Současná architektura a česká média

Na prvním ze série výstavních projektů CCEA "Yound Blood" se mladý pražský architektonický ateliér Escadra architekti prezentoval instalací, jejímž jádrem byl hospodský stůl se všemi autentickými rekvizitami, ale také i s jedním nedbale pohozeným výtiskem bulvárního denníku "Plesk", jehož stránky přinášely rozličné pikantérie ze života architektonické komunity. Tematizace obtížnosti či neschopnosti architektů komunikovat se širokou veřejností je v křížení nejpřístupnějšího druhu mediálního jazyka se světem architektury předvedena ad absurdum, ale složitost architektonického jazyka a promluv o architektuře zůstává reálnou skutečností. Je možné podotknout, že otázky architektonické tvorby nejsou ostatně nejjednodušším námětem konverzace často ani pro samotné tvůrce. Na druhou stranu platí, že architektonická témata jsou pro veřejnost, a to nejen poučenou, zdrojem velkého zájmu, který přirozeně plyne z důležitosti, jakou má pro člověka materiální prostředí ve své fyzické nebo estetické rovině. Proč je tedy současná architektura pro tvůrce českého mediálního světa tak obtížně zpracovatelnou a pro jeho veřejnost tak obtížně konzumovatelnou látkou? Rozhodně neobstojí často omílané konstatování, že valná část české veřejnosti nemá pro současnou architekturu potřebné nivó znalostí nebo porozumění. Jádro pudla vězí ve schopnosti či neschopnosti překládat komplikované ve srozumitelné, a tak ozřejmovat význam a smysl architektury.

Prvotní překlad
Prvotním překladačem složitostí v architektuře jsou odborná média. Jsou nedílnou součástí architektonického dění a do určité míry také jejím ustanovovatelem. Jsou nezastupitelná pro komunikaci uvnitř architektonického společenství a jeho sebereflexi, ale také pro vzájemné pochopení přístupů a myšlení. Vlastností kvalitního architektonického média by mělo rovněž být programové narušování utvářených myšlenkových konvencí a zneklidňování příslušníků společenství alternativními pohledy na jejich obor zájmu. Do jaké míry se daří naplňovat tyto úlohy českým odborným médiím?
Česká tištěná stejně jako virtuální architektonická média si prošla dynamickým vývojem podobně jako samo zdejší stavitelské umění. Počet časopisů, které si osvojují přívlastek "architektonické", se po vzrušeném období ustálil na nějaký čas na zhruba šesti titulech. Dalo by se říct, že pro tak velkou zemi, jakou Česko je, to je počet docela vysoký. Na druhou stranu ale konkurence není nikdy dost a je jen dobře, když si čtenář má možnosti vybírat. Problém je ale ten, že i když je úroveň jednotlivých titulů velmi odlišná, stejně jako jejich schopnost oslovovat architektonickou veřejnost, vzájemné rozdíly nevyvěrají z různorodých koncepcí vydavatelů nebo výrazného generačního pnutí či stylově názorových diferencí. V tomto směru toho čtenář zas až tolik na výběr nemá a to i proto, že každý z vydavatelů si svoje časopisy drží z toho důvodu, že mu generují určitý zisk nebo jsou jinak přínosné pro jeho další obchodní aktivity. A vzhledem k tomu, že velikost měšce, ze kterého je možné brát, je jasně dána, vede to u části vydavatelů ke strategiím, které jim zaručují, že nepřijdou alespoň o to málo, na co už dosáhli. Důsledkem toho je, že koncepce českých architektonických časopisů jsou do určité míry nivelizované, protože odvážnější experimenty by mohly vést k ohrožení vlastní existence titulu.
Hledání optimálních marketingových strategií v mediálně zahuštěném prostředí vede i k tomu, že kritická reflexe zachází na úbytě, protože nekonfliktní a samolibé prezentování architektonického dění lépe konvenuje obchodním zájmům. To je i příčinou toho, že se doposud žádnému z existujících titulů nepodařilo stát se oním "prvním" časopisem, který by vedle dalšího cíleně usiloval o představování české architektury v zahraničí.
Kromě omezených zdrojů náročného financování provozu tištěných, ale i internetových časopisů sdílí odborná média společně i omezený okruh kvalitních autorů. Podnětní autoři jsou natolik úzkoprofilové a žádané zboží, že snahou redakce každého z časopisů je získávat některá ze zaručených jmen alespoň k občasné spolupráci. Fluktuace osvědčených autorů napříč spektrem existujících časopisů tak dále komplikuje možnost větší vyhraněnosti jednotlivých titulů.
Z výše uvedeného vyplývá, že velkým omezením pro architektonická média, ale i třeba pro architektonické knižní tituly je velmi komplikované a obtížné financování. Na druhou stranu není zcela jasné, že by dostupnost většího množství peněz napomohla ke zpestření toho, do čeho by mohla odborná nebo poučená veřejnost nahlédnout.

