Věda, architekti a památky

"Proč na odbornou konferenci zvete někoho, kdo celou záležitost položí do roviny - líbí-nelíbí - tedy absolutně neodborné roviny?"

I. "Zvědečtění" proti vědě

Málo si myslím uvědomujeme, kolik problémů a nedorozumění v dnešních diskusích o architektuře vyplývá z rozporu mezi stářím architektury coby souboru stavebních výtvorů a konceptů a mládím architektury jako samostatné disciplíny v recentním pojetí. Zatímco první existuje mnoho tisíc let, druhá přibližně teprve dvě století - od doby, kdy se ustanovilo samostatné architektonické školství, systém ověřování kvalifikace, oborových norem, živností a komor. V rychle se diferencujícím systému dělby práce musela každá profese tvrdě obhajovat svou úlohu: k čemu vlastně bude "samostatný" architekt, když technické záležitosti stavby zajistí inženýr a "umělecký" návrh donedávna dokázal připravit stavebník, ať už sám, nebo ve spolupráci s diletanty nejrůznějšího původu? Hodně se věřilo, že vážnost disciplíně dodá samostatná teorie a metodologie - obor se měl postavit na vlastní nohy tím, že se jasně vymezí oproti jiným oborům, jež by jeho svébytnost mohly narušovat. Především šlo o dva: stavební inženýrství jako "pouhou" technologii - a dějepis umění, respektive estetiku, jako "pouhou" archivařinu či krasodušství. Architekti měli situaci zjednodušenou tím, že se reprezentanti disciplín, proti nimž se chtěli vymezovat, ze stejných důvodů mínili definovat opačným směrem: historikové umění kupříkladu toužili architekty vytěsnit z památkové péče, zatímco inženýři je čím dál více pokládali za nadbytečné "zdražovače" staveb. Tyto tendence lze s odstupem vnímat jako zčásti skupinový, zčásti generační spor - mezi těmi, kdo si zachovali komplexní vnímání světa, v podstatě předmoderní, a těmi, kdo jeho ztrátu pokládali za vítězství civilizace a vědy.
"Zvědečtění" se v architektuře, stejně jako v dějepise umění, kupodivu hlasitě dožadovali právě ti, kdo rezignovali na hierarchické uspořádání věd a prosazovali buď autonomii kreativního subjektu (architekti) nebo autonomii jednotlivých tzv. humanitních disciplín, údajně zkoumajících osobité fenomény, v případě historiků umění třeba genezi vizuálních forem, což by podle nich jinou než specificky uměleckohistorickou metodikou nešlo. Omezený rozhled kompenzují tito autonomisté od přelomu 19. a 20. století agresivní rétorikou proti konstruovaným nepřátelům: třeba zakladatel české architektonické moderny Jan Kotěra brojí proti "lživým pseudotvarům" historismu, jimž se nenamáhá porozumět a na jejichž místo dosazuje svou osobní představu "pravdivé" architektury, v teorii triviální (neimitovat jeden materiál druhým) a v praxi zmatenou (dvacetileté kolísání od jednoho módního stylu k druhému s vyústěním do klasicismu).
Věda se v pojetí modernistických architektů a výtvarníků, stejně jako modernistických kritiků a historiků umění, stává autonomním tvůrčím výkonem a programem: oborové texty od počátku 20. století stále více zamořují slova jako "zkoumání" nebo "hledání", která se na rozdíl od předchozí doby neváží k vůli odpovědět na nějaké konkrétní přání stavebníka, nýbrž k abstraktům (hledání prostorové formy, zkoumání moderního bydlení). Zatímco skutečná věda kumuluje hypotézy a zjištění a kontinuálně nahrazuje méně pravděpodobné pravděpodobnějšími, modernističtí architekti a teoretikové začínají každý za sebe od začátku, nanejvýš tak navazují na svého oblíbeného guru. Příznačně právě ti, kdo se nejméně zajímají o požadavky uživatelů svých staveb a namísto toho by je rádi všechny převychovali, hovoří o tom, že architektura je disciplína ryze vědecká, a požadují její vyškrtnutí z množiny umění. "Vědeckost" se v podání těchto rétorů stává ideologickou frází: výsledkem jejího praktikování je převážně kombinatorika technologických experimentů, estetiky abstraktního malířství a totalitních sociálně inženýrských utopií.
Fatální rozpor mezi teorií a praxí tzv. funkcionalismu dostatečně demaskoval Jan Michl (2003). Zde budiž připomenuto, že architekti, kteří se programově vymezovali proti tradici, ji dříve nebo později instrumentálně využili ke zdůraznění vlastní legitimity. Le Corbusierovi se hodí Parthenon a Miesovi Schinkelovo berlínské muzeum, aby ukázali, jak jsou klasičtí - rozuměj: jak je jejich vlastní tvorba nadčasová a hodnotná, i když není "prvoplánově" historizující. Jde prý totiž o to "neimitovat", nýbrž "pochopit vnitřní zákonitosti" architektonického tvoření. Důrazy na "vnitřní zákonitosti" nebo subjektivistické aplikace kategorií přenesených z etiky (pravda, řád, čest) podporují přesvědčení o převážně mystickém, esoterickém a především iracionálním charakteru modernistického hnutí. Esoterik se necítí být povinen diskutovat a zdůvodňovat - stačí mu tvářit se zasvěceně, případně citovat charismatického proroka.

