Zajímavá úvaha. Jenom si nejsem jistý, co je její smysl.
Je toho opravdu hodně pohromadě. Chápu to tak, že to má vést k formulaci nějakého názoru. Ale k jakého?
Má to být názor dnešního občana na epochu moderny? Má to být úvaha o vlivu moderny na současnou architekturu? Má to být úvaha o vztahu vědy, architektů a památek? (!) Citace v úvodu článku a na konci článku jsou jako "dekorativní přívěšek" anebo mají přímý vztah k textu?
Za spoustou slov mi prostě uniklo základní sdělení.
Se vší úctou k autorovi a k jeho odvedené práci bych ocenil, kdyby pár větami dokázal shrnout, co tím textem chtěl říct.
No, dle mého názoru nám autor článku chtěl předvést, jak se ve jménu modernosti, ve jménu propagace kultury vlastně některé projekty chovají dosti nekulturně. používají starou architekturu (zástavbu i urbanismu) pouze jako východisko, které záměrně popírají. Snaží se s ním vést dialog- který je ve skutečnosti parazitním uzurpátorstvím. Některé projekty jsou prostě jako virus, který napadne svého hostitele, vysává z něj jeho sílu a přetvařuje se: hraje roli nového a NEZBYTNÉHO monumentu - je přece nutné, abychom k tomu starému přidali něco NOVÉ a proč bychom měli být skromnější než naši předci, že?
Bohužel současný člověk je svým způsobem nehumánní (spíše NEPŘÍRODNÍ), ztratil schopnost tvorby přirozené krásy, souladu, navíc kvantita byla upřednostněna před kvalitou a syntetické materiály tím získaly navrch - proto také vznikla památková péče.
Je bolestivé vidět, když se naši oblíbení architekti dopouští stejných ohavností jako obyčejní poskoci velkých obchodních korporací a sluhové milionářů bez vkusu a míry. Nicméně tak to je a je nutné, abychom tuto skutečnost připustili. Rozdíl mezi umělým světem obchodního centra a muzea, které předvádí umělou kulisu historie na úkor skutečné historie je minimální.
Je nutné si v prvé řadě uvědomit, že VŠE je otázkou peněz, NEBO SPÍŠE TUTO SKUTEČNOST VEŘEJNĚ PŘIZNAT. Ať už se jakýkoliv projekt tváří jakkoli kulturně, intelektuálně a sofistikovaně v první řadě je to business. Snaha ukázat se. Tady jsem, takový jsem, mám na to abych to ukázal.
Dále: cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly - touto premisou je třeba poměřovat všechny ty kulturní obchoďáky, které rostou jako houby po dešti po celém světě a mají prezentovat naši kulturní vyspělost.
Ve skutečnosti ukazují naši neschopnost vytvořit něco opravdu hodnotného a živého, ukazují prázdnotu a bezvýchodnost současné civilizace. Jsou to mauzolea kultury v nejširším slova smyslu.
Ve skutečnosti jsou těmi autentickými pomníky naší skutečné civilizace a kultury ty nejobyčenější stavby, za které se vlastně stydíme: supermarkety, dálnice, mrakodrapy, činžáky.
O to větší význam má památková péče, když se naží chránit řadovou zástavbu a urbanismus z dřívějších dob. O to horší prohru představuje nový památkový zákon České republiky, který směřuje k likvidaci toho "obyčejného", které spoluvytváří náš všední svět. Nic jiného totiž ve skutečnosti nemáme.
Proti dílčím konstatováním uvedeným v tomto tematicky široce založeném textu mám osobně množství výhrad, naťuknu alespoň jednou poznámkou, dál ať se snaží zase jiní.
Jako mimořádně sporná se mi jeví teze o "emočně výživné" / "výživně hodnotné" / "informačně výživné" / "podnětné" architektuře.
To je taková, která vyvolá prostě co největší odezvu nervového systému, nějaké specificky "libé" emoce (jaké?), nebo se při pohledu na ni rozsvítí nějaké centrum v mozku, kterému říkáme centrum slasti? A na to centrum se přišlo jak? Respondenti prostě uvedli, co se jim líbí a co ne? Pokusy, na které autor odkazuje ukazují na nejrůznější výklady této problematiky. Nesporně minimálně některé z nich se úspěšně používají řadu let např. při navrhování prostor pro děti. Ale řídit se jediným receptem na vyvolání slasti při uvažování o veškeré architektonické tvorbě?
