La Biennale di Venezia 2014 - ohlédnutí za jednotlivými pavilony
Updating modernity. Národní pavilony 14. bienále architektury
Jacques Tati a film Mon Oncle, vizionářské dílo Cedrica Price Fun Palace a Lucius Burckhardt, Clockwork Britain, srbské Muzeum revoluce nebo zpustlé a opuštěné modernistické monumenty Černé hory – národní pavilony na 14. bienále architektury popisují vize i selhání moderní architektury, její zářné příklady i stinné stránky. Především otevírají prostor pro kritické zhodnocení a reinterpretaci moderní architektury v duchu velkých témat a smělých myšlenek napříč národními hranicemi.
Rem Koolhaas, kurátor letošního bienále architektury, přichystal velkolepý experiment - podle své oblíbené laboratorní strategie vhodil do ringu architektonického diskurzu hypotézu o mizení národní identity v procesu modernizace a globalizace a vyčkával, co se stane. Tentokrát si vybral ring opravdu spektakulární – 66 národních pavilonů benátského bienále. Absorbing modernity 1914 – 2014 Koolhaas přirovnává k boxerskému zápasu – stejně tak jako boxer musí přijmout bolestivé zásahy svého oponenta, byly národní státy nuceny absorbovat modernitu a přizpůsobit se vývoji. Pohled na posledních sto let ozřejmuje efekt, který modernita měla na národní státy a jejich architekturu.
Jak experiment dopadl?
Představa o národní architektuře jednotlivých států se ukázala jako dominantní, s několika čestnými výjimkami, jako jsou Severské země, které svůj pavilon otevřely pro dosud nereprezentované státy Zambie, Tanzanie a Keni a pavilon Checoslovacchia/Slovacchiaceco, který propojil českou a slovenskou architekturu ve společný historický narativ 20. století. Naopak problém národní identity a politické reprezentace hrály centrální roli v pavilonu Německa v podobě tzv. kancléřského bungalovu z Bonnu z roku 1965 nebo v pavilonu Polska, které vystavuje hrobku generála Pilsudského. I ostatní státy se opírají o kulturní referenční rámec národního státu. Paradoxně se žádný z pavilonů nepokusil tematizovat Evropu jako jednotnou entitu, která rezonuje v globálním měřítku.
Rem Koolhaas kurátory národních pavilonů postavil (nezávazně) před nutnost vypořádat se s vývojem posledních sta let.
Úspěšnou strategií, jak prezentovat historický materiál, se ukázala být forma archivu v kombinaci s různou mírou interaktivity jeho zprostředkování veřejnosti. Švýcarsko je nejradikálnější, když vystavuje prázdný pavilon, který se probouzí až s příchodem studentů, kteří celý den vysvětlují návštěvníkům dílo Cedrica Price a Lucia Burckhardta nad šanony přivezenými na archivních vozíčcích ze skladu. Archiv nebo depozitář zvolily i Spojené státy, Uruguay, Dánsko. Soutěž o nejpřeplněnější pavilon hraničící se skladištěm vyhrálo Japonsko prezentující překotnou modernizaci a četné evropské vazby. Návštěvník prochází nepřehlednou změtí referencí, objektů, grafů, železných barelů, apod. a objevuje pro sebe nové inspirace a souvislosti. Profesionální vědecky zpracovanou výstavou na základě archivních pramenů prezentuje Nizozemsko v reinterpretaci díla Jaapa Bakemy a jeho vize otevřené společnosti (za excelentní považuji pavilony Švýcarska, Holandska a Francie, kterým se věnuji podrobněji níže.) Časová osa se stala dominantním motivem pro řadu pavilonů a také jedním z velkých úskalí, pokud byla příliš didakticky přenesena do expozice, jako je tomu v případě Brazílie, Chorvatska, Iránu, Lucemburska, Makedonie, Peru, Jižní Afriky a řady dalších. Hravě se s časovou linkou naopak vypořádali kyperští kurátoři v expozici s názvem Anatomy of a Wallpaper - alegorie tapety/zdi rozděleného města Nikosie na řeckou a tureckou část zaznamenává kolážovité fragmenty z kyperské historie architektury a vrstvy kolektivní historické paměti.
