Tradice tektonické architektury

Architektonické teorie dělí architekturu na tektonickou a stereotomní. Poněvadž architektura tektonická tlumočí některé skutečnosti stavební, je nutno v ní spatřovat určitý realismus, a tím i možnost dílčího poučení pro tvorbu metodou socialistického realismu.

Základem nejstarší tektonické architektury je stavební konstruktivní systém architrávový, jehož původ je nutno hledat v trilitech lidu megalitického. Tvarově byl tento systém domyšlen Řeky a později Římany.

Řecká architektura může sloužit za příklad realistického způsobu myšlení o konstrukci a o jejím ztvárnění. Je to převedení umělecky zhodnoceného myšlení o konstrukci do hmoty. Myšlením o konstrukci a vyjádřením určitých statických skutečností vytvořili Řekové uměleckou archi- tektonickou formu.

Základní výtvarná myšlenka této architektury spočívá ve tvarovém vystižení statických úkolů jednotlivých částí stavebního organismu. Je to soubor tvarů-článků architektonických, které vyjadřují formou svou statickou úlohu a jsou skloubeny v tvarový celek. V této soustavě sloup zřetelně tlumočí svou úlohu nést břevnoví, echinus dorské hlavice úlohu přejímat a dále předávat zatížení apod. Je to konstruktivně funkční architektura. Sloup tedy kladí nese a svou úlohu tlumočí a stal se časem i symbolem této úlohy. Tvar sloupu vyjadřuje nesení, ať již skutečně nese nebo ne. A proto i zkratka sloupu na stěně, t. j. pilastr, polosloup nebo tříčtvrtěsloup symbolisují tento úkol a římsoví potom zastupuje a současně tlumočí úlohu břevnoví.

Takto úkolově článkovaná architektura je nazývána architekturou tektonickou. A právě v tlumočení úloze jejích jednotlivých článků lze spatřovat určitý realismus.

Jiným způsobem než u Řeků byla vyjádřena tektonika v architektuře gotické. Domyšlením žebrové konstrukce klenební, použitím lomeného oblouku, vytvořením kamenného skeletu, využitím opěrných pilířů a oblouků byl vytvořen nový svérázný systém konstruktivní. Uměleckým ztvárněním konstrukce a vytvořením nových tvarů vznikla zcela nová umělecká soustava. Dnes se nám může tento soubor tvarů jevit jako uzavřený, ukončený systém tektonický, kde kámen je namáhán výhradně na tlak a tedy je využit pouze ve smyslu své nejvýznačnější vlastnosti. Ve vrcholné době gotiky síťovina profilovaných žeber zřetelně tlumočí nervovou osnovu klenutí. Jednotlivá žebra sbíhají od vrcholových svorníků a spojují se logicky ve svazkové pilíře. Tato žebra jsou představiteli tlaků a sil, a pilíře zřetelně přejímají tyto soustředěné tlaky. Opěrné oblouky, zbohacené četnými kraby a kamennou krajkovinou, přiznávají svou úlohu přejímat šikmé tlaky kleneb vysoko umístěných. Všechny části celé této soustavy tlumočí své konstruktivní úkoly uměleckým tvarem. Proto může být i tato architektura označena jako architektura tektonická.

Setkáváme se tedy se dvěma principy architektury tektonické: jeden je založen na systému architrávovém, t. j. antický řecký, druhý na systému klenebním, t. j. gotický.

Antická architektura řecká se dopouští určité chyby tím, že namáhá kámen na ohyb, ale naproti tomu vytvořila architektonickou formu, která je prostoupena humanis- mem, a proto je často napodobována. Gotika, která se technických chyb v tomto smyslu nedopouští, vytvořila svou vlastní tektonickou architekturu prostoupenou mysticis- mem, a proto je napodobována jen výjimečně.

Jako opak architektury tektonické bývá uváděna architektura stereotomní, t. j. taková architektura, kde není snahy vyjádřit tvarem statické úkoly jednotlivých částí stavebního organismu. Stereotomní architektura působí dojmem jednotného až monolitického kubusu, v němž jsou prostory dodatečně vyhloubeny a otvory dodatečně vykrojeny. Architektura stereotomní jako by potlačovala výtvarné vyjádření konstrukcí, architektura tektonická naopak konstrukci umělecky vyjadřuje. Proto se bude pravděpodobně vždy spíše architektura tektonická přibližovat představám architektury budované methodou socialistického realismu, než architektura stereotomní.

