Industriální dědictví na křižovatce

Téma industriálního dědictví se v našem vědomí, či spíše v našem životě zásadně posunulo. Již to není téma snové či teoretické, už je to téma všední, každodenní. Běžné. Jeho běžnost je pro tvořivé lidi velkou inspirací. Z původního objektu zmizela funkce, zůstala stavební podstata a zůstala také původní estetická hodnota – je zde tedy atraktivní úkol nalézt novou funkci. Přitom díky tomu, že industriální dědictví není vždy chápáno jako památka nejvyšší kategorie, lze s ním zacházet se značnou volností. Tam, kde tyto objekty a soubory vzali od počátku vážně, ať k tomu měli jakékoli důvody, udělali z toho skutečně přitažlivé místo. Ať slouží volnému času, vzdělávání, bydlení, jinému druhu výroby nebo kultuře či umění.

Všechny příklady se dají najít tam, kde vzali vysloužilou oblast průmyslového dědictví jen jako uvolnitelné místo pro aktuální současné stavění, obvykle danému místu vzali něco z jeho charakteru. Srovnávat můžeme snadno – Holešovice a Karlín si ze svého průmyslového původu oprávněně udělali charakterizující značku, Smíchov zevšedněl. A zdá se, že v tom nebude sám ... Mimo jiné i proto, že současné stavění jen málokdy dokáže dosáhnout úrovně přitažlivé, zapamatovatelné, člověku oslovujícího unikátní architekturou předváděné vizualizace nejen splývají, ale jsou zcela neidentifikovatelné, je lhostejno, zda je u nich napsána Praha či Brno nebo Ostrava. Vytváření míst s charakteristickým „geniem loci“ není v současném stavění nějak dosažitelné. A přitom téměř všude, kde kdysi stála nějaká fungující stavba, lze najít prvek, který místo určuje, oživuje – charakterizuje.

Zdá se mi, že v situaci dnešní doby, kdy budovy jsou stále univerzálnější jak ve výrazu, tak ve funkci, mají stavby z industriální doby velký význam. Nejen proto, že mají svou ojedinělou poetiku, jsou obvykle z doby, která estetickou hodnotu dosahovala jakoby automaticky, Respektive v dnešní době si víc a víc uvědomujeme a oceňujeme, že jsou z doby, která dbala na dokonalost stavebního detailu, krásného detailu, který má v sobě znaky unikátnosti, promyšlenosti a propracovanosti, které se jinak z našeho univerzálně globalizovaného světa masově vyráběných věcí vytrácejí. Právě ony se, nejen díky tomu, mohou stát důležitými body, které stvrzují identitu místa, tím, co lidi k místu poutá – tam, kde je dnes škola nebo byty nebo cokoli jiného fungujícího, to byla továrna, ve které pracoval můj děda, můj táta, tam je kus rodinné historie. To jsou místa, k nimž máme bezprostřední vztah – příklady právě s tímto pocitem oživených starých, vysloužilých industriálních staveb jsou.

 
Trhovec místo dělníka
„Specializovanou industrii vystřídal trhovec a jeho hodnoty!“ – citací slov filozofa Karla Kosíka si ve svém konferenčním příspěvku vypomohl sociolog Miloslav Lapka. Ilustroval jím zásadní faktor procesu záchrany našeho industriálního dědictví, totiž takřka totální zaměření české společnosti na materiální stránky života. Česká společnost – zdá se – k ochraně vysloužilého industriálu není vybavena hlavně mentálně. „Tyto objekty sice vyvolávají jisté nostalgické vzpomínky na někdejší stabilitu, ale jinak v lidech nevzbuzují žádné pozitivní konotace,“ konstatoval Lapka. Upozornil také na to, že postindustriální éra se u nás vlastně teprve těžce rodí: „Skandály kolem Opencard či IZIP nejsou jen doklady korupce, ale také i technologického a sociálního zpoždění“. Obtížná cesta k novému sociálně-ekonomickému modelu pochopitelně ztěžuje formování objektivního pohledu na nedávnou minulost, která je zatím vnímána spíše jako antiteze aktuálních cílů společnosti.