Bienále je jedinečnou příležitostí obrátit svůj precizní, sofistikovaný euroatlantický pohled k zemím, které jsou nám relativně vzdálené a hledat inspiraci a paralely v nezvyklých architekturách 20. století. Evropské pavilony jsou soustředěny téměř bezezbytku v pavilonech v Giardini, výstavy tzv. třetích zemí jsou umístěné v Arsenale. Z hlediska světové populace jsou nicméně pavilony v Arsenale přinejměnším stejně početné (bez Číny) jako euroatlantická reprezentace v Giardini (přestože velikost ekonomik těchto zemí dohromady tvoří pouhou sedminu velikosti ekonomik nejvyspělejších států, bez Číny). Jako výrazné entity se na bienále zformovaly především jihoamerické země, jihoasijské země a Japonsko a Balkán, se svou výrazně barvitou a pohnutou minulostí. Za pozornost stojí oceněný pavilon Chile, který se zabývá příběhem importovaných prefabrikovaných konstrukcí ze Sovětského Svazu, Dominikánská republika píše svou moderní historii od zničujícího hurikánu v roce 1930. Moderní architekturu v Peru tvoří střet formální top-down modernistické tradice s bottom-up tendencí neformálních osad.
Z široké plejády témat a výstavních formátů je nápadná absence digitální architektury a počítačově generovaných modelů a forem. Ironickou rovinu tento paradox získává v pavilonu Irska, které se prezentuje jako nejglobalizovanější země se sídly společností jako Google a Microsoft. Výstavu pak tvoří jednoduchá dřevěná konstrukce s plachtami vypnutými mezi podpěrami a klasickou projektovou dokumentací – půdorysy, fotografiemi a modely. Otevírá se tímto otázka míry identifikace světové architektonické veřejnosti s digitální architekturou. “Překvapivě” na bienále stále chybí téma žen v architektuře, které právě zažívá výraznou konjunkturu ve stoupající hvězdě brazilské architektky italského původu Liny Bo Bardi a jejích několika letošních souběžných výstav. Za kontroverzní považuji pavilon Izraele Urburb mapující rozšiřující se izraelské osady na území Izraele a Palestiny od roku 1949. Politicky vysoce sporná výstavba izraelských osad na území Západním Břehu Jordánu (protiprávně okupovaných Izraelí od roku 1967 a porušující tzv. Zelenou linici – hranici oddělující stát Izrael a Palestina schválenou OSN) výstava plynule začleňuje do vývoje izraelského osídlování a legitimizuje jejich stavbu. Signalizuje tím stále trvající nestabilitu a sílící napětí v oblasti Blízkého východu. “Kolonizační tendenci” charakterizuje i americký pavilon – OFFICEUS mapuje export americké architektury do třetích zemí a je v příkrém konstrastu s rukou podanou skandinávskými zeměni dosud nereprezentovaným africkým zemím – Zambii a Tanzanii a Keni.
Top 12 z národních pavilonů:
nejinovativnější výstavní formát – Švýcarsko, Belgie, Kypr
nejmrazivěji nejzábavnější – Rusko
nejzajímavější téma – Nizozemí a Jaap Bakema
nejminimalističtější – prázdný pavilon Švýcarska
nejrealističtější - Německo – v duchu get real Německo vestavělo 1:1 model kancléřského bungalovu do stávajícího pavilonu (bonusem je černá limuzína Mercedes kancléře Helmuta Kohla stojící před německým pavilonem)
nejdražší pavilon – spektakulární pavilon Benátek, který navrhl Daniel Libeskind
nejčernější pavilon – Egypt, tradičně
nejpolitičtější pavilon – Ukrajina
nejkonceptuálnější – Belgie, Polsko
nejmenší – Portugalsko ve formě výborných novin
největší – Čína, která odstranila z pavilonu původní nádrže a expandovala do předprostoru pavilonu
Švýcarsko
Švýcarský pavilon představuje dílo dvou vizionářů Cedrica Price a Lucia Burckhardta. Kurátor pavilonu Hand Ulrich Obrist zvolil radikální formu prázdné galerie (je odkazem na výstavu Yvese Kleina - The Specialization of Sensibility in the Raw Material State into Stabilized Pictorial Sensibility, The Void, Paris, 1958). Otevřený prostor, dematerializovaná výstava zesiluje dopad myšlenek Cedrica Price a Lucia Burckhardta. Instalaci výstavy spoluvytvářeli Jacques Herzog a Pierre de Meuron, žáci Lucia Burckhardta.
