24 comments
Fotografie památnáku zde:
šakal
| 09.10.19 03:34
http://jdem.cz/ffbsg4 ... TOHLE provedli vesnickému domku! Nemohu se zavit dojmu, že je to ještě větší hrůza, než jsem čekal. Jestli chtějí Palachovu památku ještě více lidem odcizit, tak to je po Hejdukových "Ježcích v kleci" na Alšově nábřeží další dobrý krok (7:- /)
Absurdní...
Vích
| 09.10.19 10:32
Ono je to podobně absurdní divadlo modernistickou architekturou oslavovat odpůrce modernismu. Podobný příběh je s náměstím v. Havla na nádvoří Nové scény, kterou nesnášel. Nevím, jak to neomodernistum vysvětlit, že jsou dědici totality. Oni si to nepřipouští. Fakt mne to trápí.
Souhlasim, pane Vichu.
šakal
| 10.10.19 02:44
Je to celé divné. Kdyby mi ukázali v Palachově dětském pokoji stolek a pero s násadkou (to by bylo jedno, že by třeba šlo o vylhané exponáty), začal bych o něm přemýšlet jako o živoucí bytosti... Ale takhle?!
dědici totality
Karel Doležel
| 10.10.19 04:08
Pane kolego Víchu, nechápu, jak můžete tvrdit, že neomodernistická architektura je dědictví totality, to je čirá absurdita....ty stovky špičkových neomodernistických/potřeboval bych Vaši definici tohoto pojmu/architektur na západě, jihu i severu, jsou dědictvím totality????
Šakal
Karel Doležel
| 10.10.19 05:18
Pane Šakal, jste velmi aktivní, ale lépe by pro Vás i nás, čtenáře, bylo napřed velmi silně prohloubit povědomí o oboru architektura a až pak psát moudra z lidu...Návrh vyhrál v soutěži, mohl jste se zúčastnit...Víchovi píši zvlášť, neviděl jsem to, takže zatím mlčím...
Madona mia, jak ten obyčejný vesnický domek zprznili, chudák Palach
Zita Charanzová
| 10.10.19 09:15
Tak mi to připadá jako pitevna zkřížená hitlerovým hlavním stanem a ještě navíc z betonárkou.
Madona mia, jak ten obyčejný vesnický domek zprznili. Vždyť je to tam v té normální zástavbě jako vřed typu Transgas.
Co na to říkají sousedé ve vesnici v hospodě?
A prosím co jsou uvnitř ty paňácy rachytické?
Prorokuji, že tu hrůzu jednou zbourají a postaví tam opět hezký domek pro bydlení nějaké běžné rodiny s dětmi.
Výchozí situace a podmínky soutěže
Ivan
| 10.10.19 11:07
Myslím si, že k pochopení památníku Jana Palacha je třeba znát některá fakta, která jsou obsažena např. zde https://zpravy.aktualne.cz/domaci/palachuv-rodny-dum-chatra- s-vymlacenymi-okny/r~i:article:627020/
a zde https://www.cka.cz/cs/souteze/vysledky/pamatnik-jana-palacha -ve-vsetatech.
Zadání soutěže bylo vzhledem ke stavu objektu a ztrátě přímé vazby na osobnost i rodinu Jana Palacha logické a vítězný návrh podmínky soutěže splňuje. Alternativní představa, že dům někdo pietně zrekonstruuje do historicky věrné podoby z ledna 1969, vybaví ho falešnými exponáty a interiér se tak bude podobat cimrmanovské expozici muzea peří, by byla ve vztahu k Palachovi tragickou karikaturou. Památník Jana Palacha mi svým způsobem připomíná Památník Tomáše Bati.
