Schütte-Lihotzky

Margarete Schütte-Lihotzky

*23. 1. 1897 - Vídeň, Rakousko
18. 1. 2000 - Vídeň, Rakousko
Untere Weißgerberstraße 41, A-1030 Vídeň
+43 1 2083286
raum@schuette-lihotzky.at
Hlavní obrázek
Biografie
Margarete Grete Schütte-Lihotzky byla rakouská architektka, komunistická aktivistka a odbojářka proti německému nacismu. Byla jednou z prvních žen, které vystudovaly v Rakousku architekturu a pravděpodobně také první ženou, která se v Rakousku věnovala architektonickému povolání. Několik profesních let strávila v Německu, Sovětském svazu a Turecku. Mezi její neslavnější návrhy patří tzv. Frankfurtská kuchyně, která vznikla ve spolupráci s Ernstem Mayem v rámci projektů Nový Frankfurt v období 1925-30.
Margarete Lihotzky pocházela z dobře zaopatřené vídeňské rodiny, Její otec Erwin Lihotzky (1856-1923) byl liberálně smýšlející státní úředník s pacifistickými sklony (v roce 1918 prosazoval konec habsburské říše a vznik republiky). Její matka Julie Bode (1866-1924) byla spřízněná s německým historikem umění a muzejním kurátorem Wilhelmem von Bode (1845-1929). Dědeček Gustav Lihotzky byl starostou města Černovice, které bylo hlavním městem nejvýchodnější korunní země Bukovina, a později se stal dvorním radou na vídeňském Ministerstvu spravedlnosti.
Margarete Lihotzky studovala v letech 1915-19 architekturu u Oskara Strnada a pozemní stavitelství u Heinricha Tessenowa na vídeňské škole užitého umění (dnešní die Angewandte). Jako studentka se v roce 1917 účastnila soutěž na dělnické bydlení, kde se poprvé setkala s tématem sociální výstavby a za svůj projekt získala Cenu Maxe Mauthnera. Architektonickou praxi absolvovala ve Strnadově ateliéru, kde se podílela na projektu divadla pro režiséra Maxe Reinhardta. Díky účasti v soutěži na zahradnickou čtvrť Scharfberg se dostala do kontaktu s vídeňským osadnickým hnutím. Na začátku roku 1921 pracovala společně s Adolfem Loosem na projektu sídliště Friedensstadt. Následně pracovala s Ernstem Eglim na projektu sídliště Eden ve 14. vídeňském okrsku, kde se především zabývala otázkami racionalizace úklidu, o čemž napsala svůj první odborný článek. Od 1992 pracovala ve stavební kanceláři Rakouského sdružení pro přidělování zahrad a bytů. Navrhla základní typy osadnických domů a založila poradenské centrum pro bytové zařízení.
Prostřednictvím Adolfa Loose se seznámila s Ernstem Mayem, který ji v roce 1926 najal do oddělení typizovaných prvků ve Frankfurtu nad Mohanem, kde navrhla prototyp moderně zařízené kuchyně, kterých bylo nakonec v několika variantách instalováno v sídlištích Nový Frankfurt celkem 12 000 kusů.
Na městském stavebním úřadu potkala kolegu Wilhelma Schütteho, za něhož se v roce 1927 provdala. Pro sídliště vídeňského Werkbundu navrhla v roce 1932 dva řadové domy. Mezi 32 autory vídeňského funkcionalistického sídliště byla jedinou architektkou.
Po zhoršení ekonomické a politické situace ve Výmarské republice se v roce 1930 Ernst May s celou skupinou odborníků přestěhoval z Frankfurtu do Moskvy. Schütte-Lihotzky byla v Mayově týmu odbornicí na mateřské školy a školní budovy. Od Stalina měli za úkol v první sovětské pětiletce realizovat desítky socialistických měst v čele s velkolepým plánem průmyslového města Magnitogorsk na jižním Uralu, z něhož byla nakonec realizována jen čtvrtina.
1933 přestavila Schütte-Lihotzky své práce na světové výstavě v Chicagu. 1934 absolvovala přednáškové turné po Japonsku a Číně. 1937 odešla s manželem ze Sovětského svazu do Paříže a následně do Istanbulu, kde v roce 1938 získala příležitost vyučovat na Akademii výtvarných umění. Na počátku 2. sv. války byl istanbulská akademie bezpečným místem pro řadu dalších architektů jako Bruno Taut nebo Clemens Holzmeister. V Istanbulu se Schütte-Lihotzky také setkala s rakouským architektem Herbertem Eichholzerem, který se pokusil zorganizovat komunistickou odbojovou skupinu proti nacistickému režimu. 1939 vstoupila Schütte-Lihotzky do Rakouské komunistické strany (KPÖ) a v prosinci 1940 odcestovala do Vídně, aby navázala tajný kontakt s rakouským komunistickým hnutím odporu. Jen několik týdnů po svém příjezdu však byla po zradě informátora zatčena gestapem, obviněna z velezrady a 9. září 1942 odsouzena k trestu smrti (později změněno na 15 let vězení, ale její spoluobžalovaní byli popraveni). Následně byla převezena do ženské věznice v bavorském Aichachu, kde byla v dubnu 1945 osvobozena kanadskými jednotkami.
Po válce nejprve pracovala v bulharské Sofii. V roce 1947 se vrátila do Vídně, ale kvůli svému komunistickému přesvědčení nedostávala téměř žádné veřejné zakázky. Vídeňská sociální demokracie byla v té době přísně antikomunistická. Kolem roku 1950 však mohla navrhnout některé veřejné budovy (mateřská škola na Kapaunplatz ve 20. vídeňském obvod je dnes památkově chráněná).
V roce 1951 se rozvedla se svým manželem. Připravovala řadu výstav, pracovala na soukromých zakázkách pro mezinárodní organizace a pro ženské a mírové hnutí. Vydala se na studijní cesty, působila jako novinářka a pracovala jako konzultantka pro Čínskou lidovou republiku, Německou demokratickou republiku a Kubu.
V šedesátých letech vyprojektovala pro svoji sestru prázdninový dům v Radstadtu, kde od té doby trávila letní měsíce. Rakouská republika její dílo veřejně ocenila až s velkým zpozděním, kdy v roce 1980 získala Cenu města Vídeň za architekturu. V roce 1988 odmítla předání Ceny za vědu a umění od spolkového prezidenta Kurta Waldheima kvůli jeho pochybné nacistické minulosti (převzala ji až od nástupce Thomase Klestila v roce 1992).
1993 se ve vídeňském Muzeu užitého umění uskutečnila první ucelená výstava jejího díla pod názvem „Margarete Schütte-Lihotzky Social Architecture Contemporary Witness of a Century“.