Technology is the answer, but what was the question? Ikonický citát Cedrica Price (1934-2003) zní dnes aktuálněji než kdy dříve. Jeho Fun Palace (1961) je předobrazem Centre Pompidou. Do centra architektury úmyslně staví zábavu, dočasnost, neukončenost, adaptibilitu. Podoba Fun Palace je průběžně určována touhami jeho uživatelů. Lucius Burckhardt je považovaný za vynálezce tzv. strolollogy (Spaziergangswissenschaft), vědy o vycházkách. Jako sociolog vyučující na ETH Zürich, v Kasselu a na Hochschule für Gestaltung v Ulmu se zabýval demokratizací procesu urbanistického plánování, intervencemi ve veřejném prostoru, intenzivním zapojením rituálů a habitu do navrhování architektury. Ani jeden z vystavovaných autorů nepostavil žádný reálný projekt, ale jejich konceptuální uvažování o architektuře je směrodatné pro současnost. “Radikální pozice Lucia Burckhardta a Cedrica Price ani zdaleka nereprezentují inflační a pragmatickou architekturu naší země. Proto není prezentování těchto pozic ve švýcarském pavilonu v Benátkách 2014 excentrickým nápadem, ale zásadní nutností.” (Ch. Kerez)
Nizozemí
Holandský pavilon oslavuje Jaapa Bakemu, předního poválečného architekta, v jehož díle se propojilo heroické úsilí poválečné rekonstrukce s idealistickou vizí otevřené společnosti. Otevřená společnost měla pro Bakemu liberální charakter uzpůsobený absorbovat řadu odlišných pozic, životních postojů a stylů, které překračovaly hranice ideologie a jiných dogmat. Rámec sociálního státu umožňoval naplňovat tyto vize demokratické společnosti založené na osobní svobodě, kapitalistické produkci a kolektivní zodpovědnosti. Stavby jako Lijnbaan v Rotterdamu byly do značné míry umožněny velkorysým systémem sociálního státu, který se ustavil v západní Evropě po druhé světové válce.
Pavilon aktualizuje tento silný koncept demokratické společnosti a zároveň představuje skvělou architekturu Bakemy s jeho citem pro hmotovou kompozici, otevřené struktury, jeho schopnost myslet v monumentálním měřítku reprezentativních veřejných staveb i lidském měřítku veřejných prostor. Bakema se výrazně angažoval v poslední fázi CIAM a stál u zrodu TEAM X – v pavilonu najdeme dokumentaci tohoto generačního rozkolu, Bakemova dramatického neporozumnění s Walterem Gropiem, Le Corbusierem a dalšími představiteli předválečné funkcionalistické avantgardy.
Francie
Kurátorem francouzského pavilonu je výborný historik architektury Jean Louis Cohen. Výstava se skeptickým názvem : Modernity, promise or menace představuje 4 epizody moderní architektury 1935-1975. Pavilon otevírá film Mon Oncle s vilou Arper v hlavní roli – dům jako objekt touhy, ztělesňující moderní bydlení, technologická utopie, v které vše komunikuje, se proměňuje groteskní parodii moderní architektury a techniky. V ostatních pokojích nalezneme elegantní, ultralehké kovové konstrukce od Jean Prouvé, příběh masové prefabrikace a dystopický případ prvního prefabrikovaného sídliště La Muette, které z důvodů celkové izolovanosti využili Němci během Druhé světové války jako detenční tábor. Cohen připomíná ideály a očekávání moderní architektury v oblasti bydlení – oslunění, moderního stylu, hygieny, etc. a následnou deziluzi po druhé světové válce v podobě monotonní výstavby a dramatické izolovanosti funkcí.
