Bloudění zelení
Vložil
Jan Kratochvíl
29.04.2010 09:00
Jan Kratochvíl
29.04.2010 09:00
Labyrint a bludiště. Tato slova bývají zaměnitelná, ale přísně vzato, jejich význam se liší. Labyrint je jednosměrný, nelze v něm zabloudit. Jedna cesta se přibližuje ke středu a vzdaluje se od něj, ale nakonec k němu dovede. Bludiště má spoustu falešných odboček a slepých uliček, a může se stát, že ke středu nikdy nedojdete. Nebo dojdete, ale nedostanete se ven.
Labyrint patří k nejstarším motivům a jeho zobrazení se dochovala ze všech starých kultur. Nejznámější starověký labyrint se nacházel v Knóssu na Krétě. Král Mínos do něj nechal zavřít Mínótaura, netvora, kterým byl plodem královniny nevěry s posvátným býkem. Jak praví Ovidius v Proměnách: „Daidalos, stavitel slavný a umělec vynalézavý, založil celou tu stavbu a zmátl v ní veškeré stopy množstvím klikatých cest, jichž zákruty klamaly oči.“ Mínotaura zabil až hrdina Théseus s pomocí Ariadny a jejího klubka. Tento mýtus a jeho postavy jsou předmětem mnoha psychologických výkladů i literárních zpracování. Postava Mínotaura jako nechtěného dítěte, jako vytěsněného vnitřního aspektu přeneseného na vnější svět, jako ztělesněné hrůzy sebepoznání ukryté ve spleti lidských emocí, jako klíče k vlastní jedinečnosti ve složitosti lidské existence je mocným symbolem lidské psychiky.
Mínótauros je jedním z hlavních motivů díla švýcarského spisovatele Fridricha Dürrenmatta. V jedné ze svých pozdních prací Labyrint (1985) umisťuje osamělého Mínótaura, který nikdy nikoho neviděl, do zrcadlového labyrintu, kde se neustále odráží jen jeho tvář. Setkání s živou druhou bytostí, maskovaným Théseem, pro něj skončí tragicky. Pověstné petřínské zrcadlové bludiště sice vzniklo pouze pro pobavení návštěvníků jubilejní výstavy, mezi zrcadlovými chodbami a síní smíchu se zkreslujícími zrcadly však není vyobrazen žádný veselý výjev, ale válečná scéna útoku Švédů na Prahu. Jako by se divákům do vlastní tváře v mezihře mezi dvěma dějstvími komedie nechtěně vnucovala myšlenka, na koho se vlastně v zrcadle dívají.
K nalezení sebe a vlastního středu cestou rozjímání i pokání vedly věřící labyrinty na podlahách gotických katedrál v Chartres, Amiens, St Omer, Remeši a v dalších místech. V Růžové zahradě na Petříně je na asfaltovém povrchu nakreslená dnes již poněkud vybledlá kopie labyrintu z Chartres. Děti v něm běhají nebo jezdí na koloběžce a opakovaně dosahují středu a opět se od něj vzdalují, zatímco rodiče netrpělivě postávají na kraji a dívají se na hodinky.
Nejslavnější, ale i nejzrádnější zahradní bludiště je pravděpodobně v anglickém Hampton Courtu. Pochází z roku 1690, kdy bylo vytvořeno pro krále Viléma III. Oranžského. Ačkoli nepatří k nejdelším, lze se v něm snadno ztratit, a to i s plánkem, jak potvrzuje Jerome Klapka Jerome ve slavné scéně ze Tří mužů ve člunu: „Potom se už prostě nemohli dostat nikam. Ať zahnuli kamkoliv, vždycky se vrátili do středu. Opakovalo se to tak pravidelně, že někteří lidé tam zůstali a čekali na ostatní, až obejdou bludiště a vrátí se k nim. Harris za chvíli znova vytáhl plán, ale pohled na plán dav jenom rozzuřil. Poradili Harrisovi, aby si z něho udělal natáčky na vlasy. Harris se prý nemohl ubránit dojmu, že se stal do jisté míry nepopulární.“
Do podobné situace se v Hampton Courtu dostala i kanadská spisovatelka Carol Shieldsová, která uvádí zaručeně správný popis cesty tímto bludištěm v románu Larryho večírek (1997), jehož hlavní hrdina Larry se zabývá vytvářením labyrintů a bludišť. Spisovatelce se však pro změnu vůbec nepodařilo dostat do středu bludiště, a to za přítomnosti celého filmového štábu, který o ní natáčel dokument.
