Veškerá krása Aires Mateus - výstava v Serralves Museum
Beleza apesar de tudo - 27.11.2025 - 17.5.2026
Již samotná návštěva budovy navržené portugalským architektem Álvarem Sizou zanechá silný umělecký zážitek. Poté, co tehdy devadesátiletý mistr dokončil na podzim 2023 nové křídlo muzea Serralves, byl po několik měsíců přístupný pouze prázdný objekt, aby si návštěvníci mohli náležitě vychutnat prostorové finesy, než výstavní sály zaplnily exponáty. Jako první se v Ala Álvaro Siza (Křídle Álvara Sizy) představila na jaře 2024 část obsáhlé sbírky C.A.S.A. (Coleção Álvaro Siza, Arquivo) spravující odkaz této portugalské legendy.
Až na skulpturálně pojednaný vstup nepředstavují sály s převážně umělým osvětlením pro vystavovaná díla žádnou konkurenci, ale přesto jsou pro každého umělce i kurátora velkou výzvou. Na sklonku minulého roku se příležitosti vystavovat v nově otevřeném křídle zhostila bratrská dvojice architektů Aires Mateus, kteří za pomoci kurátora Nuno Crespo svými pracemi zaplnili podstatnou část spodního podlaží. Podobně jako u Álvara Sizy je také pro lisabonský ateliér Aires Mateus charakteristická souhra jednoduchých geometrických tvarů, na jejichž bílých plochách putují stíny a dodávají budovám plastický výraz. Na rozdíl od Sizova více klasického přístupu se Manuel a Francisco Mateusovi pouštějí do větší abstrakce, nebojí se experimentovat s vnějšími tvary a v interiérech se pouštějí do prostorových dobrodružství.
Další oblastí, kterou se oba bratři dlouhodobě zabývají, je otázka krásy. Modernističtí architekti se pokusili odstavit krásu na vedlejší kolej a soustředili se převážně na funkční stránky. Pro bratry Mateusy není krása jen další vrstvou dokazující autorův/investorův vkus, ale má schopnost proniknout, odhalit a vyjádřit lidské touhy. Jejich hledání krásy se odehrává prostřednictvím důvěrně známého jazyka (vycházejícího z archetypu a snáze tak přijatelného) a zároveň neočekávaných prvků (pomáhajících rozšířit prožitky a vypravit se do neprozkoumaných oblastí). V jejich stavbách se oba tyto protiklady nacházejí hned vedle sebe. Odvážné a monumentální budovy dokáží mít stále klidné a lidské měřítko. Krása je jejich způsobem, jak bojovat s banalitou a překonat zastaralost. Nezahlcují přílišnou popisností ani složitými teoriemi. Jejich tvorba je málomluvná, krása v ní těžko popsatelná, ale jasně citelná. Již před osmi lety se Manuel a Francisco Mateusovi zamýšleli nad otázkami krásy, kterou každý člověk vnímá subjektivně. Oni sami za své stavby sklízeli kritiku, protože s krásou zacházeli až banálním způsobem, nadužívali estetiku a prostorovou bombastičností maskovali nedostatek vnitřního obsahu. V reakci na vyprázdněný formalismus tak vznikla vlna tzv. “nové ošklivosti“ (neo-uglyism), která svou nevzhlednost ospravedlňuje sofistikovanými a společenský zodpovědnými řešeními. Pro Aires Mateus krása nepředstavuje další vrstvu dokazující něčí dobrý vkus, ale schopnost zachytit a vyjádřit lidské touhy. Jejich jazyk, který zdaleka není jen příjemným balzámem, ale především vnitřní silou, která dokáže proniknout a odhalit tajemství lidského stavu.