Mimo tyto dvě vyhraněné skupiny, tektonickou a stereo- tomní, bude nutno připustit různé mezistupně a přechody, přikloněné více nebo méně k některé z nich.

Tak na př. pilíře bez vyznačení patek a hlavic a oblouky bez archivolt spadají do skupiny stereotomní. Bude-li v této skupině pilíř opatřen patkou a hlavicí, ale oblouk ponechán nezměněn, bude možno tuto sestavu pojmout do typů přechodných, avšak bude-li dále ještě oblouk vyjádřen archivoltou, měla by být již zahrnuta do skupiny tektonické.

Různými vazbami a spojením jednotlivých elementů architektury, ať tektonické či stereotomní, vznikají komposice architektonické, které se více nebo méně přiklánějí k jedné ze zmíněných protilehlých skupin. Komposice architektonické jsou dále součástí komposic urbanistických. Obě komposice, architektonická a urba- nistická, tvoří celek, jedna je podmíněna druhou.

Tyto komposice vytvářejí, až na některé výjimky, vnitřní a vnější architektonické prostory. Vnitřní prostor se nám může jevit jako rub stěn tvořících architektonické hmoty, které vytvářejí lícem těchže stěn architektonický prostor vnější. Má tedy architektonická hmota dvě tváře: vnitřní a vnější. Obě vytvářejí prostory odlišných určení. Vnitřní prostory se zpravidla podřizují jiným požadavkům a zákonům než prostory vnější. Je tedy na stěnu, vytvářející architektonickou hmotu, kladeno několikero požadavků, a pravděpodobně teprve jejich sladěním vznikne realistická jednota architektonické a urbanistické komposice.

Z těsné vzájemné vazby vnitřního prostoru s architekto- nickou hmotou, po případě s architektonickou komposicí, by mělo vyplynout, že vnitřní prostory ovlivní architektonickou komposici hmot a průčelí. A skutečně se setkáváme v architektuře tektonické s komposicemi, které přiznávají skladbu vnitřních prostorů a mnohdy ji i využívají pro umělecké ztvárnění průčelí. Děje se tak na př. záměrným vyjádřením jednotlivých pater nebo velkých a důležitých vnitřních prostorů v architektonické komposici. Ale někdy se též setkáváme s komposicemi, které potlačují tuto vnitřní skladbu prostorů, jak je tomu na př. v mnoha případech, kde je použit t. zv. vysoký řád. V těchto komposicích pak zpravidla dochází k nesouladu mezi vnitřním prostorem, po případě vnitřními prostory a průčelím. Ale naopak zde může být dosaženo souladu mezi průčelím a prostorem vnějším.

V těchto různých příkladech tektonické architektury lze spatřovat různé postoje k realistickému vyjádření některých skutečností, ať konstruktivních či provozních nebo ideových, architektonickou komposicí. Je velmi pravdě- podobné, že za skutečně realistické dílo by bylo možno považovat takovou architekturu, kde dochází k souladu mezi vnitřním prostorem, průčelím a vnějším prostorem, mezi tvarem, konstrukcí, materiálem, provozem i ideovou náplní.

Tvoří tedy vnitřní prostor a vnější prostor dialektickou jednotu, jejímž výrazem je architektonická hmota. Zdá se, že je nutno udržet určitou míru ve snaze po vyjádření různých funkcí, aby výsledky těchto snah nevyústily v čistý funkcionalismus nebo jiný formalismus.