II. Modernisté jako památkáři

Totalitářské ambice modernistů nutně musely vyústit v přesvědčení, že jsou kompetentní vyjadřovat se k dochování starých stavebních struktur. Jejich touhy se splnily po druhé světové válce: dostali se k moci prakticky ve všech důležitých zemích obou politických táborů a mohli náhle skutečně rozhodovat o bytí nebo nebytí celých měst. Politicky vynucené ústupky veřejnému mínění v podobě rychlých a efektních historizujících rekonstrukcí několika starých sídel (Varšavy, Gdańsku nebo Rothenburgu) jsou marginální ve srovnání s tím, jak byly zbytky jiných měst okamžitě nebo postupně likvidovány a nahrazovány sterilní řádkovou zástavbou ve jménu "lepšího zítřku". Ví se, že tzv. "druhé zničení" v 50.-70. letech zavinilo v Německu zánik většího množství budov, než bomby a tanky za druhé světové války.
V Československu se v postoji režimních exponentů a architektů ke starým městům, za války málo poškozeným, naplno projevil instrumentální vztah komunismu k minulosti. V roce 1950 vláda vymezila kategorii městských památkových rezervací a zahrnula do ní jádra přibližně dvou desítek českých a moravských měst. Avšak stavební fond, vinou znárodnění a vlastnických proměn přenechaný kolektivní zodpovědnosti, byl fakticky vystaven nejprve chátrání a posléze demolicím. Krátká etapa nacionalisticky motivovaných tzv. památkových asanací zejména bývalých pohraničních měst rychle odezněla - s diskutabilními výsledky, kdy rodící se moloch státních stavebních podniků upřednostnil (jak se později stalo zvykem) kvantitu stavebních zásahů nad jejich uváženým výběrem a kvalitním provedením (Cheb) nebo kdy prvoplánově efektní restaurátorské postupy vedly ke ztrátě autentické hmoty či jejímu zastření materiálovou a barevnou iluzí (odkrývané sgrafitové fasády ve Slavonicích).
V souvislosti s oficiálně podpořeným stylovým návratem k modernismu se přestali jeho někteří bývalí prvorepublikoví exponenti tajit se svým odporem k památkové péči (Jaroslav Rössler, Otakar Nový), hovořili o "vědeckém vyhodnocování" a třídění staré zástavby a odsoudili "esteticko-charitativní názor". Od poloviny 50. let tito architekti s názorově podobně založenými vytlačují historiky umění z vlivných pozic v památkářských kruzích a zároveň prosazují tzv. "urbanistickou koncepci ochrany historického města." Hovoří se o "regeneracích" a myslí se tím začlenění městského jádra do celoměstského organismu podle teorie zónování. Pro zastánce regenerací bylo klíčové město z hlediska statistiky a "objemů". Znamenalo to, že například vybydlený blok obytných domů mohl uvolnit místo pro novostavbu jiné požadované funkce, která měla dodržet uliční čáru a výškovou linii, tvarosloví však mohlo a mělo být "soudobé". Bohuslav Fuchs, který se od konce 50. let profiloval jako autorita v této oblasti, svou představu uskutečnil v podobě obchodního domu Dyje na náměstí ve Znojmě (1969-70).
Tato stavba, podobně jako jiné nové obchodní, kulturní, hotelové a další domy situované do exponovaných prostor starých měst s úmyslem udržet jejich význam coby správních a kulturních center, poukázala na absurditu urbanistické metody chápané jako kompromisní východisko z deklarovaného rozporu "nového" a "starého". Vágní a neplodné teoretizování v tomto ohledu nakonec přispělo pouze k tomu, že stará města byla ad hoc přestavována nebo destruována podle libovůle lokálních honorací.