Oba bratři také od roku 2011 působí na akademii USI ve švýcarském Mendrisiu, kde jejich výuka spočívá především v ověřování konceptů na fyzických modelech v co největším měřítku. Podobně na modelech stojí i portská výstava. Expozice ve spodním podlaží Sizova křídla je rozdělena do více odlišných částí. Ve čtyřech rozlehlých sálech, jedné komorně laděné místnosti a několika přilehlých chodbách je soustředěno hned několik výstav najednou. Výstava se skládá z pěti částí - zahrada, materiál, čas, místa, geografie - které netvoří lineární přístup ani se nesnaží věrně znázorňovat konkrétní realitu. Stejně tak nejde o čistě antologickou nebo retrospektivní výstavu, ale spíše o představení dvacetiletého prostorového experimentování. Návštěvníci jsou v pozici badatele v procházejícího prostorovou laboratoří. Výstava se souhrnným názvem “Beleza apesar de tudo“ (Krása navzdory všemu) kromě nově přichystaných exponátů také připomíná předchozí události. V menší zatemněné místnosti pojmenované “Venezia“ se znovu představila výstava “Fenda“ z roku 2016 původně připravená pro 15. architektonické bienále v Benátkách. Do jedné souvislé horizontální trhliny v úrovni očí je umístěno hned několik prostorových konceptů z dílny Aires Mateus abstrahovaných do černobílé prostorové hry světla a stínů. Stěna jedné z přístupových chodeb je polepena malými náhledový fotografie staveb Aires Mateus, ale také historickými příklady, které architektům posloužily jako inspirační zdroje. Ve druhé přístupové chodbě je umístěn prosklený stůl se skicáky, do nichž zachycují prvotní úvahy a ladí rané prostorové koncepty. V místnosti pojmenované “zahrada“ je do pravidelného čtvercového rastru na subtilních kovových nohách umístěno 71 bílých modelů, které jsou všechny ve stejném měřítku, takže si můžete porovnat šíři spektra, na němž v ateliéru Aires Mateus pracují. Modely působí jako křehké šperky až se ostýcháte vkročit do této “zahrady“ rozzářených modelů na tenkých černých stoncích.
V sále “čas“ reagují svými návrhy na historické nadčasové příklady. V sálech “místa“ a “geografie“ jsou umístěny nadrozměrné dřevěné modely doplněné ve stejném měřítku abstrahovanými černobílými výkresy (půdorys přízemí položený na podlaze a charakteristický řež je pověšený na stěnu). Každý exponát plní dvojí roli. Na jedné straně zpochybňuje tradiční způsoby vystavování architektury (model, výkres, fotka) a schopnost těchto prostředků vyjádřit skutečnost. Kvůli nepřenositelnosti reálné stavby do muzejního prostoru, se většinou musíme vypořádat s abstrakcí a také absencí některých prvků. Společně s Aldo Rossim jsme se dozvěděli, že hovořit přesně o architektuře neznamená mluvit „o škole, hřbitově, divadle“, ale spíše „o životě, smrti, fantazii“ (Vědecká autobiografie). Mluvit o životě, smrti a fantazii je také velkou aspirací těchto portugalských architektů. V jejich podání může být použití krásy vnímáno jako gesto vůči destrukci, která na nás ze všech stran doráží. Krása, která navzdory všemu okolnímu dění umožňuje život.
Více informací >
Až na skulpturálně pojednaný vstup nepředstavují sály s převážně umělým osvětlením pro vystavovaná díla žádnou konkurenci, ale přesto jsou pro každého umělce i kurátora velkou výzvou. Na sklonku minulého roku se příležitosti vystavovat v nově otevřeném křídle zhostila bratrská dvojice architektů Aires Mateus, kteří za pomoci kurátora Nuno Crespo svými pracemi zaplnili podstatnou část spodního podlaží. Podobně jako u Álvara Sizy je také pro lisabonský ateliér Aires Mateus charakteristická souhra jednoduchých geometrických tvarů, na jejichž bílých plochách putují stíny a dodávají budovám plastický výraz. Na rozdíl od Sizova více klasického přístupu se Manuel a Francisco Mateusovi pouštějí do větší abstrakce, nebojí se experimentovat s vnějšími tvary a v interiérech se pouštějí do prostorových dobrodružství.