Zatímco Larry Carol Shieldsové je přes své nezvyklé zaměstnání prezentován jako „všední“ hrdina, život a dílo nejslavnějšího současného tvůrce labyrintů Adriana Fishera je rozhodně nevšední. Fisher projektuje velkolepé zelené, kamenné, zrcadlové, provazové, ba dokonce i světelné labyrinty i bludiště po celém světě. Jeho unikátním labyrintariem se může pochlubit český zámek Loučeň, kde tento komplex deseti labyrintů a bludišť vznikl za nemalého úsilí českých projektantů a zahradníků.
Podobné komplexy labyrintů jsou i na jiných místech v Evropě, například ve francouzském Hauterives nebo ve vídeňském Schönbrunnu. Hlavním prvkem schönbrunnského komplexu je obnovená část tisového bludiště (původně založeno roku 1720 a zrušeno v roce 1892 z mravnostních důvodů). Uprostřed bludiště je vyvýšená plošina, z níž je vidět celé bludiště, starý platan a dva kameny v jeho stínu, aktivované mistrem feng švej a symbolizující vesmírnou harmonii. Ve slepých uličkách bludiště se nacházejí značky jednotlivých znamení zvěrokruhu, které aspoň trochu usnadňují orientaci a dávají tušit, že trasa vede od Berana k Rybám... Poblíž bludiště se nachází několik různých labyrintů a dětské hřiště Labyrinthikon.
Bloudění labyrinty a bludišti přirozeně baví právě děti, které si užívají hru a přítomný okamžik a zájem o to, kam dojdou, je až vedlejší. Proto na rozdíl od většiny dospělých milují nejdelší zahradní labyrint na světě (z 16 000 tisů, o celkové délce cestiček 2700 metrů). Vznikl v roce 1975 u wiltshirského sídla Longleat, kde je jednou z mnoha atrakcí společně s kolotoči, raketovými simulátory, pohádkovými hrady a tobogany. Stranou od pouťové vřavy a zájmu zábavychtivých návštěvníků, blízko samotného sídla se nachází několik zelených labyrintů – labyrint lásky a sluneční a lunární labyrint. Návštěva Longleatu je bizarním zážitkem moderní doby: na jedné straně skvostné alžbětinské sídlo obklopené rozlehlými zahradami a krajinářským parkem od nejslavnějších tvůrců několika staletí, na druhé straně ty nejkřiklavější atributy zábavního průmyslu.
Existují názory, že zahradní labyrinty a bludiště vytvořené od 17. do 19. století byly určeny převážně pro rozptýlení a zábavu a že jejich údajné symbolické či duchovní účely jsou plodem pozdějších interpretací, vyvolaných revivalem zájmu o staré rituály, který vzbudila kniha Jamese Frazera Zlatá ratolest (1890). Těžko posoudit, ale vzhledem k tomu, že zahradní architektura vždy do značné míry odrážela dobové ideje a převládající světonázor, dalo by se snad spíše říci, že v průběhu času z některých původně obsažných prvků zůstala jen forma, kterou tento revival opět naplnil obsahem.
Do konce 19. století byla řada labyrintů a bludišť skutečně především ornamentálním motivem vybraným z katalogu zahradních vzorů, jindy se o jejich symbolických významech spekuluje, jako v případě bludiště v cornwallském Glendurganu. V roce 1833 je nechal z bobkovišní (Prunus laurocerasus) vysadit Alfred Fox podle vzoru tehdejšího bludiště (dnes již zaniklého) v Sydney Gardens v Bathu. Viktoriánská reakce na století krajinářských parkových úprav spočívala v leckdy povrchním a bezduchém obnovení ornamentálních zahradních prvků, Fox však pocházel z kvakerského prostředí a celé rozložení glendurganských zahrad svědčí o duchovní symbolice, kde by bludiště, umístěné v údolí pod posvátným vrškem s biblickými rostlinami mohlo symbolizovat pozemskou lidskou existenci směřující k vyššímu duchovnímu rozměru.