re dědici totality
Vích
| 11.10.19 12:19
Karle, vždyť říkám, že to neomodernisté nechápou a že nevím, jak to vysvětlit. No zkusim to, je to otázka výkladu historie 20. století, otázka, jak vznikly ty strašidelné fašistické a komunistické totality, jak vzniklo celé to vnímání člověka jako stroje, jak ho skvěle popisuje Chaplin ve filmu Moderní doba už v roce 1936. Jak vznikly koncentrační tábory a gulagy, jak vznikla železná opona, jak vznikla panelová sídliště nebo třeba takový "Palác kultury". I na západě se cítili zotročení a v 50. a 60. letech v nové generaci vznikla revolta v podobě rokenrolu a hippies. A vznikla postmoderní architektura a nový urbanismus, který všechny ty nelidské krabice a nefunkční města hodil do koše. Rok 1969 byl v tomto zlomovým, na západě vyhrála svoboda a k nám přijely tanky. Palach se upálil a Chartisty a máničky začali zavírat. Pro mne to jsou spojité nádoby, jedna doba, jedna politika a jedna kultura panelových sídlišť. Já jako sídlištní Husákovo dítě jsem si ve frontách v jídelně s pionýrským šátkem na krku tuto odlidštěnou marnost uvědomoval celkem masově. Pro mne to nebyla doba svobody. Až v roce 1989 jsme tu tupou unifikaci a industrializaci porazili v naději, že svět rozkvete a lidská individualita se stane normou, měřítkem a respektovanou součástí každého rozhodnutí. Ale barevná a vtipná postmoderní architektura 70. a 80. let, která pomohla změnit totalitní myšlení, byla prohlášena za užvaněnou a znovu někdy od roku 1999 nastoupila diktatura betonářů karteziánských souřadnic. Jakoby k žádné reflexi vůbec nedošlo. Což mne trápí. A prosím klidně mi tykej, že máme jiné názory na moderní a postmoderní kulturu, by nám nemělo bránit v přátelské komunikaci. Pomník Palachovi bych daleko raději viděl ve stylu Yellow Submarine, stylově mi ta dekonstruktivní neomoderna od MCA k němu prostě nesedí a vnímám to jako dezinterpratci jeho odkazu a jako absurdní nonsens. Pro mne je Palach toto: https://youtu.be/vefJAtG-ZKI
Nepochopitelné
Ondra
| 11.10.19 01:26
Proč nemohl dům Palachových zůstat co nejvíc takový, jaký byl v době kdy tu Palachovi žili? Těšil jsem se, když padlo rozhodnutí vybudovat zde Palachův památník, že to místo jednou lépe poznám a skrze něj nahlédnu i do Palachova světa. Bohužel se to nikdy nestane. Téměř celý domek byl odvezen na smeťák a místo něj se tu uvelebily obvyklé, tisíckrát převařené pomníkářské rekvizity (pohledový beton, korten, průzory místo oken etc.) a triviální sentimentální symbolika (schody, stůl, "hrana zla" etc.). Je to smutné, jak se to mohlo stát??
Pro Ondru
Ivan
| 11.10.19 02:09
Proč...? Protože jím nebyl už desítky let před zahájením úprav. Myslím, že po prodeji domu jiným vlastníkům a jeho zchátrání už skutečně nebylo co zachraňovat. A reálie z života JP a rodiny by měly být obsahem druhé části památníku. https://legacy.blisty.cz/gal.php?id=526
A proč je podle Vás ta symbolika použitých prvků sentimentální?
...
D.
| 11.10.19 03:55
Je velkým paradoxem této doby, že čím více informací se dá získat a to stále jednodušším způsobem, tím méně někoho skutečnost zajímá. Možná právě proto je odkaz Jana Palacha aktuálnější než kdy dříve. Je tragikomické, že i v diskuzi na archiwebu zaznívají absurdní myšlenky a nápady, jejichž nesmyslnost lze přitom zjistit během pár minut na internetu. Záslužná práce architektů porotců i lidí z Národního muzea je negována prostřednictvím zcela nesmyslných myšlenek a argumentů.
Dům, který Národní muzeum získalo, není rodným domem Jana Palacha a paní Palachová ho již mnoho desetiletí nazpět prodala, přímé spojení s osobou Jana Palacha je tedy pouze v daném místě, dům je sám o sobě zcela nezajímavý a byl koupen ve špatném stavu. Nakonec i samotná myšlenka pietní rekonstrukce (co by to znamenalo?) je naprosto zcestná a můžeme se jen bavit o tom, jestli takový památník má nebo nemá být. Stačí se podívat na zadání soutěže a je zřejmé, že kritika architektů je zcela mimo, z jejich strany došlo k perfektnímu splnění zadání. Pokud má být čin Jana Palacha připomínán a nemá se na něj zapomenout, je zvolená forma naprosto adekvátní. Jde o jeho čin, myšlenky a postoje a ne o to, aby se školní výprava povinně podívala do jeho pokoje, kde u postele budou ležet jeho bačkory. Takto se dá (skvěle) prezentovat Jára Cimrman a ne osobnost Jana Palacha. Navíc samozřejmě jde především o zdůraznění a neustálé připomínání důležitých a vlastně celkem univerzálních myšlenek a ne nějakým předmětů. To nemluvím o tom, že i ony předměty jsou tam v adekvátní podobě prezentovány.

