Zdeněk Wirth: Jan Kotěra

Zdroj
Styl VI. (XI. 1925-26), s.147
Vložil
Petr Šmídek
30.07.2013 12:35
Jan Kotěra

Předneseno dne 6. ledna 1926, v Obecním dome pražském, při zahájení souborné výstavy Jana Kotěry, pořádané S.V.U. Mánes.
Paní a pánové,
přál bych si, abychom se dnes, kdy S. V. U. Mánes, plný ušlechtilé pýchy, otvírá posmrtnou výstavu životního díla jednoho ze svých největších, aspoň na chvíli ocitli v Itálii XVI. věku a aby se nám stala architektura nejen užitkovou, ale veřejnou kulturní záležitostí, uměním stejně cítěným a chápaným jako malba a plastika, abychom považovali uliční a náměstní kulisy a prostory, obrysy budov, plochy jich fasád a vznosné jich síně za divadlo krásy a předmět obdivu a úcty jako obsah obrazáren a pinakothek. Nebudu dnes úvodem k prohlídce posmrtné výstavy znovu vykládati o osudech a zevních příhodách Kotěrovy životní a umělecké dráhy, když to bylo nedávno pověděno krásně a často u příležitosti jeho padesátin i nad jeho čerstvým hrobem. Toužím jenom po tom, abyste ocenili samo dílo architekta, ne ― jako to bývá jeho údělem ― v jeho zdobnosti a povrchové líbivosti, ale v jeho nejčistší formální kráse prostorové a hmotné, aby Vám tato výstava pověděla o velkém umělci a uvedla Vás v úžas nad bohatstvím a všestranností jeho ingenia i nad obratností čarovného kreslíře, jehož ruka tu v odlitku spočívá mezi rodinnými památkami.
Kotěra byl první moderní český architekt a tento primát do své smrti udržel ne tak vždy pro velikost úkolu, které mu osud svěřil, jako pro mohutnost a čistotu uměleckého výrazu. Dovedl jaro, které přinesl do Prahy na konci let devadesátých do české umělecké společnosti, hodné dlouho udržeti ve svěžesti a slova Mádlova, jimiž jej uvítal ve Volných Směrech na prahu učebny Umělecko-průmyslové školy, na prahu atelieru a na prahu spolkové místnosti »Mánesa«, měla dlouho platnost, protože Kotěra dovedl jako jeden z prvních stvořiti pouhou svojí existencí a svým příkladem, čeho před tím v Čechách nebylo ― umělecké prostředí. Netvořil je v tradici umělecké bohémy francouzské nebo ― co tradici pražské tehdy bylo ještě bližší ― jihoněmecké, ale přinesl nového ducha vznikající evropské moderny, která ― jako kdysi renaissance vyprošťovala umělce ze středověkého cechovnictví ― architekta stavila mezi budovatele kultury a vracela mu vysoké vedoucí místo v uměleckém tvoření doby.
Krasavec, jemných způsobů, vtipného slova, vědomý ceny a proto bezděky trochu povýšeného tonu řeči.
člověk velkých vášní, ale ne lehkomyslný, nýbrž moderně methodický a pořádku milovný, pracovitý ― tak přišel Kotěra do Prahy a není divu, že v tehdejší společnosti byl považován jako kdysi profesor Masaryk za kulturní oktroy Vídně a že v určitém směru zůstal vždy isolován. Jeho postavení bylo jiné než dnešní mladé generace, která usiluje o vývoj v rámci dobového umění a ne o celou změnu systému a methody uměleckého myšlení a formování, což vyvolávalo na rty starších posměšný název Malerarchitekta, protože se lišil již svým způsobem kresby od tektonického skládání profilů a jedním vrhem pera nebo tužky evokoval linii, obrys, hmotu.
Od té doby uplynulo čtvrtstoletí a výsledek umělcovy práce, zde snesený, dává za pravdu těm, kdo viděli v Kotěrovi naplněný osud české architektury a kdo se kolem něho sdružili. Stal se osou vývoje, vyspěl ve velikou postavu vůdce, ukázal rysy geniality v podání myšlénky, v mnohosti svého díla, v bohatství formálních ideí a ve všestrannosti své práce.
Vidíme zde do jeho duševní dílny, sledujeme na architektonických náčrtcích, inspirovaných často hudbou, vznik monumentálních myšlenek, jsme překvapeni souverenitou, s jakou předem načrtl svým spolupracovníkům ― plastikům ― hotový obrys hmoty, zjišťujeme, že co je pro jiného výlučným oborem životním, pěstuje Kotěra jako allotria v oddechu po denním úkolu, že je stejně obratným akvarelistou jako grafikem a kreslířem karikatur.
Všestrannost práce architekta zabírá u něho vedle nejmonumentálnějších projektů university, královského paláce, musea a městských regulací celý obor užitkové architektury, hlavně vilu a rodinný dům, interieur a drobnou funerální stavbu, ale i výstavní exposici a umělecký průmysl.
»Mánes« rád vykonal akt vděčnosti k jednomu z hlavních svých vůdců a předvedl jeho životní dílo v největším počtu vystavených prací. Je v tom mnoho úcty i mnoho bolesti nad předčasně zmařeným velikým talentem, ale je i mnoho zadostiučinění pro minulost. Co bych však cenil nejvýše a proč bych si přál, abychom se aspoň na chvilku ocitli v Itálii XVI. věku: je tu veliký odkaz pravého umělce, bez banalit a kompromisů, veliká útěcha jeho vrstevníkům a veliké povzbuzení jeho nástupcům.
0 komentářů
přidat komentář

Související články