III. Slova versus činy

Na přelomu 19. a 20. století teoretikové umění, kteří zároveň protěžovali nástup modernistů v soudobé tvorbě, v památkové péči odmítli - oprávněně - starší nacionalistická zdůvodnění a přišli s tezí, že jde především o záležitost piety a zdůraznili hodnotu "dojmů", jež staré objekty a stará sídla vyvolávají (vídeňská škola, Max Dvořák). Expresionisticky založeným architektům prvních desetiletí 20. věku tento důraz vyhovoval (pražští kubisté angažovaní v Klubu za starou Prahu), záhy se však měl stát kamenem úrazu. Avantgardističtí odpůrci památkové péče se ptají: jsou tyto dojmy opravdu tolik všeobecné a tolik důležité? Není správnější upřednostnit jiné dojmy, např. dojem novosti, pokroku, hygieny, rušného života atd.? Debata o smyslu a významu památkové péče, jakož i o smyslu a významu modernistického odstupu od tradiční architektury je na sto let prakticky předurčena k opakovanému vyústění do slepé uličky. Obě strany nicméně dospívají k názoru, že "líbí - nelíbí" není dostatečně "vědeckou" platformou - a loví argumenty v kalných vodách dobových ideologií a filozofických proudů.
Památkové péči překvapivě ve 20. století nebyla ku prospěchu ani přílišná závislost na akademickém dějepise umění, který v teorii (nikoli praxi) popíral kvalitativní hledisko a výzkum, razil hegeliánsko-modernistickou představu o autonomním výtvarném tvarosloví každé doby, a dodával tak kreativcům jednak sebevědomí, jednak argument k obhajobě devastačních zásahů v historických městech. Hovořit o kvalitě znamenalo dávat najevo individuální názor, který z povahy věci nemohl být brán jako vědecký. Humanistická vize vídeňské školy musela být redukována na úřednické stanovisko o památkové péči jako svého druhu muzeální evidenci dokladů dobové tvořivosti pro dějepisné poučení, což byli schopni akceptovat také modernističtí architekti. Fakticky byly "doklady" hodné uchování vybírány do seznamů zákonem chráněných kulturních památek libovolně podle vkusu nebo ideologické orientace toho kterého navrhovatele; až do 60. let tak byly prakticky v celém světě přehlíženy objekty z 19. století nebo vernakulár.
Fatální rozpor mezi rétorikou a praxí vedl k znedůvěryhodnění všech zainteresovaných stran navzájem i vzhledem k veřejnosti, a to nejen v (bývalých) socialistických zemích. Může být za vědeckou považována architektura vycházející z vizí mystiků a samouků (Piet Mondrian, Le Corbusier, Mies van der Rohe) a programově ignorující nebo dezinterpretující názor uživatelů? Může být za seriózní považována památková péče podporující ve jménu "pravdy" devastaci rozsáhlých čtvrtí (v Západním Berlíně ještě v 60. letech dostávali majitelé historizujících a secesních činžáků dotaci na "purizaci" fasád) nebo bezmocně šermující odstavci zákonů totalitního režimu či vágními mezinárodními dokumenty? Může být brán vážně dějepis umění, stavějící do jedné řady Michelangela s Beuysem a Svatovítskou katedrálu s obchodním domem Kotva?