Pro Ivana
Ondra
| 11.10.19 03:52
Zachraňovat rozhodně bylo co. Ten dům měl normálně zdravé stěny, střechu, nebyl nejmenší důvod ho celý "vybagrovat". Pokud v něm v posledních desetiletích došlo k nějakým stavebním úpravám, nebylo jistě nic složitého přiblížit dispozici tohoto malého vesnického domku původnímu stavu. Měli jsme dům, kde bydlel Jan Palach a už ho nemáme, je pryč, navždycky.

A sentimentální samozřejmě proto, protože povrchní, formální... "Hrana zla", "schody co nikam nevedou", "prostý stůl", celé je to jak vystřižené z nějaké sentimentální básničky. Můžete to strčit do jakéhokoliv památníku a lidi budou dojati, příběh Jana Palacha, s čím se utkal (a s čím se jednou v jiné podobě budeme možná zase utkávat i my) to ale nijak neobjasňuje. Zachování domku takový, jaký byl, v jeho prostotě a obyčejnosti, by alespoň dal člověku zprávu, že každý může být v různé míře postaven před Palachovo dilema. Bylo by to znepokojivé, ale nebylo by to aspoň sentimentální. Místo toho ovšem máme zadumané bloumání kolem kortenové hrany zla a sádrového stolečku.
...
D.
| 11.10.19 04:16
V první řadě je potřeba z debaty o podobě památníku vynechat architekty, z jejich strany došlo k naprosto přesnému splnění zadání.
Pietním způsobem je logické přistoupit třeba k rekonstrukci ateliéru významného fotografa, dokonalým příkladem může být třeba dům Karla Čapka, kde bude naopak zvoleno zcela pietní řešení, protože ten dům a interiér (ve svém stavu) jsou zcela zásadní pro vyprávění Čapkova životního příběhu. Dům, ve kterém Jan Palach žil není zajímavý vůbec ničím, jeho příběh s ním nemá prakticky nic společného (někde bydlet musel), nejedná se o žádné rodinné sídlo s poutavou historií, vysvětlující třeba pozadí jeho činu. Zvolené abstraktní řešení navíc poutá pozornost k jeho životnímu příběhu, což je jeho dědictví, které musíme udržovat. Síla tohoto památníku vychází z toho, že se nejedná o památník na nějakém náhodně zvoleném místě (nějaká volná nemovitost Národního muzea), ale v místě, kde Jan Palach žil, pokud to má ale nějak reálně fungovat, musí se příběh vyprávět abstraktním způsobem pomocí vyvolání emocí a musí ponechat dostatek místa pro vlastní myšlení i emoce návštěvníků.
Pro Ondru 2
Ivan
| 11.10.19 06:03
Vidíte, a já si naopak myslím, že sentimentální by byla právě snaha vrátit ten dům o 50 let zpět, nebo dokonce zinscenovat v něm otisky posledních dní života JP. To mi evokuje barvotiskové kouzlo Babiččina údolí, kam se s dojetím chodíme dívat na Staré bělidlo...
Navíc osud Palachova domu - kdysi s živností prarodičů zaříznutou komunistickou diktaturou, poté jako bezpečný přístav evangelické rodiny, pak místo, odkud se JP vydal na svou misi a kde poté jeho rodiče museli prožít těžké měsíce a roky, až do jeho zchátrání v posledních desetiletích - je sám o sobě symbolem. Vámi popsané prvky v interiéru tento příběh lapidárně připomínají. A transformace domu v památník v realizované podobě je dovyprávěním (a také ozvěnou) i tohoto příběhu po 50 letech.
Vím, že existuje jistě více možných řešení, ale zvoleno vždy může být jen jedno. Je pravděpodobné, že se nebude všem zamlouvat, a nesouhlas lze i vyslovit. Ale pokud na základě jasného zadání proběhla standardní soutěž, nevidím akceptovatelný důvod, proč vítěznému návrhu takto "okopávat kotníky".