Druhotný překlad
Pokud ale nemá architektura zůstat pouze ghetem zasvěcenců, musí umět komunikovat nejen ve vypočitatelném párovém propojení architekta a klienta, ale hlavně v nevypočitatelné rovině architekt a společnost. Jediným možným nástrojem této komunikace jsou masová média, která jsou hlavním zprostředkovatelem informací o okolním světě, stejně jako jsou účinným korektorem jeho reality. Není možné tvrdit, že architektura není součástí českého mediálního veletoku. Doby, kdy zmínka o kvalitním architektonickém projektu v denním tisku byla nečekaným úkazem, jsou naštěstí minulostí. Ukázkami současné architektury jsou umně prošpikovány například lifestylové časopisy, které sehrály důležitou roli při obeznamování české veřejnosti s projevy současné architektury. Příklady atraktivních modelů bydlení se staly i pravidelnou součástí příloh hlavních deníků o životním stylu. Jistým nedostatkem toho druhu prezentace je to, že přítomnost architektonických výtvorů na stránkách těchto časopisů je stejně ikonická jako oblečení a tváře modelek na vedlejším listě. Je asi příznačné, že na takto kompletovaných stránkách čtenář často marně hledá jména autorů ilustrujících staveb. Předkládání dráždivých obrazů architektury je sice možné považovat za důležitou součást architektonického provozu, ale určitě ne za dostatečný způsob tlumočení složitosti a smyslu architektury.
O poznání lepší situace je v hlavních týdenících, které čtenářům nabízejí čas od času zajímavé příležitosti, jak se seznámit s osobnostmi české nebo světové architektury či pozoruhodnými realizovanými projekty. Je ale otázkou, nakolik je architektonická tématika na stránkách těchto periodik důsledkem nastavení pole zájmu redakce, či nakolik tyto články vznikají díky péči a odhodlání určitých redaktorů. Zkušenosti z minula, kdy odchod konkrétního redaktora znamenal i vymizení architektonických témat z obsahu stránek či vysílacího času, bohužel dokládají, že kulturním zpravodajstvím a kritikou se stále míní pouze film, divadlo a literatura. 
Dostáváme se zde opět k problému "lidských zdrojů", ale také k faktu, že psaní o architektuře je náročnou, a tedy i nákladnou disciplínou. Příprava a napsání článku, který by dokázal čtenáři rozkrýt kromě formálních fines i historické, sociální, ekonomické nebo politické vrstvy popisovaného díla, vyžaduje kromě velkého penza znalostí a literárního talentu také spoustu času a v našich podmínkách není bohužel stále zvykem to vše zaplatit. Pro externí přispěvatele je proto psaní o architektuře pořád ještě druhem nevýdělečné osvětové činnosti.
Pokud se denní periodika v posledních deseti letech nějak výrazněji zaměřila na téma současné architektury, pohříchu to znamenalo rozpoutání mediální kauzy, která chatrný obraz architektury a jejich tvůrců v médiích ještě více rozkolísala. Příkladem může být případ olomouckého Horního náměstí, spor o nové kašny na plzeňském náměstí Republiky, nebo vlna medializované nevole při dokončení domu Omega v Brně. Tyto a podobné kauzy ilustrují, že témata architektury jsou nejenže předmětem obecného zájmu, ale i velkých emocí. Společný mají také původ, který vězí v nezkušenosti konkrétních redaktorů a úrovni jejich práce.
Dalo by se očekávat, že kultivující účinek by mohlo mít vysílání veřejnoprávních médií. Jejich provoz je ale dlouhodobě spojen s řadou úskalí, které provází časté personální změny, a pokud se některému z odhodlaných pracovníků podaří připravit pořad, který si nárokuje náročnějšího diváka, je jeho existence komplikována nekompromisním parametrem sledovanosti.

Mediální gramotnost
Ne zrovna ideální nastavení českých médií vůči současné architektuře ztěžuje ještě fakt, že běžnou součástí práce zdejších architektů není spontánní nebo naučená zručnost při kontaktu s médii. Je ve velké míře chybou samotných architektů, že informace o připravovaných akcích nebo dokončovaných projektech nejsou obsaženy ve svodkách ČTK. Příprava podkladů, které by mohly být pro média použitelné, je až na výjimky už za horizontem architektovy kontroly nad dokončovaným dílem. Kontakt architektů s médii doprovází také řada animozit, které pramení ze vzájemného nepochopení pojetí práce architekta a fungování médií. Nemálo architektů přitom trpí pocitem, že média, a to především odborná, jsou tu proto, aby zajišťovala dostatečnou publicitu a ukájela jejich samolibé tužby.
V této neutěšené situaci čelí logicky časté kritice profesní organizace, která si za svůj cíl činnosti klade také propagaci architektonického oboru navenek. Je nabíledni, že komorový aparát může suplovat nedostatky samotných architektů jen obtížně, přesto je vadou, že se doposud nepodařilo vyprodukovat nebo iniciovat akci, která by opakovaně přivolávala pozornost médií podobně jako například každoroční výroční Ceny Thálie.
Bez poskvrny v tomto ohledu nezůstává ani účast - nebo spíše neúčast - státu. Minimální zájem státního aparátu pramení z nepochopení toho, jaký význam má zvyšování úrovně architektury a stavební kultury pro rozvoj regionů, růst turistického ruchu nebo jak přispívá k větší míře identifikace obyvatel s místem a jak podněcuje zájem o jeho správu. Ponechejme stranou, že propagace architektury navenek může být významnou kulturní, ale i hospodářskou vývozní položkou. Můžeme směle předpokládat, že jednou z příčin přezíravosti státních institucí je i to, že jim doposud nebyl nikdo schopný srozumitelně vyložit, kvůli čemu je nutné architektuře ve veřejném prostoru - a to i mediálním - věnovat péči.