Hrr na ně aneb Biegelův obrázkový slovníček pojmů

Na památkářích mi pravidelně v jedné z prvních vět na uvítanou říkají, že by bylo vhodné, abych investorovi doporučil přestavovat byt, půdu, dům raději na okraji Prahy a že doufají, že na mě nějak psychologicky zapůsobí. Navozuje to skvěle uvolněnou komunikativní atmosféru při osobní konzultaci a má to fantastické psychoterapeutické účinky...

Příspěvěk pana Biegla byl zábavý, smířlivý a nepostrádal nadhled. Ale ten základní rozpor stále více či méně patrný i z něj. Také mi vadí banální komerční novostavby a nesmyslné ničení dobrých baráků (starých i nových). Někdy je ale problém v tom, že památkovou hodnotu má automaticky cokoli starého (celé části měst a přilehlé okolí) a často tu hodnotu památková péče investorovi reps. architektovi i veřejnosti nekomrpomisně diktuje nějakým předpisem, který má absolutní moc. Paradoxně se tedy nedělají změny kvůli památce, ale "kvůli památkářům". Viz časté úpravy projektů, kdy ze po zásahu (projektování) památkářů stává ze slušné soudobé architektury průměrná či podprůměrná produkce (mění se materiály, formáty oken, barevnost, z moderních střešních nástaveb se musí udělat pseudomansarda etc.). Vše na základě subjektivního názoru a (ne)vkusu památkářů, často s nulovým povědomím o architektuře po roce 1900 či architektuře vůbec (myslím tím bežnou úřednickou praxi, nikoli uznáváné odborníky). Zásadní problém je v domělém konfliktu hezké, ukončnené a téměř nedoktnutelné historie a ošklivé, komerční, velmi nekulturní současnosti - na kterém je princip památkové péče tak nějak založen. Tento konflikt je dle mého názoru myšlenková konstrukce poplatná době/atmosféře svého vzniku a hlavním otazníkem památkové péče v praxi je mnohem zásadnější konflikt mezi právem někoho (státu reprezentovaného úředníkem) rozhodovat o nakládání s prostředky a majetkem někoho jiného (majitele, investora). Nechci zpochybňovat nutnost regulativů a předpisů, ale neměly by myslím pracovat s tak subjektivními pojmy jako charakter zástavby, historická hodnota, případně určovat barevost, materiály nebo tvar. Pokud si stát váží staveb důležitých pro dokumentaci vývoj architektury a měst, měl by mít peníze na jejich odkopení i správu. Pokud ne, neměl by totéž přikazovat někomu jinému, kdo ty peníze má a chce si svůj dům přestavět nebo zbořit. Do konce 19. století to tak ostatně fungovalo. Město nelze konzervovat - a to ani v otázce výšky zástavby. Opravdu mohou a mají už jednou provždy být dominantami městských center v naší ateistické zemi pouze kostelní věže?

Já byl u památkářů na odboru Magistrátu hl.m.Prahy dva a půl roku a praxe to byla pro projektování velmi dobrá. Památkáři zajišťují veřejný zájem na ochraně kulturního dědictví. Většina architektů vůbec neví co si představit pod pojmem systém plošné památkové ochrany, nechápou tedy rozdíl z pohledu památkové péče v pojetí střešní nástavby u nemovité památky, objektu v památkové rezervaci, nebo v památkové zóně. Na příkladu rekonstrukce Trautmanndorfského paláce na Mariánském náměstí si prohlédněte doplněné vikýře, nové výplně oken a posuďte jestli je autor pan architekt Bílek oprávněn se projekčně účastnit podobných náročných rekonstrukcí. Příklady rekonstrukcí prezentovaných na archiwebu jsou většinou vyjímečně povedené stavby. Památkáři odfiltrovávají nekonečný proud naprosto nekompetentních návrhů, kdy architekt aby se uživil je nucen plnit investorovo přání. Památkáři mají tvrdý chlebíček, každý týden nová pošta - patnáct kousků v podatelně na referenta a každý jim jenom nadává. Třeba jenom proto, že architekt nedoložil správně majetkoprávní doklady. A já na památkáře nedám dopustit.