IV. Postmoderní teorie pro moderní architekty

Zmatení jazyka se stalo charakteristickým znamením modernismu (Paul Johnson) a vede jej do stále větší izolace, která se mylně pokládá za doklad vysoké odbornosti a obtížně dosažitelné intelektuální úrovně. Není divu, že jsou architekti vytlačováni z konkurenčního prostředí projektování stavebními inženýry, jejichž utilitární program srozumitelně reaguje na potřeby klienta dezorientovaného modernistickou výtvarnou výchovou a kteří nezaměňují technologické aplikace za vědu. Dnešní (neo)modernistická architektonická teorie se - zdánlivě paradoxně - již tři desetiletí opírá o postmodernistická filozofická východiska - francouzský poststrukturalismus a dekonstrukci. Intuitivní reakcí protagonistů této rozpravy na významovou vyprázdněnost většiny formulací je její hypertrofie, důraz na sebereflexi a tázání se po smyslu "teorie" jako takové. Přitom patrně jedinou relevantní a shrnující informaci podal již v 70. a 80. letech Peter Eisenman, když razil (1982), že pluralita sama o sobě je pro něj důležitější než kvalita: "Tvrdím, že disharmonie může být součástí kosmologie, v níž žijeme. Neříkám, zda je to dobře, nebo špatně. ... Role architektury může být právě v tom, aby připomínala lidem, že všechno není all right." O tom, že postmoderna zdokonalila současné modernisty ve využívání komerční propagace, kultu mládí, módy, hvězd a show, byla již na archiwebu řeč v článku o tradicionalismu; v zásobníku prvoplánových efektů se kontrast nabízí mezi prvními. Byl to nejspíš pařížský Beaubourg, který zahájil novou vlnu kontrastních invazí do historických měst, vlnu, jež zesílila v polovině 90. let s tzv. Bilbao efektem a kulminuje, jak se zdá, nyní.
Infiltrace teorií francouzských obskurantů (Edward Wilson o Derridovi, Foucaultovi, Barthesovi ad.) do architektonického i uměleckohistorického diskursu potvrdila velkou nevyzrálost prvního a částečnou druhého. Sotva lze produktivně dekonstruovat něco, co není dostatečně stabilní a autoritativní - musel být tedy uměle fabrikován nepřítel, kterým se v obou případech stala klasická, respektive tradiční kultura a její obhajoby, případně humanismus vůbec (Ernst Gombrich). Silný mystický akcent doprovází tzv. kritický regionalismus ("duch místa"), nicméně tento antiglobalizační proud přinejmenším intuitivně začal kroužit kolem podstatného bodu, kterým je individuální vnímání architektury a hodnota konkrétního zážitku pro uživatele.