Podobně jako byla hodnocena architektonická hmota, bude možno v tomto smyslu posuzovat i prostor. Prostor, jehož skladba z jednotlivých objemů je patrna, t. j. prostor, který je opticky zřetelně vymezen, budiž považován za realisticky podaný a pro zjednodušení označen jako statický. A naproti tomu prostor, jehož skladba z různých objemů patrna není, kde mnohdy ani útvary, z nichž je vytvořen, nejsou přesně vyjádřeny, t. j. prostor, který je opticky nezřetelně vymezený, budiž považován za nerealisticky podaný a pro zjednodušení označen jako dynamický. V prvém případě je prostor skladbou určitě vymezených objemů, v případě druhém je prostor vytvořen prostupováním a mísením různých objemů a je jakoby vyhněten v monolitický prostorový útvar, dojmově až amorfní.

U prostoru vnějšího bude pravděpodobně možné použít obdobné zásady jako u archi- tektonické hmoty a prostoru vnitřního. Bude-li tedy vnější prostor vytvořen z objemů snadno pochopitelných, budiž považován za statický. V opačném případě za dynamický.

U prostoru vnějšího se setkáváme ještě s jednou výjimkou, která se u prostoru vnitřního nevyskytuje. Je to solitérní, ojedinělá, po případě osamocená stavba. Taková stavba se uplatňuje svou hmotou v rámci krajiny, zpravidla ovládá. Stává se součástí a někdy i dominantou obrazu krajinného, v některých případech součástí obrazu městského.

Dlouhodobým používáním stejných nebo obměněných vazeb a sestav tvarů tektonických nebo stereotomních a dále vytvářením prostorů, prozatímně označených jako statické a dynamické, je budováno naše prostředí a vzniká tradice, v níž vyrůstáme a jíž jsme odchováváni. My a naše prostředí tvoříme určitou jednotu. My budujeme své prostředí a toto naše prostředí přetváří nás. Naše prostředí nás vychovává v určitém citovém zaměření. A proto je důležité pro tvorbu methodou socialistického realismu znát toto citové zaměření, znát tuto tradici.

Procházíme-li naším architektonickým dědictvím, vidíme, že představě architektury stereotomní je nejblíže architektura románská. Památky této doby jsou hutné stavby sevřených obrysů s otvory jakoby dodatečně do hmoty vykrojenými. Ale již zde se setkáváme s prvky, které snad již bude možno označit jako tektonické. Je to na př. sloupek, dělený na dřík, patku a hlavici, dále jsou to konsoly a jiné. Ale připusťme, že v této tvorbě převládá výtvarné zaměření v duchu stereotomie. Má tedy i stereotomie určitý podíl na formování našeho citu pro architekturu. S románskou architekturou se však u nás setkáváme jen výjimečně, románská stavba není početnou součástí našeho prostředí, a tudíž budeme moci vyvodit, že tato architektura nemohla naše cítění důsledně a podstatně ovlivňovat.

Od dob středověku, až na nepatrné výjimky, je v našich zemích používána architektura tektonická. Je to nejprve tektonika gotická a potom v různých obměnách tektonika klasického Řecka a Říma. Z toho je možno odvodit, že naše cítění pro architekturu je poměrně málo ovlivňováno architekturou stereotomní.

Podobně je tomu s prostory vnitřními a vnějšími. Vnitřní prostory jsou zpravidla vytvořeny různými geometrickými objemy zřetelně vymezenými. Jen v některých případech, jako jsou na př. některé vnitřky chrámů budovaných v duchu radikálního baroku, setkáváme se s prostory dynamickými. Proto bude možné připustit, že ve svém celku u nás převládají vnitřní prostory statické, tedy budované v duchu realistického cítění.

U vnějších prostorů se u nás setkáváme často s prostory nezřetelně statickými. Naše vnější prostory jsou zpravidla tvořeny po staletí a vznikly skladbou menších nebo větších objemů. Dlouhodobým budováním těchto prostorů byla do nich vnesena určitá variabilita, rozmanitost stěn i objemů, čímž vznikly malebné sestavy, v nichž původní útvary se spojují v celky, záměrně jen výjimečně dosažitelné.

I přes některé výjimky bude možné vyvodit, že naše architektonické prostředí je převážně vytvořeno s citem pro realismus způsobem tektonickým, po případě statickým, které ovlivňují naše cítění a vychovávají nás pro realistické tvárnění architektury.