Tohle Ti podepíšu. Já jsem tam byla sedm let.

Památkáři odfiltrovávají nekonečný proud naprosto nekompetentních návrhů - to je hezký zaklínadlo a nejspíš si to památkáři o sobě opravdu myslí. Já mám zas často dojem, že jsem v rukou sekty, která na mně vykonává psychologický vliv . Ještě se mi nestalo, že by se tam někdo zajímal o mou tvorbu, když už mi ji cenzuruje. "Diskuse" se pohybuje v dikci jste v zóně, tak neodporujte. A to si nemyslím, že je přirozené zvedat hladinu zástavby a upřednostňovat sklo, hliník a pohledový beton.

Ve svém příspěvku argumentujete značně ohranými větami typu : i v 19.století se bořilo, každý má právo bořit a přestavovat, když je to jeho majetek a záměr .... a mě nezbývá než odpovědět a odmítnout vaši poznámku stejným klišé.... Zhruba do poloviny devatenáctého století se při stavbách domů vycházelo z po staletích děděné stavitelské a řemeslnné tradice, užívaly se klasické přírodní materiály, dekor a tvarosloví, ať šlo o renesanci, barok, klasicismus, neorenesanci, neobarok, vycházelo z dědictví antické kultury, a tak byla prostě zástavba po celou dobu přirozeně harmonická, vycházela ze stejného zdroje a doplňovala se především co do rozmanitosti a z dnešního pohledu "malebnosti". Také doba byla jiná, v městech žilo méně lidí, fungoval cechovní systém, stavovská společnost a její řád, většinou nebylo potřeba bořit staré domy, vyhovovaly původní objekty, převlékající občas spíše své fasády podle dobového stavitelského vkusu. Domy měly mnohdy po generace stejné držitele. To se v polovině 19.století mění, historismus však stále vychází ze svého okolí, ale hodlá ho přizpůsobit současným požadavkům na život. Poté co již zaplavuje celé čtvrti je tento stav již neudržitelný, novou alternativu a měřítko vkusu tak předkládá moderna a po ní avantgarda, funkcionalismus... Nová doba, ztrácející veškeré zábrany, měřítka, věřící slepě v pokrok a vlastní jedinečnost, spolu s ničivými následky válek, začala nenávratně měnit tvář měst a historie krajiny natolik, že vyvstala zcela přirozená potřeba její původní rozmanitost a umělecké bohatství forem chránit, nekontrolovatelnou výstavbu regulovat... Jak by dopadla Praha, ceněná právě pro svou malebnost a celistvý nenarušený dojem, kdyby se naplnily touhy arogantních funkcionalistů a z jejích uliček by vznikly dlouhé monotonní bulváry ze skla a železobetonu. Památková péče musí dohlížet na uchovávání charakteru místa, ne jen vybraných objektů, krása spočívá v kouzlu celku. Jak dnes vypadají experimenty z komunistické doby, kdy byly plošně likvidovány historická centra a sem tam, jako úlitba, zůstala zachována izolovaná "kulturní památka"? Podívejte se na barokní klášter v Louce u Znojma, sevřený normalizačními krychlemi rodinných domků, na celé čtvrti dříve rezidenčních vilových čtvrtí s oklepanýma ozdobama, prokácenou zahradou, nahozené břízolitem a doplněné o třídílná okna, zábradlí, nevkusné markýzy... Tito lidé bez vkusu a zájmu o své okolí, nebo silní investoři, hledící jen na zisk (samozřejmě existuje nesčetně osvícených výjimek) mají mít podle vás zcela volnou ruku při přestavbách a demolicích v našich historických městech? Tak s tím já nemohu souhlasit. Určité regulativy jsou zkrátka v dnešní době naprostou nutností. Dívejte se více kolem sebe !

