 2005

Pavel Hnilička : Gion Antoni Caminada v Praze

Letos v březnu přijal pozvání od občanského sdružení Kruh architekt Gion Antoni Caminada a přednesl v rámci cyklu „Napříč švýcarskou architekturou“ svůj příspěvek pod názvem: „Hledání na periférii – prostory, domy a příběhy“. Prostor NOD Roxy byl jako obvykle při známých večerních přednáškách Kruhu zaplněn tak, že si posluchači téměř stáli na hlavách.

Architekt Caminada patří mezi současné mistry švýcarské stavitelské kultury a jeho tvorba si již získala značný mezinárodní ohlas. Jeho dílo je spjaté s jeho rodištěm, s malou zapadlou horskou vesničkou Vrin téměř na konci údolí Val Lumnezia v kantonu Graubünden. Narodil se zde v roce 1957, vyučil se stavebním tesařem, a poté navštěvoval uměleckoprůmyslovou školu. Stejně jako jeho vrstevníky, i jeho to však současně táhlo z hor do měst, proto se vypravil na postgraduální studium na školu architektury ETH v Curychu. Po celou dobu cestování a studií se však stále cítil být občanem Vrinu, a tak po studiích nezůstal ve městě jako mnozí z jeho generace, ale vrátil se zpět do rodné vsi, kde si založil vlastní architektonickou kancelář.

Vesnička Vrin, kde hlavním zdrojem obživy bylo vždy zemědělství, zažívala tou dobou značný úpadek. Mezi lety 1950 až 1990 klesl počet obyvatel téměř na polovinu. Mladí lidé houfně odcházeli do měst za prací a obyvatelstvo výrazně zestárlo. Připočteme-li fakt, že úroveň tehdejší zemědělské produkce byla navíc velmi zaostalá, byl život vesnice na pokraji ekonomického krachu. Proto se Caminada aktivně zapojil do politického dění v obci a spolupracoval na strategiích pro zastavení odlivu obyvatelstva a pro zlepšení hospodářské situace obce. 

Koncepce obsahovala zejména nové členění a využití pozemků, založení nových cest a dále rekonstrukce, přestavby, dostavby a novostavby nových hospodářských a obytných budov, díky nimž by se zemědělská produkce mohla opět vzpamatovat. Ekonomický úspěch v zemědělské malovýrobě mohlo přinést pouze ekologické hospodaření šetrné k přírodě. Vzhledem k velmi nízkému podílu příjmu z turismu, který je jinak v řadě alpských vesnic podstatným zdrojem financí, zůstává ve Vrinu jako hlavní téma zemědělství.

Cílem koncepce bylo zachovat charakter okolní krajiny a kompaktní obraz horské obce, a zároveň ji přivést opět k životu. Jedním z předpokladů bylo zachování tradiční vzájemné vazby obytného domu, stájí a zahrady. Tím se práce může vykonávat ve vsi na jednotlivých statcích a ne mimo její hranice, jak to většinou bývá v halách velkých zemědělských družstev na okrajích vsí. Caminada nejenže připravil ve spolupráci s mnoha odborníky zastavovací a regulační plán obce, ale byl sám iniciátorem a koordinátorem stavebních akcí, motivoval stavebníky, inženýry a mnohé ostatní, kteří společně pracovali na obnově vesnice. Caminada rozumí stavitelství především jako kulturní úloze, kterou pečlivě a přitom souhrnně zpracovává. Architektura pro něj v žádném případě není pouhou estetikou vytrženou z kontextu, ale je to navíc otázka politická, sociální a ekonomická, a vybízí tak k mezioborové diskusi. Zásadní přínos Caminadovy tvorby je právě v jeho všestranném přístupu k problému stavitelství, které neredukuje do polohy estetismu, ale naopak otevírá stavitelství jako otázku společenskou. Tento otevřený přístup dokázal své a vesnička Vrin je nyní vzorem, jak obnovovat venkov. Práce obce byla oceněna více než 15 různými cenami za architekturu, ekologické hospodaření, územní plánování, a mezi jinými také Wakkerovou cenou památkové péče v roce 1998 a cenou Arge-Alp-Preis v roce 2004.