Architektury tektonické i stereotomní mohou být vytvořeny různými stavebními systémy. V podstatě se jedná o dva velmi odlišné způsoby: o skladební a monolitický. U systému skladebního vznikla architektura skladbou z menších dílů, jako sestava jednotlivých částí stavební hmoty. Příkladem takového stavebního systému ve formě primitivní je trilith, sestava tří kamenů. V klasické formě je dochován v článkované architektuře řecké. Jiný způsob této skladebné techniky nám ukazuje architektura gotická. Základní konstruktivní myšlenkou těchto architektur je vytvořit dílo skladbou, spojením a vazbou jednotlivých dílů stavební hmoty, pro tyto účely předem záměrně ztvárněné. Velikost těchto dílů - prefabrikátů, byla do určité míry závislá na možnostech dopravy a osazení. Byla to cihla, kvádr, trám.

Stavby monolitické nejsou skladbou, nýbrž jsou vytvořeny celé z jednoho celistvého kusu stavební hmoty. V jednom případě jsou vytesány ze skalního útvaru, jako jsou na př. skalní chrámy a hroby v Egyptě, v Ethiopii nebo v Indii a jinde. V těchto případech nešlo v pravém slova smyslu o budování, kde stavba narůstá postupným přidáváním dalších a dalších dílů stavební hmoty, ale o vytesání, o vykrojení díla z celistvé hmoty postupným odebíráním přebytečných částí. Stavba je v tomto případě spojena v celek svou soudržností a tvoří kompaktní celinu.

V druhém případě vznikají stavby monolitické jako odlitek nebo otisk hmot plastických. Takové jsou na př. některé naše stavby ze železového betonu. Historické monolitické stavby, jako jsou zmíněné skalní chrámy a hroby, dodržují zpravidla tvarování staveb skládaných, způsobu v tom kterém kraji a době používaného. Není tedy u nich pro záměry výtvarné nijak využita soudržnost stavební hmoty. Naproti tomu naše monolitické železobetonové stavby vykazují řadu různých způsobů ztvárnění. V některých případech jsou tyto stavby poněkud nelogicky opatřovány tvary klasické architektury tektonické, vzniklé na systému skladebném, v jiných případech jsou vytvořeny jako architektury stereotomní, a opět jindy je v nich možno vytušit snahu po vyjádření některých statických skutečností, t. j. snahu po vytvoření vlastní tektoniky.

Monolitické stavby železobetonové, které jsou opatřeny klasickým tvaroslovím, přispívají k udržení tradice klasické tektoniky. Oba další způsoby jdou mimo ni a mnohdy proti ní. Tak je tomu u staveb železobetonových, chápaných jako stereotomní. V době kapitalistického podnikání vyrostl značný počet staveb vybudovaných způsobem stereotom- ním. Jsou to různé funkcionalistické, konstruktivistické a formalistické architektury. Jejich nová průčelí zářila svou čistotou ze shluku starších špinavých a neošetřovaných domů a vytvářela v nás mnohdy představy o komfortních bytech. A snad proto do určité míry vábila a měla i podíl na utváření našeho citu pro architekturu. Toto konstruktivistické a funkcionalistické stavebnictví bylo příliš těsně spjato se vzory staveb inženýrských, budovaných ze železového betonu sotva poznaného, a nebylo schopno prozatím vytvořit tvary v duchu realismu, v duchu tektonické tradice. V této své konstruktivní primitivnosti a v určité bezohlednosti na naše možnosti optického vnímání se tyto stavby staly kosmopolitními.

