Engadinské domy

Obraz anonymní lidové architektury spočívá v řadě staveb, které, stejně jako generace jedné rodiny, pocházejí z dalekého historie aniž by zcela ztratila charakteristická znamení svého původu. I když její stavitelé zůstali neznámí, dochované stavby nenechaly svému účelu a rázu nic dlužny. Vyvolávaly zájem budoucích architektů ještě dříve, než se staly objekty historiků. Berlínský architekt Karl Friedrich Schinkel (1781-1841) kreslil venkovské stavby v Tyrolsku, ve Švýcarsku, v Itálií a Anglii a ve svých poznámkách velebil jejich mohutné tvary tím, že je přirovnával k monumentům klasické antiky: „Alpská chata, malá nedůležitá stejně tak jako větší místního patriarchy, je klasické architektonické dílo, jenž bylo, podobně jako starořecký chrám, právě tak stavěno už za Periklovy doby.“
Schinkelovo cenění hodnot nebylo pouze věcí osobní záliby, ale brzy vytvořilo základ pro “švýcarské domy“, jak byly nazvány stavby, které vznikly v Berlíně a jinde. V mnoha zemích pak následovala vlna stavění horských chat, která se udržela dlouho do dvacátého století. Tyto domy z velké části smyšleného alpského původu našly ohlas dokonce i u samotných Švýcarů, kteří si od nich nechali začat stavět horské chaty. Vliv takového syntetického stavebního typu spočívá právě v tom, že se nešíří jen do dálky, ale typ samotný přebírá místo originálu a dožaduje se být jím.
Nenasytná chuť historiků dvacátého století nijak nepřehlédla lidovou architekturu, předtím však než k ní našla ten správný přístup, začalo histografické popisování podle norem klasické architektury. Pro ty, kteří na drsnosti a mohutnosti neshledávali žádnou zvláštní zálibu, zůstala alpské architektura obtížným tématem. Vzniknuvší hotelová architektura, která se na konci devatenáctého století šířila po celé oblasti Alp, spojila lidové prvky s nabubřelostí architektury zakladatelských let (pojmenování období mezi německo-francouzskou válkou a první světovou válkou - pozn.překl.). Právě v době, kdy se hotelové stavby tlačily také do Engadinu (rétorománsky údolí Innu - pozn.překl.) vzbudily venkovské stavby celého Švýcarska bezvýhradnou pozornost amatérského historika Jakoba Hunzikera (1827-1901). Jeho prvně vydaná dokumentace, obsáhlý plod četných putování po všech švýcarských regionech, se začala objevovat v tisku až na samém konci jeho života, finálně však dosáhl objemu osmi svazků. Poněvadž Hunzikerem sesbíraný materiál je mimořádně rozmanitý, tak jakýkoliv pokus o historický výklad jeho původu a jeho vývoje působí značné potíže. Potřeba vytvořit pevné spojení mezi regionem, jeho obyvateli a převládajícím typem domu přichází interpretace jeho závěrů a přeměna do rozkolu; dilema rozvoje a identity se chylí dokonce k tomu, jak se typologie (jako výsledek proměn) stejně jako vývoj (proces vzniku druhu domu) vyostřují. Tato poloha není zdaleka pouhým dějepisným protikladem; praxe moderní rekonstrukce staveb z tohoto přímo vychází a trvale se s tímto problémem potýká.
Hunziker odvodil různé stavební formy z jediného základu, který prezentoval jako primární všem. Podnícen vlasteneckými pocity ve své rodné zemi, nazval toto primitivní jádro “Gotthardhaus“. Gotthard, centrální masiv švýcarských Alp, a jeho mnohá spojení s dějinami se Švýcarům jevil jako spojení mýtického počátečního bodu a představy posledního útočiště. Hunzikerem asociované území Gotthadu, které by se prakticky mělo rozšířit na čtyři hlavní regiony země, představovaly domy skládající se z ústřední budovy s kamenným základem, který obsahoval krb a kuchyni, a nadzemního podlaží z dřevěných trámů spojených do blokové konstrukce. Hunziker si představoval, že Gotthardhaus představuje základní konfiguraci, která – podobně jako lingvistická teorie zrekonstruovala základ pro všechny indoevropské jazyky – mohla posloužit jako prapůvod mnoha četných variant.
Hunzikerova teze má výhodu všech počátečních hypotéz: nebylo zapotřebí, aby existoval skutečný Gottrdhaus – a mohl tak být reálně zachován –, a sloužit jako předchůdce pozdějších domů, počítaje v to i ty ještě nepostavené. Průběhem dělení, připojování a variací základního prvku mohla být vysvětlena většina existujících domů a vyloženy jejich regionální rozdíly. Teorie byla velmi rozšířená a stála na počátku vzrůstajícího počtu literatury o lidové architektuře, stále víceméně národnostně nebo dokonce i rassticky zaměřené, ale pořád také užitečné k třídění úžasné rozmanitosti staveb v rámci typologie. Tento přístup měl za další následek, že utvrzoval pohled, podle něhož jsou typ stavby a region uzavřeny v pevném spojení a umožňovalo odlišovat, co k danému místu patří a co nikoli.
Nemusí být ani zdůrazňováno, že sklon zavádět krajově charakteristické formy dávného původu, vývojové a proměné procesy zanesené do minulosti a jakákoli další změna nebo vynoření se nových typů v současnosti nebo budoucnosti tak bylo jménem toho stávajícího proti zaběhnutým zvyklostem. Typologicky zaměřené studie přicházely častokrát v pevném spojení s konzervativismem, a to buď v bezelstném úmyslu zachování stávajícího nebo agresivity rasistické ideologie.
