Slovinská národní a univerzitní knihovna

Obraz Lublaně je dotvářen desítkami Plečnikových zásahů od velkých urbanistických projektů až po komorní městský mobiliář, přesto si jedna stavba zasluhuje zvláštní pozornost. Univerzitní knihovna stojí v samém centru na poklidné ose Vegovy ulici lemované řadou další budov pro vzdělávání. Knihovna je pro svou jedinečnost nositelem identity, odrazem historie města a doslova klasickým dílem “Plečnikovy Lublaně“.
O nesnadném vzniku vypovídá skutečnost, že vedle Plečnikova projektu, který vznikl na přímou objednávku univerzity již na přelomu let 1930/31, se o přízeň ucházel také funkcionalistický návrh Ivana Vurnika, který až do konce 20. let minulého století obhajoval zdobný 'národní sloh', ale po svém návratu z Paříže začal pod vlivem Le Corbusiera hlásat puristické formy v architektuře. Vurnikův protinávrh sklidil u mezinárodního publika, které bylo tehdy unášeno vlnou nových uměleckých směrů, daleko větší ohlas, nicméně realizací knihovny byl pověřen Plečnik, který před započetím stavebních prací v roce 1936 konečné plány značně upravil. Plečnik budovu koncipoval jako 'chrám lidské vzdělanosti a moudrosti nezbytný pro pro zdravý rozvoj národa a jeho samostatnosti'. Kromě toho měla budova sloužit ke cti města i v případě, kdyby přestala sloužit svému původnímu účelu.
Vnější rozměry Plečnik převzal po předchozí renesanční budově bývalého Aueršperského paláce zničeného během zemětřesení v roce 1895. Výsledná hmota včetně výšky římsy měla především zacelit ránu po zbouraném paláci a teprve v dalším plánu řešit provoz knihovny a otázky, kam umístit více než milionu svazků knih. Plečnik přitom vycházel z projektu Univerzitní knihovny ve Vídni z roku 1910 od svého učitele Otto Wagnera. Obvodový plášť knihovny tvoří  cihly a kámen z jihoslovinské vesnice Podpeč (podpeški apnec), ale také kameny z knížecího paláce a římských hradeb, na než narazili při hloubení základů.
Národní a univerzitní knihovna (NUK) je bezpochyby jedním z klíčových monumentů “Plečnikovy Lublaně“, očividně vyjevující autorovu zálibu v monumentalitě, která zde byla vytvořena z hodnotných materiálů a povznášející působivostí. To je zejména patrné u hlavního schodiště obloženého tmavým mramorem. Cesta návštěvníků dále vede z tlumeně osvětlené vstupní haly do impozantního foyer a odtud do 'světla vědění a osvícení' hlavní čítárny s desetimetrovou výškou stropu. Zajímavostí v dřevem obložené čítárně představuje zábradlí vytvořené z trubek pro plynové vedení s mosaznými spojkami. Hrubá stavba byla dokončena v roce 1941, ale z důvodu poškození během války se zařizování interiéru protáhlo až roku 1947.

---

„V každém hlavním městě je zpravidla jedna charismatická budova, která je symbolem a nositelem identity daného místa. Podobné stavby nám mohou mnoho prozradit o dějinách a politice, inovacích nebo obstrukcích, charakteru a duši, typologii a mentalitě, atd. To souvisí s určitým uceleným postojem, který umožnil jedinečnost objektu. Jestliže se ohlédneme zpět, tak se nám nabízí příklady staveb podobných Plečnikově univerzitní knihovně: Poštovní spořitelna od Otto Wagnera ve Vídni, Bibliothèque Sainte-Geneviève od Labrouste v Paříži, městská knihovna od Asplunda ve Stockholmu, palác Stoclet od Hoffmanna v Bruselu, dům a muzeum od Soane v Londýně a Müllerovu vilu od Loose v Praze. Tyto stavby patří mezi stavitelské skvosty, kulturní památníky nebo domácí dějiny a jejich zvláštní charakter nelze zařadit do úzkých encyklopedických souvislostí; jejich vysublimovaná kvalita a virulence odolává jakémukoliv slohovému zařazení.
Plečnik dosáhl jako žádný jiný architekt v uplynulém století maximální proměny klasického jazyka vyprovokování na samou mez s ohledem na skutečný čas. Jeho oscilace mezi moderností a zpátečnictvím vytváří možnosti vyvolávající ještě intenzivnější prostředí, kde jsou jakékoliv snahy o slohou sounáležitost anulovány. To je přesně množství a šíře Plečnikova postoje, kde spočívá jeho dnešní význam.“

„Plečnikův jazyk se v současná době vytratil. Přitom jeho jeho mistrovské stavby zrcadlící klasickou architekturu dokazují, že starý jazyk může oživnout a být nově vnímán. … Na příkladu univerzitní knihovny je vidět, jak hrubé kameny z mohutného soklu pronikají do horních pater, čímž stavba není rozdělena do dvou různých částí.“