Díky za obsáhou reakci. Pokud je mi známo, tak určité regulativy byly nutností v každé době a ve svém příspěvku jsem nutnost jejich existence nezpochybnil. Ale jádro problému je prostě v něčem jiném. Účastnil jsem se vícero diskusí a debat na téma památkové péče, ale to základní stále nejsem s to pochopit. Jakmile se architekti začnou ptát, jaký je vůbec smysl památkové péče., tak památkáři argumentují zpravidla tím, že památková péče vznikla a proto existuje a má existovat i nadále. Druhý argument je v tom, že dnešní doba je "jiná doba", že jí památková péče MUSÍ v lecčems bránit aby uchovala "malebnost" MUSÍ zachovávat charakter místa - je to "přiozená potřeba" zřejmě na věčné časy. Pro koho a zájmu koho? Památková péče se vlastně ideově ztotožňuje s moderním a avantardním myšlením o " jedinečné nové době, novém člověku a nové architektuře". Jen s opačným znaménkem. Je to myslím stejně překonaný postoj jako zde kritizovaná moderna a avantgarda, jejíž omyly jsou dobře známé (btw i ona mluvila o člověku, a ne o lidech :o). Dnes nemáme cechovní systém, stavovskou společnost apod., ale to ještě neznámená, že žijeme v horší době, a že má kdokoli právo staromilsky konzervovat minulost jako romantickou kulisu a naopak zakazovat něco, co je jinak přirozené - tedy živoucí vývoj přinášející změny. Chápu přínos cestovního ruchu a roli kterou v něm hraje historická architektura, ale chápu i to, že se tím z centra města stává něco, co nemá s charakterem a atmosférou místa téměř nic společného - krom fasád těch starých baráků. Tam kupodivu silní investoři hledící jen na zisk nikomu nevadí. Já sám bych opravdu spoléhal na cit a vkus lidí resp. hodnoty celé společnosti. Pokud je historická hodnota architektury skutečně natolik nezpochybnitelná a objektivní pravda kterou sdílí celá společnost, jak tvrdí památkáři, tak starým domům celkem nic nehrozí. Investoři nebudou tak hloupí, aby bořili všechny zajímavé domy, které obdivují Japonci s foťákem. Pokud je převažující tendence spočívá v nevzdělanosti a komerčním nevkusu, budeme se s tím holt muset smířit - jako v jiných oblastech života. Je otázka přístupu, kvality a sebevědomí. Dům není v prvé řadě uměleckořemeslné dílo ani dekorace, ale užitková věc - jinak by nevznikal. Může se postavit, ale může se i zbořit. I ten starý, pokud to jeho majitel potřebuje nebo chce. To že něco "nenávratně zmizí" k tomu prostě patří - něco jiného zase vznikne. A nemusí to být vždy horší. Nenávratně zmizela spousta jiných věcí a zvyklostí ze středověku, aniž bychom toho museli litovat. Podívejte se na některé barokní zásahy do měst a do krajiny - vč. jejich měřítka a radikálnosti. Pro mě je třeba velmi nevkusnou záležitostí barokní chrám, jednak svým gigantickým měřítkem, kýčovitou výzdobou a především tím, jakou instituci a ideologii reprezentuje. Ve své době přitom stejně masová a potřebná záležitost jako je dnes multikino (i tento příměr je klišé, ale něco na něm je). Všechny zákony a regulativy mají myslím sledovat především cíle, k nimž směřují. Ale ne tím, aby předepisovali komukoli co se mu má líbit, čeho si má vážit a co je vkusné. Tím cílem má být živé a fungující město - v centru i mimo centrum, vše souvisí se vším. Přemýšlejte více o světě kolem sebe!