Pro Ivana 2
Ondra
| 11.10.19 09:59
Vidím, že se poněkud míjíme a snad je i na čase uvolnit debatu dalším, ale pokusím se ještě naposledy svůj postoj vysvětlit. "Otisky posledních dní života", ani žádné jiné otisky jsem opravdu na mysli neměl a o ničem takovém jsem se ve svém příspěvku vůbec nezmiňoval. Vyjádřil jsem především zklamání a lítost nad tím, že jsme měli domek, kde žil Jan Palach, kus jeho života, a že jsme to ztratili. Jsem přesvědčený, že to, co z něj po všech peripetiích zůstalo, mělo být v nějaké podobě uchováno a nemělo to být zničeno. (V jaké podobě, to snad právě mohlo být předmětem soutěže, možností je nekonečně mnoho a ani jedna z nich nemusí připomínat "Babiččino údolí".) Právě v té všednosti, obyčejnosti Palachova domku, v tom, co je nám všem tak nějak povědomé, by mohlo být připomenutí toho, že Jan Palach žil život podobný těm našim (alespoň vnějškově), až se jednoho dne vydal na cestu, která v nás dodnes vzbuzuje úžas i hrůzu. Naopak představu, že jeho příběh můžeme dnes nějak "dovyprávět", a že to navíc můžeme udělat nějakou tradiční scénografickou asamblaží se spoustou kortenu a cementové stěrky, nedokážu při nejlepší vůli přijmout. Při všem respektu k úsilí těch, kteří se na výsledné podobě památníku podíleli si myslím, že to prostě celé nedopadlo moc dobře. A že je to škoda.
na místní vesnické návsi vztyčit klasický vkusný památník
Zita Charanzová
| 11.10.19 10:03
Stačilo domek zrekonstruovat pro normální bydlení běžné vesnické rodiny s dětmi a nechat je tam bydlet. A pak na fasádu tohoto domu dát pamětní mosaznou, nebo z bronzu tabulku např. "zde mladá léta prožil Jan Palach .....". A na místní vesnické návsi vztyčit klasický vkusný památník, třeba sochu, nebo jenom bustu a nápisovou desku.
Takhle daňoví poplatníci zase zaplatili neuvěřitelně krvavé peníze za odpudivou hrůzu, kterou jednou stejně zbourají.
Zajímavá diskuze
Winter
| 12.10.19 12:02
V první řadě bych chtěl poděkovat diskutujícím, protože tohle mi připadá jako první smysluplná diskuze na archiwebu...snad proto, že brojí za vynechání architektů, kteří, přiznejme si to na rovinu, mají opravdu sklon k povrchnímu bla bla typu schody do nikam, prostý stůl nebo k podivným pseudo-intelektuálním konstrukcím o modernismu. Osobně si myslím, že architekti/autoři zaslouží kritiku právě pro to, jak plytkou symbolikou podkopali smysluplné anti-cimrmanovské zadání. Že se tím dala opít porota, v níž seděli (opět) jiní architekti, jenom vypovídá o stavu profese.
A malá dodatek
Winter
| 12.10.19 12:58
A ještě bych si dovolil dodat, že porovnávat tohle s Hejdukem mi připadá značně nefér, protože ta jeho dvojička soch vyžaduje alespoň minimální interpretační úsilí, na jehož základě vůbec vzniká nějaká hlubší komunikace mezi divákem a dílem. Naproti tomu Všetaty máte "hotové" do 5 vteřin.
Kvalita realizace
| 12.10.19 12:53
Tak jak to tedy dopadlo po stránce architektonické, aniž by byl zpochybněn samotný výsledek soutěže? Všude v médiích se opakuje téma klínu, který rozdělil společnost – ve Všetatech je zatím vstupní budka, která se mění uvnitř v klín – nějak se nepodařilo sladit barvu Cortenu. Snad jeho celistvost zajistí zub času, jinak zůstane toto hlavní téma nenaplněno. Provedení vstupních dveří v abstraktní hmotě lépe nechat bez komentáře.
Původní vizualizace slibovaly klín zaražený do něčeho, co vypadalo jako stín dřívějšího domu. Výsledek je někde na půl cesty - dům natřený na šedo se zabedněnými okny opět Cortenem (v barvě interiéru) s načervenalou střechou a dřevěnou kůlnou mezi dvěma rizality (zvenku černou, uvnitř s ponechanou kresbou dřeva). Celkem tedy více jak 6 různých barev a materiálů. Abstrakce ta tam. A kde je ona kontemplační zahrada, po které volalo zadání?