Většinou se tomu, po čem se tady pídíme říká kvalitní architektura. (Jak ostatně sám autor konstatuje v poslední větě.) Spor je to, jak se taková architektura pozná. Mezi architekty se obvykle předpokládá, že to nemusí být nutně ta, co se líbí nejvíce lidem. Architekti se většinou domnívají, že kvalita může spočívat i v něčem jiném, než v používání vyzkoušených forem, (a tím chlácholení mozku diváka ve smyslu to znám - tomu rozumím - svět je na svém místě - radost). Domnívají se, že i jiné emoce a dojmy mohou být v daném kontextu adekvátní a žádoucí (úžas, neklid, uklidnění, šok, optimismus, - podle toho o jakou stavbu se jedná). Takové záměry měly stavby architektů vždy, nejen v moderní a postmoderní době. A vždy byly záměry lepší a horší a jejich architektonická naplnění dobrá a špatná. V tomto smyslu argumentovat proti moderně obrovitým Priorem na středověkém náměstí je směšné. Na podobných náměstích stojí stovky funkcionalistických spořitelen, které kupodivu nevadí, navzdory totální absenci libého ornamentu.
Mám velké pochybnosti, zda autorem zmiňované vědecké metody jsou s to odhalit, jestli to, co považujeme za řekněme malebné na staré architektuře je jenom náš staletý zvyk a přirozený a užitečný biologicky podmíněný odpor ke změnám něčeho, co se v zásadě osvědčilo, nebo nějaká svébytná kvalita staré architektury. Jestli celý problém s všeobecně chladným přijetím moderní a modernistní architektury nejširší veřejností není vedle různých dalších známých vlivů (především sporná kvalita záměrů - požadované objemy a měřítko, kvalita materiálů a provedení, tech. možnosti, anonymita zadavatelů...) ale (zejména u té kterou sami architekti považují za špičkovou) také to, že se změny dějí vlivem technického pokroku příliš rychle a ve velkém na to, aby si většina lidí stačila zvyknout (na jinou estetiku; na novou funkcionalitu se adaptujeme dobře) bez podpory nějakého cíleného vzdělávání (kterého se dostává pouze architektům, čímž se neporozumnění zvětšuje).
Na mne to bohužel působí spíš tak, že se autorovi zdá, že se snad konečně nalezl vědecký bič, kterým by bylo možno objektivně mýtit, to co se jemu (i jiným) subjektivně nelíbí anebo zdá nepatřičné z jiných, než architektonických důvodů, viz cituji "Neurální synapse jsou málo podporovány velkými nečleněnými plochami z materiálů jako sklo, beton nebo kov, naopak mimořádně podnětnými se ukázaly prefabrikované ornamentální panely z 19. století." Z toho prosím vyplývá pro architekturu co?
obsáhlý článek, jako kontextuál tradicionalista spokojeně pokyvuji, kritiky modernismu je u nás jak šafránu. Když jsem byl loni v Athénách a viděl tam rozestavěné to Tschumiho muzeum, jsem si říkal, že Řekové dělají vše pro to aby se svého kulturního břímě už konečně zbavili. Těšim se až bude architektura zase tiše vyprávět intimní příběhy namísto vykřikování negačních revolučních hesel.
Určitě je dobré hledat vysvětlení pro člověčí pocity. S nimi samozřejmě souvisí i to, že někdo se z ladné věci prostě raduje, někdo se o pocity potřebuje podělit s druhými, jen málo lidí nikoliv, někdo hledá vysvětlení ve vědeckých rozborech. I to je dobré, jen je třeba mít na paměti, že právě takové přístupy vedly v některých obdobích k tomu, že se ztratila lidská cituplnost. Teorie se snadno vymkne kontrole (nemusí jít o vědecké teorie, ale třeba myšlenkové pasti, jaké asi vedou některé lidi k sebepoškozování; jindy ovšem třeba i surovec dokáže své city udržet na uzdě, protože uzná správnost teorie o vhodnosti být k druhým ohleduplný). Nemalou roli sehrávala i relace k praktickému účelu, jehož definice je však vždy rovněž individuální. Lidské myšlení i city jsou velmi komplikované a jejich úplné oproštění vlastně nedosažitelné.
Přesto však z hnojiště považuji článek v naší literatuře za výrazný přínos (doufám, že mu tím neodlákám možné čtenáře) a snad podnět k diskusím. Uvidíme, nakolik v nich převládne to, co je asi nejtypičtější, totiž projevy podpory pro tu nebo onu teorii a paušální odmítnutí ostatních názorů, jakož i snaha - když to přeženu - zadupat protinázor do země i za cenu, že sám sobě kvůli podpoře nějakého názoru zakážu schopnost samostatného rozlišování.