Mnohé z toho co píšu řekl před týdnem pan Jiří Plos na příslušné akci lépe a elegantněji - viz jeho příspěvek. A krom jiného upozornil i na jednu důležitou věc: Například pálená taška NENÍ přirodní materiál, stejně jako mnohé další materiály, které památkáři často předepisují a řadá di této kategorie. V principu je pálená taška stejně umělý (syntetický) materiál jako třeba plast. Rozdíl je pouze v tradici a technologii. Dle mého je podstatou konfliktu architekt vs. památkář jednak odlišné chápání charakteru minulosti a jejím vztahu k současnoti (často oboustraně velmi schematické a idealizované), druhak odlišný architektonický resp. výtvarný vkus, který s tímto úzce souvisí. Ani jedno z toho nelze smysluplně začlenit do předpisů...

máte na obou stranách perfektně vycizelovanou argumentaci, už z toho mam třas jak po 10 minutách na pp.

A to se jen snažím pochopit věci, které jsem zatím nepochopil resp. vysvětlit co a proč nechápu (blabla). Podřízené pozice architekta vůči úředníkům (nejen) od památkářu jsem si taky dobře vědom a myslím, že to takto není fér. Máte-li na základě svých zkušeností nějaký nápad co s tím dělat, rád se poučím...

Roberte, nechci hanit památkáře na Magistrátu hl.m. Prahy. Ale ze své vlastní zkušenosti vím, že ,množství diletantů, kteří tam sedí je udivující. Konzultovali jsme např.přestavbu bytu u Staroměstského náměstí s referentem Holubem, kterého jistě znáte. Opravdu jsem se divil, když se tento památkář, který dle Vás odfiltrovává nekonečný proud naprosto nekompetentních návrhů" nazval nemovitou kulturní památku (dům přestavěný Josefem Krannerem )" prasečákem a pivním slovníkem nás nabádal, ať tam ty úpravy uděláme prostě načerno. Nehledě na pochybné praktiky bývalého ředitele Musálka, jehož nástavba na Újezdě je opravdu kompetentně navrhnuta a schválena.
Naopak dobrou zkušenost mám s NPÚ, kde mají referenti alespoň příslušné odborné vzdělání a, byť těžko, lze s nimi vést konstruktivní dialog. Památkáři jsou potřeba, ale dilentanty bych hnal bykovcem. Možná by pomohlo, kdyby památkáři (potažmo úředníci stavenbních úřadů), nesli za svoje rozhodnutí větší zodpovědnost, včetně té trestní, tak, jak je tomu např. ve Velké Británii. Za chybné rozhodnutí může úředník stavebního úřadu dostat i vysokou pokutu, nebo být trestně stíhán. Každopádně, práci jim nezávidím.

on je ten spor pochopitelný - dokud budou developeři s architekty vymýšlet megacity a busineszóny a užírat z parků budou mít památkáři zase své reservace a zóny ochrany rostlého města s každou nablblou kličkou na oknech. Kdyby stavební loby sklidnily hormon a raději se věnovaly prázdným fabrikám a zámkům, třeba by pak památkáři povolili drobným investorům zbořit příčku, vyměnit staré dveře za nové a udělat si balkon na střeše. Takhle je to zatim jen stres, jestli projdete filtrem nějakého neurotického referenta a jak se zrovna vyspí.

Na tom že každodenní úřednická praxe je z hlediska odbornosti a přístupu tristní se oba tábory celkem bez problémů shodnou - nebo alepoň v tomto případě shodly. Pro mě je skutečně dost postatné, že památkáři mají "své rezervace", které ve skutečnosti jejich nejsou a přesto mají téměř výhradní právo o nich rozhodovat. Na základě velmi subjektivních názorů - rozhodují o tom, co je "architektura" a co už není, který záměr a návrh je kompetentní, pracují s pojmy jako respekt, charakter, "nevyčíslitená hodnota" etc.. Na rozdíl od jiných zákonů a předpisů ale neexistují základní měřítka a objektivně definované podmínky, vlastně ani architekt často neví jak pracovat, aby jeho návrh prošel - vše se posuzuje až dodatečně na základě subjektivního vkusu - viz třeba www.atelier111.cz - položka Dům v památkové zóně. To Vám nepřipadá jako lobby? Před necelým rokem vyšel na toto téma dobrý článek v Orientaci LN
Analogická situace je i oblasti ochrany krajiny, kvůli ochraně krajinnému rázu se předepisují tvary a materiály střech...

