V zrcadlech zrcadla

Rozhovor s Petrem Hájkem o zářijové výstavě Principy

Reagují architekti nějak na současnou globální katastrofu? Když jsme nedávno domlouvali dnešní interview, vznesl jsem mj. i tuto otázku. Na záplavy nebo zemětřesení reagovali architekti například navrhováním různých mobilních buněk apod. Řekl jste, že právě periskopy na náměstí před budějovickou galerií jsou vaší odpovědí…
P. Hájek:
Na jaře jsem ještě netušil, jaké přijdou restrikce ohledně šíření nemoci Covid-19. V průběhu přípravy výstavy jsme zvažovali, zda ji pro jistotu nepřesunout do roku 2021. Měli jsme obavu, že kdyby došlo ke zhoršení situace, galerie by se musela uzavřít. Přemýšlel jsem, jak by bylo možné výstavu nějak alternativně zpřístupnit. Znamenalo to najít způsob, aby ti, co budou muset stát venku, viděli na to, co bude zavřeno uvnitř.
A napadlo mě, že bychom mohli využít právě princip periskopu. V Domě umění byla situace pro záměr příznivá: galerie se nachází v prvním patře, hlavní výstavní prostory jsou orientované do náměstí, je tam loubí a dostatečně široký chodník, aby se tam něco takového umístilo. Ale pořád jsme nevěděli, jak důsledná bude případná uzávěra kulturních zařízení; a v jednu chvíli jsem dokonce začal ze zoufalství uvažovat o určité stavební úpravě – chtěl jsem zazdít vstup. Byl by to určitý manifest téhle doby. Nicméně to neprošlo. Dnes už vím, že naštěstí. Ta myšlenka nebyla dobrá. Samotná vernisáž nakonec skutečně proběhla venku. Vnitřní prostory byly přeplněné a nechtěli jsme riskovat. Zahájili jsme zpěvem. Sólista, Denis Kutý, asi jedenáctiletý hoch, zpíval nahoře v galerii. Zvuk procházel periskopem a v té troubě se zkresloval nebo spíš modeloval krásným hlasem i melodií – a také zvláštní ozvěnou. A tak byl výsledný dojem úžasný. Kromě obrazového vznikl i zvukový most. Na dernisáži jsem chtěl tubusy použít jako stroje na hluk, které vymyslel italský futurista Luigi Russolo a zahrát na ně jeho legendární skladbu Probuzení města, ale pandemická opatření to překazila. Periskopy jsou celkem tři. Do každé výstavní místnosti směrem do náměstí vedl jeden. Zvenku jsou červené a zevnitř černé. Tubusy byly vyrobeny z překližky a měly vyztužená obvodová žebra. Ta se umístila vně tubusu: Uvnitř by mohla rušit obraz…

Než se dostaneme k obsahu expozice, co ovlivnilo rozhodnutí o názvu Principy?
Pro odpověď se musím vrátit daleko v čase. Moje školení na pražské technice a potom i na AVU bylo založeno na hledání silného konceptu jako základu, na kterém se poté vystavěl návrh. Později jsme s tímto postupem navrhování experimentovali v praxi a vyprecizovali jsme pracovní metodu založenou na inspiracích. Opírali jsme se často o inspirace z oborů mimo architekturu. Inspirace pak sloužila k sepsání pomyslného scénáře, kterému se výsledný návrh podřídil. V posledních návrzích u mě převážily jako inspirační zdroje přírodní vědy. Na nich jsem si uvědomil, co jsem už asi dávno věděl, ale tak jasně nevnímal, že hlavní ingrediencí inspirace je princip. Něco, co obsahuje trvalou hodnotou a uchová si jí dokonce bez ohledu na to, jakou jí přisoudíte výtvarnou podobu.

