Spojovat vědu a umění

Chris Wilkinson

Publisher
Filip Šenk
29.08.2011 08:00
WilkinsonEyre

Název „Spojovat umění a vědu“ se snaží představit filozofii, která stojí za architekturou Wilkinson Eyre. Při naší praxi rádi využíváme nejnovější technologii a čerpáme inspiraci jak z umění, tak vědy. Snažíme se o inovace a s každým projektem se pokoušíme vytvořit něco nového. První desetiletí naší práce zahrnuje projekty v rozpětí od budov po mosty, od kulturních po komerční projekty a od složitých megakonstrukcí po drobné výrobky. Každý projekt je jiný a pojítkem není snadno rozpoznatelný styl, ale charakteristický přístup k navrhování. Nelze jej snadno shrnout do několika málo slov, ovšem lze uvést řadu ústředních témat podtrhující naše smýšlení o navrhování.

Například pojem světelnost často zaznívá v našich diskuzích nad projekty a zůstává předním cílem naší architektury. Geometrie je pro nás také nesmírně důležitá, ačkoli již není předmětem, který se vyučuje na architektonických školách. Pomocí sofistikovaných počítačových programů jsme schopni objevovat složitější geometrii než kdy předtím a s využitím současných technologií lze tyto návrhy realizovat. Opravdu vážně se zabýváme tím, jak se lidé budou pohybovat našimi budovami a užívat si dynamické vnímání pohybu geometrií.

Železniční nádraží ve Stratfordu (1999) - jedna z realicí z okruhu tzv. Supersheds.
Současně nacházíme vzory inspirace v přírodě a paralelních technologiích letectví, loďařského a automobilového průmyslu. Navrhování prostoru je pravou podstatou architektury – a my jsme skutečně zaujati každým aspektem navrhování prostoru. Koncept Univerzálního prostoru mě zajímal při úvahách v mé knize Supersheds. Koncept velké střechy uzavírající jeden velký prostor, který může být využit pro rozličné účely, je hybným impulsem a naše návrhy Stratford Market Depot, Stratford Station a Dyson ředitelství v Malmesbury jsou všechny příklady uzavření velkou střechou.

Věříme, že konstrukce staveb by měly být vnímavější k prostředí a jeho obyvatelům. Navrhujeme mosty, které se rozevírají zmáčknutím tlačítka, a pokoušíme se zapracovat tyto systémy do našich staveb. Díky spolupráci na interaktivních vědeckých výstavách jsme si vědomi potenciálu pro domy, které budou aktivnější a vnímavější ke svým uživatelům. Udržitelnost je klíčové téma naší doby a budovy by měly být efektivnější a šetrné k prostředí. Kde se to hodí, tam se snažíme do našich staveb zapracovávat aktivní i pasivní systémy.

Další věcí, o kterou usilujeme, je kvalita a dostatečné věnování pozornosti detailu v průběhu navrhování. Maximu Miese van der Rohe „Bůh je v detailu“ chápeme jako důležitý motiv našeho navrhování.

Jsme známi pro návrhy mostů, z nichž mnohé zahrnovaly značnou spolupráci s inženýry. To nás vede k dalšímu významnému tématu – architektura anebo inženýrství -, které je o našem způsobu objevování hranic a přechodů těchto dvou nezávislých disciplín.

Design zábradlí mostů z tzv. Channel Tunnel Rail Link (2003), spojující Dover s Londýnem
V mnoha ohledech je rozsah práce Wilkinson Eyre Architects odlišný od jiných architektů v tom, že my navrhujeme inženýrské konstrukce i budovy. Například jsme byli součástí týmu zodpovědného za navržení tak asi sta mostů na novém vlakovém spojení Channel Tunnel z Doveru do nádraží King's Cross v Londýně. Do tohoto projektu bylo zapojeno přes 700 inženýrů a naše role byla pomáhat formulovat principy designu pro skupinu mostů a dalších vizuálních prvků této důležité infrastruktury. Může se zdát, že jde o neobvyklou oblast pro architektonickou praxi, protože neumíme spočítat příslušné tlaky mostů o nic víc, než to umíme u budov. Přesto dobře rozumíme konstrukčním principům a máme silný smysl pro estetiku, což je neocenitelné při navrhování mostů.