Při pohledu zpátky na praxi u památkářů musím říct, že koncepce projednávání návrhů byla dokonale promyšlená. Vůbec nabyla dvojkolejná, jak uvádí Plos. Odborné vyjádření NPÚ bylo a je podkladem pro rozhodnutí orgánu státní správy. Architekti při projektování by měli počítat s tím, že své návrhy umístěné do historického prostředí budou odborně zdůvodňovat. Citlivost a vysoká odborná způsobilost je potřebná pro projektování v historicky cenných lokalitách, kde jsou omezené možnosti vzhledem ke kulturní hodnotě objektů vytvořených v umělecky cenných stavebních etapách. Zkušený odborný referent (ne Holub,oddělení koncepce) architektovi při konzultaci sdělí okrajové podmínky - možnosti v daném místě pro předpokládaný stavební program. Neurčuje mu co má jak navrhnout. Svůj postoj odborně zdůvodňuje, protože vypracovaný koncept rozhodnutí předkládá k odsouhlasení vedoucímu a k podpisu řediteli.

to je přesně můj názor, vyjádření z Brna je klasika... Petr Zídek to v Orientaci dokonale pojmenoval, jako nearchitekt možná nejlépe co jsem kdy četl.

Pane Pipe, píšete, pro koho tu krajinu, památky a historická centra chráníme ? To je škoda, že si s touto otázkou nevíte rady, když máte rád architekturu, byť moderní. Chráníme ji pro nás samé, protože utváří náš kulturní životní prostor, ukazuje odkud jsou naše kořeny, vytváří Evropu Evropou a Asii Asií, odlišuje svou rozmanitostí Chebsko od Jižních Čech a ty zase od Beskyd, pro umělce, architekty, ale i pro "obyčejné" lidi a jiné profese, kteří si všímají svého okolí ! nabízí jedinečnou studnici inspirace, měřítko a podnět k vlastním životním cílům. Je to zkrátka součást naší kultury, zmizení tohoto po staletí nabalovaného bohatství by se rovnalo jejímu zániku, a nebylo by to tak trochu zpochybnění smyslu naší existence? Nebyl by člověk bez umění a bez snahy tvořit a uchovávat hodnoty pouhým animálním strojem, zajišťujícím pouze základní biologické nutnosti? To by byla dost nuda, ne? Moderní architektura mě fascinuje, má neuvěřitelné množství kde se uplatnit a prezentovat : viz zcela nové čtvrtě, vznik nových moderních center, zastavování proluk, napravování neměstotvorných urbanistických koncepcí a zásahů z dob minulého režimu v celé řadě našich měst, regenerace míst bývalých továren,... V tom vidím především prostor pro fantazii a um moderních architektů, dotvářet, obohacovat, ne potírat minulé a ničit. Nevím jak někdo může považovat např. Malou Stranu se svou bohatou zástavbou a zelení za nedotvořený celek, který můžeme donekonečna přetvářet...

To v zásadě podepisuji. Podle mého prostě nemají rádi historické prostředí pedagogové na školách architektury; nejspíše z něj mají hysterickou hrůzu, poněvadž ho z nějakých důvodů, které nedovedu pochopit, nemají rádi (mohlo by se jednat o nějak kdovíproč výběrově směrovanou vzdělanost, ale třeba jde jen o nedostatek představivosti). Jejich působení považuji ve většině za škodlivé. Když bloumám končinami, kde jejich "produkti" pracují bez limitů památkářů (v mém případě je to "prostranství" na Budějovické v Praze, pak tamtéž kolem kyslíků na Brumlovce atd.), sice jsem zásobován zajímavými otázkami ohledně své způsobilosti mít vlastní názor na "estetično", ale s velikou tíží hledám důvody pro pocit potěšení krásou apod. Nemyslím si, že by cílem architektů bylo tvořit ošklivé prostředí, takže to, že je výsledkem v neposlední řadě též jejich činnosti, chápu jako výsledek historického stavu systému. V tomto systému by však právě architekti měli bojovat o kultivaci. Nikoliv se pseudoprofilovat držkováním či posměšky na adresu památkářů. Osobně v žádné sféře naší kultury nevidím tak úděsný dluh, jako v úvahách architektů - samozřejmě s několika výjimkami ne všech! S hrůzou sleduji, jakým "trhoveckým" způsobem se na tom podílejí stavovské orgány architektů. Škoda, že jsem se nedokázal kvůli své nedostatečnosti ke studiu na FA ČVUT před lety probojovat. Možná bych teď mohl lépe a konstruktivněji chápat smutky architektů. Prostě jsem tak vysoko nedorostl.

