Společenské a kulturní centrum Pindula

Stavba spontánně vymyšlená v přetlaku energie čerstvých absolventů samostudia architektury, která mohla být zhodnocena jen v nekontrolovaném prostředí bez dlouhoprsté inkvizice uměleckých rad Stavoprojektů a jiných projektů.
Dnes by se řeklo „bokovka“, tehdy to byla specifická forma akce „Z“. Svépomocné projektování, svépomocné stavění spolu s brigádami na stavbě něčeho úplně nepochopitelného pro vysoko postaveného aparátčika. Hrozilo zahrnutí stavební jámy buldozerem na jeho příkaz. Náhoda pomohla nezahrnutí, stejně jako při výběru staveniště.
Sen o stavbě z červených cihel v krajině, který měl být novou interpretací zlínské industriální tradice, byl uskutečněn jen částečně (kvalitu nezajistil ani tatínek spolužačky - ředitel cihelen). Takže jenom náhražka cihelnými pásky, kompoziční modulová osnova jako větrník po 60° pro pořádek v prolínání vnitřních prostorů i pro usazení stavby na hraně terénního krajinného reliéfu Kudlovské vrchoviny. Pro souznění s krajinou zásada co nejmíň překážet stavbou při příchodu (část stavby zahrnuta pod terén) a překvapení uvnitř výhledem do krajiny skutečně širokoúhlým záběrem 120” z velkého sálu (vliv fotoaparátu GORIZONT, co se tajně vozil z exkurzí do SSSR). Že je stavba fotogenická i z letadla jsme poznali až v roce 1993, kdy se mohlo létat a fotografovat cokoliv.
Dnes je to však jenom nostalgie. Po „privatizaci po páté“ přišel podnikatel s děvčaty (jméno místa Pindula asi motivovalo) a celý idylický příběh převyprávěl, respektive přestavěl s pomocí nějakého autorizovaného kolegy. Krajinu okolo jsem ale pomohl vyhlásit jako Přírodní park Želechovické paseky.