Naše práce je vnímána především jako založená na technologii, a tak se často předpokládá, že nás zajímá spíše věda než umění. Ale to není pravda. My sami sebe vnímáme více jako umělce než techniky a jde nám především o estetiku, ne počítání. Rádi používáme nejnovější technologie, avšak velmi náruživě řešíme vzhled našich budov a jaký je to pocit být uvnitř nich. Obdobně, když se snažíme posouvat technologické hranice inženýrství mostů, chceme také, aby dobře vypadaly. Technologie je pro nás jen prostředkem, jak dosáhnout cíle.

Naše budovy jsou funkční, ale snažíme se o něco víc; něco, co dává hloubku a pozvedá ducha. Všechny dobré budovy mají duchovní kvalitu, která působí na emoce, ale neexistuje jednoduchý návod, jak ji vytvořit. Proces architektonického navrhování je složitý a těžko definovatelný. Zahrnuje analytické rozhodování propojené s využíváním technické odbornosti a novátorské tvořivosti. Je to právě tento tvořivý prvek, kdy se architekti pro řešení obrací k umění. Avšak toto spojení nelze snadno definovat, protože umělecký princip zahrnutý do navrhování se zcela liší od těch v krásných uměních.  Navrhování vyžaduje racionální rozhodování, kde musí být splněna funkčnost, rizika odstraněna a snadnost provedení zajištěna, zatímco umění požadují vysoce rizikové prvky a volnější, intuitivnější postupy.

Jako malíř i architekt jsem si opravdu vědom těchto rozdílů. Když o víkendech maluju, snažím se být svobodný a opustit disciplinovanost mého architektonického vzdělání, ale není to jednoduché. Rozhodnu se, kde začnu a sleduji, kam mě to zavede. Někdy to vede k malbě téměř hotové na jeden zátah, ovšem když se k ní vrátím, téměř vždy se výrazně změní a tento postup trvá, dokud nejsem s výsledkem spokojen. Někdy se stane, že rozhodnutí musí padnout, já se však snažím nestarat o důsledky a jestliže to jde špatně, docela si užívám nutnost situaci napravit, protože mě to často přivede k něčemu novému a jinému. Důsledky „náhody“ se pro tvůrčí proces v umění zdají být důležité, ale jsou zřídka dovolené při navrhování. Protože jsem vyškolený architekt, pořád jsem pro důsledný postup při navrhování, kdy je třeba splnit požadavek funkčnosti, ovšem nyní také věřím, že by mělo být více možností pro využití intuice a ve Wilkinson Eyre se pokoušíme to vkládat do naší práci.

Architektura snad může být přirozeným spojením umění a vědy. V minulosti byly rozdíly méně zřetelné a příznačně renesanční muž Leonardo da Vinci uspěl jako umělec, vědec i architekt.

Rozlišení mezi architekturou a inženýrstvím je relativně nové. Když Brunelleschi, architekt a zlatník, navrhnul nádhernou kopuli florentské katedrály v roce 1436, vypracoval i inženýrskou stránku věci a také musel přijít na způsob, jak to celé postavit. Na konci 17. století Sir Christopher Wren byl vynikajícím matematikem, profesorem astronomie a prezidentem Královské společnosti a současně předním architektem v zemi. Dokonce i ve viktoriánské době dokázal I.K. Brunel být inženýrem Great Western Railway a současně navrhovat budovy nádraží.

Později, na začátku modernistického hnutí, bylo větší zaujetí pro umění, ovšem důležitost inovací a technologií byla uznávána. Le Corbusier, který ráno maloval a odpoledne navrhoval budovy, ve svých stavbách uspěl s kombinací nejnovějších technologií a něčeho z prchavosti a barevnosti svých obrazů. V novější době španělský architekt a inženýr Santiago Calatrava značně ovlivnil navrhování mostů. Snad díky vyškolení v obou disciplínách s jistotou překračuje pravidla. Samozřejmě jeho návrhy nejsou nutně tím nejsamozřejmějším inženýrským řešením, avšak jsou rozhodně silným vizuálním sdělením.

Projekt lanovky přes Temži, Londýn (2011)
Ve Wilkinson Eyre Architects hledáme synergii mezi architekturou a inženýrstvím a snažíme se vynášet to nejlepší z obou disciplín. Rádi se na každý problém návrhu díváme s týmem ze široka. Nejprve vyřešíme funkční aspekty a poté dáme čas tvůrčím nápadům dostavit se, a ty pak mohou dávat podobu základu řešení. Pokaždé existuje mnoho možných řešení, ovšem docela brzy jeden přístup s nejlepším řešením začne vyčnívat. Nápad je poté testován vývojem návrhu pomocí skic, pracovních modelů, kreseb všeho druhu, včetně počítačového 3D modelování. Současně vyvíjíme konstrukční a environmentální koncepty. Je to týmová práce a v průběžných fázích jsou přísně zkoumány intelektuální, vizuální a technické aspekty návrhu. Vždy je šance změnit směr a děláme cokoli je nutné k dosažení toho pravého řešení ve vymezeném čase. Protože hodně naší práce vyhráváme v soutěžích, tak jsme se naučili postupovat od prvních nápadů k rozvinutým konceptům velmi rychle.