V. Architekti opět zaspali - libost jako vědecké téma č. 1

V sedmdesátých letech, tedy souběžně s popsanými událostmi, se významní protagonisté přírodních věd začali zbavovat ostychu před otázkou, jak a nakolik se v lidském chování projevují vrozené biologické determinanty. Toto téma bylo po několik desetiletí oficiálně tabuizováno - jednak z obavy před evokací předválečného eugenismu, jednak pod vlivem domněle politicky korektních názorů modernistických humanistů o společenské konstruovanosti většiny psychologicko-sociálních představ a projevů lidského druhu, včetně estetických, tj. rozhodujícím vlivu výchovy. Významný americký psycholog a badatel v oboru kognitivní neurovědy Steven Pinker (2002) hovoří o "moderním popírání lidské přirozenosti" a zdůrazňuje mj. falešné přesvědčení o "vědeckosti" modernistického urbanismu (Brasília, Čandígarh), stojícího na zcestné víře, že vkus a jiné preference lze kompletně změnit převýchovou. Pinker také uvádí, že dekonstruktivistické interpretace zjištění tzv. nových věd (fraktály, nelinearita atd.) zdaleka nejsou vědecké, a matematik a fyzik Nikos Salingaros připojuje, že převod těchto zjištění do architektonického slovníku formou povrchní tvarové imitace (nakloněné stěny atd.) není možné zaměňovat s architekturou odrážející matematický řád světa.
Co se člověku líbí, co se mu z toho líbí nevyhnutelně a proč? - to jsou základní otázky, které si již nejméně čtvrtstoletí kladou specialisté různých oborů a nově konstituované disciplíny jako sociobiologie, neuroestetika a od roku 2005 neurokunsthistorie (Neuroarthistory, průkopníkem historik architektury John Onians). Ke zjišťování lidských preferencí se již nevyužívají pouze sociologické metody a statistika, nýbrž sofistikované metody a technologie mentálního mapování, experimentální stimulace mozkových center nebo záznamy proměn tělesné biochemie. Co se zatím zjistilo? Odedávna promýšlené úvahy o řádu v přírodě se dostaly na kvalitativně novou úroveň naukou o fraktálech. Benoit Mandelbrot, její zakladatel, upozornil už v 70. letech, že architektura Beaux Arts je více fraktální než modernistické budovy z 20. století. Tato skutečnost se potvrzuje u veškeré tradiční architektury, nikoli pouze evropské, a představuje tudíž univerzální pravidlo. Tradiční architektura je adaptivnější v neodarwinistickém smyslu: zatímco např. výměna oken na barokní stavbě, ač z mnoha důvodů problematická, zpravidla zásadně nenaruší výraz budovy, u Bruselské restaurace nebo hotelu Juliš v Praze znamenala podstatnou změnu. Mozek má "hlad" po určitých typech informací, mj. vizuálních, jež aktivují centra slasti - a tyto informace poskytuje výlučně přírodní prostředí. Pro zmíněnou žádost zavedl americký zoolog a sociobiolog Edward Wilson pojem "biophilia".
Architektura "biofilní", tj. komplexně reflektující kvality přírodního prostředí (fraktální tvarová organizace, prostorové formy, přírodní materiály, barevnost) působí více terapeuticky ve srovnání s architekturou vycházející z modernistické geometrické a materiálové imaginace, což ověřily výzkumy v nemocnicích a pozorování savců v zoologických zahradách v různých typech pavilonů. Pozitivně je přijímána nejednoduchost, hierarchie a symetrie, rovněž ovšem fraktálně strukturovaná v odstupňovaném systému subsymetrií. Druhu adekvátní měřítko se musí stát východiskem pro rozvíjení těchto kvalit směrem k jednotlivým detailům i naopak vzhledem k okolnímu prostředí - preferována je vizuální soudržnost, harmonie celku, respektive každého vjemu, včetně hmatových nebo zvukových. Mimořádnou "výživnou" hodnotu pro neurofyziologické pochody má tradiční ornament, odvozený z přírody a geometricky stylizovaný, a to větší, než prosté imitace přírodních tvarů (například gargantuovské napodobeniny krystalů, vodních kapek, zvířecích skeletů nebo buněčných pletiv). Neurální aktivita mladých krys přemístěných z napodobeniny minimalistického interiéru do informačně výživnějšího prostředí vzrostla až o 20 procent, zvětšil se jim mozek a zvýšila inteligence, což dokázaly testy v labyrintech. Neurální synapse jsou málo podporovány velkými nečleněnými plochami z materiálů jako sklo, beton nebo kov, naopak mimořádně podnětnými se ukázaly prefabrikované ornamentální panely z 19. století. O tom, že sterilní a monotónní prostředí přispívá u méně aktivních jedinců k apatii a u aktivnějších k sociálně patologickému chování, vědí lékaři již dlouho.
N. Salingaros vyvozuje z podniknutých výzkumů obecná doporučení pro architekturu, týkající se měřítka, materiálů atd. Obecně žádoucí je potlačení geometrické jednoduchosti rozčleněním a zapojení skutečné přírody, tj. zeleně a ekosystému s ní spojeného, přičemž postačuje intimní, z rozměrů člověka odvozené měřítko (balkon s květinami, veranda). Doporučuje se nové užití prvků z přírodních materiálů ze starých budov, neboť jejich "nutriční hodnota" je velmi vysoká, také díky stopám ručního opracování. Pokud je z různých důvodů nevyhnutelné použití betonu, měl by být používán jednak v lidském měřítku, jednak by se mělo využít jeho plasticity k modelování pomocí oramentálních vzorů (nestačí pohledový beton nebo rytmický otisk šalování, jež postrádá "fraktální přechod do mikrostruktury"). Nutno zdůraznit, že tento návod není stylově podmíněn, tedy se předpokládá, že "uživatelsky přítulnou" architekturu lze vytvořit rovněž pomocí nehistorizujícího slovníku, nikoli ovšem modernistického či neomodernistického v intencích momentálního mainstreamu. Salingaros sám několikrát v pozitivním smyslu připomíná Franka Lloyda Wrighta nebo Antonia Gaudího, obnovený zájem o ornament se objevuje rovněž mezi neoavantgardisty (tisk na různé povrchy ad.).