Podivuhodné bludiště, jež rozhodně nevzniklo jen pro pobavení, se nachází v „zahradním království“ Wörlitz nedaleko Desavy, které nechal vybudovat princ Leopold III. Fridrich von Anhalt-Dessau ve spolupráci se svým přítelem, architektem Fridrichem Vilémem von Erdmannsdorfem v letech 1765 až 1817 po cestách do Anglie, Francie a Itálie. Inspirací jim byly anglické krajinářské parky, přírodní filosofie Jeana Jacquesa Rousseaua a palladiovská architektura .Výsledkem je jedinečný, od samého počátku veřejnosti volně přístupný krajinný komplex vodních děl, ostrůvků a zahradních staveb propojených vizuálními osami a průhledy i skrytými významy. Na jednom z ostrovů vybudovali kamenné bludiště symbolizující nesnadnou pouť lidským životem. Na cestě světlem a stínem, zpestřené jen sporou vegetací poutníka provázejí rádcové v podobě bust Johanna Caspara Lavatera a Christiana Fürchtegotta Gellerta a různé varovné nápisy a pokyny. Když poutník prochází tmavou chodbou, objeví nápis: Zde nastává těžká, leč zásadní volba. Na konci chodby je bílá socha Ledy s labutí osvětlená denním světlem, které přichází zprava z bočního výklenku, nad nímž stojí psáno: Ihned se otoč zpět. Kdo neuposlechne, zřítí se z vysoké zdi rovnou do vody. Nezbývá tedy než jít vlevo do neznáma, do úzkého podzemního tunelu, který vede... do Elysia – na travnatou paseku obklopenou bujně rostoucími keři a stromy.
Všechny labyrinty i bludiště vedou do středu – přibližováním a vzdalováním, přes body obratu i pokusy a omyly. Labyrintem a bludištěm vedou různé cesty, ale přesto zde platí stejná pravidla: Cesta k cíli vede oklikou.Teprve z nadhledu dávají smysl.
gardenpanorama.cz je místo pro všechny, kdo vnímají zahradu jako proměnlivý prostor, kde se setkává příroda s lidskou činností a kulturou, kde se prolíná botanika s architekturou, historií, mytologií, filozofií, uměním i zábavou
gardenpanorama.cz je průvodce po stopách, které významné i méně významné osobnosti zanechaly v zahradách, a po stopách, které zahrady zanechaly jejich v životech a díle
gardenpanorama.cz je místo pro všechny, kdo považují české zahrady za součást evropského a světového kulturního dědictví
gardenpanorama.cz je průvodce pro všechny, kdo rádi cestují nejen po známých památkách, ale i do méně navštěvovaných míst
gardenpanorama.cz je průvodce na toulky po zahradách, které byly inspirací pro umělecká díla
gardenpanorama.cz je malý projekt několika lidí, kteří mají rádi zahrady
gardenpanorama.cz je zahrada na webu, místo pro odpočinek a inspiraci
gardenpanorama.cz je místo pro milovníky zahrad
Mínótauros je jedním z hlavních motivů díla švýcarského spisovatele Fridricha Dürrenmatta. V jedné ze svých pozdních prací Labyrint (1985) umisťuje osamělého Mínótaura, který nikdy nikoho neviděl, do zrcadlového labyrintu, kde se neustále odráží jen jeho tvář. Setkání s živou druhou bytostí, maskovaným Théseem, pro něj skončí tragicky. Pověstné petřínské zrcadlové bludiště sice vzniklo pouze pro pobavení návštěvníků jubilejní výstavy, mezi zrcadlovými chodbami a síní smíchu se zkreslujícími zrcadly však není vyobrazen žádný veselý výjev, ale válečná scéna útoku Švédů na Prahu. Jako by se divákům do vlastní tváře v mezihře mezi dvěma dějstvími komedie nechtěně vnucovala myšlenka, na koho se vlastně v zrcadle dívají.
K nalezení sebe a vlastního středu cestou rozjímání i pokání vedly věřící labyrinty na podlahách gotických katedrál v Chartres, Amiens, St Omer, Remeši a v dalších místech. V Růžové zahradě na Petříně je na asfaltovém povrchu nakreslená dnes již poněkud vybledlá kopie labyrintu z Chartres. Děti v něm běhají nebo jezdí na koloběžce a opakovaně dosahují středu a opět se od něj vzdalují, zatímco rodiče netrpělivě postávají na kraji a dívají se na hodinky.