Dobré návrhy vycházejí z kombinace technické odborné kvalifikace, vysoké úrovně vizuálního povědomí a tvůrčích dovedností spojených se sebevědomím.

Věda (technické) a umění (tvořivé) formují pět hlavních vizuálních prvků architektury: prostor, světlo, formu, konstrukci a materiály. Další faktory, jako třeba kontext, sociální aspekty, funkce, cena a program mohou být více či méně důležité v závislosti na druhu projektu. Všechny se však vztahují k času a často se s časem mění. Také se vztahují k přírodě, která je zdrojem inspirace jak pro umění, tak vědu. Zdá se pravděpodobné, že všechny známé konstrukce, geometrie a proporce již v přírodě existují. Jsou zřejmé v rostlinách, skořápkách, krajinách a skalách a kostních konstrukcích, a pokud se podíváte do elektronového mikroskopu, objevíte svět molekulárních konstrukcí, které mohou odhalit nesmírný rozsah možností.

Science Adventure Centre Magna v Rotherhamu
Prostor a světlo jsou dva základní prvky architektury, které mají sklon spolupůsobit a podílet se na kvalitě prostředí v interiéru. Většina lidí je zvyklá na pravidelný pravoúhlý prostor skromných proporcí, a proto je vždy vzrušující zakoušet něco jiného. V přírodě má uzavření prostoru často křivočaré, organické tvary, a pokud si představíte konstrukce skořápek dostatečně velké k obývání, byla by to pozoruhodná architektura. Náš návrh pro Retail Warehouse v Merry Hill je inspirován mořskými ježky a náš Merry Hill Multiplex sleduje spirálovitou geometrii schránek loděnek. Jasná krása  vzdušných uzavření vodních pavouků vytváří pozoruhodný prostor a z našeho Air Pavilion v Magna lze získat dojem, jaké by to bylo jej obývat.

V umění lze obdivovat experimentální instalace Californian Space Light Artists. Především James Turrell vytvořil prostory, kde uzavírající povrchy ztrácí zřejmost. Pevné prvky se stávají nehmotnými díky způsobu osvětlení a prostor se stává téměř nekonečným bez obrazové plochy, tak jak by to mohlo být v malbě. Modrý prostor Wellcome Wing ve Science Museum v Londýně navržený MacCormacem Jamiesonem Prichardem zkoumá některé z těchto myšlenek a shledali jsme, že v mnoha ohledech vytváří ideální prostředí pro počítačové interaktivní výstavy a digitální výstavy.

Rovinné ocelové sochy Richarda Serry prozkoumávají a kontrolují prostor jiným a nadto novým a vzrušujícím způsobem, který má spojitost s architekturou. Prostor určený rovinami tenkých ocelových plátů připomíná domy Mies van der Rohe. Jsou to moderní prostory, které umožňují volný pohyb z venku dovnitř, což je něco, k čemu jsme se dopracovali v řadě našich projektů, konkrétně v Four Seansons House, Goldschmied House a nedávno v Istanbul Science Centre, kde stěny působí stejně jako roviny vymezující prostor.

Ovládání světla je také důležitým faktorem při porozumění prostoru. Světlo shora, například ze světlíku je mnohem silnější než z vertikálních rovin a záře severního světla je více neutrální, než záře z jihu. Prostory, které sluneční svit může prostoupit, působí více lidsky a přátelsky díky teplé barvě světla a pohybu stínů, které dokreslují prostor a pomáhají orientaci. Světlík v Park Hall Road v Londýně byl například inspirován instalací Meeting House od Jamese Turrella a pomáhá vytvářet rozpínající se prostor, kde se interiér otevírá nebi. Míjející mraky nad hlavou jakoby vpadaly do prostoru a když prší, do značné míry si jste vědomi venkovních živlů.