Principy jako byste se vracel k počátku. K nějakým kořenům. A asi i k řádu... (Slovo princip původem z latiny znamená také řád nebo nepřímo dokonce samu architekturu – když vyjdeme z řeckého synonyma arché… - pozn. red.) Nicméně zastavme se u vaší expozice. Mohl byste jí čtenáře stručně provést?
Hlavní část výstavy jsme umístili do tří výstavních místností směrem do náměstí. V každé se představil jeden model, který reprezentoval jeden z principů. Mezi exponáty jsme zavěsili obrazy malíře Josefa Duchana založené na principu optických klamů. Zajímají mě inspirace mezi obory a Josefova práce je pro mě už dlouho velmi inspirativní a jsem rád, že pozvání ke společné výstavě přijal. Skrze periskopy se pak konstelace obrazů a modelů dala pozorovat rovnou z náměstí.

Hned první byl vystaven projekt sálu Karlovarského symfonického orchestru. Jak byste popsal model jeho fungování?
Do památkově chráněné historické budovy Císařských lázní jsme vložili objekt – transformer. Ten je ve své podstatě přístrojem, který v sobě integruje řadu funkcí. Pomocí hydraulicky ovládaných komponentů umí transformovat svůj tvar, a měnit tím prostorové konfigurace sálu a parametry prostorové akustiky. Prostor historické dvorany, která má být na sál přestavěna, je pod přísnou památkovou ochranou. Museli jsme se novými konstrukcemi maximálně separovat a vše koncentrovat do sofistikovaného kompaktního řešení. A to mě na tom zároveň i bavilo.

Řešení jako by vzdáleně připomínalo vaší už trochu starší rekonstrukcí koncertního sálu v Litomyšli – ještě jako zakázku kanceláře HŠH. Jistě ale byly mezi řešeními rozdíly…
Rozdíl je právě v principech. V Litomyšli se jeviště může posunovat na kolejnici tam a zpátky. Funguje jako píst a reguluje množství akusticky aktivního vzduchu – prostoru. Sál je ve faktickém smyslu hudební nástroj, který můžete naladit na konkrétní produkci. Sál v Karlových Varech je robotický transformer. Robot, který nese na svém hřbetě hlediště i orchestřiště. Má robotické ruce, kterými vyjímá z pomyslných kapes různé přístroje a akustické nástroje a přidává je nebo odebírá z prostoru sálu. Třeba i varhany. Je to takový švýcarský nůž. Otevřete, co zrovna potřebujete.
Druhým exponátem je rodinný dům – Dům periskop. Parcela se nalézá nedaleko Šáreckého údolí. Aby ze svého domku měl klient průhled do krásného údolí, musel by vylézt takříkajíc za komín. Jenže obývací pokoj měl být umístěn v přízemí – v návaznosti na zahradu za domem. Navrhli jsme dům tak, že má po celé výšce, přes čtyři podlaží halu, ve které jsou umístěna zrcadla. Jedno pevné nahoře a jedno posuvné, které se dá ručním mechanismem přesouvat do všech podlaží a s ním se posouvá i pohled do krajiny.

Jako třetí model jste vystavili Muzeum filmu…
K návrhu objektu na tomto principu přispěla náhoda. Muzeum filmu je přepisem dvojrozměrného obrazu z takzvané zvukové kamery do objemu domu. Zvuková kamera se dříve používala k optickému zápisu zvuku na filmový pás. Společnost NaFilm nás před několika lety vyzvala, abychom pro ni vytvořili návrh nového muzea filmu. Návrhy vznikly nakonec dva. Jeden s názvem Galegion v našem ateliéru na fakultě architektury a druhý, prezentovaný na této výstavě Principy. Když jsme se setkali nad zadáním poprvé v muzeu v Nerudově ulici, zaujal mě jeden z exponátů. Nevěděl jsem, že je to zvuková kamera. Do mikrofonu jsme z legrace vyslovili přání, aby vzniklo muzeum filmu. A z krabičky za okamžik vyjel pás s optickým přepisem. Došlo mi, že máme hotový návrh. Útržek pásku s obrazem tohoto přání jsem si vzal – na památku. Podle záznamu jsme pak přesně vytvořili geometrii půdorysu. V jeho tvaru tak zkameněl hlas. Poetické je, že jej můžete slyšet znovu. Vyvolat jej zpětně… Když vezmete půdorys domu a zpětným postupem jeho obraz převedete na zvuk, uslyšíte dávné přání.

