Charles Garnier
*6. 11. 1825 – Paříž, Francie
†3. 8. 1898 – Paříž, Francie
Biografie
Charles Garnier byl francouzský historizující architekt, mezi jehož nejslavnější projekty patří sídlo pařížské národní opery nesoucí dnes jeho jméno. Narodil se v kovářské rodině a již od třinácti letech pracoval v ateliéru novoklasicistního architekta Louis-Hippolyte Lebase. V sedmnácti letech začal studovat architekturu na École des Beaux-Arts a současně pracoval jako kreslič v ateliéru Eugène Viollet-le-Duca. V roce 1848 získal Římskou cenu, která mu umožnila strávit důležité formativní období (1849-54) ve vile Medici, kdy současně cestoval do Řecka a Turecka. Po návratu do Francie ho město Paříž pověřilo zakázkami v 5. a 6. pařížském obvodu. V roce 1858 se oženil s Louise Bary (*1836), s níž měl dva syny (Tony Garnier byl jeden z francouzských průkopníků moderní architektury). V letech 1858-61 se účastnil soutěže na budovu nové opery. V soutěži na jednu z největších francouzských staveb 19. století se mu podařilo překvapivě zvítězit a porazit i svého bývalého učitele Viollet-le-Duca, třebaže měl Garnier v té době za sebou jen velmi málo realizovaných staveb. Práce na pařížské opeře mu zabrala dlouhých čtrnácti let, během nichž úzce spolupracoval s řadou uměleckých přátel, s nimiž se seznámil již na pařížské Beaux-Arts nebo později v římské vile Medici. Později se stal členem Akademie výtvarných umění, v roce 1874 byl jmenován velmistrem Čestné legie a 1886 získal Zlatou medaili od Královského institutu britských architektů. Na sklonku života spolupracoval na projektech s inženýrem Gustavem Eiffelem například na hvězdárně v Nice (1888) a skladech pro pařížskou operu na bulváru Berthier (1898).
Charles Garnier byl francouzský historizující architekt, mezi jehož nejslavnější projekty patří sídlo pařížské národní opery nesoucí dnes jeho jméno. Narodil se v kovářské rodině a již od třinácti letech pracoval v ateliéru novoklasicistního architekta Louis-Hippolyte Lebase. V sedmnácti letech začal studovat architekturu na École des Beaux-Arts a současně pracoval jako kreslič v ateliéru Eugène Viollet-le-Duca. V roce 1848 získal Římskou cenu, která mu umožnila strávit důležité formativní období (1849-54) ve vile Medici, kdy současně cestoval do Řecka a Turecka. Po návratu do Francie ho město Paříž pověřilo zakázkami v 5. a 6. pařížském obvodu. V roce 1858 se oženil s Louise Bary (*1836), s níž měl dva syny (Tony Garnier byl jeden z francouzských průkopníků moderní architektury). V letech 1858-61 se účastnil soutěže na budovu nové opery. V soutěži na jednu z největších francouzských staveb 19. století se mu podařilo překvapivě zvítězit a porazit i svého bývalého učitele Viollet-le-Duca, třebaže měl Garnier v té době za sebou jen velmi málo realizovaných staveb. Práce na pařížské opeře mu zabrala dlouhých čtrnácti let, během nichž úzce spolupracoval s řadou uměleckých přátel, s nimiž se seznámil již na pařížské Beaux-Arts nebo později v římské vile Medici. Později se stal členem Akademie výtvarných umění, v roce 1874 byl jmenován velmistrem Čestné legie a 1886 získal Zlatou medaili od Královského institutu britských architektů. Na sklonku života spolupracoval na projektech s inženýrem Gustavem Eiffelem například na hvězdárně v Nice (1888) a skladech pro pařížskou operu na bulváru Berthier (1898).