Explore @ Bristol (2000)
V Explore v Bristolu je obrovská prosklená plocha vpředu směrována k severu. Nejenže to zabraňuje přímému slunečnímu záření, ale také umožňuje pohledy skrze budovu a zajišťuje, že světlo v interiéru je neutrální se stejnou intenzitou. Na první podlaží, kde je vyžadováno méně světla, je prosklení omezeno na úzké pásy střešního nástavce, které jsou na každém konci překryté modrým gelem, který výrazně snižuje množství světla v prostoru. Použití proskleného střešního nástavce zde (a na ředitelství Dyson v Malmesbury) také slouží k oddělení rovin stropu a zdí a tím dodává srozumitelnost konstrukci.

Forma je zvláště důležitá pro sochaře, kteří se zabývají tvarováním materiálů a tím jak světlo dopadá na různé povrchy. Michelangelo udělal idealizovanou formu těla pro sochu Davida, kdežto moderní umělci, aby dosáhly velkého účinku, tělo často deformují a zjednodušují. Oba dva přístupy jsou rovnocenně platné a nakonec výrazně ovlivňují prostor, kam jsou zasazeny.

Dílo Richarda Deacona je více architektonická tím, že formy okolní prostor uzavírají a zapadají do něj. Jeho Lets not be stupid na univerzitě ve Warwicku umožňuje zkroucené formě ocelové konstrukce částečně uniknout z uzavřené ohrady, které dává dílu formu a současně je metaforou. Španělský umělec Eduardo Chillida také prozkoumává prostor a formu způsobem, který se váže k jeho architektonickému vzdělání.

V architektuře forma nejenže silně ovlivňuje vnější vizuální vzhled budovy, ale také působí na vnitřní prostor. Tato dvojice se nedá oddělit.

Máme štěstí, že žijeme v době pokročilých technologií, díky kterým můžeme navrhovat a budovat sofistikovanější formy než kdy před tím, ale nemůže soupeřit s přírodou, která je stále hlavním zdrojem inspirace.

Pouze se začínáme učit o obdivuhodné geometrii a proporcích, které existují v přírodě kolem nás. Je strhující číst v knize Iana Stewarta Nature's Numbers o tom, jak často se objevují spirálovité formy a Fibonacciho posloupnost (nekonečná posloupnost čísel, kde každé číslo je součtem dvou předchozích). Zvětšené oko mouchy například ukazuje, jak lze sestrojit kopuli z menších dílů do značné míry podobně jako geodetickou kopuli. Plynulá forma písečných dun a vzor vlny nabízí rytmickou krásu, která převyšuje většinu lidských výtvorů.

Podobně je toho hodně, co je třeba se naučit o konstrukčních systémech a o tom, jak fungují v přírodě. Neboť v přírodě je trvalou prioritou úsporné využívání prostředků: například tvar konstrukce kostí jasně sleduje model jejich zátěže, a zrovna tak kostra funguje ve spojení s tažnými prvky svalů a šlach.

Obdivuhodné konstrukce úlů dávají precedent pro lehké konstrukce pláství a parabolické křivky se pravidelně objevují ve formách rostlin, ale ještě základnější je geometrický kód života samotného v překrásné formě dvojité šroubovice. Crickův a Watsonův skvělý první model DNA je uložený v našem Making the Modern World Gallery v Science Museum v Londýně. V návrzích našich mostů a budov je ztělesněn náš rozsáhlý výzkum konstrukcí. Např. naše „konstrukce stromu“ - návrh pro uzavření dvora ředitelství Willis Faber, které bylo vypracováno spolu s inženýrem Tony Huntem v roce 1984, by bylo jedním z prvních svého druhu, kdyby bylo postaveno. Bylo to neobvyklé větvením podobnému větvením stromu, které bylo určené k zajištění rozsáhlé podpěry pro prosklenou střechu nad tím.

Challenge of Materials Bridge, The Science Museum London (1997)
Poté, v novější době, Challenge of Materials Bridge v Science Museum byl inspirován několika rozličnými zdroji. V počátečním dialogu s inženýrem Brynem Birdem byly předvedeny čtyři obrázky, které ovlivnily koncept konstrukce. Byly to pavučina, socha od australského umělce Kena Unswortha nazvaná Stone Circles II, první člověkem poháněný létací stroj Gossamer Albatross a skleněná socha umělce Dannyho Lanea. Dokončená konstrukce využívá skleněné pláty stojící na hraně podepřené seskupením ocelových kabelů s vysokou pevností, které jsou tak jemné, že jsou skoro neviditelné – jako pavučina.

Nakonec studium materiálů a možnosti jejich inovativního využití představují důležitou roli ve vývoji naší architektury. Porozumět kvalitám a technickým parametrům materiálů je základem k dosažení toho pravého návrhu a upřesnění. To jde docela snadno s tradičními stavebními materiály, protože máme mnoho precedentů, ovšem nové materiály jsou spíše výzvou s možností inovací.