Rem Koolhaas, kurátor letošního bienále architektury, přichystal velkolepý experiment - podle své oblíbené laboratorní strategie vhodil do ringu architektonického diskurzu hypotézu o mizení národní identity v procesu modernizace a globalizace a vyčkával, co se stane. Tentokrát si vybral ring opravdu spektakulární – 66 národních pavilonů benátského bienále. Absorbing modernity 1914 – 2014 Koolhaas přirovnává k boxerskému zápasu – stejně tak jako boxer musí přijmout bolestivé zásahy svého oponenta, byly národní státy nuceny absorbovat modernitu a přizpůsobit se vývoji. Pohled na posledních sto let ozřejmuje efekt, který modernita měla na národní státy a jejich architekturu.
Jak experiment dopadl?
Představa o národní architektuře jednotlivých států se ukázala jako dominantní, s několika čestnými výjimkami, jako jsou Severské země, které svůj pavilon otevřely pro dosud nereprezentované státy Zambie, Tanzanie a Keni a pavilon Checoslovacchia/Slovacchiaceco, který propojil českou a slovenskou architekturu ve společný historický narativ 20. století. Naopak problém národní identity a politické reprezentace hrály centrální roli v pavilonu Německa v podobě tzv. kancléřského bungalovu z Bonnu z roku 1965 nebo v pavilonu Polska, které vystavuje hrobku generála Pilsudského. I ostatní státy se opírají o kulturní referenční rámec národního státu. Paradoxně se žádný z pavilonů nepokusil tematizovat Evropu jako jednotnou entitu, která rezonuje v globálním měřítku.
Rem Koolhaas kurátory národních pavilonů postavil (nezávazně) před nutnost vypořádat se s vývojem posledních sta let.
Úspěšnou strategií, jak prezentovat historický materiál, se ukázala být forma archivu v kombinaci s různou mírou interaktivity jeho zprostředkování veřejnosti. Švýcarsko je nejradikálnější, když vystavuje prázdný pavilon, který se probouzí až s příchodem studentů, kteří celý den vysvětlují návštěvníkům dílo Cedrica Price a Lucia Burckhardta nad šanony přivezenými na archivních vozíčcích ze skladu. Archiv nebo depozitář zvolily i Spojené státy, Uruguay, Dánsko. Soutěž o nejpřeplněnější pavilon hraničící se skladištěm vyhrálo Japonsko prezentující překotnou modernizaci a četné evropské vazby. Návštěvník prochází nepřehlednou změtí referencí, objektů, grafů, železných barelů, apod. a objevuje pro sebe nové inspirace a souvislosti. Profesionální vědecky zpracovanou výstavou na základě archivních pramenů prezentuje Nizozemsko v reinterpretaci díla Jaapa Bakemy a jeho vize otevřené společnosti (za excelentní považuji pavilony Švýcarska, Holandska a Francie, kterým se věnuji podrobněji níže.) Časová osa se stala dominantním motivem pro řadu pavilonů a také jedním z velkých úskalí, pokud byla příliš didakticky přenesena do expozice, jako je tomu v případě Brazílie, Chorvatska, Iránu, Lucemburska, Makedonie, Peru, Jižní Afriky a řady dalších. Hravě se s časovou linkou naopak vypořádali kyperští kurátoři v expozici s názvem Anatomy of a Wallpaper - alegorie tapety/zdi rozděleného města Nikosie na řeckou a tureckou část zaznamenává kolážovité fragmenty z kyperské historie architektury a vrstvy kolektivní historické paměti.
