Hydroelektrárna Foz do Tua

Vybudování přehrady Foz Tua ležící 150 km východně od Porta bylo oznámeno v roce 2006. V rámci tzv. Národního plánu přehrad s vysokým hydroelektrickým potenciálem má vzniknout dalších devět přehrad. Po řadě protestů, které poukazovaly především na skutečnost, že se přehrada nachází necelý kilometr od řeky Douro lemované proslulými vinicemi zařazenými v roce 2001 na seznam světového dědictví UNESCO, oznámila v prosinci 2011 energetická společnost EDP (Energías de Portugal) svůj úmysl spolupracovat s architektem Souto de Mourou, který měl zaručit „nejlepší možné řešení a poskytnout místu svým návrhem přidanou hodnotu.“ EDP navíc přislíbila, že bude každoročně odvádět 3% z čistého zisku elektrárny regionálnímu přírodnímu parku na zachování místní biodiverzity. V září 2013 byla zahájena druhá etapa, která skončila o čtyři roky později. Následně byla přehrada za odhadovanou cenu 300 milionů euro prodána v prosinci 2019 francouzskému energetickému konsorciu. Zprovozněním vodní elektrárny Foz Tua se v Portugalsku každoročně ušetří až 20 milionů euro za dovoz fosilních paliv.
Po Mourově revizi byl celý objekt elektrárny ukrytý do podzemí. Ve svažitém terénu byl vytvořen 45º zářez a do něj vložena 36 metrů široká plošina, z níž se vstupuje do padesát metrů hlubokých šachet, na jejíchž dnech se nachází dvojice turbín. Objekt se snaží co nejméně narušovat okolní krajinu, proto se vyvaroval mohutných opěrných zdí. Namísto toho je využito svahování, kde je terén zabezpečen drátěnou sítí fixovanou každé tři metry. Kromě toho byly do skály vykopány otvory o rozměrech 2 x 2 metry hluboké 1 metr, do nichž jsou zasazeny olivovníky, aby se stráň vzhledově přizpůsobila okolí. Ve svahu pokrytém zeminou jsou terasovitě rozmístěny kubusy betonových světlíků a výduchů ze servisních místností. K hlavní turbínové hale je na jižní straně připojena dvojice válců servomotorů mezi, nimiž se nachází řídící centrum s kancelářemi a konferenční místností, které osvětluje jediná 25 m dlouhá a jeden metr vysoká horizontální štěrbina.
Převážná část hydroelektrárny zůstala v podzemí především z vizuálních důvodů, aby nenarušovala chráněnou krajinu Alto Douro. Nad plošinu vystupují jen mostový jeřáb a elektrický stožár. Z dalších drobných nadzemních prvků rozesetých ve stráni zaujme zapíchnutý kuželovitý vodojem a levitující jednací místnost připomínající dům pro doktorku Farnsworthovou. Celá stavba elektrárny je z pohledového betonu a otvíravé části oken a dveří jsou z nerezové oceli. Obtížnost stavebních prací dokládá smutný fakt, že během realizace došlo k několika smrtelným úrazům.