Nové výrobky bývají vyvinuty, aby uspokojovaly potřebu a ačkoli toto možná zcela neplatí v případě stavebního průmyslu, mohou se objevit upotřebení i v naší práci, a tak se stále zajímáme o paralelní technologie. Existuje mnoho příležitostí pro tento přenos technologií – teflonový potah vyvinutý v NASA pro vesmírný průmysl je nyní hojně používán pro látkové membrány k vytvoření dlouhodobého odolného povrchu. Obdobně, kuličkování vyvinuté v leteckém průmyslu k vytváření hladkých křivek na kovovém opláštění se využívá i jinde. V našem vlastním výzkumu jsme upřesnili jeho použití pro plátování nereznoucí oceli na Stanford Station, kde se to prokázalo jako extrémně odolné a londýnské Metro (Underground) to začalo používat v celé své síti.

South Quay Footbridge, Londýn (2007)
Smíšené materiály jako karbonová vlákna jsou také hojně využívána v jiných odvětvích jako třeba v loďařství a závodech Formule 1, ovšem jen pomalu se prosazují ve stavebnictví. Jejich velkou výhodou je poměr váhy a pevnosti a v tom vidíme zřejmou relevanci pro jejich využití při stavbě mostů. Spolupracujeme s DERA na projektu experimentálního mostu ve Farnborough, abychom v těchto úvahách pokročili. Také jsme tento materiál úspěšně použili na náš Lockmeadow Footbridge v Maidstone – jako podpůrné balustrády. To bylo původně podníceno subdodavatelem pracujícím na našem South Quay Footbridge, který navrhnul, že by mohl vyrovnat cenu nerez oceli s balustrádou z karbonových vláken a dát nám tvar jaký budeme chtít. Předvedl nám vzorek rámu kola Lotus, které měl Chris Boardman v závodě, kdy vyhrál zlatou olympijskou medaili a měl nás na háčku. Bylo jen otázkou času, kdy se objeví situace, kde bychom mohli tento materiál použít v praxi a výsledkem jsou senzačně tvarované sloupky, které podpírají klínovou drátěnou výplň z nerez oceli. Takže nyní již máme zkušenost s tímto materiálem a těšíme se na to, až v budoucnu vyvineme nová využití.

Věda o materiálech se stále vyvíjí a nové oblasti výzkumu jsou v poli nanotechnologií, kde se molekulární konstrukce materiálů mění tak, aby vyhovovala daným požadavkům. Například víme, že když se molekulární struktura uhlíku změní na sférickou geodetickou formu, tak se stane plynulejší (tekutější). Tato nová uhlíková molekula C60 byla pojmenována „fulleren“ nebo „Buckyho koule“ podle Buckminstera Fullera. S takovým pokrokem technologií nebude trvat dlouho a budeme schopni upřesnit výkon materiálů, které chceme použít v konstrukci namísto toho, abychom byli omezeni použitím známých materiálů.

Adriaan Beukers ve své knize Lightness tvrdí, „Nejdůležitější věcí při výběru materiálu pro daný úkol je mít neustále otevřenou mysl,“ ovšem toto by se dalo použít téměř na většinu případů v architektuře a dozajista tomu tak je v naší kanceláři. Ve Wilkinson Eyre Architects vnímáme sami sebe jako tvůrčí navrhovací sílu natěšenou na nové výzvy a nalézání nových vzrušujících řešení starých problémů. Od té doby, co byl náš ateliér založen, jsme se posunuli do mnoha nových oblastí navrhování a byli jsme v těchto oblastech schopni přidat cenný příspěvek. Až do roku 1991 jsme nepracovali na železničních projektech, ale nyní, o několik projektů později jsme považováni za odborníky v této oblasti. Podobně, až v roce 1994 jsme navrhli náš první most a nyní pracujeme na navrhování mostů po celém světě. Velmi nás baví navrhovat muzea, vzdělávací budovy a zařízení pro volný čas stejně jako průmyslové nebo komerční projekty. Úspěšně jsme dokončili řadu úkolů na design výrobků, návrhy výstav, krajinářství a masterplanning, a to vše pro nás bylo výzvou i zábavou. Neexistuje oblast navrhování, kterou bychom nepokoušeli; stačí, aby problém byl zajímavý a byla možnost pro dobré projekční řešení.
0 comments
add comment

Related articles