Bienále je jedinečnou příležitostí obrátit svůj precizní, sofistikovaný euroatlantický pohled k zemím, které jsou nám relativně vzdálené a hledat inspiraci a paralely v nezvyklých architekturách 20. století. Evropské pavilony jsou soustředěny téměř bezezbytku v pavilonech v Giardini, výstavy tzv. třetích zemí jsou umístěné v Arsenale. Z hlediska světové populace jsou nicméně pavilony v Arsenale přinejměnším stejně početné (bez Číny) jako euroatlantická reprezentace v Giardini (přestože velikost ekonomik těchto zemí dohromady tvoří pouhou sedminu velikosti ekonomik nejvyspělejších států, bez Číny). Jako výrazné entity se na bienále zformovaly především jihoamerické země, jihoasijské země a Japonsko a Balkán, se svou výrazně barvitou a pohnutou minulostí. Za pozornost stojí oceněný pavilon Chile, který se zabývá příběhem importovaných prefabrikovaných konstrukcí ze Sovětského Svazu, Dominikánská republika píše svou moderní historii od zničujícího hurikánu v roce 1930. Moderní architekturu v Peru tvoří střet formální top-down modernistické tradice s bottom-up tendencí neformálních osad.
Z široké plejády témat a výstavních formátů je nápadná absence digitální architektury a počítačově generovaných modelů a forem. Ironickou rovinu tento paradox získává v pavilonu Irska, které se prezentuje jako nejglobalizovanější země se sídly společností jako Google a Microsoft. Výstavu pak tvoří jednoduchá dřevěná konstrukce s plachtami vypnutými mezi podpěrami a klasickou projektovou dokumentací – půdorysy, fotografiemi a modely. Otevírá se tímto otázka míry identifikace světové architektonické veřejnosti s digitální architekturou. “Překvapivě” na bienále stále chybí téma žen v architektuře, které právě zažívá výraznou konjunkturu ve stoupající hvězdě brazilské architektky italského původu Liny Bo Bardi a jejích několika letošních souběžných výstav. Za kontroverzní považuji pavilon Izraele Urburb mapující rozšiřující se izraelské osady na území Izraele a Palestiny od roku 1949. Politicky vysoce sporná výstavba izraelských osad na území Západním Břehu Jordánu (protiprávně okupovaných Izraelí od roku 1967 a porušující tzv. Zelenou linici – hranici oddělující stát Izrael a Palestina schválenou OSN) výstava plynule začleňuje do vývoje izraelského osídlování a legitimizuje jejich stavbu. Signalizuje tím stále trvající nestabilitu a sílící napětí v oblasti Blízkého východu. “Kolonizační tendenci” charakterizuje i americký pavilon – OFFICEUS mapuje export americké architektury do třetích zemí a je v příkrém konstrastu s rukou podanou skandinávskými zeměni dosud nereprezentovaným africkým zemím – Zambii a Tanzanii a Keni.
Top 12 z národních pavilonů:
nejinovativnější výstavní formát – Švýcarsko, Belgie, Kypr
nejmrazivěji nejzábavnější – Rusko
nejzajímavější téma – Nizozemí a Jaap Bakema
nejminimalističtější – prázdný pavilon Švýcarska
nejrealističtější - Německo – v duchu get real Německo vestavělo 1:1 model kancléřského bungalovu do stávajícího pavilonu (bonusem je černá limuzína Mercedes kancléře Helmuta Kohla stojící před německým pavilonem)
nejdražší pavilon – spektakulární pavilon Benátek, který navrhl Daniel Libeskind
nejčernější pavilon – Egypt, tradičně
nejpolitičtější pavilon – Ukrajina
nejkonceptuálnější – Belgie, Polsko
nejmenší – Portugalsko ve formě výborných novin
největší – Čína, která odstranila z pavilonu původní nádrže a expandovala do předprostoru pavilonu
Švýcarsko
Švýcarský pavilon představuje dílo dvou vizionářů Cedrica Price a Lucia Burckhardta. Kurátor pavilonu Hand Ulrich Obrist zvolil radikální formu prázdné galerie (je odkazem na výstavu Yvese Kleina - The Specialization of Sensibility in the Raw Material State into Stabilized Pictorial Sensibility, The Void, Paris, 1958). Otevřený prostor, dematerializovaná výstava zesiluje dopad myšlenek Cedrica Price a Lucia Burckhardta. Instalaci výstavy spoluvytvářeli Jacques Herzog a Pierre de Meuron, žáci Lucia Burckhardta.
