Dům bytové kultury v Praze, otázky vztahu architektonické ideje a komerční praxe
Každý rozhovor, a o to více každý smysluplný dialog o obchodním domu jakým je Dům bytové kultury na Budějovické náměstí v Praze (úvodní projekt 1968/9 – 1971, realizace 1972-1980), se bude odehrávat - ať chceme nebo nechceme - na rastru „nároku na uchování hodnotných solitérů“ ze 60. a 70. let dvacátého století. Tyto realizace jsou dnes dokumenty stavební a architektonické tradice a šetrný, kultivovaný vztah k nim se stává dokladem – svědectvím vyspělosti společnosti. Před 30 a 40 lety oponovaly normalizační stavební a architektonické unifikaci, překračovaly dobové standardy, přinášely architektonicky hodnotná řešení a po těchto desítiletích úspěšného provozu, „služby“ jsou vystaveny novým provozním požadavkům a aspiracím. Takže velmi naléhavě vyžadují nejen rozsáhlé finančně náročné investice do dlouhodobě zanedbané údržby (často až ohrožující životnost částí objektu), ale i nezbytné rekonstrukce, které by otevřely objekt pro nové nároky ve „společnosti masové spotřeby“.
Jsme svědky úsilí o „Šetrné a kultivované“ rekonstrukce. Vysvětleme si, co je obsahem takovýchto adjektiv. Co sleduje architekt a v čem je jeho odpovědnost? Odpovídá za architektonickou ideu vtělenou do stavby, odpovídá za volbu materiálů, odpovídá za provoz objektu. Co znamená tato odpovědnost? To, že architektonická idea nebude potlačovat provoz a provoz ideu. A to je „věc o níž běží.“
Monumentální objekt Věry Machoninové je realizací takovýchto idejí a „Dům bytové kultury“ byl i proto úspěšný ve své každodenní „službě“ zákazníkům. Je třeba upozornit, že dům nebyl stavěn jako „obchodní“ ale jako expoziční plocha pro prezentaci výrobků československého nábytkářství. Jako showroom – takové bylo zadání. Měla tu být úplně jiná atmosféra než v běžném obchodním domě. Na jednotlivých patrech se volně, přitom maximálně přehledně a účelně, prezentovalo „bydlení“. Návštěvník byl záměrně veden všemi patry, dokázal se však vždy snadno zorientovat, věděl, kde se právě nachází, i kudy se dostane ven. Výdej vybraného zboží byl pak v nejnižším patře v návaznosti na podzemní parking a vstup z metra. Jedna ze základních otázek tedy zní - je vůbec do takovéto radikální změny užití – z výstavního konceptu k obchodnímu domu - „vetkán“ úspěšný výsledek?
Již na začátku devadesátých let dochází ke změnám. Má dojít k obchodnímu využití obou skladovým suterénů, přímo přístupných z pasáže metra. Obdobně jako u obchodního domu Kotva a Máj má být součástí této přeměny i velkoprodejna potravin. Paní architektka koncipuje v koordinaci s investorem dočasné umístění tohoto supermarketu do třetího, vestibulového patra – na dno interiérového atria. Toto řešení pak ale bylo – patrně vzhledem k vazbě na venkovní parkoviště – určeno novým majitelem jako definitivní.
Přitom do tohoto jedinečného atria byla petrifikována jedna ze základních idejí tohoto domu – velkorysá otevřená schodišťová dvorana, přístupná vestibulem z úrovně ulice, s působivými průhledy do pater. „Prostor se zde rozvíjí zevnitř“ a to nemělo a nemá s „poplatností interiéru socialistickéhu obchodu“ nic společného. Změny v šíři eskalátorů, změny v barevnosti, rozšiřování „odbytových-prodejních“ ploch atd. - jsou možná nezbytné, to vše a mnohé další je možné, ale šetrnou úpravou, šetrnou rekonstrukcí se tyto zásahy stávají jen tehdy, jestliže respektují, následují architektonickou ideu.
Dalším radikálním zásahem, který se projevil v exteriéru je ztráta jeho „levitace“ – úpravou jeho siluety. Došlo ke zrušení vykonzolování horní hmoty nad přízemí posunutím obvodové prosklené stěny až na obvod domu a pak i rozšíření „gastro provozu“ stavebními objekty mimo obrys domu bez jakéhokoli čitelného architektonického záměru.
Současný tlak na maximalizaci využití každého čtverečního metru, potřeba vyjít vstříc zvýšenému pohybu zákazníků i zboží je nesporným faktem probíhajících „spotřebních žní“, stejně tak jako snaha nabídnout vyšší komfort, nové příjemné klima (odtud „prosvětlování“ objektů z minulých desítiletí XX. století) - to vše je legitimní. Ale náročné na své provedení. Náročné finančně, náročné i na architektonicky citlivá řešení, která nelze zredukovat na „maximalizaci“, „remodeling“ a „revitalizaci“ a na poměřování dosažené kvality počtem zákazníků. Už jen pro to, že v architektuře jsou petrifikovány hodnoty, které jdou za axiologický horizont „spotřebních žní“ v nichž se pohybují obchodní řetězce - a s nimi příznačně i slovník M. Velfla. Při rekonstrukcích těchto objektů podléhá architektonická idea aktuálním potřebám provozu – a na to K. Křížová, O. Beneš, D. Karasová a další upozorňovali.