Ale má-li být tato tvorba správně hodnocena, je nutno přihlédnout i k některým okolnostem, které měly podstatný vliv na celý vývoj. Je nutné především uvážit, že tato tvorba chtěla být v mnoha případech pravdivým výrazem upotřebených hmot a konstrukcí a že proto byla tvořena v živém odporu ke staré klasické tektonice, která je v rozporu s novými hmotami a konstrukcemi. Upotřebena na těchto hmotách a konstrukcích, se stává stará tektonická tvarová mluva nepravdivou a lživou. Dále je nutné uvážit, že nová architektura vznikala v odklonu i od mladší dekorativnosti, v zajetí nových myšlenek konstruktivních a že chtěla být jako konečně každá tvorba, moderní – současnou. Vznikala s objevením nových stavebních hmot, jako je ocel a železový beton, a z požadavků nových stavebních druhů, které kladou neobyčejně vysoké požadavky na stavebnictví, a to po stránce jak provozní, tak i konstruktivní. Jsou budovány ocelové a železobetonové mosty v rozpětích do té doby snad jen tušených, jsou stavěny hangáry a tovární haly úžasných rozměrů a mrakodrapy narůstají do fantastických výšek. Celé toto stavitelské dění je netradiční, je zcela nové, je revoluční. A kromě toho dále ještě toto nové stavitelství chce v mnoha případech být ve službách nových myšlenek společenských. Četní architekti, poučeni studiem marxistických klasiků, snaží se dopracovat správných závěrů pro stavebnictví. Podobně jako toto nové myšlení je racionalistické a namířené proti starému společenskému řádu, je i nové stavebnictví protitradiční a nemůže vystačit se starou tvarovou zásobou. Proto odmítá všechny tradiční prvky tektoniky i výzdoby a snaží se využít v míře pokud možno největší nové hmoty. V duchu tohoto nového tvarového racionalismu mají dát nový výraz architektuře nové stavební hmoty a z nich vyplývající nové konstrukce. Bylo zcela logické, že tyto nové ekonomické snahy byly využity a zneužity kapitalistickými podnikateli a že v krátké době byla vytvořena nová, úplně utilitární architektura kosmopolitní.

A tu se ukazuje, že tyto počátky nové architektury XIX. a XX. stol. jsou pouhými pokusy. Ukazuje se, že betonové prefabrikáty umožní nové masové budování, že monolitický beton poskytuje architektovi realisovat útvary téměř svobodně v prostoru rozepjaté a další nové hmoty nabízejí dosud ani netušené rozvinutí fantasie. Celá tato tvorba je nová a mnohdy našemu tradičnímu cítění zcela cizí.

V nových materiálech a konstrukcích vznikají nové tvary zcela netradiční, nové provozy si vyžadují rozměry, které se pomalu vymykají našemu smyslovému pochopení, a dávají vzniknout novým vazbám v proporcích, které zatím neumíme dosti bezpečně ohodnotit. Ukazuje se, že železový beton si vyžaduje svou vlastní tektoniku, kterou zatím neznáme, ale která umožňuje budování v měřítku a proporcích značně odlišných od těch, kterými jsme odchováni, ale které odpovídají a vyplývají z nových požadavků a jsou tedy do určité míry realistické.

A v této překotné a snad i poněkud chaotické tvorbě, kdy monolitický železový beton je opatřován zcela nelogicky nepravdivým klasickým článkováním, kdy monolitická kostra stavby je neekonomicky vyzdívána normálními cihlami a ztvárněna jako stereotomní, kdy se na všech stranách projevuje nedostatek míry a v důsledku toho velké prohřešky proti zdravému rozumu, onomu latinskému ratio, a proti ekonomii, v tuto vyhrocenou dobu přichází v pravou chvíli projev Chruščevův.

Chruščev správně poukazuje na některá formalistická chápání architektury, ať se to již týká formy nebo materiálu, a zdůrazňuje ekonomii. Poukazuje na provoz a na prefabrikaci, která nejenže umožní rychlé a masové budování, nýbrž umožní vytvořit i novou architekturu, v níž by měly být v duchu našeho tradičního prostředí tektonicky budovaného vytvořeny nové tvary realistické, vyplývající z nového humanismu, z idee a použitých hmot i konstrukcí.

---

Resumé
Ze skutečnosti, že architektura našeho prostředí je vytvářena převážně tektonickým způsobem, vyplývá vhodnost použití tohoto způsobu také pro současnou architektonickou tvorbu. Protože v této tradiční archi- tektuře je architektonická forma používána jako umělecký výrazový prostředek konstrukčních principů, měly by i nové umělecké formy vznikat stejným způsobem, t. j. měly by vycházet z nového humanismu, z ideje a vznikat na základě nové výroby, nových materiálů a konstrukcí, prefabrikátů, panelů apod.