Technology is the answer, but what was the question? Ikonický citát Cedrica Price (1934-2003) zní dnes aktuálněji než kdy dříve. Jeho Fun Palace (1961) je předobrazem Centre Pompidou. Do centra architektury úmyslně staví zábavu, dočasnost, neukončenost, adaptibilitu. Podoba Fun Palace je průběžně určována touhami jeho uživatelů. Lucius Burckhardt je považovaný za vynálezce tzv. strolollogy (Spaziergangswissenschaft), vědy o vycházkách. Jako sociolog vyučující na ETH Zürich, v Kasselu a na Hochschule für Gestaltung v Ulmu se zabýval demokratizací procesu urbanistického plánování, intervencemi ve veřejném prostoru, intenzivním zapojením rituálů a habitu do navrhování architektury. Ani jeden z vystavovaných autorů nepostavil žádný reálný projekt, ale jejich konceptuální uvažování o architektuře je směrodatné pro současnost. “Radikální pozice Lucia Burckhardta a Cedrica Price ani zdaleka nereprezentují inflační a pragmatickou architekturu naší země. Proto není prezentování těchto pozic ve švýcarském pavilonu v Benátkách 2014 excentrickým nápadem, ale zásadní nutností.” (Ch. Kerez)
Nizozemí
Holandský pavilon oslavuje Jaapa Bakemu, předního poválečného architekta, v jehož díle se propojilo heroické úsilí poválečné rekonstrukce s idealistickou vizí otevřené společnosti. Otevřená společnost měla pro Bakemu liberální charakter uzpůsobený absorbovat řadu odlišných pozic, životních postojů a stylů, které překračovaly hranice ideologie a jiných dogmat. Rámec sociálního státu umožňoval naplňovat tyto vize demokratické společnosti založené na osobní svobodě, kapitalistické produkci a kolektivní zodpovědnosti. Stavby jako Lijnbaan v Rotterdamu byly do značné míry umožněny velkorysým systémem sociálního státu, který se ustavil v západní Evropě po druhé světové válce.
Pavilon aktualizuje tento silný koncept demokratické společnosti a zároveň představuje skvělou architekturu Bakemy s jeho citem pro hmotovou kompozici, otevřené struktury, jeho schopnost myslet v monumentálním měřítku reprezentativních veřejných staveb i lidském měřítku veřejných prostor. Bakema se výrazně angažoval v poslední fázi CIAM a stál u zrodu TEAM X – v pavilonu najdeme dokumentaci tohoto generačního rozkolu, Bakemova dramatického neporozumnění s Walterem Gropiem, Le Corbusierem a dalšími představiteli předválečné funkcionalistické avantgardy.
Francie
Kurátorem francouzského pavilonu je výborný historik architektury Jean Louis Cohen. Výstava se skeptickým názvem : Modernity, promise or menace představuje 4 epizody moderní architektury 1935-1975. Pavilon otevírá film Mon Oncle s vilou Arper v hlavní roli – dům jako objekt touhy, ztělesňující moderní bydlení, technologická utopie, v které vše komunikuje, se proměňuje groteskní parodii moderní architektury a techniky. V ostatních pokojích nalezneme elegantní, ultralehké kovové konstrukce od Jean Prouvé, příběh masové prefabrikace a dystopický případ prvního prefabrikovaného sídliště La Muette, které z důvodů celkové izolovanosti využili Němci během Druhé světové války jako detenční tábor. Cohen připomíná ideály a očekávání moderní architektury v oblasti bydlení – oslunění, moderního stylu, hygieny, etc. a následnou deziluzi po druhé světové válce v podobě monotonní výstavby a dramatické izolovanosti funkcí.
0 comments
add comment