Úsilí o rozkvět obce umožnilo Caminadovi vyprojektovat a realizovat celou řadu staveb, které vesnici dobře doplňují a zároveň jí dávají novou tvář, která je plně v souladu s tradičním rázem a zároveň inovační a soudobá. Vedle již zmíněných staveb pro zemědělství, jako jsou stáje, stodoly anebo jatka postavil ve Vrinu společenský dům, polyfunkční sál, obytné domy, pohřební kapli, ale i například telefonní budku. Postupem času realizoval i řadu staveb v okolí - například školu v Duvinu, dívčí internát u kláštera v Disentisu, nebo přestavbu hotelu ve Valsu. Jeho architektura je skutečně moderní a nehistorizující -  v tom smyslu, že pravdivě odpovídá dnešní společnosti a dnešním potřebám a nikoli tomu, co už je dávno pryč. Porozumění tradici pro něj není, jak říká, nostalgicky vytáhnout ze sklepa starou almaru a oprášit ji, ale naučit se a poznat staré postupy, abychom je mohli poupravit, vylepšit a lépe používat. Tradice je zdroj zkušeností pro naše současné zadání. Bez ní se vláčíme ve vzduchoprázdnu a nemáme na co navázat. Caminadovy domy jsou nádherné svojí prostotou a jednoduchostí, nikoli však ve smyslu bezduchosti, ale v soustředění se na to podstatné při stavbě domu a vynechání balastu a zbytečností, kterými nás zaplavuje dnešní spotřební kultura. Z jeho domů září vnitřní síla. Dává důraz na materialitu a na tělesnost. Ač je jeho základním materiálem masivní dřevo složené z tyčových prvků, působí jeho domy kompaktně a celistvě, jakoby je Caminada vytesal z jednoho kusu skály. Prvky jsou skládány zcela logicky a přirozeně. Spoje a přesahy jsou viditelné tak, jak si vyžaduje stavitelská skladebnost, a z jejich nemaskovaného napojování se stává sochařská práce. Dům už nepotřebuje žádné další ozdoby.

Caminada vychází z tradičního stavitelství. Jeho první stavby byly ještě hodně svázané se zaběhaným pojetím, až postupem času, jak poznal stavitelské umění na vlastních projektech a realizacích, se jeho tvorba přetavila do svébytného, až sochařského, pojetí, které současně dokáže dobře naplnit dnešní požadavky na fungování domu. Pochopitelně už jen z hlediska tepelné techniky dnes nelze stavět tradiční srub. Caminada volí princip dvou stěn skládaných z masivu většinou čtvercového průřezu 10x10 cm, mezi nimiž je výplň tepelné izolace. Hranoly jsou skládány na sucho a zpevněny dřevěnými kolíky, které jsou vždy o trochu širší než navrtané otvory, aby se daly natlouct. Z jednotlivých dílů se tak stává pevná kompaktní konstrukce. Vyloučení lepidel a tmelů umožňuje dřevu, aby jako živý materiál mohlo pracovat a dům nepraskal. Oblíbeným materiálem architekta je modřín. Z místních dřevin nejlépe odolává změnám počasí a je z něj také postavena většina domů v okolí. Caminada jej nechává navenek bez povrchové úpravy, stejně jako se to dělalo dříve. Nové stavby napřed svítí čerstvým dřevem, pak dřevo mírně zešedne, až nakonec dostane tmavou, téměř černou, barvu a spojí se s původní historickou zástavbou. Používání přírodních materiálů, jako je dřevo a místní kámen, není jen požadavkem estetiky, aby si nové rozumělo se starým, ale má i další dopady. Stavění a obstarávání materiálů dává práci místním a šetří kilometry nákladních aut, která ne vždy smysluplně brázdí Evropou.