Pokud bych měl být k článku i kritický, snaha po zvědečtění architektury na mne působí příliš úzce. Vím že před lety Švácha razil heslo "forma sleduje vědu", ale nesleduje náhodou věda především přirozený svět? a když to otočíme - je přirozený svět vědecký?
Emočně výživná je architektura, která je součástí širšího architektonicky komponovaného veřejného prostoru. Možná patříte mezi ty šťastlivce, kteří tuto kvalitu už nedokáží vnímat, nic je neruší a je jim fajn.
Výborný článek
| 16.06.08 03:48
Vyjadřuji potěšení a souhlas s publikovaným článkem. Člověk "moderní, pokrokový a zvědečtělý", odtržený za poslední dvě staletí stále hlouběji od svých kořenů a přirozenosti, je při své chladné odborné specializaci a rychlém životním stylu - nesoustředěnosti, povrchnosti, stále méně schopen citlivě vnímat a posuzovat prostředí kolem sebe, kam patří příroda, krajina, architektura a umění. Což platí na všechny, architekty a umělce z toho nevyjímaje - vždyť ti onu krizi rozpoutaly a dovedly do fatálních společensko-kulturních rozměrů a jsou za ní proto zodpovědni. Současný člověk není schopen dívat se na svět a činnosti kolem sebe v pohledu dlouhodobějšího měřítka, nerozeznává ryze konzumní zážitky od trvalejších a přitom neméně obšťastňujících hodnot, stal se pouhou biologickou bytostí, sytící a ukájející svůj denní metabolismus (jídlo, pití, spánek, čůrání, rozmnožování, stolice, a tak dokola). Stává se poslušným strojem odduchovnělé a v zásadě kolektivistické, technické civilizace, je racionální a strohý jak v názorech tak emočním vnímání, tváří se jako individualista, ale nesnaží se vybočovat z davu, je stále pevně upoután většinovým kultem pokroku a novosti. S tradicí se dovede vyrovnat pouze její negací a parazitismem. Ztratil "řemeslný" um pro práci s materiálem, svou neschopnost a nízkou tvůrčí úroveň maskuje. Šokovat a dráždit proto pokládá za přidanou hodnotu. S arogantností a totalitarismem modernistických tendencí, funkcionalismů, purismů, minimalismů se člověk postupně ochudil o "skutečné prožívání a kouzlo života", o virtuosní propojování a kloubení výtvarného umění s architekturou. Když se začalo vytrácet umění z architektury a nahradily ho čisté koncepty "stavařské" funkčnosti, ubývalo postupně i samotného pochopení pro umění a kouzla přírody mezi lidmi - konzumenty. Člověk otupěl, protože umění a příroda jsou jako sestry, patří k sobě, navzájem se propojují a doplňují. Krása, cit, ani vkus se nedá uchopit vědeckými metodami, proto si s těmito pojmy neví tolik lidí a odborníků rady. Budoucnost umění musí spočít v negaci současného chaosu a návratu k přírodním materiálům a propracovanému "řemeslu", stejně tak u architektury, kde bude zásadním zlomem obnovení zájmu o ornament...
Moc pěkně řečeno. Jen se obávám, že ten zájem o ornament je už minulostí, že ho už neprobudíte, ale už vlastně ani neuspíte. Ostatně, kdyby se mělo jednat o styl Vašich slovních výkrutů, tak by to asi bylo dobře. Anebo je pravda, že moje špatně je zrovna tak špatně jako Vaše dobře? Nebo jsem si spletl břeh? Nebo seriál? Každopádně, tolik písmenek, v tom je nějaká závažnost...
vsak at se obraci, dyt on taky poobracel peknejch par nebostiku architektu spis bych tomu rikal "prirozeny" vyvoj.. ze se vzdycky co par generecai protoci nebostici myslitele v hrobech, pac jejich deti a vnuci postavi jeich teze na hlavu.. a jejich vnuci zas naopak.. dyt ta kontinuita je tady vlastne porad myslim, ze sinusoidu se ucil uplne kazdej..
Hm. Vývoj probíhá hlavně proto, že si lidé nemohou uvědomit, co je jim přirozené, ale přitom trvale usilují to zjistit a o výsledcích a prospěšnosti svých zjištění přesvědčit veškerenstvo. Nejspíše je tato potíž tím pro člověka nejpřirozenějším. Neříkal ale něco takového už Loos? Nebo někdo jiný? To bych nerad.
