Hlavní přednáškový sál Technické univerzity v Saské Kamenici

Původní soutěžní návrh předložil flexibilní stavbu, která umožnila následný rozvoj celého univerzitního campusu. Objekt zároveň tvořil velkolepý nástup do stavebně uzavřeno souboru přednáškových sálů a knihovny. Nakonec však byla realizována pouze část s přednáškovými sály zmenšenými o celou třetinu.
Soubor přednáškových místností zahrnuje také rozlehlý vstupní prostor, které se nachází v přízemí přímo pod dvojicí velkých přednáškových sálů v horním patře. Podlahy v přednáškových sálech, které kopírují stoupající řady sedadel, lze v přízemí vnímat jako šikmé stropy. I přes velkou dispoziční hloubku, je ve foyer dostatek denního světla, za což mohou vertikální pásy opatřené střešními světlíky. Na rozdíl od mnoha jiných velkých univerzitních budov je zde vnitřní atmosféra dostatečně rozjasněná. Dva velké přednáškové sály uprostřed dispozice také nejsou „černými boxy“ a disponují přirozeným horním osvětlením. Dalším dominantním prvkem nejen v interiéru je intenzivní barva stěn a stropů, což sice neodpovídá původnímu záměru. Myšlenka se zrodila až během stavby z potřeby vyvarovat se přílišné strohosti a také dojmů z cesty architekta Meinharda von Gerkana po Mexiku. Nejlevnějším materiálem pro úpravu velkých povrchů stěn a stropů byla omítka a barva byla téměř zdarma.
Návštěva Baraganových a Legorretových budov poskytla inspiraci k získání pozoruhodné síly pomocí těch nejjednodušších prostředků. Velmi odvážné použití barev bylo v neposlední řadě reakcí na šedou ponurost místa s roztroušenou panelovou zástavbou. Objekt je ukázkovým příkladem jednoduchosti a úspornosti dovedené do nejmenšího detailu. Stavba je také příkladem ekonomické zodpovědnosti - byla realizována hluboko pod původním rozpočtem. Při navrhování byla otázce financí podřízena všechna rozhodnutí.