Pokud jde o autorská práva architektky V. Machoninové, do zakoupeného obrazu jeho majitel po změně svého vkusu zajisté nevmalovává svoji novou představu. Autor, jeho nezaměnitelný „rukopis“ je respektován – totéž bychom mohli očekávat vůči architektce a idejím vtěleným do této stavby. A kdo jiný by měl minimálně z čistě profesního hlediska spoluposuzovat, kdy jde o nezbytný prostorový koncept, či sekundární řešení vůči němuž lze nalézat alternativu.
Architektka se k otázce „autorských práv“ vyjádřila jasně: „... to (autorská práva) nejsou výhody, to je především odpovědnost“ - vždyť dobrý architekt vztah ke svému dílu vnímá daleko spíše jako závazek. Nabízí se otázka - co udělá na fasádě použitý Atmofix – předzvětraný plech s mimořádně specifickými vlastnostmi, vyžadující otevřenost a provzdušnění, budeme li ho dlouhodobě zakrývat reklamními bannery? Samostatnou kapitolou je konkrétní aplikace autorských práv při přípravě a realizaci rekonstrukce. Architekt, stvrzující dokumentaci svým razítkem, neoslovil, ani nejednal s paní Machoninovou, z důvodu: „ ... aby se nenechal ovlivnit“, což je zásadní rozpor s platnými řády ČKA.
Pokud jde o příklad zdařilé rekonstrukce komerčního objektu z šedesátých až sedmdesátých let, mezi nejlepší můžeme považovat probíhající rekonstrukci interiérů OD Kotva. Tady cítíme navázání na silné stránky původního architektonického konceptu a jeho dovedení do dnešních dnů – volná dispozice sahající až k výloze, otevřenost prostoru interiéru, kde vynikne nosná konstrukce a volný průhled přes celou hloubku domu.
Obchodní dům DBK je výmluvným svědectvím doby, v níž vznikl a byl svými kvalitami obrácen k budoucnosti - obojí by mělo být ošetřeno a zachováno – originální realizace a styl, v němž byl tento objekt postaven, se nevyřídí jako „poplatnost době“ (M. Velfl). Jde o to, abychom s „maximalizací funkcí“, „maximalizací prodejních ploch“ a „revitalizací“, zkrátka úspěšnou realizací právě aktuálně platných obchodních strategií nebanalizovali, nedemolovali architektonickou ideu.
Závěrem: u DBK se podařilo zachovat jeho stavební podstatu, což je jistě výrazná zásluha současného majitele. Další úpravy – které by daly do souladu architektonickou ideu s funkcí, a umožnili by její další rozvoj do budoucnosti – jsou stále otevřené.
Jsme svědky úsilí o „Šetrné a kultivované“ rekonstrukce. Vysvětleme si, co je obsahem takovýchto adjektiv. Co sleduje architekt a v čem je jeho odpovědnost? Odpovídá za architektonickou ideu vtělenou do stavby, odpovídá za volbu materiálů, odpovídá za provoz objektu. Co znamená tato odpovědnost? To, že architektonická idea nebude potlačovat provoz a provoz ideu. A to je „věc o níž běží.“
Monumentální objekt Věry Machoninové je realizací takovýchto idejí a „Dům bytové kultury“ byl i proto úspěšný ve své každodenní „službě“ zákazníkům. Je třeba upozornit, že dům nebyl stavěn jako „obchodní“ ale jako expoziční plocha pro prezentaci výrobků československého nábytkářství. Jako showroom – takové bylo zadání. Měla tu být úplně jiná atmosféra než v běžném obchodním domě. Na jednotlivých patrech se volně, přitom maximálně přehledně a účelně, prezentovalo „bydlení“. Návštěvník byl záměrně veden všemi patry, dokázal se však vždy snadno zorientovat, věděl, kde se právě nachází, i kudy se dostane ven. Výdej vybraného zboží byl pak v nejnižším patře v návaznosti na podzemní parking a vstup z metra. Jedna ze základních otázek tedy zní - je vůbec do takovéto radikální změny užití – z výstavního konceptu k obchodnímu domu - „vetkán“ úspěšný výsledek?
Již na začátku devadesátých let dochází ke změnám. Má dojít k obchodnímu využití obou skladovým suterénů, přímo přístupných z pasáže metra. Obdobně jako u obchodního domu Kotva a Máj má být součástí této přeměny i velkoprodejna potravin. Paní architektka koncipuje v koordinaci s investorem dočasné umístění tohoto supermarketu do třetího, vestibulového patra – na dno interiérového atria. Toto řešení pak ale bylo – patrně vzhledem k vazbě na venkovní parkoviště – určeno novým majitelem jako definitivní.