Nicméně rozumně založená věda o památkách by měla být jakousi brzdou. A bude jí, protože čím neuchopitelnější a nesdělitelnější bude rozvoj ve všech segmentech vynalézání, tím silnější bude potřeba hledání "kořenů". Pozice památkové vědy není silná, protože prostě tlak modernismu je ještě slabý a většina jej vděčně akceptuje a ráda mu přisluhuje. Pokud se šíří či bude šířit dojem potřeby nějaké proti/reakce ve smyslu ochrany kulturního dědictví, stejně nám ho lidé s dispozicí obchodnického typu vyfouknou před nosem (Veselý Kopec, Kuks...).
S tou sinusoidou je to asi přiléhavá pomůcka, i když se spíše jedná o takový svazek křivek, ve kterém je sfázování zcela nahodilým procesem, tedy i úspěšnost předpovědi nemůže být než náhodná.
Však on sám Loss rád popíral sám sebe, v Müllerově vile nad vchodem do obytné haly jsou parádní barevné vegetabilní motivy.
Přidat nový komentář
Diskusní příspěvky vyjadřují stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek redakce. Všechny příspěvky musí být schváleny redaktorem dříve než budou zveřejněny.
Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve výjimečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.
Je toho opravdu hodně pohromadě. Chápu to tak, že to má vést k formulaci nějakého názoru. Ale k jakého?
Má to být názor dnešního občana na epochu moderny? Má to být úvaha o vlivu moderny na současnou architekturu? Má to být úvaha o vztahu vědy, architektů a památek? (!) Citace v úvodu článku a na konci článku jsou jako "dekorativní přívěšek" anebo mají přímý vztah k textu?
Za spoustou slov mi prostě uniklo základní sdělení.
Se vší úctou k autorovi a k jeho odvedené práci bych ocenil, kdyby pár větami dokázal shrnout, co tím textem chtěl říct.
Bohužel současný člověk je svým způsobem nehumánní (spíše NEPŘÍRODNÍ), ztratil schopnost tvorby přirozené krásy, souladu, navíc kvantita byla upřednostněna před kvalitou a syntetické materiály tím získaly navrch - proto také vznikla památková péče.
Je bolestivé vidět, když se naši oblíbení architekti dopouští stejných ohavností jako obyčejní poskoci velkých obchodních korporací a sluhové milionářů bez vkusu a míry. Nicméně tak to je a je nutné, abychom tuto skutečnost připustili. Rozdíl mezi umělým světem obchodního centra a muzea, které předvádí umělou kulisu historie na úkor skutečné historie je minimální.
Je nutné si v prvé řadě uvědomit, že VŠE je otázkou peněz, NEBO SPÍŠE TUTO SKUTEČNOST VEŘEJNĚ PŘIZNAT. Ať už se jakýkoliv projekt tváří jakkoli kulturně, intelektuálně a sofistikovaně v první řadě je to business. Snaha ukázat se. Tady jsem, takový jsem, mám na to abych to ukázal.
Dále: cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly - touto premisou je třeba poměřovat všechny ty kulturní obchoďáky, které rostou jako houby po dešti po celém světě a mají prezentovat naši kulturní vyspělost.
Ve skutečnosti ukazují naši neschopnost vytvořit něco opravdu hodnotného a živého, ukazují prázdnotu a bezvýchodnost současné civilizace. Jsou to mauzolea kultury v nejširším slova smyslu.
Ve skutečnosti jsou těmi autentickými pomníky naší skutečné civilizace a kultury ty nejobyčenější stavby, za které se vlastně stydíme: supermarkety, dálnice, mrakodrapy, činžáky.
O to větší význam má památková péče, když se naží chránit řadovou zástavbu a urbanismus z dřívějších dob. O to horší prohru představuje nový památkový zákon České republiky, který směřuje k likvidaci toho "obyčejného", které spoluvytváří náš všední svět. Nic jiného totiž ve skutečnosti nemáme.
Jako mimořádně sporná se mi jeví teze o "emočně výživné" / "výživně hodnotné" / "informačně výživné" / "podnětné" architektuře.
