Klasik moderního umění Stanislav Kolíbal oslavil sté narozeniny
 |
Kolíbal patří k významným představitelům českého konceptuálního umění a geometrické abstrakce. Nadace Stanislava Kolíbala uvádí zastoupení jeho děl v 15 světových uměleckých sbírkách včetně londýnské Tate Gallery, newyorského Metropolitního muzea a pařížského Centra Pompidou. V roce 2019 pak reprezentoval Českou republiku na Bienále moderního umění v Benátkách, zároveň spolupracoval s Národní galerií v Praze, pro niž připravil výstavu Ozvěny Benátského bienále. A o rok později zvítězil jeho návrh v soutěži na výtvarné ztvárnění stanice metra Nové Dvory na nové trase D a Národní galerie uspořádala ve Veletržním paláci jeho velkou výstavu.
Rodáka z Orlové ovlivnilo prostředí dolů i válečné a poválečné nejistoty a střídmosti. "Úcta k obyčejnosti sehrála v mém životě velkou roli,“ řekl jednou. Sochařství se systematicky věnuje od poloviny 20. století století. Zásadní zlom v jeho výtvarném myšlení nastal v roce 1963, od té doby Kolíbal originálně propojuje formální aspekty sochařství a práce s prostorem s významovými aspekty díla. "Používá geometrické a abstrahující formy a zcela po svém se postupně dotýkal aktuální problematiky minimalismu, instalace, konstrukce a dekonstrukce či nejnověji neomodernismu," řekl kurátor Martin Dostál.
V roce 1963 dostal Kolíbal nabídku zúčastnit se soutěže na výtvarné prvky budovy československého velvyslanectví v Brazílii. Mezi jeho nejznámější realizované projekty patří například opěrné zdi pražského Nuselského mostu (1964 až 1969), reliéfní zeď československého velvyslanectví v Londýně (1968 až 1969), Památník obětem fašismu v Praze (1969), pomník prvního vysílání v Praze-Kbelích (1973) nebo instalace bonnské výstavy Europa-Europa (1994).
V době normalizace nemohl přes deset let vystavovat, jeho práce se na velké zahraniční přehlídky dostávaly velmi komplikovaně, ale zaznamenaly velký úspěch.
"Kolíbal se obrací ke každodenní zkušenosti, aby v ní geometrii objevil, vystavil ji novému úhlu pohledu, a tím uvedl do často netušených souvislostí. Také proto ji používá v sochařských nebo grafických technikách, ale zrovna tak i v důmyslných instalacích blížících se architektuře. Ačkoli je sochař, obrys je pro něj často důležitější než objem. Kolíbalovy reliéfy prozrazují zkušené oko grafika a leckterý architekt by mohl žárlit při pohledu na jeho trojrozměrné konstrukce. Přesto není Kolíbalova geometrická abstrakce dílem vizionáře nebo mystika, ale člověka, který se především pozorně dívá okolo sebe a v exaktně nepředmětných formách dokáže zachytit obecnou nejistotu a nezměřitelnost světa," napsal o něm před časem právní filozof Jiří Přibáň.
Na Kolíbalovu tvorbu měl velký vliv americký umělec Alexander Calder, s jehož dílem se seznámil koncem 50. let: "Okouzlilo mě, že jeho socha nemá hmotu, kterou lze sekat a odlívat, že může třeba viset... Tento princip mě oslovil a stal se mi blízkým," řekl Kolíbal. Za poctu pak považuje skutečnost, že byl v roce 1994 vybrán Calderovou nadací k pobytu v jeho ateliéru v Saché ve Francii a že o několik let později měl dokonce příležitost instalovat jeho výstavu.
Kolíbal je spjat s pražskou Národní galerií v době působení Milana Knížáka v jejím čele. Zkušenosti s prací s prostorem využil totiž při přestavbě expozic Sbírky moderního a současného umění ve Veletržním paláci. Ve své osobě dokáže výtvarník propojit funkci kurátora, architekta i vystavujícího. Kolíbal se podílel i na výchově mladých talentů; v letech 1990 až 1993 byl profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze, kde vedl ateliér Socha – instalace.
Narodil se 11. prosince 1925 v Orlové na Karvinsku, část života prožil v Ostravě, která jej loni poctila četným občanstvím. Vystudoval užitou grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1950) v ateliéru Antonína Strnadela a scénografii na DAMU (1954).
Komunistou nikdy nebyl. "Zachránil mě ale proletářský původ, protože by se nehodilo, aby studenta z dělnické rodiny, který krátce pracoval na šachtě, vyhodili ze studií," vzpomínal. Uměleckoprůmyslovou školu absolvoval ilustracemi Čechovových povídek a nastoupil ještě ke studiu scénografie na DAMU. "Divadlo bylo v té době svobodnější než výtvarné umění, na jevišti nebylo nutné zachovávat realismus, který ve výtvarném mění dominoval,“ vysvětloval.
S Adrienou Šimotovou, Václavem Boštíkem a dalšími zakládal v roce 1960 uměleckou skupinu UB 12, jež byla v roce 1970 zakázána.
V roce 1965 zaznamenal Kolíbal úspěch, když jej vybrala porota Guggenheimova muzea v New Yorku k účasti na výstavě Sochařství 20 národů, jeho díla se poté objevila v Tokiu, v pařížském Centre Pompidou či v newyorském Muzeu moderního umění. Od roku 1970 nesměl Kolíbal z politických důvodů v tuzemsku přes deset let vystavovat. Uchýlil se do ateliéru a zabýval se instalacemi. Rozsáhlou výstavou se představil třeba v roce 2012 v Jízdárně Pražského hradu.
Kolíbal je znám také jako kreslíř, mimo jiné ilustroval pro děti Pohádky pro obě uši nebo Španělské pohádky. Jeho První a Druhý strom pohádek z celého světa znají generace rodičů a dětí.
Výtvarník žije a tvoří v Praze. Za své dílo získal řadu ocenění v ČR i v cizině. V roce 2004 obdržel Cenu Michala Ranného za osobitý přínos výtvarnému umění, o rok později převzal od prezidenta Václava Klause Medaili Za zásluhy. V roce 2014 se Kolíbal dočkal i ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění.
Svůj život spojil se sochařkou Vlastou Prachatickou, žačkou Otakara Španiela, která zemřela v dubnu 2022 ve věku 92 let.
0 komentářů
přidat komentář