Princip periskopu

Zastavme se u mechanismu fyzikálního jevu, který podmiňuje fungování tohoto původně vojenského zařízení.
Myslím, že to zná každý. Periskop umožňuje transport obrazu a využívá k tomu odrazu na rovinných zrcadlech. ... Paprsek se tak odráží od prvního zrcadla k druhému a od něj pak na sítnici pozorovatele. Obraz není stranově převrácený, protože převrácení od jednoho zrcadla se vyruší odrazem od druhého. Takže sestrojit periskop je vlastně jednoduché. První jsme v naší práci realizovali při rekonstrukci Vodárenské věže na Letné. Navrátili jsme, řečeno obrazně, po sto letech věži oči, jak již jsem se někde zmínil. V době, kdy se vodárna postavila, byly okolní domy nižší, a tak věž nabízela pohled z ochozu až na horizont pražské krajiny. Díky našemu periskopu tuto možnost máte i dnes.

Myšlenka ve stadiu zrodu je vždy fascinující. Mluvím o okamžiku, kdy člověku přijde na mysl klíč k idei. Dokážete si tento zásadní okamžik u projektování Vodárenské věže vybavit? Jak se objevil nápad osadit na věž periskop?
Je to už delší dobu. Ale pokud si pamatuji, hledali jsme využití nefunkčního komína po parním stroji. Představte si komín, který vede od přízemí až na střechu středem celé věže. Co s tím? Můžete to nechat tak, ale mně vadilo, že nemůžeme na nic přijít, snad kromě výtahu. Pak někdo v ateliéru povídá: tak tam dej ten svůj periskop! Byl to sice ironický vtip, ale najednou vám v okamžiku dojde, že přesně tohle je řešení, co potřebujete. A je to ten okamžik. Často se stává, že řešení vás napadne, když na ně nemyslíte. Je to záhada mysli. Nevíme, co iniciovalo okamžik, kdy napadlo Rudolfa Labana vytvořit notaci tance nebo Otto Lindsteda připínáček. Ale přišel. Najednou se to všechno propojí. A zajiskří. A je to.

Zrcadlo samo o sobě je prostý, ale neskonale úžasný vynález…
Samo zrcadlo a zrcadlení fascinovalo napříč dějinami. Jeden z nejzajímavějších textů je od Michela Foucaulta v knize Myšlení vnějšku. V kapitole O jiných prostorech, kde se zabývá utopií a heterotopií zrcadla mimo jiné říká asi toto: V zrcadle jsem tam, kde nejsem. A možná tohle kouzlo nás pořád přitahuje.

Co člověka u vašeho výkladu z širšího pohledu také napadne: Periskop vychází z mechaniky obyčejného zrcadlení – ale dnes kralují celé planetě sofistikované digitální technologie…
Když přenášíte obraz na malou vzdálenost je zrcadlení nejjednodušší, proč tedy věc komplikovat. Digitální technologii bych použil tam, kde mi přinese výhodu. Nelze říci, zda je jeden způsob lepší než ten druhý. Jde spíš o přesnost v použití.
Viděl jsem krásnou výstavu architekta Petera Zumthora v jeho galerii v Bregenzu. Spočívala v tom, že vystavoval své realizace z různých koutů světa promítáním na velká plátna on-line. Obraz vypadal statický, ale nebyl. Létaly tam mouchy a oblaka plynula po obloze a průvan pohyboval jemně závěsy. Bylo to magické.