Další oblastí, kterou se oba bratři dlouhodobě zabývají, je otázka krásy. Modernističtí architekti se pokusili odstavit krásu na vedlejší kolej a soustředili se převážně na funkční stránky. Pro bratry Mateusy není krása jen další vrstvou dokazující autorův/investorův vkus, ale má schopnost proniknout, odhalit a vyjádřit lidské touhy. Jejich hledání krásy se odehrává prostřednictvím důvěrně známého jazyka (vycházejícího z archetypu a snáze tak přijatelného) a zároveň neočekávaných prvků (pomáhajících rozšířit prožitky a vypravit se do neprozkoumaných oblastí). V jejich stavbách se oba tyto protiklady nacházejí hned vedle sebe. Odvážné a monumentální budovy dokáží mít stále klidné a lidské měřítko. Krása je jejich způsobem, jak bojovat s banalitou a překonat zastaralost. Nezahlcují přílišnou popisností ani složitými teoriemi. Jejich tvorba je málomluvná, krása v ní těžko popsatelná, ale jasně citelná. Již před osmi lety se Manuel a Francisco Mateusovi zamýšleli nad otázkami krásy, kterou každý člověk vnímá subjektivně. Oni sami za své stavby sklízeli kritiku, protože s krásou zacházeli až banálním způsobem, nadužívali estetiku a prostorovou bombastičností maskovali nedostatek vnitřního obsahu. V reakci na vyprázdněný formalismus tak vznikla vlna tzv. “nové ošklivosti“ (neo-uglyism), která svou nevzhlednost ospravedlňuje sofistikovanými a společenský zodpovědnými řešeními. Pro Aires Mateus krása nepředstavuje další vrstvu dokazující něčí dobrý vkus, ale schopnost zachytit a vyjádřit lidské touhy. Jejich jazyk, který zdaleka není jen příjemným balzámem, ale především vnitřní silou, která dokáže proniknout a odhalit tajemství lidského stavu.
Oba bratři také od roku 2011 působí na akademii USI ve švýcarském Mendrisiu, kde jejich výuka spočívá především v ověřování konceptů na fyzických modelech v co největším měřítku. Podobně na modelech stojí i portská výstava. Expozice ve spodním podlaží Sizova křídla je rozdělena do více odlišných částí. Ve čtyřech rozlehlých sálech, jedné komorně laděné místnosti a několika přilehlých chodbách je soustředěno hned několik výstav najednou. Výstava se skládá z pěti částí - zahrada, materiál, čas, místa, geografie - které netvoří lineární přístup ani se nesnaží věrně znázorňovat konkrétní realitu. Stejně tak nejde o čistě antologickou nebo retrospektivní výstavu, ale spíše o představení dvacetiletého prostorového experimentování. Návštěvníci jsou v pozici badatele v procházejícího prostorovou laboratoří. Výstava se souhrnným názvem “Beleza apesar de tudo“ (Krása navzdory všemu) kromě nově přichystaných exponátů také připomíná předchozí události. V menší zatemněné místnosti pojmenované “Venezia“ se znovu představila výstava “Fenda“ z roku 2016 původně připravená pro 15. architektonické bienále v Benátkách. Do jedné souvislé horizontální trhliny v úrovni očí je umístěno hned několik prostorových konceptů z dílny Aires Mateus abstrahovaných do černobílé prostorové hry světla a stínů. Stěna jedné z přístupových chodeb je polepena malými náhledový fotografie staveb Aires Mateus, ale také historickými příklady, které architektům posloužily jako inspirační zdroje. Ve druhé přístupové chodbě je umístěn prosklený stůl se skicáky, do nichž zachycují prvotní úvahy a ladí rané prostorové koncepty. V místnosti pojmenované “zahrada“ je do pravidelného čtvercového rastru na subtilních kovových nohách umístěno 71 bílých modelů, které jsou všechny ve stejném měřítku, takže si můžete porovnat šíři spektra, na němž v ateliéru Aires Mateus pracují. Modely působí jako křehké šperky až se ostýcháte vkročit do této “zahrady“ rozzářených modelů na tenkých černých stoncích.
V sále “čas“ reagují svými návrhy na historické nadčasové příklady. V sálech “místa“ a “geografie“ jsou umístěny nadrozměrné dřevěné modely doplněné ve stejném měřítku abstrahovanými černobílými výkresy (půdorys přízemí položený na podlaze a charakteristický řež je pověšený na stěnu). Každý exponát plní dvojí roli. Na jedné straně zpochybňuje tradiční způsoby vystavování architektury (model, výkres, fotka) a schopnost těchto prostředků vyjádřit skutečnost. Kvůli nepřenositelnosti reálné stavby do muzejního prostoru, se většinou musíme vypořádat s abstrakcí a také absencí některých prvků. Společně s Aldo Rossim jsme se dozvěděli, že hovořit přesně o architektuře neznamená mluvit „o škole, hřbitově, divadle“, ale spíše „o životě, smrti, fantazii“ (Vědecká autobiografie). Mluvit o životě, smrti a fantazii je také velkou aspirací těchto portugalských architektů. V jejich podání může být použití krásy vnímáno jako gesto vůči destrukci, která na nás ze všech stran doráží. Krása, která navzdory všemu okolnímu dění umožňuje život.
Více informací >
0 komentářů
přidat komentář