Caminada domy sestavuje z jasně vymezených prostorů, které mají svůj charakter. Nestaví „volný plán“ plynoucího prostoru, ale různá místa v domě. Základ k tomuto postupu tvorby místa najdeme u Christiana Norberg-Schulze, ten místo vysvětluje za pomocí kategorie prostoru jako základní trojrozměrné dimenze a charakteru jako souhrnu jeho vlastností. V dívčím internátu u kláštera v Disentisu navrhl Caminada na každém patře komunikační prostor jako místo setkávání, na nějž jsou napojeny jednotlivé pokoje se svým zázemím. Není to jen chodba pro čistou funkci dopravy, ale solidně tvarovaný prostor určený k obývání, s pěknými místy k sezení. Uprostřed domu u schodišťového jádra jsou dokonce niky na sezení s polštáři na masivním, v zimě vyhřívaném, mosazném plechu. Každý z těchto společných prostor se po jednotlivých patrech otáčí velkým oknem s výhledem na různou stranu, takže člověk jednoduše pozná, v kterém patře se zrovna nachází. Zvnějšku kompaktní nenápadná stavba v sobě skrývá tajemství a dobrodružství.

Cílem Caminadova úsilí je, aby jeho domy dobře sloužily svým obyvatelům, ti si je oblíbili sžili se s nimi a vzali je za své. Krásný příklad si můžeme ukázat na obyčejné telefonní budce. Caminada mohl jako architekt obce jednoduše objednat typovou budku u švýcarského Telecomu, jenže se mu žádná nezdála pro horskou ves vhodná. A tak navrhl jednoduchou dřevěnou stavbu z masivního dřeva s krytou lavicí, kde se může schovat i náhodný turista před bouřkou, nebo místní mládež při rozpuku pubertálních citů. Z obyčejné telefonní budky se stalo místo, které mají lidé rádi.

Psáno pro časopis ERA 21, 3/2005, str. 6
V Praze 03.05.2005

---

Osamu Okamura : Napříč švýcarskou architekturou

Ve čtvrtek 3. března v 19:30 se v Praze, v prostoru NOD Roxy v Dlouhé ulici 33 uskuteční další z cyklu přednášek „Napříč švýcarskou architekturou“, který pořádá občanské sdružení přátel architektury Kruh. Tentokrát zde své projekty představí osobně významný švýcarský architekt a profesor na Technické univerzitě ETH v Curychu, Gion Antoni Caminada. Svoji pražskou přednášku nazval „Hledání na okraji - prostory, domy a příběhy“.

„To, co mne na mé architektuře zajímá, je diskuse s místní stavební tradicí. Ptám se jednoduše sám sebe: Co nám mohou tyto staré stavební systémy dávat? Kde je podstata těchto starých konstrukcí? Jak je lze přeměnit pro nová využití, která moderní doba vyžaduje? Vždy se jedná o diskusi a o další vývoj. A věřím, že to je jádrem tradice našeho venkova.“ Architekt Caminada přichází koncem 70-tých let s konkrétními náměty ke zlepšení vývoje a fungování své rodné horské vesničky Vrin v nejvyšší části alpského údolí Val Lumnezia ve švýcarském kantonu Graubünden.

Gion Antoni Caminada se v této malé vesničce narodil roku 1957 v rodině místního farmáře. Nejprve se vyučil tesařem a truhlářem, poté navštěvoval uměleckoprůmyslovou školu. Pod dojmem několika studijních cest, odchází stejně jako mnoho jiných mladých lidí z horských regionů za studiem do velkých měst, v jeho případě za studiem architektury na prestižní Technickou univerzitu ETH do Curychu. Po studiích se však trochu překvapivě rozhodne vrátit zpět do své rodné vesničky Vrin vysoko v horách, kde zakládá vlastní kancelář. Tato malá obec se tak stane místem, kde stojí většina jeho realizací. Místo, kam z velké části směřuje jeho celoživotní snažení, prochází od té doby nebývalou přeměnou. Izolovaná horská vesnice s barokním kostelíkem, čítající pouhých 270 obyvatel žijících především z tradičního zemědělství, se postupně dostává do centra zájmu odborníků z celého světa.