Zevnitř při některých vybraných záběrech to vypadá velmi slibně, ale při pečlivějším prohlédnutí dalších fotografií některá řešení budí také rozpaky - velmi konkrétní (cortenové) únikové dveře v černém rámu se stříbrnou klikou ruší atmosféru hlavní místnosti a ubírají sochařskému záměru schodiště při pohledu od vstupu do místnosti (Jasně, únik, ale to to opravdu nešlo bez přidání dalšího materiálu nebo barvy?), řešení dveří klínu v místnosti se sochou od Zoubka nerespektuje koncepční řešení nastavené u vstupu (každý pes jiná ves). A to tam člověk ještě nebyl osobně a některé věci jen tuší.
Možná je to důsledek nedostatku peněz a ne vina autorů (ale ty dvoje rozdílné dveře v klínu se okecat nedají). Kolem projektu padla spousta silných slov, ale výsledek za nimi bohužel pokulhává. Když už tak silné gesto, dům vykuchaný na dřeň probodnutý klínem, tak to mělo být podpořeno všemi možnými prostředky.
https://www.nm.cz/pro-media/tiskove-zpravy/narodni-muzeum-ot evrelo-pamatnik-jana-palacha-ve-vsetatech
prosím, za kolik ????
Bervid
| 12.10.19 06:11
Prosím zveřejněte, kolik korun českých včetně DPH v tom otřesném ponurém pseudokrematoriu, alias Palachovu památníku utopili čeští daňoví poplatníci.
výsledek
J.T.
| 13.10.19 12:59
Soutěže jsem se účastnil a s odstupem času jsem si uvědomil, že vítězný návrh to opravdu vystihl. Byl nejlepší. Dům i život Jana Palacha jsem v období soutěže měl nastudovaný do posledních detailů, ve snaze přijít na ten klíčový moment, který má být zhmotněn. Říkal jsem si, hlavně žádný plamen a žádný klín - hranu - blesk. To je prvoplánové. Nakonec se mi to nepodařilo a zvítězil zaražený klín a rodinný stůl. Dvě naprosto jednoduché, ale silné, drsné a zároveň jemné a intimní entity. Pochopil jsem, že toto je to pravé. Navíc fyzický průchod klínem do domu pro mě symbolizuje velmi citlivou a intimní záležitost a zároveň vědomí naší společné viny...
Jsou dostatečně neinformováni, nepoučeni a zcela mimo ti, kteří píší, že měl být dům co nejvíce zachován. Opravdu nebylo co, byl to smutný, chladný prostor, kde Jan nemohl být vnímán v ničem a nikde. Při průchodu "zachovanými" pokoji by se člověk ztratil a odchýlil od hlavní myšlenky Janova činu. Ten dům ho opravdu nevystihne a nikdo se k němu nepřiblíží tak blízko, než skrze zhmotnění toho, co se v domě stalo. Tam totiž uzrávala jeho nekompromisní myšlenka. A myšlenky neznají stěny...
Ani při vstupu do jeho pokoje nebyla cítit závrať. Nyní, z prázdného prostoru na konci schodiště, naprosto v dobrém slov smyslu, závrať cítit je. Do jeho pokoje již nevstoupíme, rozplynul se. Není. Je nic. Takové nic, jako bylo cítit po Janově upálení. To mrazivé nic, to nic v lidských nechápajících tvářích. Nejsilnějším momentem pro mě byla branka, kterou Jan odešel naposledy.
Ztotožňuji se s názorem pana či paní D. a s anonymním příspěvkem s předmětem "Kvalita realizace". Na místě jsem ještě nebyl, ale z fotek mám též trochu obavy z kvality realizace. Obávám se, že se na kvalitě projevil finální spěch. Rovněž jsem se domníval, že klín má být černý. Corten mi již dnes přijde jako muzeální klišé. Těším se však na osobní setkání s památníkem a doufám, že fotky nehovoří za vše a že mě prostor hluboce zasáhne. Tak, že budu cítit osudovou závrať... Díky autorům a všem, kteří se na vzniku podíleli.
Zítek, Wren, Brunelleschi, Jurkovič, Freiwald, Jan Blažej Santini-Aichel, Parléř, Kryštof Dientzenhofer
Zita Charanzová
| 13.10.19 11:24
Ach bože, pane J.T. , jestli takto, jak Vy popisujete architekturu a Vaše snažení, by tvořili opavdoví architekti, například Zítek, Wren, Brunelleschi, Jurkovič, Freiwald, Jan Blažej Santini-Aichel, Parléř, Kryštof Dientzenhofer, ..... tak bychom tu stále měli polozemnice, jurty, pastoušky, lepenice a obdobné chajdaloupky.
