Kulturní centrum Casa das Artes
S.E.C. Casa das Artes
“Dům za zdí“ nebo ještě lépe by se dala jedna prvních Mourových realizací popsat jako “dům ukrytý ve zdi“. Do objektu se vstupuje “trhlinou“ v kamenné stěně lemující severní hranici rozlehlé zahrady historizující vily Palacete Villar d'Allen z počátku 20. století. Mourův návrh tak lze v parku snadno přehlédnout.
Suché zdění z kamene s minimálními spárami bylo na přelomu 70. a 80. let v Portugalsku nejlevnějším způsobem stavění. Vycházelo z místních tradic a Moura necítil potřebu se jim vzpírat. Naopak společně se svým učitelem Álvaro Sizou obdivně vzhlíželi k mayským stavbám, kde je práce s kamenem dovedena k neuvěřitelné přesnosti.
Souto de Moura se k zakázce kulturního centra S.E.C. dostal pouhý rok po založení samostatného ateliéru v Portu. Tehdy byl kámen nejdostupnějším materiálem, pracovní síla levná a řemeslo na vysoké úrovní. Postupem času pozici kamene nahradil beton a pokud by kulturní centrum navrhoval Moura dnes, bylo by nejspíš odlité z pohledového betonu. Nadčasová minimalistická forma by pravděpodobně zůstala.
Na jednoduché kompozici dvou paralelní žulových stěn lze spatřovat Miesův vliv na Mourovo uvažování. Konce stěn volně vybíhají do zahrady. Podobně volně stojí žulová zeď směřující do ulice, kde se zastaví až na hraně chodníku. Z vnější strany jsou stěny z kamenných bloků a z vnitřní strany pak z režného cihelného zdiva, které následně přechází do omítky. Miesovské prvky lze spatřovat také uvnitř na volně se vznášející stěně oddělujících jednotlivé provozy, ale stále prostor chápat jako jeden celek. Na podlaze je tmavé exotické dřevo, obvodové stěny jsou z režného zdiva a částečně omítané. Tenká betonová příčka umístěná volně v prostoru působí solidním dojmem, přestože ji z podlahy podpírá jen několik ocelových prutů a stropu se vůbec nedotýká.
Mourovým úkolem bylo umístit do podélné dispozice dva sály a výstavní prostor. Oba sály mohou posloužit k filmové projekci, představením i přednáškám. Výstavní plocha mezi oběma sály zároveň slouží jako vstupní prostor do kulturního centra, foyer i místo neformálních schůzek o přestávkách.
Suché zdění z kamene s minimálními spárami bylo na přelomu 70. a 80. let v Portugalsku nejlevnějším způsobem stavění. Vycházelo z místních tradic a Moura necítil potřebu se jim vzpírat. Naopak společně se svým učitelem Álvaro Sizou obdivně vzhlíželi k mayským stavbám, kde je práce s kamenem dovedena k neuvěřitelné přesnosti.
Souto de Moura se k zakázce kulturního centra S.E.C. dostal pouhý rok po založení samostatného ateliéru v Portu. Tehdy byl kámen nejdostupnějším materiálem, pracovní síla levná a řemeslo na vysoké úrovní. Postupem času pozici kamene nahradil beton a pokud by kulturní centrum navrhoval Moura dnes, bylo by nejspíš odlité z pohledového betonu. Nadčasová minimalistická forma by pravděpodobně zůstala.
Na jednoduché kompozici dvou paralelní žulových stěn lze spatřovat Miesův vliv na Mourovo uvažování. Konce stěn volně vybíhají do zahrady. Podobně volně stojí žulová zeď směřující do ulice, kde se zastaví až na hraně chodníku. Z vnější strany jsou stěny z kamenných bloků a z vnitřní strany pak z režného cihelného zdiva, které následně přechází do omítky. Miesovské prvky lze spatřovat také uvnitř na volně se vznášející stěně oddělujících jednotlivé provozy, ale stále prostor chápat jako jeden celek. Na podlaze je tmavé exotické dřevo, obvodové stěny jsou z režného zdiva a částečně omítané. Tenká betonová příčka umístěná volně v prostoru působí solidním dojmem, přestože ji z podlahy podpírá jen několik ocelových prutů a stropu se vůbec nedotýká.
Mourovým úkolem bylo umístit do podélné dispozice dva sály a výstavní prostor. Oba sály mohou posloužit k filmové projekci, představením i přednáškám. Výstavní plocha mezi oběma sály zároveň slouží jako vstupní prostor do kulturního centra, foyer i místo neformálních schůzek o přestávkách.
0 komentářů
přidat komentář