To je taková, která vyvolá prostě co největší odezvu nervového systému, nějaké specificky "libé" emoce (jaké?), nebo se při pohledu na ni rozsvítí nějaké centrum v mozku, kterému říkáme centrum slasti? A na to centrum se přišlo jak? Respondenti prostě uvedli, co se jim líbí a co ne? Pokusy, na které autor odkazuje ukazují na nejrůznější výklady této problematiky. Nesporně minimálně některé z nich se úspěšně používají řadu let např. při navrhování prostor pro děti. Ale řídit se jediným receptem na vyvolání slasti při uvažování o veškeré architektonické tvorbě?
Většinou se tomu, po čem se tady pídíme říká kvalitní architektura. (Jak ostatně sám autor konstatuje v poslední větě.) Spor je to, jak se taková architektura pozná. Mezi architekty se obvykle předpokládá, že to nemusí být nutně ta, co se líbí nejvíce lidem. Architekti se většinou domnívají, že kvalita může spočívat i v něčem jiném, než v používání vyzkoušených forem, (a tím chlácholení mozku diváka ve smyslu to znám - tomu rozumím - svět je na svém místě - radost). Domnívají se, že i jiné emoce a dojmy mohou být v daném kontextu adekvátní a žádoucí (úžas, neklid, uklidnění, šok, optimismus, - podle toho o jakou stavbu se jedná). Takové záměry měly stavby architektů vždy, nejen v moderní a postmoderní době. A vždy byly záměry lepší a horší a jejich architektonická naplnění dobrá a špatná. V tomto smyslu argumentovat proti moderně obrovitým Priorem na středověkém náměstí je směšné. Na podobných náměstích stojí stovky funkcionalistických spořitelen, které kupodivu nevadí, navzdory totální absenci libého ornamentu.
Mám velké pochybnosti, zda autorem zmiňované vědecké metody jsou s to odhalit, jestli to, co považujeme za řekněme malebné na staré architektuře je jenom náš staletý zvyk a přirozený a užitečný biologicky podmíněný odpor ke změnám něčeho, co se v zásadě osvědčilo, nebo nějaká svébytná kvalita staré architektury. Jestli celý problém s všeobecně chladným přijetím moderní a modernistní architektury nejširší veřejností není vedle různých dalších známých vlivů (především sporná kvalita záměrů - požadované objemy a měřítko, kvalita materiálů a provedení, tech. možnosti, anonymita zadavatelů...) ale (zejména u té kterou sami architekti považují za špičkovou) také to, že se změny dějí vlivem technického pokroku příliš rychle a ve velkém na to, aby si většina lidí stačila zvyknout (na jinou estetiku; na novou funkcionalitu se adaptujeme dobře) bez podpory nějakého cíleného vzdělávání (kterého se dostává pouze architektům, čímž se neporozumnění zvětšuje).
Na mne to bohužel působí spíš tak, že se autorovi zdá, že se snad konečně nalezl vědecký bič, kterým by bylo možno objektivně mýtit, to co se jemu (i jiným) subjektivně nelíbí anebo zdá nepatřičné z jiných, než architektonických důvodů, viz cituji "Neurální synapse jsou málo podporovány velkými nečleněnými plochami z materiálů jako sklo, beton nebo kov, naopak mimořádně podnětnými se ukázaly prefabrikované ornamentální panely z 19. století." Z toho prosím vyplývá pro architekturu co?
Přesto však z hnojiště považuji článek v naší literatuře za výrazný přínos (doufám, že mu tím neodlákám možné čtenáře) a snad podnět k diskusím. Uvidíme, nakolik v nich převládne to, co je asi nejtypičtější, totiž projevy podpory pro tu nebo onu teorii a paušální odmítnutí ostatních názorů, jakož i snaha - když to přeženu - zadupat protinázor do země i za cenu, že sám sobě kvůli podpoře nějakého názoru zakážu schopnost samostatného rozlišování.
Nicméně rozumně založená věda o památkách by měla být jakousi brzdou. A bude jí, protože čím neuchopitelnější a nesdělitelnější bude rozvoj ve všech segmentech vynalézání, tím silnější bude potřeba hledání "kořenů". Pozice památkové vědy není silná, protože prostě tlak modernismu je ještě slabý a většina jej vděčně akceptuje a ráda mu přisluhuje. Pokud se šíří či bude šířit dojem potřeby nějaké proti/reakce ve smyslu ochrany kulturního dědictví, stejně nám ho lidé s dispozicí obchodnického typu vyfouknou před nosem (Veselý Kopec, Kuks...).
S tou sinusoidou je to asi přiléhavá pomůcka, i když se spíše jedná o takový svazek křivek, ve kterém je sfázování zcela nahodilým procesem, tedy i úspěšnost předpovědi nemůže být než náhodná.