Ondřej Smetana - Vítkovické vysoké expece

Dokud křídlům neuvěříš nestartuj / až to přijde podívej se přímo nad sebe / vyraz a stoupej stále výš / dokud ti řídký vzduch nepročistí mozek / pak přitiskni křídla k tělu / vychutnej si ten sešup / neroztahuj a vítej na svobodě

v únoru nikdy jsem ze sebe nerobil blázna / můj život tich byl jak půlnoc a teskný jak září / šťastnější národ nech karneval miluje a zná / Těšín mi hleděl v kolébku - ty čteš mi to z tváří

Čí jsi, ztepilá ty krásko?
Sama chodí, pyšno hledí,
knížky v ruce, na můj pozdrav,
nikdy nemá odpovědi,

temné pleti, temných vlasů
pohled třpyt je hvězdy v šeře,
myšky-nožky, každý pohyb
kmit labutí po jezeře,
chceš mi být jen beznadějné
lásky temnou upomínkou?
Jak jen nazvat kněžnu svých snů?
Buď mi zvána Labutinkou!

mám pravdu a děti
on sprostý až k poslednímu stolu
škrtá hospodou
hubenými žilnatými příběhy
japonské číšnice z Přívozu
s modráky
S lahvovým hlasem
směje hospoda
všude plno japonských vlasů
vytržených ze souvislostí
kolem je Ostrava
a děti                               

Se svítáním bezbranný
omámený
Bratři a sestry
bratři a sestry
bratři a sestry
Prach a písek
Kurvy

přežvykoval a polykal jsem mlhu,
přízraky mě míjely, zlehka se o mne otíraly,
rozplývaly se...

cesta na severovýchod

po Místecké
svištět pod věžemi,
nestačí
kdo chceš píseň severovýchodu i pece znát
nasedni na železnou dráhu
uháněj kalným vzduchem
až
železný hřbitov zajásá

...tam, kde mlha pluje mezi věžemi jako svítící kadidlo, šedé město, smutné jako hrob s rozkvetlými chryzantémami, kde rozšklebený chlad visí na fasádách jako goblén...

za mlhou hustou tak, že by se dala krájet...tramvajky jezdi zdarma

Tak či tak buď. Jeď. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene
tomu žena život otrávila
toho bolest jak bič koně žene -
dráha bratře, jen sladká dráha zbyla!


Tundry a bordel, jak se pořád žije.A najednou se podáváme některou
z matných věcí tohoto světa tak něžně a přesně, až psinec marnosti
zaváhá tichem.


musí to tak být, že co je naším blahem, se na obrátku stává pramenem naší bídy?

---