Státní ústav památkové péče a ochrany přírody byl předchůdcem NPÚ

Praha - Dlouholeté snahy o uzákonění památkové péče v českých zemích vyvrcholily přijetím zákona o kulturních památkách, podle kterého také k 1. červenci 1958 vznikl Státní ústav památkové péče a ochrany přírody. Stejný zákon mimo jiné zavedl také vyhlašování národních kulturních památek (NKP), tedy toho nejcennějšího z kulturního dědictví. První seznam 33 NKP vyhlásila čs. vláda v březnu 1962, dnes už je národních kulturních památek na 370.

Historie péče o památky se u nás datuje do druhé poloviny 18. století, kdy za vlády Marie Terezie vydali nařízení požadující hlásit nález historických artefaktů. Trvalo ale více než jedno století, než v habsburském císařství v roce 1911 vznikl památkový úřad a o sedm let později také Zemský památkový úřad pro České království (1918, ještě před rozpadem monarchie). Ten se po vzniku samostatného Československa přeměnil do Státního památkového úřadu.

Ani za první republiky ovšem přes volání odborníků nevznikl zvláštní památkový zákon, na ten si Československo muselo počkat až do konce 50. let. Nová norma pak byla přijata v dubnu 1987 a přes názor odborné obce o potřebě zcela nového zákona platí s řadou novel dodnes. Dva roky po listopadu 1989 se například z ústavu vyčlenila starost o přírodu, kterou převzalo ministerstvo životního prostředí, a od ledna 2003 se ústav památkové péče přeměnil do Národního památkového ústavu (NPÚ).

NPÚ plní několik rolí - vede evidenci kulturních památek a zabývá se dokumentováním jejich historie, nejviditelnější činností NPÚ pak je posuzování úprav a projektů na přestavbu památkově chráněných objektů. Tato největší příspěvková organizace ministerstva kultury také spravuje zhruba stovku státem vlastněných památek, tedy hradů, zámků i dalších objektů, které zpřístupňuje veřejnosti. Loni tyto památky navštívilo zhruba 3,5 milionu lidí, o třetinu méně než před covidem.