Hans Scharoun musel čekat dlouhých sedmdesát let, než svět začal oceňovat jeho tvorbu a mohl se dostat k větším zakázkám. V roce 1963 dokončil berlínskou filharmonii, která zcela nově definovala prostor sálu pro vážnou hudbu a celou typologii tohoto druhu staveb. V roce 1964 získal cenu Německého spolku architektů a o rok později obdržel
Perretovu cenu a čestný doktorát univerzity v Římě.
V tomto období se uskutečnila také soutěž na novou Státní knihovnu v Berlíně. Scharounův vítězný projekt se po svém dokončení v roce 1978 zařadil mezi přelomové knihovnické stavby minulého století. Kromě knihovny tvořilo jeho urbanistický koncept celé kulturní centrum tzv. Kulturforum.
Renzo Piano, který v devadesátých letech minulého století navrhl na východě od Státní knihovny novou městkou část, vidí v Kulturforum jasný politický signál směřovaný do Východního Berlína. Filharmonie i knihovna se zcela jasně otevírají směrem na západ. Na východ je naopak orientovaná 229 metrů dlouhá a 32 metrů vysoká hradba z knih (Bücherschiff). Politický odkaz lze však sledovat hlouběji do historie. Původní návrh umísťoval knihovnu přímo na Potsdamer Strasse protínající silnici A1, což byla pruská cesta procházející celou říši od Cách až ke Könisbergu. Scharounova knihovna zastavuje Kruhové náměstí, což byla jediná realizovaná část velkolepé severojižní městské osy navržené
Albertem Speerem. Scharoun se tímto způsobem dokázal vypořádat s pruským i nacistickým obdobím.
Vedle urbanistické kompozice Kulturního fóra a patří k mistrovským dílům Hanse Scharouna také vnitřní dispozice zdejších tří staveb. O filharmonii bylo již publikováno mnoho textů, ale podobných kvalit se dočkaly také čítárny Státní knihovny. Přes všechny nedostatky, s nimiž se musely čtenářské sály potýkat (hluk, vytápění, provoz, bezpečnost,..), je knihovna dodnes živým prostředím a příjemným místem ke scházení. Nepanuje zde univerzitně-sakrální atmosféra. Lidé se tu cítí spíše jako v městském prostředí. Kvůli úchvatnému zážitku z prostoru přelévajícího v několika výškových úrovních jsou ochotni přivyknout lehce nekomfortní hladině hluku.
V roce 1964 zvítězil Scharoun v soutěži na knihovnu, která byla spojená s úlohou urbanistického ztvárnění prostoru mezi Státní knihovnou, filharmonií a
Novou národní galerií od
Ludwiga Mies van der Rohe otevřenou v roce 1968. V pozdějších letech byla tato oblast známá jako Kulturní fórum.
Území mezi třemi budovami bylo již předem vymezeno naplánovanou dopravou. Daleko rušnější
Postupimské náměstí odděluje filharmonii a Národní galerii od Státní knihovny. Scharoun se pokusil opticky zmírnit tento zlom kaskádovitým uspořádáním stavebních hmot. Hlavní páteř domu tvoří objemná a protáhlá část knižního skladu, který měl ochrannou funkci před plánovanou dálnicí na východním okraji knihovny. Na západ do Kulturního fóra jsou směřovány nižší veřejně přístupné části knihovny umístěné volně mimo hradbu skladu knih. Uprostřed těchto předsunutých části knihovny leží velká čítárna s uvolněnými postranními částmi. V soutěžním návrhu se ukazuje být po formální stránce protipólem k Nové národní galerii. Tento odkaz však během realizace zůstal upozaděn.
Veřejně přístupná část se rozkládá na dvou úrovních: velkorysá vstupní zóna s výstavními částmi a nad nimi umístěná dlouhá skupina tří různě členěných čítáren. Obě tyto úrovně spojují dvě postranní schodiště. Nejdříve vedou návštěvníky do velkolepého východního foyer, které nabídne návštěvníkům první představu o rozměrech skladu umístěného nad nimi. Z bohatě dimenzovaného mezipatra vedou k čítárnám tři hlavní schodiště. Pravoúhlé haly jsou k sobě vzájemně natočeny důvěrně známým Scharounským způsobem a jsou jasně definovány jako samostatně funkční jednotky. Zároveň jsou však součástí jednotného plynoucího prostoru objímajícího celek, který se terasovitě svažuje dolů směrem ke Kulturnímu fóru.
Státní knihovna, Scharounova filharmonie a Nová národní galerie od Mies van der Rohe tvořily hlavní budovy Kulturní fóra. V současnosti je knihovna zastíněna výškovými budovami na sousedním Postupimském náměstí. Scharounova největší stavba, přibližně 230 metrů dlouhý “hřbet z knih“ bez oken, se však i nadále dokáže ve svém neustále se proměňujícím okolí s klidem a nadhledem prosadit. Scharounův projekt vznikal v úzké spolupráci s jeho kolegou Edgarem Wisniewskim. Vznik knihovny provázely komplikace: ve stavebním programu byly provedeny značné změny. Při stavebním dozoru byl Scharounově kanceláři přiznán jen umělecký dozor. Když byla po čtrnácti letech od soutěže a šesti letech od Scharounovy smrti knihovna otevřena, zůstala řada hlavních myšlenek zachována. Scharoun v takových případech říkal: „Myšlenka nese.“
Eberhard Syring: Hans Scharoun, Taschen 2004, s.83