Přitom do tohoto jedinečného atria byla petrifikována jedna ze základních idejí tohoto domu – velkorysá otevřená schodišťová dvorana, přístupná vestibulem z úrovně ulice, s působivými průhledy do pater. „Prostor se zde rozvíjí zevnitř“ a to nemělo a nemá s „poplatností interiéru socialistickéhu obchodu“ nic společného. Změny v šíři eskalátorů, změny v barevnosti, rozšiřování „odbytových-prodejních“ ploch atd. - jsou možná nezbytné, to vše a mnohé další je možné, ale šetrnou úpravou, šetrnou rekonstrukcí se tyto zásahy stávají jen tehdy, jestliže respektují, následují architektonickou ideu.
Dalším radikálním zásahem, který se projevil v exteriéru je ztráta jeho „levitace“ – úpravou jeho siluety. Došlo ke zrušení vykonzolování horní hmoty nad přízemí posunutím obvodové prosklené stěny až na obvod domu a pak i rozšíření „gastro provozu“ stavebními objekty mimo obrys domu bez jakéhokoli čitelného architektonického záměru.
Současný tlak na maximalizaci využití každého čtverečního metru, potřeba vyjít vstříc zvýšenému pohybu zákazníků i zboží je nesporným faktem probíhajících „spotřebních žní“, stejně tak jako snaha nabídnout vyšší komfort, nové příjemné klima (odtud „prosvětlování“ objektů z minulých desítiletí XX. století) - to vše je legitimní. Ale náročné na své provedení. Náročné finančně, náročné i na architektonicky citlivá řešení, která nelze zredukovat na „maximalizaci“, „remodeling“ a „revitalizaci“ a na poměřování dosažené kvality počtem zákazníků. Už jen pro to, že v architektuře jsou petrifikovány hodnoty, které jdou za axiologický horizont „spotřebních žní“ v nichž se pohybují obchodní řetězce - a s nimi příznačně i slovník M. Velfla. Při rekonstrukcích těchto objektů podléhá architektonická idea aktuálním potřebám provozu – a na to K. Křížová, O. Beneš, D. Karasová a další upozorňovali.
Pokud jde o autorská práva architektky V. Machoninové, do zakoupeného obrazu jeho majitel po změně svého vkusu zajisté nevmalovává svoji novou představu. Autor, jeho nezaměnitelný „rukopis“ je respektován – totéž bychom mohli očekávat vůči architektce a idejím vtěleným do této stavby. A kdo jiný by měl minimálně z čistě profesního hlediska spoluposuzovat, kdy jde o nezbytný prostorový koncept, či sekundární řešení vůči němuž lze nalézat alternativu.
Architektka se k otázce „autorských práv“ vyjádřila jasně: „... to (autorská práva) nejsou výhody, to je především odpovědnost“ - vždyť dobrý architekt vztah ke svému dílu vnímá daleko spíše jako závazek. Nabízí se otázka - co udělá na fasádě použitý Atmofix – předzvětraný plech s mimořádně specifickými vlastnostmi, vyžadující otevřenost a provzdušnění, budeme li ho dlouhodobě zakrývat reklamními bannery? Samostatnou kapitolou je konkrétní aplikace autorských práv při přípravě a realizaci rekonstrukce. Architekt, stvrzující dokumentaci svým razítkem, neoslovil, ani nejednal s paní Machoninovou, z důvodu: „ ... aby se nenechal ovlivnit“, což je zásadní rozpor s platnými řády ČKA.
Pokud jde o příklad zdařilé rekonstrukce komerčního objektu z šedesátých až sedmdesátých let, mezi nejlepší můžeme považovat probíhající rekonstrukci interiérů OD Kotva. Tady cítíme navázání na silné stránky původního architektonického konceptu a jeho dovedení do dnešních dnů – volná dispozice sahající až k výloze, otevřenost prostoru interiéru, kde vynikne nosná konstrukce a volný průhled přes celou hloubku domu.
Obchodní dům DBK je výmluvným svědectvím doby, v níž vznikl a byl svými kvalitami obrácen k budoucnosti - obojí by mělo být ošetřeno a zachováno – originální realizace a styl, v němž byl tento objekt postaven, se nevyřídí jako „poplatnost době“ (M. Velfl). Jde o to, abychom s „maximalizací funkcí“, „maximalizací prodejních ploch“ a „revitalizací“, zkrátka úspěšnou realizací právě aktuálně platných obchodních strategií nebanalizovali, nedemolovali architektonickou ideu.
Závěrem: u DBK se podařilo zachovat jeho stavební podstatu, což je jistě výrazná zásluha současného majitele. Další úpravy – které by daly do souladu architektonickou ideu s funkcí, a umožnili by její další rozvoj do budoucnosti – jsou stále otevřené.
Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík, Pavel Směták | 29.1.2011
0 comments
add comment