„Architektura jako pouhý estetický objekt, zbavený sociálního či ekonomického rozměru, nemá v podstatě žádnou hodnotu“, tvrdí architekt Caminada. Šťastná a „krásná“ je architektura pro něj tehdy, pokud napětí mezi tradicí a modernou přináší atraktivní řešení spojená se způsobem života místní komunity. Jeho tvůrčí metoda připomíná etnografický průzkum: vyhledává a dokumentuje současnou architekturu v daném sociálním prostředí a ve své tvorbě místní specifika s rozvahou reflektuje. Caminadova architektura plní sociální roli, nabízí uživatelům nejen nové možnosti odpovídající současným provozním a ekonomickým požadavkům, ale poskytuje dostatek prostoru pro možnost obyvatel identifikovat se plně s místem, jeho kulturou, životním prostorem a místním společenstvím. Viditelným úspěchem po několika letech práce je fakt, že z malé, ekonomicky i lidsky vymírající vesničky již přestali obyvatelé odcházet.

Začátek byl těžký: Architekt Caminada v úzké spolupráci s místní samosprávou vypracoval několik projektů obecního charakteru. Jedním z prvních byl společenský dům a moderní zemědělské objekty založené na ekologickém hospodaření. V následujících letech postupně přibyl nájemní dům, stáje, výběh pro kozy, jatka, polyfunkční sál, škola a pohřební kaple. To vše aniž by se dostal do konfliktu s tradičním obrazem alpské vesnice.

Své jednoduché příbytky si vesničané staví odjakživa ze dřeva a kamene. Kámen a stavební dříví pochází z místních zdrojů a je opracováno na místě stavby. Prostá architektura místního rodáka Giona Caminady používá stejných materiálů. Budova musí v první řadě sloužit svému účelu. Vstupní náklady na materiál a jeho dopravu jsou minimalizovány. Navíc se v případě dřeva jedná o materiál velice trvanlivý a příjemný na obývání. Dřevo zůstává ve své přírodní podobě, vystavené povětrnosti: slunci, větru sněhu a dešti. Promyšlené detaily a roubené spoje dřevěných prvků posouvají tradiční konstrukční možnosti a umožňují realizovat stavby svépomocí. Na rozdíl od otevřených a široce prosklených moderních staveb současné produkce jsou vnitřní prostory Caminadových staveb jasně vymezené a ohraničené. Architektura je určena formou: Umístění oken a tradiční konstrukční metody se vzájemně podmiňují, plochy šikmých střech jsou pečlivě začleňovány do již existujících kompozic-krajin okolo stojících domů. Architektura citlivě reflektuje původní kontext. Ale  protože zájmy příslušníků komunity jsou často protichůdné, prodlužuje se doba výstavby obecních budov na dlouhá léta. Zdá se však, že to není vůbec na škodu, vše naopak probíhá s pozoruhodným klidem a rozvahou, které se můžeme jen obdivovat. Zde daleko o rychlého života a sjednocujícího se evropského kulturního prostoru, vznikají řemeslně dokonalé, funkční a krásné stavby, bez ozdob a stylizace, stavby vskutku nadčasové.

Aby však nedošlo k mýlce, architekt zde v žádném případě nebuduje skanzen lidové architektury ani ekologické muzeum, všechny stavby jsou veskrze moderní, jak vzhledem tak funkcí. Nikdo se tak nepozastaví ani nad dřevěnou telefonní budkou. Obec Vrin dostala novou tvář, aniž by se musela vzdát té původní. Především díky tomuto spojení historické tradice s moderními potřebami byla vesnice Vrin v roce 1998 oceněna Wakkerovou cenou švýcarské památkové péče. Práce architekta Caminady byly vyznamenány mnoha čestnými uznáními a cenami za dobrou architekturu, stavbu ohleduplnou k životnímu prostředí nebo za inovativní použití dřevěných konstrukcí. Od roku 1998 je Gion Antoni Caminada přizván jako hostující profesor na Technickou univerzitu ETH v Curychu.

Věříme, že přednáška architekta Caminady bude inspirací nejen pro aktivní architekty a stavebníky v podhorských oblastech naší republiky, ale i pro starosty a zastupitele našich menších obcí. Téma pražské březnové přednášky „Hledání na okraji - prostory, domy a příběhy“, shrnul architekt Caminada takto: „Prezentuji architekturu stojící na okraji, mezioborovou diskusi: politickou, sociální, ekonomickou a estetickou. Architektura musí řešit problémy. Stejně tak jako domy musí umět vyprávět příběhy...”

Psáno pro: Český rozhlas 3 – Mozaika
V Praze 08.02.2005