Střední část Národní galerie

Střední část Národní galerie
Adresa: Prešernova cesta 22-24, Lublaň, Slovinsko
Investor:Ministerstvo kultury Slovinské republiky
Realizace:2000-01
Užitná plocha:1650 m2
Zastavěná plocha:1140 m2
Obestavěná plocha:11050 m3


Ve slovinských obrozeneckých kruzích byla na konci 19. století velmi aktutní potřeba postavit v Lublani Národní dům, v jehož velkém sále se měly konat významné společenské události. Národní dům však měl být také sídlem místního Sokola a sloužit mu jako tělocvična. Roku 1894 se na realizaci Národního domu uspořádala v Lublani první veřejná architektonická soutěž, v níž zvítězil český architekt František Edmund Škabroud. Jeho projekt neskrýval inspiraci pražským Národním divadlem.
Slovinská Národní galerie pak byla založena v roce 1918 a po sedmi letech od svého vzniku se nastěhovala do horních prostorů Národního domu. Stavba se dvěma postranními křídly je koncipována jako bazilika s velkorysým schodišťovým traktem. Zaoblený tvar střechy akcentuje hlavní vstup podobně jako u pražského Národního divadla. Dva vedlejší vchody ze stran prozrazují rozmanité funkce skrývající se uvnitř této neorenesanční stavby. Národní galerie zde vystavuje stálou sbírku slovinského moderního umění od středověku až do konce 19. století a také mnohé krátkodobé výstavy.
Na počátku 90. let vznikl pro potřeby Národní galerie na severním okraji pozemku nový pavilon podle projektu Edvarda Ravnikara, který byl nejvýraznějším slovinským architektem druhé poloviny minulého století. Se stavebními pracemi této postmodernistické přístavby se začalo v roce 1993, ale již brzy nato byla realizace kvůli architektově smrti zastavena.
Chybějící centrální část mezi neorenesančním Národním domem a postmoderním Ravnikarovým pavilonem zaplnil až v roce 2001 lublaňský ateliér Sadar Vuga Arhitekti. Po soutěži na Obchodní a průmyslovou komoru představoval projekt centrální části Národní galerie druhé vítězství v architektonických soutěžích a druhou významnou zakázku pro tuto mladou kancelář. Půdorysná stopa a přibližné rozměry byly již předem dány stejně jako stavební program. Záměrem architektů bylo vytvořit jednoduché přístřeší, které by propojilo obě dvě budovy v jeden celek a poskytlo ochranu pro fontánu Robba, která doposud chátrala na náměstí před radnicí a přemístěním do Národní galerie se mělo zamezit zhoršování jejího stavu. Barokní fontána navržená Francescem Robbou je jedním z mála jeho dochovaných děl ve Slovinsku. Kašna má představovat tři řeky, které se v Lublani stékají. Když byla centrální část Národní galerie dokončena, tlak veřejnost zabránil fontánu přemístit, a tak po dobu dalších pěti let zůstala stát na svém původním místě a dále chátrala. Poté zastupitelé odsouhlasili vytvořit před radnicí repliku a originál konečně přemístit do Národní galerie. Necelého půl kilometru od sebe najednou stály dvě stejné fontány: originál a napodobenina, v čemž lze spatřovat paralelu Michelangelova Davida ve Florencii. Architekty zajímalo umístění dvou totožných fontán ve zcela odlišných prostředích. Bylo zajímavé sledovat proměnu městského mobiliáře v muzejní exponát: v uzavřeném prostředí zní voda jinak, světlo je jiné a v interiéru lze atmosféru zcela ovládnout.
Hlavní nosnou konstrukci centrálního pavilonu tvoří soustava paralelně uspořádaných ocelových rámů připomínajících tahací harmoniku. Rámy zprostředkovávají dynamický zážitek neustále se proměňujících výhledu z venku dovnitř a naopak. Nová vstupní budova tvoří vsunuté pojítko mezi dvěma nesourodými částmi muzea. Název projektu 'Monitoring structure' odkazuje na skutečnost, že Národní galerie není opravdovou moderní uměleckou galerií, ale sbírkou klasického umění, které je náročnější na instalaci a vyžaduje také více soustředění při prohlížení. Staticky aranžované expozice jsou v obou bočních křídlech, zatímco středovou vstupní část architekti pojali opačně. Běhěm přechodu z jedné budovy do druhé návštěvníci pocítí možnost zhluboka se nadýchnout, podívat se ven, zažít sérii měnící se perspektivy okolního města a samozřejmě spatřit historickou fontánu.
Vnitřní prostor je rozdělen do tří výškových úrovní – vstup s knihkupectvím, přijímací částí a šatnou, mezipatro pro konání slavnostních recepcí a horní galerie. Centrální část slouží jako městský obytný prostor, vtahuje dovnitř městský život a je využíván veřejností pro mimomuzejní aktivity. Do zbytkového prostoru mezi dvěma institucemi s neměnným program dokázali Sadar s Vugou vložit dynamický prvek, který je velice živou a městotvornou scénou, kde se mohou lidé těšit z výhledu do volného parku na jedné straně a do kompaktní městské zástavby na straně druhé.
Je škoda, že z fontány, kolem které se točil celý příběh a do velké míry jí byl uzpůsoben také interiér vstupní části, zbyl v současnosti pouze sokl.
Šest let po dokončení střední části byli Sadar s Vugou osloveni, aby svůj návrh přepracovali a přesměrovali nový hlavní vstup do galerie, který je dnes poměrně nelogicky obrácen směrem k městskému okruhu a do parku Tivoli, namísto aby směřoval na opačnou stranu do města, což jejich nový návrh napravuje.

Tímto projektem bylo docíleno spojení mezi dvěma stávajícími budovami Národní galerie a vytvoření prostoru pro památnou Robbovu fontánu stejně jako i vytvoření místa přo pořádání společenských událostí pro veřejnost (zahajování výstav, mítinků). Projekt vypustil nejasnou mezeru mezi dvěma budovami, která se jevila nesmyslnou a nerozumnou. Představuje samostatné řešení, které by dokonce fungovalo, i kdyby tato vzdálenost byla úplně jiná. Při navrhování jsme se inspirovali “skládanými rourami“ od módního návrháře Issey Miyake. Výslednou konstrukci tvoří paralelní řada rámu s měnící se geometrií. Sloupoví má mnoho různých funkcí. Podpírají střechu i zavěšenou fasádu stejně jako různé rozvody a sítě: elektrika, světla, ventilace, topení. Kompletně prosklená přístavba je jako průhledná dělící plocha mezi parkem a městem. Umístění muzea na ose Prešernovy ulice poskytuje dostatek místa pro monumentální vstup.
SVA
0 komentářů
přidat komentář

Více staveb od Sadar Vuga Arhitekti