„Soudobá společnost sociálně-kulturní hodnoty architektury nevnímá a od svých architektů ani nepožaduje,“ potvrzuje jinými slovy totéž architekt Michal Šourek. Ten zároveň poukázal na ošidnost „ekonomismu“, totiž přepočítávání všeho a všech na koruny: „Stačí změna daňového systému a všechno bude jinak. Takovou změnu bychom ale na druhé straně potřebovali. Dnes daníme, jaksi skoro za trest, práci a její výtěžek. Pokud ale opravdu chceme udržitelný rozvoj, měli bychom zdaňovat především spotřebu přírodních zdrojů.“ Zatím ale právě tento aspekt stavební činnosti společnost moc nevnímá, proto i jen pár desítek let staré budovy raději bourá než opravuje a rekonstruuje. „Přitom náklady rekonstrukce mohou být nižší než cena novostavby,“ tvrdí architekt Šourek a odvolává se na zkušenosti vlastního ateliéru MS architekti.
 
http://www.stavebni-forum.cz/cs/article/21310/rekonstrukce-je-levnejsi-nez-novostavba/
 
Záchraně industriálních úhorů ale kromě psychosociálních a finančních bariér podle Šourka brání i leckteré bariéry praktické: „Máme hypertrofovanou kodifikaci stavební činnosti.“ Povzdechem ho doplnil architekt Roman Kraiczy ze Sekyra Group: „V Hamburku jsou v jedné nové budově společně koncertní sál a byty – něco takového u nás nelze postavit.“

Tradiční běh na dlouhou trať
Bez ohledu na potíže různého rázu lze ale zároveň konstatovat, že základní institucionální předpoklady k ochraně a revitalizaci chátrajícího nevyužitého industriálu už máme - byť se Česko k vnímání staré továrny či vápenky jako kulturní památky probojovalo až v 90. letech minulého století. Diskuse na toto téma začala už v dobách reálného socialismu, v 70. letech, a to v souvislosti s demolicí nádraží Těšnov, kterou se tehdy veřejnému mínění bohužel nepodařilo odvrátit. Současná exekutiva dnes už nicméně industriál do památkového fondu běžně zahrnuje, navíc díky dlouholetému působení VCPD (Výzkumné centrum průmyslového dědictví, působící pod vedením B. Fragnera při ČVUT) jsou už v mnoha regionech nevyužité stavební pozůstatky průmyslové výroby dobře zmapovány, popsány a katalogizovány. Jistý díl práce na tomto poli odvedla i státní agentura CzechInvest. Ovšem dlouho připravovaný dokument „Národní strategie regenerace brownfieldů“, který vznikal právě také za účasti CzechInvestu, zatím nemá ani definitivní znění, natož pak potřebná razítka. To je údajně výsledkem opakovaných vendett ve vedení agentury, zároveň to ale určitě odráží i priority naší politické elity a potažmo celé společnosti.

Pozitivním posunem formálních procesů spjatých s konverzemi na druhou stranu ale určitě jsou postupné změny v myšlení památkářů. Na žižkovském nákladovém nádraží se ředitelka NPÚ Naďa Goryczková nechala slyšet, že „tuto budovu bychom chránili trochu jinak než - dejme tomu - barokní stavbu“. A na konferenci Křižovatky architektury ji doplnil Jiří Vajčner z památkového odboru ministerstva kultury: „Konzervace takových objektů není nutná!“ Jedním dechem ovšem dodal, že u nás stát a jeho instituce zatím na industriál nemá specialisty s potřebnou kvalifikací.

Neviditelné ruce
Bez ohledu na obsah příspěvků, které na konferenci zazněly a jejichž tón byl už tradičně trochu pesimistický, některé její aspekty signalizovaly, že postoj české společnosti k průmyslovým úhorům není až tak katastrofální. Už samotné místo jejího konání – organizátory konference vtipně vybrané divadlo La Fabrika, právě dnes rozšiřované o další prostory – už svým názvem deklaruje naprosto jasně svůj původ. A to samé platí pro nedaleko stojící Pleskotovu továrnu na vodoměry, kancelářsko – rezidenční komplex A7 v holešovickém pivovaru, administrativní budovy Classic 7 v někdejších mlýnech či galerii DOX. Povedených konverzí prostě máme (a nejen v Praze) docela dost. I Holešovice samotné, jež jsou s industrializací Prahy spojeny pupeční šňůrou, svým dnes najednou barvitým životem ukazují, že vdechnout nový život starým budovám není tak strašně obtížné i ve větším měřítku. I bez unijních dotací a veřejnoprávní podpory. Ovšem také s vědomím toho, že zachránit vše skutečně nejde. Pokud se nesáhne k naprosto legitimní záchraně systémem řízené ruiny. Prostě zajistit, aby nikomu nic nespadlo na hlavu a pak už jen sledovat, jak pozoruhodně rychle se příroda opětně zmocňuje teritoria, které jí industrializace odebrala.