Seifert

Karel Seifert

*19. 6. 1900 - Hradec Králové, Czech Republic
14. 7. 1927 - Prague, Czech Republic
Hlavní obrázek
Biografie
Studia - Akademie výtvarných umění v Praze 1924-1927 - škola Josefa Gočára.
Architekt Karel Seifert patřil k talentovaným architektům, sdruženým v architektonické sekci spolku Devětsil. Jako většina jeho členů-architektů se hlásil k ryze aktuálním architektonickým tendencím, zejména k purismu a emotivně laděnému funkcionalismu. Jeho ne příliš rozsáhlá, avšak vysoce kvalitní tvorba zahrnovala vedle urbanistických studií, školních budov a sakrálních staveb především projekty rodinných domů a vil. Podle projektu Karla Seiferta, jehož nadějnou tvůrčí dráhu předčasně ukončila automobilová nehoda, zaviněná A. Wachsmannem, byla realizována jediná budova - školní areál v Bratislavě.

Realizations and projects

Další projekty
Regulace Vršovic - cca 1927; projekt
Soutěžní návrh Sboru čs. církve v Brně - 1926 (spoluautor Pavel Smetana); projekt
Vila v Martině - cca 1925; projekt

Literatura
Karel Honzík, K. S., Red I, 1927-1928, s. 17.
Karel Honzík, Za Karlem Seifertem, Stavitel VIII, 1927, s. 113-120.



ZA KARLEM SEIFERTEM

KAREL HONZÍK

    Osudná náhoda připravila nás o talentovaného mladého architekta právě v okamžiku, kdy dospíval k vyrovnanosti, slibující velmi jemnou a taktní individualitu. Jak dovolati se však širší účasti, když se tu jedná o osobnost, která měla býti teprve v budoucnosti potvrzena činy, jejichž přednosti mohl předvídati každý, kdo znal jeho nevtíravé a okouzlující osobní způsoby a kdo byl schopen prohlédnouti, do jaké míry tyto vlastnosti úzce souvisí s charakterem názoru a díla.
    Nedostává se nám tedy dosti těch zevnějších viditelných výsledků, podle nichž se měří hodnota architektů,   či   chcete-li umělců, po jejich  smrti.
    Karel Seifert neměl, bohužel, dosti času ani štěstí, aby se dožil realisace svých projektů. Zatím dosáhl úspěchů v několika soutěžích (III. cena na Krematorium na Vyšehradě a I. cena na školy v Bratislavě, spolu s arch. Smetanou).
Vila, kterou projektoval v Dejvicích, zůstala, dík nesnázím se stavebním úřadem,  pouze v plánech.
    To je jen několik z jeho projevů, které prozrazovaly jemný vkus. Ale to je dosud malé měřítko k jeho veřejnému ocenění, jedná-li se jen o projevy. Proto chceme ukázati na ony osobní kvality, pokud jsou srostlé s názorem tvořícího člověka. Nelze je hodnotiti méně, nežli vlastní dílo, které z nich vyrůstá. Chceme ukázati na onu osobní formu, prostupující představami, na onu nepozorovatelnou sílu tvořiti určitou atmosféru, tvořiti harmonii mezi svou osobou a prostředím.
    Karel Seifert byl jedním z oněch lidí, kteří náleží do prostředí moderního komfortu a elegance. Téhož rodu byly by jeho stavby, jaké měl na mysli. Byl by jim dal svůj velkoměstský a kosmopolitní charakter. Měl v povaze jisté civilní epikurejství, proto dovedl utvářeti svou osobu a své okolí jako by byl příště utvářel život lidí. Neboť architekt dělá plán života. Měl smysl pro hladkost a eleganci životních funkcí, kterými je konec konců určen celý problém moderní architektury. Měl vlohy státi se znalcem života, toho života, jenž má být organisován a upraven.
    Vypravoval někdy, jak si způsobuje zábavu tím, že se ubytuje jako cizinec ve velkém hotelu. Pozoruji, říkal, jak bude o mne pečováno, jak se děje provoz v tomto hotelu. Očekávám nepříjemné a tísnivé pocity, které svědčí o tom, že je cosi nesprávného v komunikaci nebo organismu budovy.
Skutečně, zájem architektův, jak uvidíme ještě jasněji, se přesunuje od atelierového tvarosloví k provozu života  v jeho nejcivilisovanější formě.
    Můžeme tedy spolehlivě měřiti kvalitu stupněm oné osobní civilisovanosti tak vzácné v tomto malo-sousedském okolí, bez níž se dociluje pouze jakási neživotná, školácká dokonalost.
    Tím větší škoda, že ztrácíme jednoho z těch, kteří mají civilisaci v krvi a v nervech, kteří mají moderní životní kulturu.
    Všichni víme, jak se vyvíjejí a vyzrávají osobnosti z neurčitého amorfního stavu, jaký význam na výsledný vkus osobní i obecný má sdílení názorů a vůbec způsobů, onoho facon ďagir v kruhu lidí," kteří budou jednou ovlivňovati obecný život.
    Je to jakési kolektivní vytváření prostředí a atmosféry, podřízené takřka chemickým zákonům, kterou každý vnímavý člověk absorbuje a k níž, je-li tvořivý, přidává cosi ze sebe, aby ji přiblížil oné jednotnosti, představující ducha doby a označované slovem styl.
    My všichni, pokud nám bude přáno, abychom dokončili svou práci, jistě si připomeneme, kolik atomů v onom úrodném unanimismu, z něhož žijeme, náleželo tvořivosti Karla Seiferta.
Stavitel VIII, 1927, s. 113.
0 comments
add comment