zítra po tom neštěkne ni pes

umělecky cenné stavební etapy, po staletí nabalované bohatství ... bože to jsou klišé
nabaluje se začasté to,co se po cestě namane ... pak to prohlásíme za cenné a budem nabalovat již jen selektivně ... budem tak dlouho nabalovat, až se ta drůza stane tak "hmotnou", že s ní již nikdo nepohne, pak vyschne a rozpadne se v prach

vše je pomíjivé, každá stavba zanikne - tím dřív, čím víc bude v rozporu s dynamikou doby a pokud nezanike, bude její život podobný komatu na JIPce v péči podpůrných přístrojů pro udržení životních funkcí
Evoluční přístup má své meze, citlivé navazování, doplňování, rozvíjení ... čím dál dusivější sevření kontextu kulisového "umělecky cenného města "
Ovocný strom je třeba prořezávat, jinak přestane nést plody ...

Architektonické památky v našich městech postupně rostly i 1000 let, na starých domech nalezneme řadu prvků ze všech období, kterými prošly při jednotlivých přestavbách, vše bylo podřízené tomu, že bylo levnější použít starou stavbu, přistoupit k transformaci staré budovy v budovu novou při alespoň částečném zachování původní stavby. Stavba neztrácela na své funkčnosti v žádném období, ve kterém byla přestavována. Dnes však nastala situace, kdy je dle všeobecného názoru levnější stavbu zbourat a raději ji postavit novou, co nejlevnější a nejpraktičtější dnešnímu životu. Nebýt památkové péče semelou jakékoliv stavby developerské projekty a jejich novostavby (které většinou architekty ani nepotřebují).
Názor, že by měli mít architekti volnou ruku v centrech měst, nebo při rekonstrukcích památek je pomýlený, stejně jako názor, že památkáři jsou ti kteří mají právo veta.
Naše současná společnost se musí naučit vést dialog nejen o těchto problémech. Jen dialogem zůčastněných stran (architekt, památkář, investor) a postupnými konzultacemi lze dosáhnout vhodného kompromisu uspokokujícího jak architekta svou originalitou, invencí a moderností, památkáře svými proporcemi, velikostí otvorů, sklonem střechy, členěním detailů, velikostí přístavby nebo množstvím zachovaných detailů, tak i investora cenou projektu, využitelností budovy, vzhledem atd.
Naučme se spolu komunikovat a také je nespěchat s realizací, rychlé řešení nebývá rozhodně tím nejlepším a nejlevnějším a především pro památku nejvhodnějším.

Ze všeho co bylo napsáno výše je myslím zřejmé, o jak subjektivní záležitost se jedná. Postoj a názory zastánců památkové péče jsou v současnosti "pravdivější" jen proto, že mají posledních několik generací (tedy relativně krátkou dobu, vzhledem ke vzývané historii) ukotvení v zákonech. Ovšem i zákony se stejně jako dobový světonázor vyvíjejí a otázka po smyslu památkové péče je tedy naprosto legitimní. Na závěr ocituji přímo pana Biegla, k jehož příspěvku se celá diskuse váže: „.... Památková péče si však možná může za tento nespravedlivý soud do jisté míry sama. Za posledních patnáct let se jí nepodařilo navázat s veřejností smysluplný dialog, ve kterém by vysvětlila, co všechno vlastně ochrana památek obnáší. Diskuse o budoucnosti oboru se až na malé výjimky odehrávaly jen v úzkém památkářském kruhu a počítaly s tím, že silná pozice památkové péče je jednou provždy daná a nezpochybnitelná.“ (A2, 17/2006.)