VI. Biophilia

Pozoruhodné důkazy pro tvrzení o druhových predispozicích pro určité estetické preference nacházíme koneckonců v životě a výrocích některých radikálních modernistů: Norman Foster, Ieoh Ming Pei nebo Peter Eisenman žijí v tradičních domech a posledně jmenovaný by podle vlastních slov ve svém díle ani žít nechtěl. Na Emila Přikryla působí starý Řím "svěžím a současným dojmem" (Era 21 VIII, 2008, č. 2, s. 53). Otázkou zůstává, proč tedy vzniklo tolik nebiofilních staveb a proč stále nacházejí své publikum? Odpověď není jednoduchá a zde ji pouze načrtněme: modernismus je - navzdory své předstírané sofistikovanosti - anticivilizačním a antihumánním hnutím, což ostatně Eisenman otevřeně deklaruje jako ctnost. Jeho propaganda směřuje k nízkým, stádním pudům a obavám, způsobem, který známe ze světa part a gangů (nebudeš moderní - nejsi in, na členitých římsách se drží nečistý prach, z něhož můžeš onemocnět atd.), a podporuje infantilní radosti (hra, persifláž). Na druhou stranu, díky mocenské podpoře zmasověl a v modernistických kulisách vyrostlo již několik generací (často s tzv. civilizačními chorobami), které si postupně odvykají zdravému životnímu stylu a spojení s přírodou. Tito lidé se rádi nechají rozptýlit extravagantní architekturou muzeí, kulturních center nebo knihoven, přitom však zůstávají vlažní k celkovému vzhledu sídel. Buď jsou jako třeba kuřáci lhostejní vůči možným negativním dopadům na (přinejmenším) vlastní život, nebo spoléhají na profesionály, kteří v rámci systému dělby práce mají danou sféru na starost.
Právě biofilní predispozice mohou být klíčem k vysvětlení až patologické zaujatosti modernistických architektů historickými městy a přírodním prostředím: jsou senzitivní, často skutečně výtvarně nadaní; ztratili střed (slovy Hanse Sedlmayra), avšak intuitivně cítí, že pro jejich tvorbu je "dialog" - jak tomu říkají - s přírodou a s tradiční kulturou nezbytný. Intenzivní a chytré zapojení přírodních prvků nebo vklínění do historické zástavby má ostatně lví podíl na atraktivitě významných modernistických ikon: čím by byla vila Tugendhat bez zelené zimní zahrady a skvostné polohy ve svahu s výhledem na staré město či Gropiovy mistrovské domky učitelů Bauhausu mimo borovicový lesopark nebo Zumthorův bregenzský Kunsthaus někde na zaprášené - modernistické - periferii? Rovněž ukázky z posledních let, které ilustrují tento text, by budily mnohem méně pozornosti, kdyby stály v sousedství staveb stylem a měřítkem příbuzných a nepřisávaly se, obrazně řečeno, paraziticky ke zdravým urbánním organismům, aby z nich odčerpávaly životní energii - pod záminkou, že ji sem samy vnášejí. Pomýlená představa prominentních českých modernistů a jejich apologetů o tom, že vynikají svým "respektem k historickému kontextu", představuje nejspíš především důkaz toho, že emocionálně podnětné prostředí malých českých historických měst dokáže i v zarputile "přísné" mysli rozeznít tóny na strunách uložených dostatečně hluboko, aby nemohly být rozladěné ideologickou kakafonií, a vynutit si výkon mnohem skvělejší, než jaký by byla schopna podat v kontextu méně atraktivním.
Nejen pro architekty, nýbrž také pro památkovou péči představují výsledky neurobiologických bádání zásadní výzvu. Již není třeba se zdráhat s tvrzením, že se chrání stará sídla a tradiční kulturní krajina, protože jsou "krásná", a v obavě před napadením z nevědeckosti či sentimentality zdůrazňovat jiné argumenty, třeba důležité (vzpomínková hodnota, historický dokument atd.), de facto nicméně podružné. Sám pojem památka získává nový výměr. Intuitivní tušení a "zdravý rozum" dostávají racionální vysvětlení. Bude možno přesvědčivěji a skutečně vědecky uchopit fenomén kvality architektonického výkonu. Konečně lze bez předpojatosti objasnit, proč nemůže být betonová kostka vražená do historických uliček nikdy pokládána za výkon souměřitelný s neméně razantně usazenou barokní kolejí, i když je třeba sama nejlepší stavbou ve svém desetiletí. Zkrátka proto, že skutečně vznikla na základě jiných principů, jiné - nebiofilní - estetiky, má celkově menší "výživnou hodnotu" pro organismus, a ty emoce, které stimuluje více než barokní stavba (rozčilení, pokoření), nejsou přínosné ve smyslu podpory zdraví a trvale udržitelného rozvoje.
Biologizace teoretické rozpravy nemůže ohrozit integritu architektury jako relativně samostatné disciplíny, podobně jako neohrožuje uměleckou kritiku, památkovou péči, dějepis umění, psychologii, sociologii a jiné obory, jež koneckonců svým stoletým úsilím o pomyslnou samostatnost (spíš rétorickým než faktickým) více ztratily než získaly. Potíže mohou vzniknout spíš v rovině aplikace, přesněji - v ochotě protagonistů zainteresovaných stran nahradit argumentační alchymii chemií. Je mimochodem velmi zajímavé, že ti nejschopnější a nejinvenčnější modernisté se v historickém prostředí převážně snaží projevit nedogmaticky a neikonicky (J. Pleskot v Litomyšli nebo S. Calatrava v Benátkách). Potvrzuje se mnohokrát opakované tvrzení, že prioritní není spor "starého" a "nového", nýbrž kvalitního s nekvalitním.