Zrcadlo jste použil, jak známo, ještě u jedné realizace. V krematoriu pro zvířata... Ovšem už ne jako princip periskopu.
Ano. To krematorium se jmenuje Věčná loviště a v současnosti prochází zkušebním provozem. V krásné krajině s keři z divokých růží, jsme umístili velké zrcadlo – na výšku asi devět metrů a na délku asi dvanácti metrů. Zrcadlo je řešeno jako plocha, složená ze stejných drobných hexagonálních dílů. Za ním je schován provoz krematoria. Takže když někdo kráčí do krematoria a podívá se do zrcadla, hledí vlastně do budoucnosti – vzhledem k rychlosti světla. Než k němu odraz docestuje zpět, představuje již s ohledem na průběh času starý obraz, resp. pozorovatel se dívá na něco z minulosti. Přestože průběh tohoto procesu nemůžeme co do toku času svými smysly vůbec postřehnout a tedy vnímat, představuje fyzikální princip, který symbolicky navozuje atmosféru vzpomínání. Protože vzpomínání je vlastně otočení se do minulosti. Nemůžete to lidskými smysly vnímat, ale pro mě to má symbolický význam, který jsem chtěl v návrhu použít… Navíc zrcadlo je samo o sobě v krajině výtvarně působivé. Odráží vše kolem sebe. Každé zrcátko je lehce jinak natočené. Obraz se jakoby chvěje. Máte pocit, že přicházíte k nějakému portálu do jiné dimenze. Je to surrealistický zážitek. A nedá se přesně popsat. Musí se to zažít.

V zrcadle dětství


Některými kroky, možná i navrácením některých pojmů na scénu jako byste nastavil zrcadlo tvořivosti oboru – a to cestou různých inovací a experimentů nebo utopií… Připomeňme například Anastomozis nebo nedávnou výstavu Galegion v Doxu atd. Vybavíte si, kdy jste v sobě našel tuhle objevitelskou strunu?

Když jsem byl malý kluk, chtěl jsem být vynálezcem. Můj vzor byl Thomas Alva Edison nebo Nikola Tesla. Asi to sem nepatří, ale přinesl jsem si před časem knížku o Teslovi. Z antikvariátu. Listuju a najednou jsem ztuhnul. Když jsem byl totiž poprvé před 25 lety v New Yorku, bydlel jsem v hotelu New Yorker – tam kde konec svého života strávil i Tesla. Myslím, že to bylo ve 32 patře.

To vypadá na neuvěřitelnou náhodu…
… To není všechno. Tu knížku jsem dostal náhodou, jako pozornost k nákupu v antikvariátu. Což je trochu strašidelné…

Nejen díky periskopům, ale i jednoduchým podáním exponátů byla vaše výstava atraktivní pro širokou veřejnost, byl to záměr?
Ano. Výstava byla určena i pro širokou veřejnost. Chceme obor také popularizovat a děláme to tedy tak, abychom tématem zaujali. Někdy se stačí podívat na věci jinak. Chtěli jsme expozicí mimo jiné ukázat, že architektura nemusí být jen práce s typologií, konstrukcí nebo tvarem. Ale že je to také dobrodružství. A objevování. Nikdy nevíte, jestli kolem půjde kluk nebo holka a sepne jim to a stanou se architekty. Kolik jsme možná propásli Le Corbusierů jenom proto, že se nedozvěděli, že jimi jsou.

Čtvrtý prostor

Dovolte se závěrem vrátit na úplný začátek. Instalaci jste pořádal ve čtyřech výstavních prostorách Domu umění. Zmínil jste se ale zatím jen o třech. A co ta čtvrtá? Nebo jste tam nevystavovali?
Původně jsem v tom prostoru nechtěl vystavit nic. Důvodem byl koncept tří exponátů ve třech místnostech. Navíc exponát v této části by nebyl z náměstí v periskopu vidět. Chtěl jsem tento čtvrtý prostor jednoduše vynechat a nedávat do něj nic. S tím ale nesouhlasil ředitel Domu umění a kurátor výstavy Michal Škoda. Hledal jsem tedy nějaké řešení jak z toho ven. Kdesi jsem četl jakýsi historický text, který popisuje v obecné míře prázdnotu vesmíru. A ta vzpomínka na něj mi teď pomohla. Stálo tam něco asi jako: Prázdno je stav, který umožňuje, aby se mohlo stát vše ostatní. A tak jsme tuhle větu napsali na stěnu – v prázdném prostoru. Prázdný ale nebyl. To slovo mu dalo smysl.

Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský
0 comments
add comment

Related articles