Nevím, kde začít...tolik toho tady zaznělo. Omezím se na hesla a jejich krátký komentář:
1) Památkáři často nevědí, co je Benátská charta
Ačkoli jde o základní dokument pro východiska památkové péče, mnozí památkáři se obtížně vyrovnávají s tím, co je jedním z jeho základních smyslů - totiž zachování autenticity. Pokud by si uvědomili, kde končí autenticita a začíná hypotéza, ušetřili by všem účastníkům kontaktu s památkou, včetně sebe samých, mnohé utrpení.....
2) Architekti mají máslo na hlavě
Nepokládám určitou dávku autocenzury za špatnou, ale rozhodně je chybou architekta, pokud není připraven obhajovat a třeba i opakovaně prosazovat svůj názor na libovolném úřadě, tím spíše pak památkovém, kde se koneckonců může diskutovat zejména o architektuře. Všem úředníkům je však třeba vštěpovat základní princip, že osobní odpovědnost za dílo nese architekt, dojde-li tedy na subjektivní hodnocení návrhu, je výše názor autora, nikoli úředníka, který osobní odpovědnost nemá. Až ji mít bude, potom je to jiná.......K tomu, abych mohl prosadit a obhájit svůj názor, potřebuji čas, a ten obvykle investoři nemají (zejména ti soukromí). Jejich čas jsou peníze a prostor pro diskusi je ten tam. To má samozřejmě za následek vznik korupčního prostředí a klientelismu.
3) Magistrát korupcí prolezlý (za doprovodu architektů)
Nerad bych tu Roberta okrádal o jeho panické přesvědčení o systémovosti práce magistrátního odboru památkové péče, i když se domnívám, že prostý vlastník domu na okraji "zóny", opravující dům z regulovaných nájmů, se může v systému zcela ztratit. Rád se podělím o zkušenost se systémem tohoto odboru, který bych nazval "velké ryby". Svého času jsme v ateliéru zvítězili ve výběrovém řízení MČ Praha 1 na návrh výdlažby Náměstí Republiky. Vzhledem ke skutečnosti, že zájmová plocha investora Lukešova kmotřence - Palladia - zasahovala díky podzemním garážím téměř do poloviny náměstí, obhajovali jsme svůj koncept kromě všemožných komisí Prahy 1 také před tímto investorem. Když se koncept obhájil před klienty, následovali památkáři. Vyjádření NPÚ, které popřelo své vlastní vyjádření předcházející nepřidám žádný přívlastek a přejdu přímo ke sboru expertů, který má tu čest odbor památkové péče magistrátu zřizovat. Na poprvé nás vyhodili. Na podruhé slušněji. Zanedlouho se ozval investor Palladia s nabídkou, která by nám při kooperaci s architektem Petrem Malínským, coby generálním konzultantem našeho projektu, mohla otevřít dveře ke kladnému stanovisku sboru. Zdvořile jsme odmítli a z projektu vycouvali.
Budete-li mít čas, prolistujte si na stránkách magistrátu zápisy ze sboru expertů a možná Vás překvapí množství projektů, které podávají sami jeho členové.......
4) Nevzdělaností trpíme všichni
Přestože se v rámci studia na našich školách architektury věnuje několik semestrů tzv. vývoji architektury, resp. historických a historizujících slohů, pohříchu se, alespoň pokud vím, nevěnuje téměř žádná pozornost vztahu současné tvorby a historických objektů či sídel. (s výjimkou filozofie pana Ševčíka!) Několik málo případů se poměrně tendenčně věnuje s chalupářskou přesvědčivostí ochraně lidové architektury. Jinak nic.
5) Lžeme si sami do kapsy
často je slyšet z různých úst prohlášení o nedotknutelnosti a ohrožení panoramatu Prahy a vzniku nebezpečných protipólů Hradčan. Kolik z těchto hlasů si je schopno přiznat, že jedny z nejnavštěvovanějších památek v republice - Pražský hrad a Karlštejn jsou ve své dnešní podobě výsledkem romantické slepé uličky? Kolik zuřivě cvakajících turistů při vstupu na III. nádvoří Pražského hradu ví, že obdivuje 20. století přikryté ocelovým krovem? Není památková péče jenom péčí o iluze?