"Tradice je kontinuální mnohasetletý proces stavění ..., který opakováním získává na síle. Jakoby ten pratvar domu byl už napsán v nějaké božské pramatrici či snad v genetickém kódu?"


Contrasting Concepts of Harmony in Architecture: The 1982 Debate Between Christopher Alexander and Peter Eisenman, Lotus International XL, 1983, s. 60-68, online, cit. 28.2.2008.
George Hersey, The Monumental Impulse: Architecture's Biological Roots, Cambridge - London 2001.
Martin Horáček, Škola muzejní pedagogiky II: Dějepis umění v současnosti, Olomouc 2007, též online, cit. 2.6.2008.
Ivo Hlobil, Teorie městských památkových rezervací (1900-1975), Praha 1985.
Ladislav Kesner, Dějiny umění a teorie mysli, Umění LVI, 2008, č. 1, s. 16-28.
Jan Michl, Tak nám prý forma sleduje funkci, Praha 2003.
Steven Pinker, The Blank Slate: The Modern Denial of Human Nature, New York 2002.
Nikos A. Salingaros, A Theory of Architecture, Solingen 2006.
Nikos A. Salingaros - Kenneth Masden II, Neuroscience, the Natural Environment, and Building Design, in: Stephen R. Kellert et al., Biophilic Design: Theory, Science and Practice, New York 2008, s. 59-83, též online, cit. 2.6.2008.
Edward O. Wilson, Konsilience: Jednota vědění, Praha 1999.

---

Příspěvek vznikl s podporou Grantové agentury ČR (postdoktorský grant 408/08/P167).