Pecha Kucha Samba
Pecha Kucha* Nights uvedli v život v roce 2003 architekti Astrid Klein a Mark Dytham, Evropané usazení v Tokiu, zakladatelé architektonického studia Klein Dytham architecture. Chtěli vytvořit prostor pro setkávání architektů, designérů a kreativních tvůrců z nejrůznějších oborů, kde by si mohli navzájem v neformálním duchu vyměňovat inspiraci. A protože neformální neznamená beztvarý, ale pouze uvolněný, dali večeru základní rytmickou osnovu, kterou každý účastník naplní podle svého. Vymysleli skvělý způsob, jak dát lidem prostor pro prezentaci jejich tvorby a zároveň jim zabránit v unavování publika: každý mluvčí promítne 20 obrázků, z nichž každý zůstává na projekčním plátně po dobu 20 sekund. Celkem má tedy k dispozici 6 minut 40 sekund, a pak šup, děkujeme a nastupuje další. Během jednoho večera se tak ve svižném tempu představí průměrně 14 autorů. Patentovaný formát Pecha Kucha Nights se osvědčil, takže dnes probíhají tyto večery ve 34 městech po celém světě a nejméně dvanáct dalších se připravuje.
V úterý 20. února 2007 ve 20.20 odstartovala v žižkovském kině Aero první pražská Pecha Kucha Night. Plný sál naladili svým vystoupením perkusionisté z pražské školy samby: rytmické proměny v neutuchajícím tempu předznamenaly atmosféru celého večera. Organizátorka pražské Pecha Kucha Jana Kostelecká měla šťastnou ruku při výběru vystupujících: namixovala osobnosti z různých oborů, které by se za jiných okolností asi na jednom pódiu nesetkaly. Už jenom z výčtu architektů je zřejmé, že v Pecha Kucha jde mimo jiné o rozmanitost názorových pozic, která ve vzájemné konfrontaci plasticky vystoupí: Jaroslav Wertig, Kamil Mrva, Marcela Steinbachová, Svatopluk Sládeček a Petr Suske se odpíchli od svých realizací, Ivan Palacký se zdržel mluveného slova a připravil k projektům hudební doprovod, Adam Gebrian a Lukáš Brom zase představili svůj prostor na internetu. Vizionář Federico Díaz se střídal s vtipálkem Alešem Najbrtem a umělkyní Kateřinou Vincourovou, laureátka Chalupeckého ceny Barbora Klímová předvedla záznamy svých tolik diskutovaných provedení historických performancí ze 70. let v současném kontextu, Maxim Velčovský a Jakub Berdych představili stručnou historii Qubusu, kterou uzavřeli pohledem do velmi ekumenického kostela v Ostroměři, Milan Malík zřejmě definitivně zběhl od architektury k počítačové animaci a staví teď virtuální světy společně s Danielem Špačkem, a Jan Kaláb ukázal, že graffitti může být i pěkně vybarvená louže na asfaltu. Kandidátů na hvězdu večera by bylo hned několik, ale pro mne byl absolutně nezapomenutelný Svatopluk Sládeček. Sál se otřásal smíchy při vyprávění o jeho inspiracích a podvratné činnosti v moravské krajině, kde se svým týmem zachraňuje stavby, které by nikdo jiný rozhodně nezachraňoval. Petr Suske zase odkryl netušené souvislosti ekologického stavění a upozornil na zanedbávané alternativní zdroje energie ve spinningových a fitness strojích. Kateřina Vincourová naopak vyvolala aplaus intenzitou své ztišené prezentace, stejně jako Federico Díaz, který si svým klidným a uvolněným způsobem poradil i s neomaleným narušitelem z publika. Byl to moc pěkný, inspirativní večer a myslím, že určitě nejsem sama, kdo se těší na pokračování 20. dubna zase ve 20:20 v Aeru.
www.pecha-kucha.org
www.pechakucha.cz
* pecha kucha je prý japonský výraz pro zvuk, který vzniká při živé konverzaci: do češtiny se překládá jako "cvrkot". V praxi je pecha kucha spíš obrazová smršť.
V úterý 20. února 2007 ve 20.20 odstartovala v žižkovském kině Aero první pražská Pecha Kucha Night. Plný sál naladili svým vystoupením perkusionisté z pražské školy samby: rytmické proměny v neutuchajícím tempu předznamenaly atmosféru celého večera. Organizátorka pražské Pecha Kucha Jana Kostelecká měla šťastnou ruku při výběru vystupujících: namixovala osobnosti z různých oborů, které by se za jiných okolností asi na jednom pódiu nesetkaly. Už jenom z výčtu architektů je zřejmé, že v Pecha Kucha jde mimo jiné o rozmanitost názorových pozic, která ve vzájemné konfrontaci plasticky vystoupí: Jaroslav Wertig, Kamil Mrva, Marcela Steinbachová, Svatopluk Sládeček a Petr Suske se odpíchli od svých realizací, Ivan Palacký se zdržel mluveného slova a připravil k projektům hudební doprovod, Adam Gebrian a Lukáš Brom zase představili svůj prostor na internetu. Vizionář Federico Díaz se střídal s vtipálkem Alešem Najbrtem a umělkyní Kateřinou Vincourovou, laureátka Chalupeckého ceny Barbora Klímová předvedla záznamy svých tolik diskutovaných provedení historických performancí ze 70. let v současném kontextu, Maxim Velčovský a Jakub Berdych představili stručnou historii Qubusu, kterou uzavřeli pohledem do velmi ekumenického kostela v Ostroměři, Milan Malík zřejmě definitivně zběhl od architektury k počítačové animaci a staví teď virtuální světy společně s Danielem Špačkem, a Jan Kaláb ukázal, že graffitti může být i pěkně vybarvená louže na asfaltu. Kandidátů na hvězdu večera by bylo hned několik, ale pro mne byl absolutně nezapomenutelný Svatopluk Sládeček. Sál se otřásal smíchy při vyprávění o jeho inspiracích a podvratné činnosti v moravské krajině, kde se svým týmem zachraňuje stavby, které by nikdo jiný rozhodně nezachraňoval. Petr Suske zase odkryl netušené souvislosti ekologického stavění a upozornil na zanedbávané alternativní zdroje energie ve spinningových a fitness strojích. Kateřina Vincourová naopak vyvolala aplaus intenzitou své ztišené prezentace, stejně jako Federico Díaz, který si svým klidným a uvolněným způsobem poradil i s neomaleným narušitelem z publika. Byl to moc pěkný, inspirativní večer a myslím, že určitě nejsem sama, kdo se těší na pokračování 20. dubna zase ve 20:20 v Aeru.
www.pecha-kucha.org
www.pechakucha.cz
* pecha kucha je prý japonský výraz pro zvuk, který vzniká při živé konverzaci: do češtiny se překládá jako "cvrkot". V praxi je pecha kucha spíš obrazová smršť.
Fotografie: Hynek Plieštik
0 comments
add comment