prakticky skoro se všim souhlasím, jen právě v 5) je myslim zakopaný pes a červený hadr pro PP. Praha ja fakt krásná a je třeba se o ni starat. Neni to jen romantická kulisa, je to město na řece, s Hradem na kopci a postupně vznikajícím městem na protější pláni a pahorcích okolo. Město je jedna velká "Iluze", ale v tom pozitivním slova smyslu. Snaha přebýt centrum výškovými super a hyper městy ji myslim skutečně nevratně zabíjí, zdražují se tim pozemky, vzrůstá místní koncentrace dopravy, oslabují sousední čtvrti,vznikají další zóny nikoho - bez obyvatel. Čechy nikdy nebudou světovým obchodním centrem, ale mají možnost být velice vlídným prostředím k životu, což nám právě ty mega centra mohou jen závidět, dokud si to tu teda všechno nevytlučeme a neuděláme takový malinký ňujorčíček. Jakoby stále neni dostatečně všem zřejmé, že město tvoří v první řadě stálí obyvatelé a ne úřady, obchodníci či turisti. Právě neexistence společně sdílené "Iluze" města je podle mne jádrem všech nedorozumění ochránců x budovatelů. Živelný urbanismus nabídky a poptávky to jen stupňuje a člověk si pak jen smutně ťuká na čelo.

Vaši neexistující společně sdílenou iluzi města chápu jako chybějící hierarchizované postuláty městského organismu, na nichž teprve může vzniknout strategie rozvoje. To je ovšem záležitost zoufalství územního plánování.
Ve svém příspěvku jsem měl na mysli stav, kdy rozmělňováním sil nejen památkové péče dochází prokazatelně k postupné devastaci kulturního dědictví. Pokud si všichni neuvědomíme, že státní a soukromé prostředky v součtu na ochranu památek nestačí, budeme přihlížet jejich postupné zkáze. O tom, že již dnes je řada památek pouhými kulisami, nemám bohužel nejmenších pochyb.
Praha je samostatná kapitola. Někdo však za konkrétní stav nese odpovědnost. Někdo, kdo se skrývá za úřady, komise, zastupitelstva a partaje........osobní odpovědnost je třeba vynutit.

jj, územní plánování vypadá, že ještě běhá po poli. "Iluze" města je, jak si ji myslim, ale něco jednoduššího než "hierarchizované postuláty městského organismu" i když jde nejspíš o to samé. Jde o to plácnutí si památkáře s architektem, že se chápou, peníze a kvalita přestaveb se dají řešit hned potom.

K prořezávání dochází v historické zástavbě Prahy nadmíru, bohužel plodů v podobě uměleckých hodnot ubývá. Investoři se cpou do centra, které je vzhledem ke svojí historické hodnotě nejlépe komerčně využitelné, a za fasádami cenných objektů vznikají banální komerční provozy s odpovídajícím interierem, které nesou plody po kterých touží chitektar. Dnešní průměrná stavební výroba není na uměleckořemeslné úrovni, která zde byla ještě ve 30.letech. Vše vzniká a zaniká ve velmi krátké době. Stávající stavebně historickou podstatu objektů s jejich uměleckořemeslnými prvky je nutné restaurovat a konzervovat, jinak zanedlouho už nebude co chránit. A jestli jsou si před orgány památkové péče za tichého souhlasu Komory architektů někteří architekti rovnější, tak za to rozhodně nemůžou řadoví referenti.