Tím vším musela předcházet diskuze Herzog & de Meurona zajímající se o tradiční architekturu v Engadin. Od jejich raných staveb, například modrý dům v Oberwil, až po mladší příklady jako je dům v Leymen je důvěrně známý profil domu striktně oddělen od jeho vnitřního rozčlenění, což vede k nečekané manifestaci jednoho uvnitř druhého. Nelze přehlédnout určitou spojitost v oblibě Aldo Rossiho o primitivní typologie domů, které v Rossiho případě pocházejí z fascinace pro typologické studie obecně a jeho konzultace s Hunzikerovým dílem z průběhu let, kdy Rossi vyučoval na ETH v Curychu (1972-1975). Jak Rossiho tak Herzog & de Meuronovy studie vykreslují pozvolný, nahodilý a také náhlý vývoj základního schématu v určitém projektu. Potřebujeme spojení mezi lidovou a profesionální architekturou a jednotlivě se odehrávající; postačí rozpoznat je v proměně jednotlivých aspektů typologie. Svým způsobem zkušebním kámenem pro Herzog & de Meurona přiblížujícím se engadinské typologii je jejich projekt Sils-Cuncas, projekt ztvárnění skupiny domů v srdci údolí. Projekt získal první cenu, díky místním protestům však bylo vše zmařeno, což se zdá podaří vždy, když výjímečně zahrozí něco jiného než obvyklá stavební spekulace.
Projekt, který vypracovali Herzog & de Meuron, se zaměřil na dvě charakteristiky engadinského domu: 1) úzce spojená, těsně do uceleného objemu vložená vnitřní struktura a 2) povrchová úprava široké fasády s jejím komplexním rozvržením oken. Ve svém soutěžním příspěvku popsali Herzog & de Meuron engandinský dům jako výsledek vývojového procesu “heterogenního slepence jednotlivých buňek do klasické architektury téměř monokristalického zjevu“. V této formulaci doznívá slabá ozvěna Hunzikerovy evoluční teorie. Mizí však ale za rozdílným porozuměním různých stavebních typů, které se v místní stavební praxi v průběhu posledních století začaly mísit. Herzog & de Meuron nijak neinterpretují tento vývoj jako lokálně ohraničenou stavební praxi, ale jako výtvor století švýcarské hotelové architektury a jiných vlivů v údolí a tím také jako hledání po dnešních ekvivalentech starých vzorů. Jejich vlastní studie vedla architekty od značně věrné adaptace engadinského typu domu k nové myšlence: transformováním současných obytných staveb a jejich slynutím do malých vísek proměňují Hunzikerův popis minulosti do projektu pro budoucnost. Svoje stavby plánovali opatřit elektronickým světelným písmem, které by veřejně vyzařovalo reakce Nitzscheho a jiných slavných návštěvníků Engandinu na “střeše Evropy“, namísto pouhého napodobování typické sgrafitové dekorace na fasádách.
Je možné zajit ještě o krok dále a zpozorovat, i když obrácený, vztah mezi analytickou studií engadinského domu a postupného vývoje nové stavby. Kdyby byly vedle sebe porovnány kresby architekta Jachen Ulrich Könz – patrně nejvlivnějšího představitele tradiční engadinské architektury dvacátého století a dokumentaristy idylické vesnice Guarda – a rané skici návrhu vinice Dominus v Yountville v Kalifornii od Herzog & de Meuron, tak se vyjeví něco, co překonává pouhou druhovou podobnost. V obou případech potvrzuje vnější forma stavby nezávislost na vnitřním prostorovém rozvržení, to je však zároveň upravováno velice jemným způsobem. Průchody a okna mezitím urovnávají vnitřní prostory, celkovou symetrii a vnitřní funkce. Könzova ptačí perspektiva typického engadinského domu a studie našich architektů pro dům v Leymen a vinice Dominus dokládají tento proces vzájemné adaptace. Architektům se podařilo vytvořit souborné vnitřní prostorové rozdělení stavby tak, aby vznikl jediný kompaktní objem. Dveře a okna odrážejí vnitřní potřeby domu, nejsou však újmou na jednotlitosti stavby. Herzog & de Meuron tímto jednoznačně poskytují důkaz, že typologie může posloužit k tomu, aby překazila evoluci nových forem. Vycházeje z jejich pokusu sblížit Hunzikerovým repertoárem švýcarského domu a cestou Aldo Rossiho vzkřísení zájmu o typologii zcela nově promyslili úlohu stavění v Engandinu.
Herzog & de Meuron se projevili jako horliví žáci typologických vzorů, které si po staletí uchovaly svoje kouzlo, aniž by zcela zcela napospas vydaly svoje tajemství. Zdůrazňují přitom dva naprosto rozdílné aspekty, první je úzce propojen s komplexním vnitřním rozčleněním engadinského domu, druhý s jemným do fasády vyškrábaným sgafitovým tkanivem. Zatímco ten poslední aspekt je bezmyšlenkovitou imitací a opotřebovanou věcí, kde je jediný moderní ekvivalent schopen docílit uspokojivých výsledků, si první aspekt ponechává svoje spjatí s dnešními problémy. Klíč k řešení typologické otázky Herzog & de Meuron může být spatřován v jejich schopnosti nově promyslet programovou náplň budovy, namísto ji rychle naplnit.

P. Ursprung & J. Herzog: Naturgeschichte, Lars Müller Publishers 2005, s. 349-358