O tom lustru

Ten lustr jsme tam fakt chtěli mít.

Připadalo nám totiž, že je to ta správná odpověď na otázku, co zavěsit místo původních křišťálových potvor do reprezentačních místností barokního paláce, nyní knihovny. Navíc je z papíru, jaká symbolika!

Nedat tam nic se taky nedalo, protože štuková výzdoba stropů měla tradiční symetrické uspořádání s gradací k rozetě se zavěšeným repre -něčím. Jenomže moderní svítidla tuhle repre funkci nějak opomíjejí, dlouho jsme bezvýsledně hledali a vymýšleli, a tak jsme nakonec zajásali, když jsme tohle světýlko v katalogu našeho oblíbence Ingo Maurera objevili. Ten nápad ! Ta čistota! Ta jednoduchost ! A jak krásně bude doplňovat ty naše mohutný knihovní regály !

Jenomže investor ani uživatel ho nechtěli.

Nedali jsme se. Začali jsme přesvědčovat paní ředitelku. "Bude to krásné", říkali jsme jí. "A navíc světla od tohoto pána má i sám prezident na stole, a jsou kamarádi", přesvědčovali jsme příslušně vstřícně. "No dobrá", řekla nakonec paní ředitelka. "Mě jste přesvědčili, teď ještě ale musíte přesvědčit moje zaměstnankyně, já jim to poručit nemůžu !"

Tak jsme vzápětí na tříhodinovém sezení se všemi pracovnicemi knihovny vysvětlovali na jejich žádost, jak se bude z papírového lustru utírat prach, jak se bude celkově čistit, a z jakéhože to papíru vlastně je, a jestli neshoří apod. Zesílili jsme rovněž svoji vlastní argumentaci. "Ten lustr je vlastně rozřezaná kniha, je tvořen jednotlivými listy a tak se do knihovny náramně hodí", podkuřovali jsme nedůvěřivým knihovnicím. A když už nám na závěr docházeli argumenty, vytáhli jsme ten poslední, značně emotivní. "A některé listy toho lustru nejsou popsané", dodávali jsme, "tak by se dalo udělat jejich popisování dětmi, např. na den dětí, oni by nakreslili nebo napsali něco pro svoje maminky a pak by jim to mohli na tom zavěšeném lustru ukazovat při návštěvách knihovny, to by bylo krásné.......". Tenhle poslední argument nakonec zabral, knihovnice blahosklonně ustoupily a výzdobu jednotlivých sálů paláce papírovými lustry ponechaly na nás a na našem riziku! Jásali jsme. Konečně !

Naše radost však netrvala dlouho, neboť hned následující den se knihovnice opět sešly a usnesly se neodvratně, že přece jen z praktických a jiných důvodů tyhle světla papaže světelného designu I. Maurera do SVÉ !!! knihovny nechtějí. Půl roku dohadování a přesvědčování a nakonec nic. Kvůli utírání prachu. Prohra! A nakonec tam snad budou ty křišťálový a foukaný nevkusný hrůzy. V našem novém, vymazleném interiéru !

Ale nevzdali jsme to. Koupili jsme to světýlko, poskládali si ho v aťasu a s pomocí vypůjčených štaflí zavěsili bez povolení kohokoli do hlavního sálu piana nobile ještě před dnem otevření pro veřejnost.

A je tam dodnes. (I když tuším dodnes nemáme žádnou darovací smlouvu - všem jsme ale nakukali, že je To děsně drahý, tak se To nikdo neodvažuje sundat.)