Nejslavnější, ale i nejzrádnější zahradní bludiště je pravděpodobně v anglickém Hampton Courtu. Pochází z roku 1690, kdy bylo vytvořeno pro krále Viléma III. Oranžského. Ačkoli nepatří k nejdelším, lze se v něm snadno ztratit, a to i s plánkem, jak potvrzuje Jerome Klapka Jerome ve slavné scéně ze Tří mužů ve člunu: „Potom se už prostě nemohli dostat nikam. Ať zahnuli kamkoliv, vždycky se vrátili do středu. Opakovalo se to tak pravidelně, že někteří lidé tam zůstali a čekali na ostatní, až obejdou bludiště a vrátí se k nim. Harris za chvíli znova vytáhl plán, ale pohled na plán dav jenom rozzuřil. Poradili Harrisovi, aby si z něho udělal natáčky na vlasy. Harris se prý nemohl ubránit dojmu, že se stal do jisté míry nepopulární.“
Do podobné situace se v Hampton Courtu dostala i kanadská spisovatelka Carol Shieldsová, která uvádí zaručeně správný popis cesty tímto bludištěm v románu Larryho večírek (1997), jehož hlavní hrdina Larry se zabývá vytvářením labyrintů a bludišť. Spisovatelce se však pro změnu vůbec nepodařilo dostat do středu bludiště, a to za přítomnosti celého filmového štábu, který o ní natáčel dokument.
Zatímco Larry Carol Shieldsové je přes své nezvyklé zaměstnání prezentován jako „všední“ hrdina, život a dílo nejslavnějšího současného tvůrce labyrintů Adriana Fishera je rozhodně nevšední. Fisher projektuje velkolepé zelené, kamenné, zrcadlové, provazové, ba dokonce i světelné labyrinty i bludiště po celém světě. Jeho unikátním labyrintariem se může pochlubit český zámek Loučeň, kde tento komplex deseti labyrintů a bludišť vznikl za nemalého úsilí českých projektantů a zahradníků.
Podobné komplexy labyrintů jsou i na jiných místech v Evropě, například ve francouzském Hauterives nebo ve vídeňském Schönbrunnu. Hlavním prvkem schönbrunnského komplexu je obnovená část tisového bludiště (původně založeno roku 1720 a zrušeno v roce 1892 z mravnostních důvodů). Uprostřed bludiště je vyvýšená plošina, z níž je vidět celé bludiště, starý platan a dva kameny v jeho stínu, aktivované mistrem feng švej a symbolizující vesmírnou harmonii. Ve slepých uličkách bludiště se nacházejí značky jednotlivých znamení zvěrokruhu, které aspoň trochu usnadňují orientaci a dávají tušit, že trasa vede od Berana k Rybám... Poblíž bludiště se nachází několik různých labyrintů a dětské hřiště Labyrinthikon.
Bloudění labyrinty a bludišti přirozeně baví právě děti, které si užívají hru a přítomný okamžik a zájem o to, kam dojdou, je až vedlejší. Proto na rozdíl od většiny dospělých milují nejdelší zahradní labyrint na světě (z 16 000 tisů, o celkové délce cestiček 2700 metrů). Vznikl v roce 1975 u wiltshirského sídla Longleat, kde je jednou z mnoha atrakcí společně s kolotoči, raketovými simulátory, pohádkovými hrady a tobogany. Stranou od pouťové vřavy a zájmu zábavychtivých návštěvníků, blízko samotného sídla se nachází několik zelených labyrintů – labyrint lásky a sluneční a lunární labyrint. Návštěva Longleatu je bizarním zážitkem moderní doby: na jedné straně skvostné alžbětinské sídlo obklopené rozlehlými zahradami a krajinářským parkem od nejslavnějších tvůrců několika staletí, na druhé straně ty nejkřiklavější atributy zábavního průmyslu.