Jak se objeví něco módního, tak se dnešní "taky" architekti mohou utlouci po Cortenu, betonových střílnách a zelených chrchlech a vytvářejí pitevny, betonové konve na mlíko, ....
Doporučuji Vám pane J.M., jděte do sebe a navrhujte skutečnou architekturu, která přetrvá věky a bude krásná i pro příští generace, prosím ne plameny, klíny, priory v Jihlavě, nekompromisní myšlenky, Slezanky, mrazivé nic, Transgasy, ...
A hlavně nesvalujte nikdy vinu neschopných pseudoarchitektů na neschopné stavitele, na neschopné zedníky, na nepoučené investory
Výsledky soutěže
Vích
| 13.10.19 12:09
Výsledky soutěže na stránkách ČKA působí všechny hodně formálně a odlidštěně. Stav domu byl bolavou ránou, ale takto to ještě hyperbolicky vybagrovat tu ránu nezaceli. Já bych tu navrhl cukrárnu s rakvičkami a laskonkami, tedy postmoderní vzpomínku na všechno to, co totalita zničila, a byl bych v prvním kole vyřazen za nepochopení vážnosti tragédie. Normálnost přirozenosti je něco, čeho si neumíme vážit a tak vrážíme rezavé klíny tam, kde je třeba se obejmout a podat si s pochopením ruce a společně zazpívat we all live on yellow submarine, yellow submarine...
NIC
Dr.Lusciniol
| 15.10.19 04:28
Kdyz v Praze, tak zcela pravidelne navstevuji hrob mych rodicu. Cestou tam jdu vzdy kolem hrobu Jana Palacha a nikdy nezapomenu se pred nim zastavit a stravit chvilku v tiche motlitbe. Z teto zkusenosti, po precteni vsech zde vstupu do rozpravy jsem usoudil, ze bez navstevy mista sameho se nemohu vyjadrit. To jsem dnes udelal.
Pri ceste z nadrazi udanym smerem jsem nejprve misto presel, coz je v poradku. Kdyz jsem se vratil, zahledl jsem architektonicky zcela nezajimavy prizemni domek, slepy (okna zakryta) cerstve ohozeny neprilis vabivou omitkou a zbrusu novou stresni krytinou. Z jejiho zadniho konce vycnival dnes typicky "architektonicke" teleso (nic vodorovneho, ci svisleho) barvy coby rezave. Jedine, co se dotklo mych citu byla prosta deska na dome, vlevo od toho zrzaveho „majstrstyku“ udavajici vyznam tohoto mista. Pote jiz nebylo nutno nikam vstoupit.
Lec, vstoupil jsem presto, skrze ten zrzavy vydobytek soucasne architektonicke tvorby, jez se dovnitr zuzoval a zmensoval, takze jsem byl nucen jeji vnitro opustit postranim otvorem a nalezl jsem se ve vykuchane vnejsi obalce mista, kde v poloseru se nalezaly ruzne predmety jejichz duvod tam byti bylo tezce pochopit, nebot psany doprovod byl, pro nedostatek svetla (jako dnes na mnohych vystavach) necitelny. Snad jsem ale o nic neprisel. Vystoupil jsem i na ty schody nikam. Pracovaly. Nikam jsem se na nich nedostal. Lec radeji jiz rychle ven, znovu do skutecna. Jiz venku, zaslechl jsem z toho panoptika prave vychazejici damu: “Lepsi neco, nez nic“.
Pri zadni zdi pristavek, dle serazenych tam zidli, asi pro pripadne udalosti, kupodivu vubec nerusil. Zajimal jsem se o predni branku, zcela zrejmne ne ta puvodni, jakoz o predni uzavrene dvere, kudy Jan to misto naposledy opustil. To, spolu s jiz zminenou deskou na zadnim konci puvodni budovy dokonale stacilo. Ponechat zcela zrejmne opusteny dum, samozrejmne stavebne zajisteny ale ne nacancany, s puvodni asi urcite ne zcela uspokojive vypadajici brankou, zamcene predni dvere a prostou pametni deskou, to by snad stacilo k ucinku, s kterym se toto (pry za 20 milionu ?!?) zcela minulo.
Ta dama se myslim mylila. Lepsi NIC.
P.S.
Poznamky, jako ze architekti splnili vsechny dane podminky mne nebere. Patrne podminky byly spatne.
Add new comment
Diskusní příspěvky vyjadřují stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek redakce. Všechny příspěvky musí být schváleny redaktorem dříve než budou zveřejněny.
Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve vyjímečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.