Zen-Houses - Ateliér a dům

Liberec je vyhlášeným nočníkem republiky. Místní osada Jizerka se navíc s šumavskou Kvildou přetahuje o titul nejchladnějšího místa v Čechách. V těchto souvislostech připomíná liberecká čtvrť Ruprechtice na úpatí Jizerských hor spíše oázu. Smog se válí ve městě a na horních jižní svazích, kterým se přezdívá Sluneční lázně, panuje zcela odlišné klima: čistý vzduch a klid. Tento fakt si pochopitelně uvědomují všichni Liberečané, čemuž odpovídají ceny místních pozemků. Pozemek, který si pořídil architekt Petr Stolín, byl ve výsledku dražší než výsledné domy. S jejich realizací však nespěchal. Pozemek nechal ležet ladem dlouhých pět let a ve své kanceláři na “parníku“ Ermeg vytvářel varianty.
Vlastní dům architekta má vždy zajímavější příběh, než když navrhuje pro konkrétního klienta, kde se musí co nejlépe odrážet potřeby zadavatele. V tomto případě architekt navrhoval dům pro sebe, měl tak zcela volnou ruku, mohl věrně zhmotnit svoje představy o individuálním bydlení, v nichž odráží tři dekády profesní dráhy.
Na panelové systémy české publikum nahlíží s nedůvěrou, za což se zasloužila nekvalitní panelová výstavba po druhé světové válce. Kdo dnes může, pak opouští betonové věže a stěhuje se do katalogových prefabrikátů v satelitní zástavbě, čímž si většinou nepolepší. Myšlenka panelového rodinného domu však skýtá obří potenciál, který se Petr Stolín rozhodl prozkoumat, když ho oslovila firma K-Kontrol vyrábějící dřevěné panely (SIP – strukturální izolační panel), z nichž si většina lidí staví své vysněné domky na předměstích, ale kvůli nepraktickým půdorysům a dalším zbytečnostem se panely musí zařezávat, čímž vzniká neúměrné množství odpadu a celá stavba se jen prodražuje. Architekt se proto rozhodl pracovat přímo s výrobními rozměry 125 x 300 cm nebo 125 x 500 cm, z nichž byl schopen bez jakýchkoliv přířezů vytvořit sérii pěti typových domků. Stavebnici z dřevěných sendvičů lze však použít v bezpočtu variant a dokáží splnit nároky jakéhokoliv klienta.
Na jaře 2011 se do Japonska přiřítila zničující tsunami a právě tento prefabrikovaný systém se zdál být vhodným (nejen svým vzhledem, ale také cenou, dopravou a montáží) řešením nastalé potřeby rychlého minimálního bydlení. Dar japonským obyvatelům se nakonec nepodařilo zrealizovat, a tak první dva experimentální domy vyrostly v Jizerkách na vlastní náklady architekta. Poněvadž šlo o experiment, tak si nikdo nemohl být jistý, zda tuto formu půjde skutečně obývat. Ani samotní autoři, kteří se nakonec rozhodli dům na vlastní kůži vyzkoušet, aby pak někomu nedoporučoval zajíce v pytli. Vždyť uvnitř domu získáváte světlou šířkou 258 cm, která se nebezpečně blíží k Le Corbusierovu moduloru a jeho celám pro mnichy.
Hrubá stavba z dřevěných panelů vznikla bleskově ve čtyřech lidech během pěti dní. Oba domy byly uloženy na tenké betonové pilotky. Zbývající práce dodělával architekt se svými přáteli ve volném čase v průběhu následujícího roku. Většinu prací by měl každý zvládnout svépomocí bez potřeby těžké techniky (té bylo zapotřebí jen při osazování rozměrných okenní tabulí). Cílem bylo dosáhnout prefabrikace, opakování, zjednodušení výstavby a zlevnění nákladů. V nadsázce bylo snahou vytvořit 'Dům IKEA' s jednoduchým návodem, který by si uměl každý středně zručný kutil sám postavit.
Dalším velkým experimentem byl obvodový plášť z laminátu, což je stavební materiál, který zároveň udává finální vzhled domu. Kromě snahy o snížení ceny domu materiál nabízí zastřenou transparentnost s výsledným dojmem rýžového papíru. Navíc vytváří na Liberecku tolik potřebnou větrovku ochraňující dům před rozmary počasí. Druhá kůže domu odsazená dvanáct centimetrů před vlastní dům má svůj vlastní život. V létě zabraňuje přehřívání a naopak v zimě vytváří nárazníkovou zónu před studeným větrem. Po ránu fasáda odráží sluneční paprsky nebo se naopak umí sama rozzářit.
Po konstrukční a materiálové revoluci muselo přijít na řadu také nové pojetí vnitřní dispozice. Nezvyklé proporce domu postaveného na výšku ani nic jiného nepřipouštěly. Původním záměrem bylo striktně oddělit život a práci, což však, když děláte věci naplno, nikdy dobře nejde. Každý z domů nabízí necelých šedesát čtverečních metrů podlažní plochy, což je velikost bytu 2+kk. Zatímco zvenku působí oba kvádry téměř identicky, uvnitř se diametrálně liší. Bíle natřený interiér poskytuje neutrální pozadí na práci. Černě vymalovaný prostor druhého domu slouží k bydlení. Za stejných podmínek je vám v černé kostce pocitově tepleji. Matná čerň navíc stírá hranice mezi podlahou, stropem a ostěním. Za zvuků praskajícího dřeva z kamen vám dokonalá temnota rámuje přírodní scenérií na dosah ruky.
Cílem projektu bylo přesvědčit se na vlastní kůži, zda lze za cenu panelákového bytu získat vlastní dům. Nabízí se tu paralela s montovaným domem Karla Hubáčka pod bytovým domem “Wolkerák“ v Liberci. Hubáček, u něhož Petr Stolín krátce pracoval, se v 60. letech rozhodl vybudovat experimentální prefabrikovaný dům, který měl nabídnout levnou a rychlou variantu k panelákovým bytům. V té době se však nenašel nikdo, kdy by byl ochotný v domě bydlet. Až souhra okolností přiměla autora nastěhovat se do domu a Karel Hubáček v tomto experimentálním domě následně prožil další půl století. Že se nenašel nikdo další, kdo by si od něj nechal obdobný dům postavit, je především na škodu všem ostatním. Věřím, že Petr Stolín bude v tomto ohledu úspěšnější.