Existují názory, že zahradní labyrinty a bludiště vytvořené od 17. do 19. století byly určeny převážně pro rozptýlení a zábavu a že jejich údajné symbolické či duchovní účely jsou plodem pozdějších interpretací, vyvolaných revivalem zájmu o staré rituály, který vzbudila kniha Jamese Frazera Zlatá ratolest (1890). Těžko posoudit, ale vzhledem k tomu, že zahradní architektura vždy do značné míry odrážela dobové ideje a převládající světonázor, dalo by se snad spíše říci, že v průběhu času z některých původně obsažných prvků zůstala jen forma, kterou tento revival opět naplnil obsahem.
Do konce 19. století byla řada labyrintů a bludišť skutečně především ornamentálním motivem vybraným z katalogu zahradních vzorů, jindy se o jejich symbolických významech spekuluje, jako v případě bludiště v cornwallském Glendurganu. V roce 1833 je nechal z bobkovišní (Prunus laurocerasus) vysadit Alfred Fox podle vzoru tehdejšího bludiště (dnes již zaniklého) v Sydney Gardens v Bathu. Viktoriánská reakce na století krajinářských parkových úprav spočívala v leckdy povrchním a bezduchém obnovení ornamentálních zahradních prvků, Fox však pocházel z kvakerského prostředí a celé rozložení glendurganských zahrad svědčí o duchovní symbolice, kde by bludiště, umístěné v údolí pod posvátným vrškem s biblickými rostlinami mohlo symbolizovat pozemskou lidskou existenci směřující k vyššímu duchovnímu rozměru.
Podivuhodné bludiště, jež rozhodně nevzniklo jen pro pobavení, se nachází v „zahradním království“ Wörlitz nedaleko Desavy, které nechal vybudovat princ Leopold III. Fridrich von Anhalt-Dessau ve spolupráci se svým přítelem, architektem Fridrichem Vilémem von Erdmannsdorfem v letech 1765 až 1817 po cestách do Anglie, Francie a Itálie. Inspirací jim byly anglické krajinářské parky, přírodní filosofie Jeana Jacquesa Rousseaua a palladiovská architektura .Výsledkem je jedinečný, od samého počátku veřejnosti volně přístupný krajinný komplex vodních děl, ostrůvků a zahradních staveb propojených vizuálními osami a průhledy i skrytými významy. Na jednom z ostrovů vybudovali kamenné bludiště symbolizující nesnadnou pouť lidským životem. Na cestě světlem a stínem, zpestřené jen sporou vegetací poutníka provázejí rádcové v podobě bust Johanna Caspara Lavatera a Christiana Fürchtegotta Gellerta a různé varovné nápisy a pokyny. Když poutník prochází tmavou chodbou, objeví nápis: Zde nastává těžká, leč zásadní volba. Na konci chodby je bílá socha Ledy s labutí osvětlená denním světlem, které přichází zprava z bočního výklenku, nad nímž stojí psáno: Ihned se otoč zpět. Kdo neuposlechne, zřítí se z vysoké zdi rovnou do vody. Nezbývá tedy než jít vlevo do neznáma, do úzkého podzemního tunelu, který vede... do Elysia – na travnatou paseku obklopenou bujně rostoucími keři a stromy.
Všechny labyrinty i bludiště vedou do středu – přibližováním a vzdalováním, přes body obratu i pokusy a omyly. Labyrintem a bludištěm vedou různé cesty, ale přesto zde platí stejná pravidla: Cesta k cíli vede oklikou.Teprve z nadhledu dávají smysl.
gardenpanorama.cz je místo pro všechny, kdo vnímají zahradu jako proměnlivý prostor, kde se setkává příroda s lidskou činností a kulturou, kde se prolíná botanika s architekturou, historií, mytologií, filozofií, uměním i zábavou
gardenpanorama.cz je průvodce po stopách, které významné i méně významné osobnosti zanechaly v zahradách, a po stopách, které zahrady zanechaly jejich v životech a díle
gardenpanorama.cz je místo pro všechny, kdo považují české zahrady za součást evropského a světového kulturního dědictví
gardenpanorama.cz je průvodce pro všechny, kdo rádi cestují nejen po známých památkách, ale i do méně navštěvovaných míst
gardenpanorama.cz je průvodce na toulky po zahradách, které byly inspirací pro umělecká díla
gardenpanorama.cz je malý projekt několika lidí, kteří mají rádi zahrady
gardenpanorama.cz je zahrada na webu, místo pro odpočinek a inspiraci
gardenpanorama.cz je místo pro milovníky zahrad
0 komentářů
přidat komentář
